Do České republiky jsem poprvé přišla před 21 lety. V roce 1998 jsem se přestěhovala do Prahy, kde jsem začala pracovat pro místní ekonomickou školu, a v roce 1999 jsem založila vlastní byznys – International Study Programs (ISP), který spolupracuje s ekonomickými školami a pomáhá jim rozvíjet dovednosti globálního leadershipu v programech MBA a EMBA. V té době mě překvapily drobnosti, které tu nejspíš nikdo neřešil. Když jsem třeba požádala o živnostenský list, trochu mě zarazilo, že z mého příjmení Kish se najednou stalo Kishová. Navíc mi nebylo úplně příjemné, když jsem zjistila, že koncovka -ová vyjadřuje vlastnictví – byla jsem majetkem svého otce. Vyrostla jsem v thatcherovské Británii a myšlenka, že žena je de facto vlastněna mužem, mi byla trnem v oku.

Paříží prošla v sobotu 24.11. důležitější a početnější manifestace než tzv. žluté vesty, které dělaly rozruch o kus dál a zaplnily česká média. Třicet tisíc žen i mužů manifestovalo proti sexuálnímu a sexistickému násilí na ženách. Byla to údajně největší manifestace tohoto typu ve Francii vůbec. Násilí na ženách a jejich obtěžování je jedním z nejrozšířenějších zel dnešního světa, podle statistik ho zažívá velká část žen v Evropě i na světě, tedy i v Čechách a na Moravě.

Požádali jsme Gwendolyn Albert, jednu z aktérek knihy rozhovorů Pavly Frýdlové s cizinkami žijícími v ČR, Ženy odjinud (2008), aby popsala, co se za uplynulých deset let podle jejího názoru v české společnosti z hlediska rovnosti žen a mužů změnilo. Gwen je známá především jako proromská aktivistka, která se angažovala zejména ve prospěch odškodnění nuceně sterilizovaných romských žen. Aktuálně pracuje pro organizaci Romea.