Nájemní práce v domácnosti je problematická i v časech, kdy se svět nehroutí pod náporem globální pandemie a následné ekonomické krize. V českém prostředí ji stále vnímáme spíše jako „pomoc“ než jako práci, na kterou by se měla vztahovat všechna pravidla, práva a povinnosti, které si spojujeme s placeným zaměstnáním. V době, kdy jsme se všichni byli nucení zavřít doma, se již tak prekarizovaná a zranitelná pozice žen, které v českých domácnostech pracují, ještě více zkomplikovala.

V posledních letech se urputně snažíme hovořit o flexibilitě práce. O negativní i pozitivní flexibilitě. O genderových konotacích ve spojení s flexibilitou. Zas a znovu otevíráme téma klouzavé pracovní doby, home officu, stlačeného pracovního týdne, konta pracovní doby, ale také zkrácených úvazků. A do toho vpadnou krizová opatření a doporučení vlády zaměstnavatelům: využívejte nejvyšší možnou měrou práci na dálku, pokud ji zaměstnanci mohou vykonávat v místě bydliště.¹

V době nouzového stavu vyvolaného pandemií koronaviru COVID-19 je zásadní věnovat pozornost různorodosti dopadu přijatých opatření na skupiny osob ohrožených specifickými riziky. I v běžném režimu nejsou potřeby obětí domácího a sexuálního násilí v mnohých případech adekvátně saturovány, avšak zátěž, kterou vyvolává současný stav, je enormní.

Ženy a muži poskytující placené sexuální služby jsou velmi různorodou skupinou. Jedno mají však všichni společné, a to je práce opředená řadou předsudků. V souvislosti s tím uvádíme termín sociální stigma spojené s určitou charakteristikou, která je společností z různých důvodů odmítána či nepochopena. Lidé si tuto práci volí z různých důvodů na základě životní situace, ve které se nacházejí.