Kateřina Jacques: Ochrana slabých politické body nepřináší

"Člověk, který je intelektuálně zaměřený nebo lidsky vnímavý, musí cítit, že ani on by nechtěl mít na hrobě své matky vepřín," říká ředitelka Sekce pro lidská práva a rovné příležitosti na Úřadu vlády Kateřina Jacques, když hovoří o tom, že na místě bývalého romského koncentračního tábora v Letech u Písku stojí od roku 1973 velkovýkrmna prasat. Lidská práva a důstojnost vnímá citlivě a nedělitelně. Nerelativizuje a nezlehčuje. Věnuje se jim léta a má co říci. Ve známost široké veřejnosti přesto vstoupila až v důsledku brutálního policejního napadení, když poklidně demonstrovala proti pochodu neonacistické organizace Národní odpor, které naopak lidská práva neříkají absolutně nic.

Dlouhou dobu poctivě usilujete o schválení antidiskriminačního zákona. Nyní je ale v ohrožení…

Zákon už před dvěma lety vládě předkládal tehdejší zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. Mrzí mě, že se stále odkládá a vypadá to, že v tomto volebním období neprojde. Divím se poslancům, že svým občanům nechtějí dopřát standard, který mají jiní občané Evropské unie. Zákon implementuje evropské směrnice, nejde výrazně dál. Jeho hlavní výhodou je, že je uživatelsky komfortní. Jedná se o komplexní úpravu v jednom balíku, přehlednou i pro laika. Kdybychom totiž bývali chtěli směrnice implementovat do stávající právní úpravy, museli bychom vstoupit asi do sedmdesáti různých zákonů. Zákon navíc počítá s orgánem, který by se obětem diskriminace věnoval. Jeho úkoly by byly v oblasti právně poradenské, osvětové, mediační. Obava, že naroste počet lidí, kteří budou zákon zneužívat a domáhat se u soudu něčeho, co jim nenáleží, je zbytečná. Mnohdy by stačilo vysvětlit kupříkladu zaměstnavatelům, že se - často ne ze zlého úmyslu - diskriminace dopouštějí. Soud by byl až krajní řešení, které by podle mého odhadu výrazně často využíváno nebylo. Celkově by ale zákon naše prostředí kultivoval.

Co říkáte negativním stanoviskům některých parlamentních stran k tomuto zákonu?

Ty námitky nejsou racionální. Poslancům byl poskytnut v uplynulých dvou letech veškerý informační servis, vysvětlovaly se detaily zákona, rozptylovaly obavy. Přesto jsou bohužel mnozí proti němu. Zamítavě se k němu dnes stavějí třeba i lidovečtí poslanci, kteří jej už jednou podpořili. Jde zřejmě o odvetu za zákon o registrovaném partnerství, s nímž nesouhlasili. Právě příklad registrovaného partnerství však ukazuje, jak absurdní odmítání antidiskriminačního zákona je. Přijetí registrovaného partnerství bylo totiž daleko radikálnějším - i když dle mého názoru správným a žádoucím - krokem za hranice toho, na čem se může shodnout celá EU. Vznikla tak nová pozitivní práva, zatímco zákon proti diskriminaci je pouhým vymezením základních negativních práv - čili toho, co druzí nesmějí jednotlivci dělat. Je těžké pochopit, že ho odmítá křesťan, bez ohledu na to, co si myslí o registrovaném partnerství. Ještě těžší je však pochopit, že ho odmítají ti liberálně smýšlející zákonodárci z řad ODS, kteří podpořili registrované partnerství. KSČM požaduje za podporu antidiskriminačního zákona zrušení lustračního. To považuji za velmi falešné. Pokud naši komunisté zákon nepodpoří, stanou se zřejmě jedinou levicovou stranou v Evropě, která je proti omezení diskriminace. V Evropě totiž proti legislativním úpravám antidiskriminačních zákonů vystupuje většinou pouze extrémní pravice.

Váš stranický kolega, novinář Petr Uhl, napsal, že čeští komunisté patří po listopadu 1989 mezi diskriminované skupiny, a proto by mělo být i v jejich zájmu antidiskriminační zákon podpořit. Co si vy myslíte o současném antikomunismu, v jehož důsledku byl neznámými útočníky dokonce brutálně zkopán poslanec Jiří Dolejš?

Násilí je mi prvoplánově odporné. Když jsem poslance Dolejše viděla po útoku na fotkách, naprosto to mnou otřáslo. Tak zběsilé nenávisti a rádoby "hrdinství" v roce 2006 nerozumím. Antikomunismus, ovšem bez násilí, bych pochopila na počátku devadesátých let. Dnes se podle mě komunistická strana pohybuje v mantinelech, kde není důvod z ní mít panickou hrůzu. Její účast ve vládě je však i pro mě nepřijatelná. Vadí mi, že distanc komunistické strany od kriminální minulosti před rokem 1989 není dostatečný. Tisícům lidí byly zmařeny životy - nejen těm, kteří o ně přišli, ale i těm, kteří strávili léta v kriminále, měli rozvrácené rodiny, nemohli studovat, věnovat se své práci, cestovat a poznávat svět…

Která skupina občanů České republiky je podle vás diskriminací postižena nejvíce?

Tvrdá data nejsou k dispozici. Obecně lze říci, že se lidé proti diskriminačnímu jednání brání jen velmi zřídka. Podle mého odhadu jsou diskriminovány nejčastěji ženy v přístupu k zaměstnání a Romové v přístupu k zaměstnání a ke službám. Celá řada omezení se týká i zdravotně postižených. Tam to nemusí být zlá vůle, ale skutečně technické překážky - třeba že chybí bezbariérový přístup. Byť se řada věcí neustále vylepšuje, třeba národním akčním plánem mobility pro všechny, člověk na vozíčku se na každém rohu setkává s problémy.

V souvislosti s vaším prvomájovým policejním napadením jste v tisku uvedla: "Cítím, že všichni lidi, kteří sympatizují s neonacisty, mě teď budou nenávidět. A žít s pocitem, že vás nenávidí obrovská skupina lidí, je strašné." Myslíte si, že tolik lidí fandí neonacistům?

Oni by to určitě nenazvali sympatiemi k neonacismu. Ale něčím jsou jim blízké myšlenky, které prezentuje třeba Národní strana. Přijdou jim racionální, smysluplné, pochopitelné. Jsou jim bližší, než neformální životní postoj. Nazvala bych to latentním rasismem.

Není to tak dávno, kdy jste odmítla zúčastnit se televizní diskuse právě s předsedkyní zmíněné Národní strany. Jaký byl hlavní důvod vašeho principiálního rozhodnutí?

Média se odvolávají na to, že politická strana, která je řádně zaregistrovaná u ministerstva vnitra, má právo sdělovat svoje názory jako ostatní strany. Že ji nelze diskriminovat. Ano, základní problém, který vnímám i já, je v tom, že takové strany u nás legálně fungují. Jsou to strany jednoznačně nedemokratické a podle mého názoru by jejich činnost neměla být posvěcena zákonem. Konfrontace s jejími zástupci se z hlediska argumentačního neobávám, tam bych nepochybně obstála. Morálka mi však káže, že takovým lidem by veřejný prostor neměl být vytvářen.

Národní strana se tenkrát nechutným způsobem přiživila na léta diskutované citlivé otázce, zda odstranit vepřín v Letech u Písku, stojící v místě bývalého romského koncentračního tábora. Jak vnímáte postoje většinové veřejnosti v této záležitosti?

Zásadním problémem je, že po válce nebylo místo uznáno jako pamětihodné. Že romské oběti byly bagatelizovány a nedostalo se jim takové úcty, jako třeba obětem židovským. V roce 1973 tím pádem bylo možné postavit na místě bývalého koncentračního tábora vepřín. Komunistický režim byl v tomto zcela necitlivý. Dokonce ani pachatelé z koncentračního tábora nebyli po válce potrestáni. Veřejnost bohužel nedomýšlí, o jak závažný problém se jedná. Mnozí lidé nevnímají symboliku místa a toho, co Romům jako společnost dlužíme. Mají pocit, že to dávno patří historii. Že by se peníze měly raději investovat do současného vzdělávání Romů nebo na zlepšení jejich bytové situace. Veřejnost má dokonce dojem, že Romům na tom nezáleží. Ale na to já říkám, nejen chlebem je člověk živ. Ty finanční prostředky, které by měly být investovány na přesun vepřína, nemáme někde v obálce a nerozhodujeme se, co s nimi. To jsou prostředky, které se musí nejdříve někde sehnat. Jako nejlepší řešení se mi jeví zřízení nadace, která může přijímat dary. Něco by dal stát, něco by se vybralo u nás nebo v zahraničí.

Jak z toho ven?

Pro řešení příznivá byla doba na počátku devadesátých let. Ta se však promarnila privatizací. Stát ztratil možnost řešit situaci samostatně. Soukromá firma provozující vepřín dnes argumentuje tím, co jí nemůžeme mít za zlé - že chce produkovat a tvořit zisky. Na druhou stranu je legitimní úvaha, jestli se nejedná o spekulanty, kteří chtějí na neštěstí a komplikované politické situaci neúměrně vydělat. Považovala bych za nefér, kdyby v případě přesunu vepřína získala firma neadekvátně vysoké finanční odškodné. Celá transakce musí být oboustranně korektní. Pro stát i pro firmu. Naději neztrácím. Věřím, že vepřín na místě tábora jednou stát nebude, k čemuž nás ostatně vyzval i Evropský parlament. Také premiér Paroubek, se k záležitosti staví zodpovědně a bez populismu. To je třeba ocenit. Bohužel, lídr ČSSD v Jihočeském kraji prohlašuje, že podobných míst u nás byly tisíce, a tím tento případ zlehčuje. To je demagogie a také nesmysl. Člověk, který je intelektuálně zaměřený nebo lidsky vnímavý, musí cítit, že ani on by nechtěl mít na hrobě své matky vepřín.

Jakou váhu vy, nejenom v této otázce, přikládáte veřejnému mínění?

Nepodléhám mu. Není pro mě jako úřednici zajímavé, pracuji podle jasných, předem daných pravidel - politickou zodpovědnost nesou jiní. Tím ovšem neříkám, že nejednám ve prospěch veřejnosti. Jako úřednice si stojím za svými odbornými stanovisky a politickým zadáním. Jako politička mám to štěstí (což je moje volba), že jsem členkou menší Strany zelených, která nemusí veřejnosti nadbíhat. Navíc lidskoprávní témata, kterým se věnuji, nebudou nikdy většinově populární. S tím jsem srozuměna. Jsem ochránkyní slabých, a to politické body ve velkém nepřináší.

Jak se Zelení dívají na referendum, při němž rozhoduje právě většina?

Podporujeme referenda, přímé volby starostů, hejtmanů i prezidenta. Pro nás, i pro mě osobně, je klíčové posilování a prohlubování demokracie, občanská participace a rozvoj neziskového sektoru. Jsem toho názoru, že veřejnost má mít i jinou možnost, než jednou za čtyři roky ovlivňovat dění ve státě tím, že volí.

Nebojíte se ale trochu referenda kvůli mnohdy svéráznému veřejnému mínění, o kterém jsme hovořily. Třeba ve Francii se do druhého kola prezidentských voleb dostal Le Pen…

To byl průšvih a já taková rizika intenzivně vnímám. Elitářské uvažování, že "my" to pro lidi zařídíme lépe, je mi však vzdálenější, než riziko toho, že neinformovaná veřejnost rozhodne jaksi nešťastně. Můj idealismus vychází z určitých dlouhodobých vizí. Rozhodně neuvažuji ve čtyřletém volebním taktu. Přeji si, aby se demokracie prohlubovala, společnost kultivovala a lidé zapojovali čím dál více do věcí veřejných. Vámi zmiňované prezidentské volby ve Francii mohly být určitou lekcí, která společnost do budoucna senzibilizuje a mobilizuje. Třeba je to poučí.

Léta se občansky angažujete i tím, že se svými dětmi chodíte demonstrovat. A to nejen proti neonacismu. Jaké další protesty jsou vám blízké?

Třeba témata spojená s ekologií - například Den bez aut. Ač jsem řidička, automobil využívám jen v nutných případech. Dále lidská práva - protestovala jsem proti jejich porušování v Číně nebo na Kubě. Militantní demonstrantka ale nejsem, vybírám si, co podpořím. Řadu projektů a organizací podporuji finančně, ráda přiložím ruku k dílu, když je někde třeba.

Zastupitelka hlavního města Prahy Markéta Reedová ze SNK ED se do vás na stránkách novin necitlivě pustila kvůli tomu, že jste proti neonacistům demonstrovala právě i s dětmi. Vy sama jste se nechala slyšet, že vám to mnohem jadrnějším jazykem vyčítaly i některé anonymy... Čím to podle vás je?

Znovu jsem si uvědomila problém, jak veřejnost vnímá "správné" rodičovství, potažmo mateřství. Táhne se to již z dob totality, kdy byla nejvíce oceňována takzvaně šedá zóna, ochraňující teplý rodinný krb. Jelo se podle hesla "Když se za mými dveřmi děje nějaké příkoří, nezajímá mě to, nebudu si přidělávat problémy". Byla podporována taková ta prvoplánová oběť "Vstupujeme do komunistické strany, aby děti mohly studovat". Takové pohledy jsou v Česku zakořeněné. Mnozí si navíc myslí, že je skvělé vzít v neděli děti do Mc Donaldu, na Matějskou pouť nebo do hypermarketu. Naopak není přijímáno s pochopením, když někdo s dětmi podniká intelektuálně náročnější aktivity nebo je konfrontuje s realitou, která není vždy růžová, byť jim ji lze prezentovat přijatelným způsobem.

To je naopak blízké vám…

Jednoznačně. Rodičovství je pro mě víc než jen dát dětem teplé jídlo a čisté oblečení. Chci z nich vychovat přemýšlivé, citlivé a angažované lidi.

Jak vnímáte mateřství?

Model, kdy se matka takzvaně obětuje dětem, očekává od nich vděk a vyčítá jim, když se v osmnácti letech rozhodnou odstěhovat a žít vlastní život, se mi příčí. Taková žena rezignuje na veškerý život mimo mateřství, děti jsou její rukojmí. Pro mě je důležité, že žiji s dětmi v symbióze, která je partnerská, já se přizpůsobuji jim a ony mně. Děti jsem přivedla na svět v touze po mateřství. Milujeme se, nepotřebujeme se navzájem obětovávat, ani si nic splácet a vracet. Jsem na ně pyšná a ony na mě. Vše dělám s radostí, láskou a nadšením. Ony to tak přijímají a předpokládám, že až budu stará, budou se mnou můj život sdílet zcela dobrovolně. Nebudou mít pocit, že to je jejich povinnost.

Takový přístup k životu jste získala i tím, že jste žila v zahraničí?

Nejenom. Asi to je mozaika všeho možného. Ale zahraniční zkušenosti mě určitě ovlivnily. Každému, kdo trochu cestuje, čte, chodí do divadla, sleduje filmy a dívá se pozorně kolem sebe, se otevírají horizonty. Uvědomuje si i jiné možnosti bytí než ty, které bezprostředně zažívá. A potom si vybere to, co považuje za rozumné.

Změní se v tuzemsku rozšířený pohled na mateřství tím, že ženy začnou být spravedlivěji zastoupeny třeba v politice a vedoucích pozicích?

Jsem zastánkyní pozitivních motivací a příkladů. V mém bezprostředním okolí může mít efekt to, jak přirozeně a normálně funguji a slučuji svou práci s mateřstvím. I já jsem měla své vzory. Myslím si, že když takových příkladů bude rozeseto více a každý kolem sebe vybuduje určité mikroklima, časem se to protne.

České ženy jsou nepochybně stále diskriminovány, ještě hůře jsou na tom ale ženy romské. Jejich zvlášť obtížnou situací se zabývá i Evropský parlament…

Romství s sebou nese negativní stigma více či méně po celé Evropě. Třeba ve Španělsku je to možná méně problematické, protože Španělé jsou tmaví a Rom, pokud si to nepřeje, nemusí být na první pohled identifikován. U nás se však Romovi s prostředím splývá velmi těžko. Je identifikovatelný podle jména, adresy nebo vizáže. Veřejnost mu dává najevo nedůvěru. Hůře získává zaměstnání, bydlení, hůře se zapojuje do veřejného života, do komunikace s majoritní společností. Romské ženy nesou dvojitou zátěž.