Romské ženy na čele praporu za spravedlnost pro oběti nucených sterilizací
V listopadu 2009 česká vláda vyjádřila lítost ženám, které byly sterilizovány bez informovaného souhlasu, a přiznala, že tato praxe přetrvávala v podstatě donedávna – podle pozorovatelů dodržování lidských práv, konkrétně do roku 2007. Když premiér Jan Fischer učinil toto prohlášení na tiskové konferenci 23.11.2009, několik romských žen z Ostravy, které měly zásadní roli v boji za spravedlnost v této věci, bylo u toho, aby mu zatleskalo.
Situace každé ženy, která utrpěla újmu takovýmto způsobem, byla sice jedinečná, nicméně všechny případy, které se udály po roce 1990, mají jednu věc společnou: lékaři, kterým tyto ženy důvěřovaly, že bezpečně porodí jejich děti, byli přesně těmi, kdo porušil jejich práva. Většina těchto žen byla požádána o podpis dokumentu, kterému málokterá rozuměla, v jednom případě dokonce o podpis prázdného listu papíru, a to navíc v době probíhajícího porodu. Mnohým bylo řečeno, že podpis je nutnou podmínkou záchrany jejich života.
Většina z těchto nedávných případů nucené sterilizace se udála v průběhu porodu císařským řezem. Některé ženy se dokonce dozvěděly to, že byly sterilizovány, až několik let poté. Uvědomění si, že jejich lékaři svévolně rozhodli, že již nebudou moci mít děti, bez jakékoliv porady s nimi, způsobilo emotivní a psychologickou újmu a v některých případech i rozpad rodiny.
Listopadové prohlášení bylo dalším krokem na dlouhé cestě ke spravedlnosti pro tyto oběti, která začala již v sedmdesátých letech 20. století. Signatáři a signatářky Charty 77 byli prvními, kdo veřejně vyjádřili myšlenku, že státem podporovaný program na financování sterilizace žen disproporčně zasahoval Romky. Program skončil v roce 1991. V průběhu devadesátých let 20. století, se objevily zprávy, že lékaři více méně automaticky sterilizují romské ženy, obzvláště v průběhu druhého porodu císařským řezem.
Tato smutná historie je dobře zdokumentovaná ve zprávě Ombudsmana z roku 2005, který požádal tehdejšího ministra zdravotnictví o názor na stížnosti, které v tomto směru obdržel. Zatímco ministr se domníval, že šlo o porušení zákona v pouze třech z celkově více než 80 podaných podnětů, ombudsman zjistil, že o porušení zákona šlo ve všech oznámených případech. Tato mezera ve vnímání mezi těmi, kdo monitorují dodržování lidských práva a těmi, kdo medicínu provozují, ještě pořád nebyla překonána.
Na listopadové tiskové konferenci ombudsman Otakar Motejl řekl, že rozhodnutí vlády uznat, že došlo k ublížení, bylo jenom prvním krokem. „Žádný lékařský zásah nemůže být realizován bez souhlasu pacienta. Abychom zajistili, že s pacienty je zacházeno důstojně a že jejich názor je brán v úvahu, veřejnost si to musí uvědomit.“
Ministerstvo zdravotnictví mělo informovat vládu na konci minulého roku, zda doporučení ombudsmana z roku 2005 byla implementována. Pokud ministerstvo skutečně vládu informovalo, pak výsledky nejsou zatím známy obětem nucených sterilizací. Jedno z ombudsmanových doporučení bylo, aby ty, které byly poškozeny za komunismu, dostaly kompenzaci. Z toho, co je známo přímo obětem, tak žádný z lékařů zapojených do těchto kauz, nebyl dosud nijak sankcionován.
Gwendolyn Albert je aktivistka za lidská práva, která již více než deset let poskytuje zprávy Radě Evropy, Spojeným národům a jiným lidskoprávním fórům v oblasti situace romské minority v České republice.