Strašák feministické lingvistiky
O ženách a mužích se často mluví jako o různých živočišných druzích. Asi nikoho tedy nepřekvapí fakt, že různá pohlaví užívají jazyk jinak. Lingvistka Světla Čmejrková říká, že ženy lépe vyslovují, výšku hlasu střídají dynamičtěji než muži, více používají zahalené řečové takty, vkládají do svého mluveného projevu typické adjektiva, která vyjadřují především emocionální stav. Muži ženy třikrát častěji přerušují, sami ale nechtějí být přerušováni. Ženy se zase naučily dávat najevo podporu tomu, kdo právě mluví, nejrůznějším přitakáváním. Zajímavé je, že výzkumy prokázaly, že tento souhlas je spíše naučeným vzorcem chování, než opravdovou podporou.
Je tu ale ještě jedna stránka jazyka, a to, jakým způsobem se o jednotlivých pohlavích mluví. Tezí, že ženy jsou kromě jiných oblastí diskriminovány i v jazyce, se zabývá obor feministické nebo také genderové lingvistiky. Tímto problémem se začaly zaobírat Američané a Američanky již ve dvacátých letech 20. století. Tzv. druhá vlna feminismu, nejintenzivněji prožívaná v místě svého původu – tedy v USA, poskytla tomuto odvětví náležitý prostor. Začíná se hovořit o feministické lingvistice, z níž se vyvíjí genderová lingvistika.
Prvotním impulsem byla v 60. letech studie zabývající se nedostatky ženského jazyka od dvou Evropanů, O. Jespersena a E. Mauthnera. V souladu s emancipačním hnutím žen byla feministická lingvistika nejprve radikální a odborné pozornosti se jí dostávalo na západě Evropy a v severní Americe. Vzniklo mnoho studií a výzkumů, feminističtí lingvisté a lingvistky se zasadili o vznik vládních jazykových komisí.
Po lingvistice má tento interdisciplinární obor blízko k sociologii a v jejím rámci samozřejmě k gender studies. Známými představitelkami této disciplíny jsou například Američanka Deborah Tannen a Češka Jana Valdrová přednášející na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích.
Feministická nebo genderová lingvistika předpokládá, že genderové stereotypy jsou přítomny i v jazyce. Jana Valdrová zastává myšlenku, že „způsob, jakým o ženách mluvíme, je zároveň svědectvím o jejich společenském postavení“.
Genderovým lingvistkám a lingvistům vadí především zbytečné nadužívání tzv. bezpříznakového maskulina, hovoří o něm jako o všeobecně přijímaném mýtu. Pokud totiž užijeme slovo právník či právníci, lékař nebo lékaři, vybaví se nám primárně muži. V Německu si lingvisté a lingvistky vynutili nová jazyková nařízení: v inzerátech se nesmí pouze mužský tvar – nebo-li bezpříznakové maskulinum – objevit bez jeho femininního protějšku. Další problém pak spočívá v kvalitativní asymetrii – například funkce sekretáře je vyšší než sekretářky.
Valdrová také poukazuje na problém užívání křestních jmen u žen v případech, kdy se u mužů používá příjmení. Jsou takto například titulovány první dámy, což samozřejmě znevažuje jejich společenský status. O užití křestního jména u podobně postavených mužů se ani na okamžik neuvažuje.
Sporné je označení jevů, které degradují ženy. V češtině se nejvíce užívají termíny sexuální harašení a obchod s bílým masem. Sexuální harašení je z hlediska překladu pojmem naprosto scestným. Původně vychází z anglického sousloví „sexual harassment“, jež znamená sexuální obtěžování, týrání, mučení, znepokojování či pronásledování. České „harašení“ v podstatě nemá s anglickým substantivem „a harass“ co do činění. Znamená šramocení, šelestění či šustění, tedy nepříjemný zvuk; pokud o někom řekneme, že mu haraší ve věži, nemáme rozhodně na mysli nic milého. Harašení má tedy pejorativní nádech a neodpovídá tomu, čeho se pachatelé sexuálního obtěžování na svých obětech dopouštějí. Používat v tomto případě slovo harašení znamená popírat existenci tohoto jevu a znevažování obětí, kterým je takto vlastně podruhé ubližováno.
Obchod s bílým masem je obdobným příkladem. Oběti trestných činů jsou redukovány na maso, adjektivum bílé navíc zavání rasismem.
I v této oblasti můžeme nalézt kvalitativní asymetrii: stačí srovnat pojmy stará panna a starý mládenec nebo například nebuď baba versus chovej se jako chlap.
Feministickým lingvistkám a lingvistům vadí používání některých klišé, zejména označují-li tradiční role, jako třeba muž-živitel či žena-strážkyně rodinného krbu. Ohrazují se také proti užívání termínu mateřská dovolená; vzhledem k tomu, že se jí účastní stále více otců, je správnější rodičovská dovolená. Kdo však prožil první roky po narození dítěte doma, bude však zajisté zpochybňovat i označení dovolená. Kritiky nezůstala ušetřena ani ustálená slovní spojení jako ženská logika, ženská za volantem, muž je hlavou rodiny a žena krkem apod.
Lingvistky a lingvisté si také všímají rozdílu v nonverbální komunikaci a v konverzačních stylech, které produkujeme jinak vůči mužům a jinak vůči ženám. Nejrůznější poznámky mužů na adresu žen se neobejdou bez sexuálního podtextu a podceňování. Znám je případ transsexuálky Terezy Spencerové, která ohodnotila rozdíl v konverzaci s muži takto: „jako by mi při té operaci uřízli spíš kus mozku než něco jiného“.
Jana Valdrová vytvořila další termín, který se týká vnucování dvojsmyslných nebo obscénních a často diskriminujících výroků – jde o jazykovou pornografii. Nejčastěji se s ní můžeme setkat v reklamě – například „Udělala jsem si to sama…“ v reklamě na lepidlo.
Jsem stejně jako Jana Valdrová přesvědčena o tom, že to, jak o ženách přemýšlíme, se promítá do naší řeči. Řeč je přece prostředkem definice našich postojů a názorů. A diskriminace žen v jazyce ukazuje na stav, v jakém se ženy reálně nacházejí. Pokud tedy chceme změnit jejich postavení ve společnosti, musí se to nutně projevit i v jazyce. Německo je toho příkladem.
Strach některých lidí ze změny mluvy považuji za strach ze změn všeobecně. Svět se nezastavil na místě a nesnaží se nám přizpůsobit, naopak flexibilní musíme být my. Přece jazyk slouží nám a ne my jemu, proto se musí přizpůsobit. Na druhou stranu chápu, že změny mohou někomu připadat nepřirozené. Jde však o minimum, kterým se dá alespoň částečně bojovat s diskriminací.
Feministická lingvistika má mezi lingvistikami své oprávněné místo už proto, že ukazuje alternativu, nutí nás sledovat zahraniční diskurzy a nepřestává vštěpovat myšlenku, že plácat se po zádech, jak se ta čeština krásně vyvedla, by byl hluboký omyl.
Abych dokázala, co zažité stereotypy podporované omílanými frázemi zapříčiňují, uvedu příklad kamarádky, která se mnou vedla předlouhou debatu na téma Jsou muži opravdu lepší řidiči?
Zatvrzele toto klišé opakovala a udávala příklady ze svého okolí. Ani na chvíli ji nenapadlo zamyslet se nad tím, že ženy většinou řídí méně, protože si vlivem podobných názorů mj. méně věří, a tudíž lze jejich dovednosti za volantem jen těžko dokazovat kvantitou příkladů. Na můj argument podpořený mezinárodním výzkumem, že ženy řídí bezpečněji a že lepší jízda znamená především nikoho neohrozit, reagovala slovy: „To je nějaká hloupost.“ Absurdní je, že právě tato kamarádka řídí mnohem obratněji, ale také nebezpečněji (a tudíž „chlapsky“) než většina mužských řidičů, které znám.
Staré české pořekadlo říká, že zvyk je železná košile. Někdy je potřeba zastavit se a popřemýšlet, zda jsou všechny zvyky a tradice, které dodržujeme, ještě funkční a zda mají platné místo v našem životě. Cílem genderové lingvistiky není šikana a vytváření umělých jazykových implantátů, ale respekt přiřknutý tentokráte i druhému pohlaví.
Petra Pisková
Použitá literatura
Čmejrková, S. a kol.: Čeština, jak ji znáte i neznáte. Academia, Praha, 1996, ISBN 80-200-0589-7.
Daneš, F. a kol.: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha, 1997, ISBN 80-200-0617-6.
Internet
www.virtually.cz