„Vyzýváme všechny, co mají před maturitou (shministiyot) v našem věku, aby se sami sebe zeptali: Čemu a komu sloužíme, když nastoupíme na povinnou vojenskou službu? Proč tam vlastně nastupujeme? Jakou realitu vytváříme tím, že sloužíme v okupační armádě? Chceme mír (…)”

Tato zdánlivě vzletná a obecná proklamace šedesáti lidí, kteří odmítají nastoupit na povinnou vojnu v otevřeném dopise z roku 2021 má velmi racionální základ. Ve společnosti státu, který drží svoji existenci v oblasti především vojensky a k tomu je ještě okupační mocností, a kde děti procházejí od předškolního vzdělávání brainwashingem (mimochodem podobně jako palestinské děti), je potřeba se ptát po základním smyslu toho, jak je celý systém postaven. 

Nejsou stále dostatečně doceněné a veřejně známé, přitom mnohé z nich prokázaly nebývalou osobní statečnost a vlastenectví. Stejně jako muži byly ochotny za vlast položit to nejcennější, přesto si pod pojmy “hrdina druhé světové války” a “odbojář” většina české společnosti vybaví muže – statečné Tři krále, Kubiše s Gabčíkem, Františka Fajtla či Otakara Jaroše. Buďme rádi, že (nejen) tito muži-vojáci jsou konečně náležitě připomínáni, a jsou nedílnou součástí československé, respektive české paměti druhé světové války. Avšak další – nikoli druhořadou – součástí by měly být i mnohé československé ženy, jako například Marie Lastovecká-Ljalková, Helena Petránková, Dolores Šperková či Marie Moravcová. Proč jsou ženy, účastnice odboje, obecně méně známé a připomínané? 

Míla O’Sullivan, Ph.D. je výzkumnou pracovnicí v Centru globální politické ekonomie Ústavu mezinárodních vztahů. Odborně se zaměřuje na feministické mezinárodní vztahy, zejména feministickou bezpečnost a politickou ekonomii konfliktu a agendu OSN Ženy, mír a bezpečnost (Women, Peace and Security). V těchto rámcích zkoumá bezpečnostní instituce (NATO, OBSE), zahraniční politiky středoevropských zemí a situaci na Ukrajině po roce 2014, a to i prostřednictvím rozsáhlého terénního výzkumu.