Říká se, že vše zlé je pro něco dobré. Může to působit jako chlácholení, které ještě nikomu nepomohlo, ale za tímto prostým konstatováním se skrývá daleko hlubší obsah, než by se mohlo zdát. A v době, kdy se vzpamatováváme z (1. vlny?) koronavirové pandemie, je dobré si to uvědomit, anebo alespoň připomenout.

Nájemní práce v domácnosti je problematická i v časech, kdy se svět nehroutí pod náporem globální pandemie a následné ekonomické krize. V českém prostředí ji stále vnímáme spíše jako „pomoc“ než jako práci, na kterou by se měla vztahovat všechna pravidla, práva a povinnosti, které si spojujeme s placeným zaměstnáním. V době, kdy jsme se všichni byli nucení zavřít doma, se již tak prekarizovaná a zranitelná pozice žen, které v českých domácnostech pracují, ještě více zkomplikovala.

V posledních letech se urputně snažíme hovořit o flexibilitě práce. O negativní i pozitivní flexibilitě. O genderových konotacích ve spojení s flexibilitou. Zas a znovu otevíráme téma klouzavé pracovní doby, home officu, stlačeného pracovního týdne, konta pracovní doby, ale také zkrácených úvazků. A do toho vpadnou krizová opatření a doporučení vlády zaměstnavatelům: využívejte nejvyšší možnou měrou práci na dálku, pokud ji zaměstnanci mohou vykonávat v místě bydliště.¹

V době nouzového stavu vyvolaného pandemií koronaviru COVID-19 je zásadní věnovat pozornost různorodosti dopadu přijatých opatření na skupiny osob ohrožených specifickými riziky. I v běžném režimu nejsou potřeby obětí domácího a sexuálního násilí v mnohých případech adekvátně saturovány, avšak zátěž, kterou vyvolává současný stav, je enormní.