Girls Day 2021 - Registrace spuštěna!

1.3.2021  Česká republika  | 

Každým rokem se v dubnu dívkám na jeden den otevírají brány technických univerzit, firem a výzkumných center. Girls Day je interaktivní den otevřených dveří pro dívky, které mají jedinečnou šanci seznámit se s širokou paletou studijních oborů a profesí v oblastech jako IT, telekomunikace či stavebnictví.

Přihlašovat se můžete na https://girlsday.cz/cz/pro-divky

Pro více informací se podívejte na web GirlsDay.cz nebo kontaktujte tým Girls Day na girlsday@genderstudies.cz

Více

Gender a populární kultura

22.4.2021  

Blanka Nyklová z CSPK a Akademie věd v přednášce na FF UK provede nástrahami genderu v populární kultuře.

Více
feminismus.czČlánky › Někdy bylo zapotřebí ostrých loktů aneb Jak jsem zakládala sociální práci

Někdy bylo zapotřebí ostrých loktů aneb Jak jsem zakládala sociální práci

Jiřinu Šiklovou, přední českou socioložku a známou disidentku, není jistě třeba široce představovat, méně známá je ale možná pro mnohé skutečnost, že zakládala nejen organizaci Gender Studies, a potažmo genderová studia u nás, ale i katedru sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK), a to prakticky ve stejné době, tedy na počátku 90. let.

Zatímco zmiňovaná katedra měla 30. výročí své existence v roce 2020, naše organizace si jej připomene letos. Vyzbrojeni negativními výsledky antigenních testů jsme tedy vyrazili Jiřinu navštívit a probrat s ní její vzpomínky na počátky vysokoškolské výuky sociální práce v ČR, ale i současné výzvy, které před tímto oborem stojí... A samozřejmě jsme nemohli opomenout ani genderový rozměr… 

Jiřino, vzpomeneš si, jak se zrodila idea založit na UK katedru/obor sociální práce? 

Byla to určitá kombinace mých životních zkušeností a současně tehdejší potřeby. Po ukončení svých studií jsem si prošla mnohými profesemi: učila jsem, po absolutoriu krátce na gymnáziu, potom na Filozofické fakultě UK sociologii, tehdy ještě v rámci katedry filosofie, po nuceném odchodu v roce 1969 – i když de facto jsem odešla sama, jako jedna z prvních – jsem dělala uklízečku, byla jsem zavřená v Ruzyni za pašování zakázané literatury, skoro dvacet let jsem dělala sociální pracovnici v Thomayerově nemocnici… To všechno asi víte. Takže po mé rehabilitaci a návratu na FF UK po listopadu 1989 z toho všeho, samozřejmě i v návaznosti na historii tohoto oboru u nás, vzešla potřeba dělat nejen teoretickou sociologii, ale i tu aplikovanou, tedy sociální práci. Souběžně tehdy vznikala univerzitní pracoviště sociální práce v Praze na FF UK, a také v Brně a Bratislavě. 

Jaké tedy byly začátky oboru sociální práce na univerzitní půdě po roce 1989? Co pro tebe osobně představovalo největší výzvy, se kterými jsi se musela popasovat? 

Někdy bylo zapotřebí ostrých loktů, aby člověk některé věci prosadil. Ale vždy jsem vycházela z toho, že základem je mít kolem sebe tým kvalitních spolupracovníků a spolupracovnic, a to se mi naštěstí podařilo. Začátky, tehdy ještě v budově v Celetné, byly někdy krušné i z pohledu omezených prostor fakulty, a neexistoval ani dostatek tuzemské odborné literatury. Ale bylo to provázeno nadšením všech zúčastněných, takže se to povedlo. Ten první rok jsem hodně cestovala a sbírala zkušenosti v zahraničí (Holandsko, Německo, Rakousko, částečně i Anglie), které jsme pak zúročili v prvních studijních plánech a zaměření nabízených předmětů, touto cestou jsme získali i nemálo odborné literatury. V zahraničí měli obrovskou radost, že toto u nás probíhá, a opravdu nás v mnoha směrech podporovali, včetně zajištění školení pro první vyučující apod. Katedra samotná vznikla v roce 1990 a už na podzim jsme měli první ročník studujících. Tehdy se ještě nehlásili přímo na tento obor, ale měli možnost na něj přejít z jiných pracovišť na fakultě, což se zdařilo. 

Od počátku svého působení v roli vedoucí katedry jsi se obklopila významnými osobnostmi. Mám na mysli např. I. Tomeše, P. Hartla nebo O. Matouška. Jak jsi se s nimi poznala? 

Igor Tomeš tehdy působil jako první polistopadový náměstek ministra práce a sociálních věcí, podílel se na tehdejší reformě sociálního zabezpečení a současně z pozice ministerstva podporoval myšlenku založení katedry, což bylo hodně důležité. A postupně u nás začal i přednášet. Pavel Hartl tehdy už působil na fakultě, na katedře andragogiky, ale přešel k nám. A s Oldřichem Matouškem jsem se znala částečně přes svého syna, který je také psycholog. No a Olda pak po mně převzal vedení katedry v roce 2000. A samozřejmě postupně pak přibývali další kolegové a kolegyně… No tohle tedy byli shodou okolností samí chlapi, ale kočírovala jsem je já [směje se]

Proč vlastně vznikl v Praze obor na UK na Filozofické fakultě? Logicky by zapadal spíše na Fakultu sociálních věd, jako je tomu např. v Brně…

Bylo to dáno tím, že po listopadu 1989 jsem se vrátila na katedru sociologie na FF UK, kde jsem působila do svého nuceného odchodu z akademické půdy. Takže, když jsem na fakultě už působila, bylo jednodušší založit katedru přímo tam. Navíc Fakulta sociálních věd tehdy začínala, a ještě se profilovala jako úplně nové pracoviště, které vzniklo z původní žurnalistiky. 

Na katedře jsi vyučovala poměrně široké spektrum předmětů (životní cyklus, sociální gerontologie, menšiny a národnosti, genderové aspekty sociální práce). Byly to tvoje „srdcovky“, nebo tam byla i prostá potřeba zajistit jejich výuku? 

V první řadě to bylo dáno mými předchozími životními a pracovními zkušenostmi. Pracovala jsem dlouhá léta na geriatrii v Thomayerově nemocnici, od té je k sociální gerontologii jen kousek, stejně jako k životnímu cyklu. Jde o určité navázání a uvažování o věcech v kontextu životního běhu a jeho etap. Během svého „pobytu“ v ruzyňské věznici jsem poznala spoustu žen a jejich životních příběhů: Romky, prostitutky, z nuzných poměrů, i od toho je skok k menšinám a národnostem. A genderové aspekty sociální práce byly logickým pojítkem s mými dalšími aktivitami a prosazováním tohoto oboru v ČR, což se zpočátku, pokud hovoříme o akademické půdě, odehrávalo rovněž na FF UK (prostřednictvím spolupráce s neziskovou organizací Gender Studies). Ostatně, na fakultě po určitou dobu existoval obor sociální práce-genderová studia, což byla de facto první a jediná možnost, jak získat v genderových studiích akreditované vzdělání. Teprve potom došlo k vydělení tohoto oboru a jeho přechodu na Fakultu humanitních studií (FHS UK).

Na katedře sociální práce jsi působila skoro 30 let, pokud vím, spolupracuješ s ní dodnes. S ukončením tvé pravidelné výuky na katedře ale z nabídky předmětů vymizel i kurz zaměřený na genderové souvislosti sociální práce. Nepřijde ti to škoda? Myslíš, že studující tohoto oboru se již nepotřebují v tomto směru vzdělávat? 

On se ten předmět už neučí, to jsem nevěděla… Myslela jsem, že to tam někdo táhne dál. Škoda to určitě je, i když existuje samostatný obor genderových studií na FHS UK. Sociální práce má bezesporu genderový rozměr na všech úrovních, o tom nelze pochybovat, a je určitě zapotřebí o tom se studujícími hovořit, protože i obsah pojmu gender se vyvíjí a mění. Je zapotřebí to studujícím vštěpovat, co nejdříve, aby začali tímto způsobem uvažovat a semínko se takříkajíc uchytilo. 

Myslíš si tedy, že by bylo cestou i (znovu)zavedení dvojoboru: sociální práce-genderová studia?

Proč ne, určitě je to možnost, dneska by to už mohlo projít. Já jsem v devadesátých letech musela dost bojovat, aby vedení fakulty akceptovalo toto směřování. Ostatně to byl i důvod, proč se genderová studia přesunula na FHS, tehdejší vedení FF UK v této trajektorii pokračovat nechtělo. Ale až něco takového budete organizovat, ráda přijdu a jako taková ta „fosilie“ tam pohovořím, protože je to třeba! Nemělo by to být téma jednoho člověka na pracovišti, který odpřednáší daný kurz a hotovo, ale i dalších vyučujících, kteří jsou schopni tento rozměr sociální práce reflektovat ve svých předmětech. Gender je významný determinující faktor našich životů, jakkoli je jeho obsah proměnlivý. Tím spíše je nezbytné kontinuálně jej vnášet do oborové diskuse. 

Napadlo tě někdy, že jsi vlastně určitou personalizací propojení sociální práce a genderových studií v ČR? Krátce po roce 1989 jsi zakládala jak katedru, tak i neziskovou organizaci Gender Studies… 

To víte, že ano, ale co s tím… [směje se]. Jediné, co můžu dělat je, že když mě někam pozvou, a naštěstí mi pořád ještě nabízejí účast na různých přednáškách a besedách v knihovnách apod., tak se snažím o těchto tématech a souvislostech stále hovořit a upozorňovat na ně. A stále to mívá úspěch a lidé chodí. Ale i s tím je třeba umět zacházet, např. když odůvodněně předpokládám, že lidé mají určitý předsudek, vůči genderu či čemukoli jinému, tak nemůžu dát tohle slovo do názvu přednášky. Je nevyhnutelné se k němu dobrat. Pak je šance, že se to aspoň u někoho setká s kladnou odezvou a bude to ten první impuls ke zpochybnění vlastní pozice. Lidé musí dostat prostor změnit názor a nebýt při tom za blbce.

Dokázala by ses charakterizovat jako vyučující? Jaká jsi byla, anebo se snažila být ve vztahu ke svým studentům a studentkám? Přiznávám, že o tobě jako pedagožce kolovaly různé zvěsti, zejména pokud šlo o tvou „nevypočitatelnost“ při zkoušení.

V první řadě jsem nikdy neučila ve smyslu, abych někoho poučovala. Bavilo mě se studujícími diskutovat a hovořit v souvislostech. A tak jsem i zkoušela, chtěla jsem, aby studentky a studenti kriticky přemýšleli a ne, aby jen opakovali látku. Za ta léta jsem poznala mnoho šikovných mladých lidí a měla jsem z nich radost. Dodnes mě oslovuje řada mých bývalých studentů a studentek a vzpomínají, co jsem jim říkala. Těší mě to, to je určitě také nějaká validní zpětná vazba. Když jsem občas musela od zkoušky někoho vyhodit, je celkem logické, že takový člověk na vás asi nebude vzpomínat v nejlepším. Ale nikomu jsem studium nekomplikovala. Když třeba hrozilo, že by daný člověk měl špatný prospěch, nebo musel studium kvůli nesplněné zkoušce u mě ukončit, vždy jsem hledala a nabízela cestu, aby k tomu nedošlo. 

Dosud jsme se věnovali zejména pohledu do minulosti, ale zkusme na závěr pootočit hledáček opačným směrem. Sociální práce je obor, který se netěší takové prestiži, jako třeba psychologie či medicína, ať už z pohledu veřejnosti, tak často i kvůli vlastnímu sebepojetí. Je to něco, co vnímáš i ty? A v čem vidíš jádro této skutečnosti? 

Rozhodně! Je to dáno tím, že sociální práce nebývá natolik spojována s akademickým prostředím, jako třeba právě psychologie, pedagogika nebo medicína. Současně je zapotřebí, aby se lidé k této profesi otevřeně hlásili a tento obor a jeho specifika akcentovali, když hovoří i o jiných tématech. Co si budeme povídat, je to dáno i názvem, který nezní dostatečně „vědecky“. Ale jsou to propojené nádoby: sebevědomí oboru, sebevědomí absolventů a absolventek, společenská prestiž, i výše finančního ohodnocení. 

Hovoříme spolu cca rok od propuknutí celosvětové pandemie Covidu-19, nemohu se tě tedy nezeptat, jak se ti v této dobře daří? 

Mám se dobře, jsem zdravá, už mám i obě dávky vakcíny – když proti očkování nedávno vystoupil Václav Klaus, tak to byla poslední kapka a hned jsem šla, abych vakcinaci podpořila. Krátce jsem to komentovala i v rozhlase. Naštěstí mám stále hodně práce, umím se zaměstnat, ale co si budeme povídat, být pořád zavřená doma není, eufemisticky řečeno, nic příjemného.

Jak vidíš roli sociálních pracovnic a pracovníků během tohoto období? Myslíš, že třeba i tato intenzivní zkušenost povede ke zvýšení celospolečenského vnímání přínosu tohoto oboru?

To víte, že ano, tahle situace změní pohled na všechno! Najednou si lidé (zase) uvědomí, že nejsou důležité politické a ekonomické hranice či ideologie, ale že je tady něco, co prochází difuzně vším. Troufám si říct, že covid přispěje k jakési nivelizaci, ale i demokratizaci, společnosti, protože ten druhý, na kterého by se snad mohl někdo mít tendenci dívat svrchu, mě může nakazit stejně, jako já mohu nakazit jeho. Ocitáme se ve stejné situaci, a covid tak má určitý egalitární potenciál. A to je něco, co se v naší společnosti dlouho neodehrálo. Jakkoli důsledky i těchto pandemických situací dopadají s větší silou na sociálně slabé, jako tomu bylo ostatně vždy.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.