Vyučená švadlena národního podniku Šumavan

27.11.2017  Praha  | 

Galerie hlavního města Prahy představuje práce české umělkyně užívající provokativní pseudonym Sráč Sam. Její tvorba je založena na aktivní kritice nefunkčních/neproduktivních institucionálních rámců a nabývá rozmanitých podob od architektonických realizací přes objektovou, textilní, malířskou či filmovou tvorbu po sociálně angažované performativní projekty.
 

Více

Rape culture ve filmech a seriálech

30.1.2018  Praha  | 

Beseda s Kamilem Filou na téma sexuálního násilí a sexismu ve filmech a seriálech, které bude předcházet promítání filmu Špína Terezy Nvotové.

Více

A pak přišla Mirna

13.2.2018  Praha  | 

Když se z dvacetiletých rebelek stanou třicátnice. Všechno, za co bojovaly, občanská angažovanost, nenormativní postavení ženy ve společnosti, alternativní genderové a rodinné vzorce, najednou tak nějak postrádá smysl. Notabene když to něco s růžovým batůžkem na zádech, co jim říká „matko“, se dokáže s tak povědomou razancí vymezit vůči předchozí generaci. Hra německo-švýcarské autorky Sibylle Berg volně navazuje na její předchozí úspěšnou hru A teď: svět!, která byla prestižním německým divadelním časopisem Theater heute zvolena Hrou roku 2014.

 

Více
feminismus.czČlánky › Nikdo nemá rád špinavé holčičky

Nikdo nemá rád špinavé holčičky

23. květen 2016  | Jitka Hausenblasová
Nikdo nemá rád špinavé holčičky
Podle mezinárodních statistik byla každá pátá žena během svého dětství sexuálně zneužita. Přesná čísla pro Českou republiku nejsou k dispozici, ale není důvod se domnívat, že bychom na tom byli výrazně lépe. Pravděpodobně má tedy každý z nás okolo sebe někoho, kdo něco takového zažil. Jen o tom nevíme. Když o tom nikdo nemluví, jakoby to neexistuje. A když to neexistuje, není o čem mluvit. A tak dále, začarovaný kruh. Je proto téměř zázrak, že se najdou lidé, kteří o svých zážitcích mluví a naprosto otevřeně vystupují z obvyklé anonymity. Výstava Nobody likes dirty girls v pražské galerii Oko uragánu je takovým zjevením na české, nejen umělecké scéně.

Právě přesah umění do sféry běžného života dělá výstavu zajímavou. Každodennost tu ale není zdrojem inspirativního nadšení umělce, jak tomu často bývá v galeriích k vidění. Reflexe velmi smutných zážitků z dětství, se kterými se dívky snaží vypořádat, ostře kontrastuje s naprosto všedními předměty fotoinstalace nazvané Some things my father put inside my vagina. Lžička, hračka, kus mýdla. Alma Lily Rayner je umělkyně pocházející z Izraele a sexuální zneužívání dívek jejich blízkými tematizuje v několika rovinách. Kromě zmíněných fotografií zde prezentuje i své video – výroky jedenácti mladých žen, které zažily sexuální násilí a sdílením svých příběhů na Youtube (jsou tam stovky takových) se s nimi snaží vyrovnat. Použité záběry si Alma nechala jejich autorkami odsouhlasit, vzniklo tak kolektivní svědectví, které čerpá ze stále populárnější formy kyberaktivismu. Ten přispívá i ke zviditelnění tématu a je to něco, na co u nás asi stále čekáme. Masové měřítko osobních výpovědí strhlo v řadě zemí vlnu solidárního hnutí a vede často i ke změnám v institucionálním a právním řádu.  

K naprosto klíčovým změnám ve vnímání sexuálního zneužívání dívek jejich blízkými v Izraeli vedlo i uvedení dokumentárního filmu Dirty Laundry v Izraelské televizi. V rámci výstavy jej uvedla přímo sama autorka. Nikdo přitom při jeho natáčení nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Film natočila Yael Sherer a dokumentuje v něm sebe samu ve čtyři roky trvajícím občanském soudním sporu proti svému otci, který ji zneužíval. Navzdory osamění, naprosté absenci podpory od rodiny a depresím, kterými dlouhá léta čelila, se jí podaří spor vyhrát. Snímek kromě osobního traumatu působivě ukazuje na širší společenské důsledky. Mladé ženy zpravidla nejsou těmi, které v rodině disponují převahou moci a peněz, jejich izolace a vyloučení z prostředí rodiny i společnosti tak nabývá nečekaných rozměrů. Případ Yael se stal důležitým precedentem pro všechny další, které se po uvedení filmu objevily. Za úspěch dokumentu může paradoxně válka, která v roce 2012, kdy byl film uveden, v Izraeli probíhala. „Lidé museli sedět doma a koukat na televizi, protože venku probíhalo bombardování, tak jim nic jiného nezbývalo“, říká Yael. Aby to ale nebylo tak jednoduché, uveřejnění filmu předcházel další soudní spor. Podle platných zákonů totiž ochrana nezletilých obětí trestných činů zaručuje, že se jejich identita nesmí uveřejnit, a to včetně případů, kdy oběť sama uveřejnění iniciuje a požaduje. Nesmyslnost zákonného ustanovení byla v tomto případě předmětem další žaloby, kterou Yeal podala, tentokrát na stát Izrael. Čtyři vleklé soudní spory po dobu 15 let svědčí o silném charakteru režisérky, dnes mezinárodně působící aktivistky, která se zapojila do hnutí na podporu žen a dívek s podobnými zkušenostmi.

Výstava Nobody likes dirty girls s doprovodným programem bourá jedno velké tabu. Nejde tu přitom o žádné opatrné našlapování. Angažovanost autorky je zjevná a záměrná, to dodává její koncepci sílu a autenticitu. Výstava trvá do 1. června, kdy proběhne diskuse s umělkyní a odbornicemi na téma sexuálního zneužívání dětí. Je to zároveň i poslední možnost zavítat do prostoru galerie, která se touto výstavou loučí.

NOBODY LIKES DIRTY GIRLS, Žitná 16, Praha 2, Galerie Oko uragánu

Související

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.