Politici přicházejí před blížícími se parlamentními volbami s nápady na změnu jejich pravidel. Zatímco sociální demokraté chtějí, aby se pořadí na kandidátkách dalo víc ovlivňovat preferenčními hlasy, opačný cíl má skupina poslanců ODS. Jejich návrh už ve sněmovně leží. Poslední dobou přibývá různých skupin s návody koho preferovat a koho ne. Ať už je to skupina volte poslední 4, nevolte parlamentní strany, nebo nevolte dinosaury či výzvy některých umělců. Za těmito skupinami stojí většinou příznivci nebo odpůrci jednotlivých stran. Asi se všichni shodneme na tom, že je potřeba něco změnit . Do české politiky musí přijít nová krev. Do české politiky musí konečně silně promluvit ženy. Do české politiky se musí dostat lidé, který chtějí upřímně změnit současnou nenávistnou situaci.

V září 2010 uplyne 15. let od přijetí klíčového dokumentu Pekingská akční platforma, která dodnes představuje jeden z nejobsáhlejších globálních politických rámců k dosažení cílů genderové rovnosti a posílení postavení žen. Česká republika se k Pekingské akční platformě zavázala a na její základě vytvořila strategický vládní pro prosazování rovnosti žen a mužů Priority a postupy při prosazování rovných příležitostí žen a mužů. Centrum ProEquality vydalo zprávu Ženy a česká společnost. Hodnocení implementace Pekingské akční platformy na národní a mezinárodní úrovni (Peking +15), která kriticky hodnotí naplňování míry závazků v jednotlivých oblastech.

Ať chceme nebo ne, média vstupují do našich životů v podstatě každodenně. Možná si to ani neuvědomujeme, ale jejich působení se zdaleka neomezuje na předávání tzv. „objektivních“ informací. Média samozřejmě selektují, nejen o jakých tématech budou referovat (některá jsou tedy důležitější než jiná), ale také jakým způsobem. Podle mediálních teoretiků tak média v podstatě konstruují společenskou realitu. Proces je ale samozřejmě složitější: novináři a novinářky jsou také ovlivněni veřejným míněním, občas jsou zahlceni předsudky a stereotypy atd. Ty se pak odráží v jejich příspěvcích do médií, a tak se roztáčí spirála, ze které není úplně jednoduché vystoupit.

Sociální vědy intenzivně popisují aktuální proměny rodinných uspořádání v západní kultuře (růst rozvodovosti, počtu domácností vedených jedním dospělým, nárůst počtu bezdětných atd.). Zatímco někteří autoři/autorky hodnotí tyto změny jako negativní (Sullerotová) a spojují je s mnoha sociálně patologickými jevy, jiní demaskují rodinné uspořádání jako prostor útlaku a nerovností (Hochschild 1990). Sociologové jako Giddens či Bauman hovoří o vyvazování jedinců z tradičních pout manželských svazků a rozrůzňování vzorců partnerských vztahů, které odpovídá postmodernímu požadavku na individuálně vytvářenou reflexivní biografii. Jedním ze souvisejících jevů těchto proměn je bezesporu ženská emancipace a posun genderových rolí. V této souvislosti lze zaznamenat jistou morální paniku, která dává ženské emancipaci za vinu vysokou míru rozvodovosti, nízkou porodnost nebo dokonce poruchy chování a učení u dětí. Z řad feministických teoretiček zase zaznívá kritika Giddense a Baumana, a to v tom smyslu, že většina lidí stejně nakonec končí v heterosexuálním manželství a společenské změny rozhodně nejsou tak dalekosáhlé, jak tvrdí tito sociologové. V tomto bloku se zamyslíme nad proměnami současné západní rodiny v souvislosti s ženskou emancipací. Více