CO JE A CO CHCE FEMINISTICKÁ TEOLOGIE
Od autoritativního Boha nad námi k Bohu mezi námi a v nás
Úvodem bych chtěla říci, že o tomto tématu nemíním jen nezaujatě referovat. V delším životním vývoji se stala feministická teologie mou vlastní věcí. Jaký je plán tohoto výkladu?
1. Charakteristické rysy feministického teologického diskurzu
Teo-logie znamená doslova "řeč o Bohu". Jak na nás působí to spojení - teologie /řeč o Bohu/ a žena? Jisté je, že všechny lidské civilizace měly, obsahovaly složku náboženskou a také že všechna náboženství od nepaměti měla ve svém středu ženy. Ženy, které o své víře přemýšlely, ji utvářely, formulovaly a ji předávaly. Dějiny těchto ženských tradic v náboženství ještě nebyly napsány, ale zájem o ně roste. Budu nadále mluvit o křesťanství, protože to je moje vlastní tradice, která je mně nejbližší. O křesťanských teoložkách minulosti mluví dnešní ženy jako o "ztracené tradici" /a lost tradition/ nebo jako o "potlačených dějinách" /eine verdrängte Geschichte/. Zásluhou velkého badatelského úsilí se teď tato ztracená, potlačená tradice začíná opět alespoň částečně vynořovat. Jsou to často napínavé a obohacující objevy. V badatelské práci jako analytický nástroj velmi pomáhá kategorie rodu /gender/. Zostřuje naše vidění. Pomocí ní například objevujeme v textech všeobecně ceněných a vážených - jako je bible - patriarchální řeč a patriarchální modely.
Ženská křesťanská teologická tradice zřetelně koření v krátkém životním příběhu Ježíše Krista. Podle novozákonních evangelií byl Ježíš vnitřně svobodný, spontánní mladý muž, s hlubokým soucítěním a otevřeností vůči všem marginalizovaným a utištěným. Do kruhu jeho přátel - či biblicky řečeno - učedníků náležely také ženy-přítelkyně, učednice. Klidně můžeme užít také výrazu apoštolky - osoby jím vysílané k ostatním. Tehdy v prvním století se v Ježíšově hnutí v Palestině zachvěla a zakolísala stará hierarchie rodu /gender/. Tradiční role se překonávaly. Začaly vznikat pro obě pohlaví nové, volné prostory. Na základě zevrubného studia biblických a mimobiblických pramenů feministické teoložky a badatelky prokazují: v raném křesťanství existovaly skupiny, sbory, kde ženy se souhlasem mužů zastávaly funkci učitelskou, prorockou a také službu vedoucích. Toto stanovisko patrně nebylo všeobecně zcela přijímáno, i když staré křestní vyznání slavnostně vyhlašovalo. "Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši." /Gal.3,28/ Takové ideje a taková osvobozující se praxe ovšem narážely na odpor. Novozákonní literatura a nekanonické spisy obrážejí zápas, který se v raném křesťanství vedl o větší spravedlnost mezi muži a ženami. V některých dějinných obdobích tento zápas slábl a jakoby ustával; později však se znovu rozhořel. Tak znovuožil s novou silou zejména v 19. a 20. stol. Ale týž proces pokračuje i dnes. Stejně jako neexistuje jen jediný typ feminismu, není ani jen jedna FT /feministická teologie/.Precizní by bylo mluvit o feministických teologiích v plurálu. Vznikají v různých kontextech a mají různé důrazy a zabarvení.
Nyní se pokusím o několik všeobecně orientujících poznámek negativním vymezením toho, čím FT není:
1. Především není něčím zcela n o v ý m . Navazuje na zasutou a potlačovanou, údajně nedůležitou tradici víry a zkušeností žen minulých dob. Jako věda se FT začala intenzivně rozvíjet teprve v minulém století ve Spojených státech amerických. Tehdy teprve bylo zvědavým ženám, ženám, které chtěly vědět, dovoleno studovat na teologických vysokých školách.
2. FT se neděje v izolaci. Nevzniká primárně v osamělých pracovnách, ale v dialogickém pro-cesu: mezi ženami, které přednášejí a přednášenému naslouchají, které spolu hovoří o tom, co vnímají, prožívají a studují, v seminářích, na konferencích a při různých pracovních setkáních. Písemné práce, články a knihy pojmenovávají a systematizují nové poznatky. Permanentní základnou je život, včetně všech jeho prvků a částí, které androcentrické pořádání skutečnosti trivializuje.
3. FT n e n í jen prací hlavy, jen věcí intelektu. Kladně hodnotí celé tělo a všechny smysly. Tělo se radikálně rehabilituje. Je svaté. Podle spisovatelky Christy Wolf "tělem myslíme".Také americká etička Beverly Harrison připomíná, že všechno poznání je zprostředkované tělem. Ženy v této teologii projevují smysl pro dramatické vyjádření. Liturgie, zpěvy, modlitby, tanec, bibliodrama, pohyb, společný rozhovor nad biblí - to vše se stává výrazem této existenciální řeči o Bohu.
4. I když FT je zápasem žen o vlastní spiritualitu, n e n í jen teologií žen pro ženy, jak se někdy uvádí. Chce ovlivnit celou tradiční teologii a vést k její rekonstrukci. Muži jsou partneři na cestě k osvobození. Jejich součinnost se vítá, pokud jsou ochotni vzdát se svých dosavadních privilegií. Cílem tohoto teologického úsilí je plné, integrované lidství všech a dobré přežití veškerého života.
5. FT n e n í žádný univerzální, jednolitý fenomén. Jak už bylo řečeno, existuje jen v plurálu. Rozvětvuje se. Dochází samozřejmě i k napětím a obsahovým konfliktům. V procesu zrání se diferencují pohledy a stanoviska. Usiluje se o to, aby se nepřerušil vzájemný dialog a aby nedocházelo ke vzájemnému kaceřování nebo karikování. Bylo by zkreslené představovat si, že např. americké reflexe se beze zbytku ujímají kdekoliv jinde. Analýza tzv. ženské otázky a její řešení nutně vyrůstají vždy z vlastního, místního kontextu. V současnosti se konstatuje, že FT se stala globálním fenoménem. Např. americký "Slovník fe- ministických teologií" /Dictionary of Feminist Theologies/, publikovaný v roce l996, informuje nejen o hlavních rysech feministických teologií v severní Americe a v Evropě, ale také v Africe, Asii, na Pacifických ostrovech a v Latinské Americe.
Teď je třeba alespoň stručně naznačit, jaká jsou ve FT nejvýraznější seskupení. Jednu skupinu tvoří zastánkyně tzv. matriarchální spirituality. Rozhodují se pro oddělení od každé klasické náboženské instituce. Podle jejich přesvědčení neexistují ani v Bibli ani v církevních dějinách žádné elementy, které by byly pro ženy skutečně relevantní. Židovství a křesťanství posvěcují patriarchát. Poddanství žen patří k jejich základům. Ženy, které zastávají tuto spiritualitu - zejména v USA a Západní Evropě - obracejí se zpět do dávné minulosti, do předpatriarchální epochy a usilují o obnovu kultu bohyně Matky. Významná je jejich senzitivnost vůči přírodě a podpora mírových snah. Řadě prvků této spirituality lze rozumět jako kompenzaci tisícileté ženské represe.
Další seskupení vytvářejí ženy, které se s dosavadními tradicemi víry nerozcházejí tak radikálně. Pracují uvnitř židovských a křesťanských pospolitostí a na akademických učilištích. Nepřehlížejí a nepřikrývají útisk a marginalizaci žen a jiných nedominantních skupin ve vlastní tradici.Zastávají mínění, že je strategicky důležité ve své tradici zůstat a jejího dědictví se nevzdávat. Minulost přece neobsahuje jen ponižování, ale i pozitivní zdroje pro změnu v přítomnosti. Bývají to ženy střední vrstvy, pro něž seberealizace a autonomie se staly centrálními kategoriemi.
Na tomto pozadí vyniká úsilí tzv. FT osvobození. Tyto ženy se snaží ve své víře a ve své teologické reflexi překonávat přebujelý individualismus, soustředění na individuum. Neustále do svého horizontu zahrnují zkušenosti a poznání sociální a ekologické situace. Ptají se, co přispívá a nebo co brání v tom, abychom spolu vytvářeli životaschopnější kulturu, společnost a církevní pospolitosti.
Blízký je mi právě tento proud a v něm zejména ekofeministická perspektiva. Důraz se klade na vzájemnou spojitost a na sebe odkázanost všech lidí a všech forem života v jednom jediném tkanivu života. Naše existence souvisí s veškerým planetárním životem. Protože je naše planeta v nebezpečí, je naší odpovědností její destrukci zastavit. Jak? Americká teoložka /ekofeministka/ Sally McFague odpovídá takto: Omezením spotřeby a transformací struktur útisku v solidaritě s marginalizovanými lidmi a ostatními živými tvory.
Problém feministické kritiky v jednotlivých světových náboženstvích by si zasloužil zvláštní pojednání. Uvedu jen několik faktů. Mimo křesťanství pokročila feministická kritika nejdál v židovství. Na transformaci se ale pracuje již i v islámu, hinduismu, buddhismu a dalších tradicích. Ženy, žijící v těchto tradicích, kritizují patriarchální a androcentrické základy svého dědictví a znovu si přivlastňují příspěvky a zkušenosti svých minulých sester.
Ženy různých věr už také vstoupily do vzájemného rozhovoru.
Řeč o Bohu a k Bohu
Charakteristické jsou tyto následující momenty:
1. Výroky feministických teoložek o Bohu se vyznačují úsporností a zdrženlivostí: v tomto bodě stojíme před tajemstvím života. Pokoušíme se vyjádřit nevyjádřitelné. Za důležitější než mluvit o Bohu se pokládá - naučit se mluvit k Bohu - řečí přání, touhy a zápasu - tedy existenciálně.
2. Dosavadní řeč o Bohu v převládajícím teologickém diskurzu je proniknuta patriarchální náplní, a proto je nutné ji destabilizovat. Prvním krokem je dekonstrukce, potom druhým krokem rekonstrukce. Jako patriarchální fikce se odmítá, dekonstruuje představa Boha jako nezávislého, mocného suveréna. I když lidi a svět stvoření miluje, spočívá sám v sobě a ničí lásku nepotřebuje. Tento "zcela jiný" Bůh je nebezpečná patriarchální konstrukce. Nepřímo potvrzuje i nespravedlnost mezi rody.
Zcela se škrtá metafora Boží všemohoucnosti. Nic neříká o Bohu, jen dokumentuje poškození, k němuž došlo v teologii tím, že se na ní podílela jen jedna polovina lidstva, jen muži - držitelé moci.
3. Rekonstrukci ústředního pojmu podniká FT více způsoby, ale vždy tak, že odmítá myslet o transcendenci v termínech nezávislosti a nadvlády - a vidí transcendenci hluboce spojenou s imanencí, s tkanivem života.Život - i náš život - je naplněn kvalitou, kterou je třeba nazvat Bůh, Božství, božské jednání. Když jsme v zajetí mužského autoritativního jazyka, neodvažujeme se pojmenovat pravým jménem to, co jako božské prožíváme - solidární pomoc, lásku, přátelství, odpuštění tj. kvality, z nichž doopravdy žijeme. Světově známá německá teoložka Dorothee Sölle mluví o fatálním procesu trivializace našeho každodenního života. Cituji: "Mluvili tak dlouho, kněží a teologové, že jsme oněměli. Zamkli Boha do bible a liturgie, místo aby se bible a liturgie užívalo jako brýlí na čtení pro pochopení našeho každodenního života."/2/ Konec citátu.
Americká radikální myslitelka Mary Daly navrhla užívat v řeči o Bohu místo substantiva verbum, sloveso. Transcendence je myšlena jako sloveso, v němž participujeme. Biblicky řečeno - v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme /podle knihy Skutků l7, 28/. Na téže linii, v navázání na židovského filozofa a teologa Martina Bubera, pracuje i Američanka Carter Heyward, která tvořivě rozvinula teologii vztahu. Podle ní je třeba se odvážit uchopit jedinou novozákonní definici Boha - "Bůh je láska" /podle l.J 4,8/ - a říci - "láska je Bůh."/3/
V jedné ze svých posledních knih Heyward říká: "Každý a každá z nás, ať je naše identita religiózní, nereligiózní nebo antireligiózní, žije v Bohu. Všichni jsme příbuzní, spojení silou, která přesahuje naši kapacitu tuto skutečnost vidět nebo jí rozumět." /4/
Heyward stejně jako Daly nebo Sölle myslí a mluví o Bohu ve slovesech činnosti a životodárného působení, tedy jako o dění, na němž participujeme. Bůh je podle ní "moc ve vztahu", "svatá energie", "naše svatá síla pro uzdravení a osvobození", "naše síla milovat". Nejen Ježíš, i my můžeme "božsky jednat" ve světě /angl. to god/ tj. ztělesňovat, inkarnovat Boha - lásku /5/.
Ve FT existuje konsenzus o tom, že jedině neautoritativní a inkluzivní řeč o Bohu se může stát v postmoderní situaci opět relevantní. Všechny autoritativní a výlučné koncepty Božství jsou nevěrohodné. Řeč víry, stejně jako poezie, má být svobodná a pěkná, nefixovaná na podobu zděděné tradice. Boha lze vzývat s užitím nejrozmanitějších metafor: jako matku a otce, nejbližšího přítele nebo přítelkyni, sestru - rádkyni, laskavou moudrost a světlo našeho života, jako zdroj a základ bytí atd. Bez tlaku k dogmatickým formulacím a zajištěným určením mluví Sölle svobodně o tom, kde a v čem tuší Boha: "je v moři a v oblacích, ve svíčce, v hudbě - a ovšem, v lásce." /6/
Je pozoruhodné, jak svobodně a svěže myslí o Bohu v brazilském kontextu Ivone Gebara. Podobně jako Sölle často opouští perzonální metafory o Bohu, zejména ty, které jsou mužského rodu. Říká, že když se zabýváme velkými otázkami přežití lidstva a planety, takové vyjádření již není adekvátní. V řeči o Bohu ráda užívá paradox. Bůh je pro ni vztažnost a tak také lidská osoba. Zároveň však je Bůh také míza, síla lidského života, a také míza života ve stromech, v květinách a ve všem, co existuje. Analogicky Bůh je muž, žena, vánek, hurikán, něžnost, žárlivost, soucítění, milosrdenství: Tajemství /Longing For Running Water str.116/.
Christologie, víra a řeč o Ježíši Kristu ve feministické perspektivě
Je charakteristické, že se nepředpokládá jen jedna pravda o Ježíši z Nazaretu, kterého první křesťané nazývali Christos, Pomazaný, Mesiáš. Existují různé feministické christologické koncepty. Pro mne je zvlášť blízký a přijatelný koncept, který vychází ze skutečnosti vztahu. Ježíš je náš uzdravující a osvobozující bratr. Ztělesňuje přítomnost lásky mezi námi, moc lásky v dějinách. Právě jsem opět volně citovala Carter Heyward z její knížky, ve které nově promýšlí, co znamená být křesťanem, křesťankou.
Nyní uvedu několik christologických tezí, které pokládám za přínosné:
1. Ježíš má pro nás význam jako paradigma a zmocnění. Osvobozující Duch byl přítomen v Ježíši a působí také nyní a zde, mezi námi a v nás. Můžeme být těmi, kdo se vzájemně uzdra- vují a osvobozují. Záchrana - v klasické christologii se mluví o "spáse" - záchrana je pokračující proces. Dnes je do něj třeba zahrnout i přírodu, mimolidské stvoření. Jsme odpovědni za všechny a všechno, kdo a co je marginalizováno a trpí. Inkarnace, Boží vtělení pokračuje. Užívá se termínu "incarnatio continua" /7/. Boží slovo, slovo lásky se stalo tělem v Ježíši Nazaretském a stává se tělem všude, kde se daří Božímu království, tj. ve společenství Boží přítomnosti.
2. Ježíše vidíme uvnitř židovské tradice. Byla to pro něj živá tradice. Chtěl ji reformovat.
Všechny protižidovské rysy christologie, i s jejich zárodky už v Novém zákoně, se odmítají. Je významné, že Ježíš otevřel vstup do židovského dědictví všem lidem a národům.
3. Ježíš představuje zářez v dějinách patriarchátu. Ve své patriarchální komunitě a společnosti se stal rušitelem pořádku. Odmítal nadřazenost a kontrolu lidí nad lidmi, a užití násilí. Pro fe-ministické exegetky je významný Ježíšův výrok, celkem nenápadně tradovaný v evangeliu Matoušově /2O,25-26a/. Svolal své učedníky a učednice a řekl jim: "Víte, že vládci panují nad národy a velicí je utlačují. N e t a k b u d e m e z i v á m i ." Zde tradice zachovala zřetelné odmítnutí každé dominance lidí nad lidmi.
4. V Ježíšově osobnosti spatřují ženy integraci racionálního a citového elementu. Podle svě-dectví novozákonních evangelií a mimokánonických pramenů byl Ježíš spontánní, soucitný a rozhodný. Měl dar představivosti a vnitřní svobody. Dovedl sloužit a přitom se nevzdával své identity. Dovedl říci "já" bez bázně a bez nadřazenosti. Byl otevřený vůči každé lidské bytosti: vůči ženám stejně jako vůči mužům, vůči Židům a ne-Židům, chudým a bohatým, marginalizovaným nemocným a představitelům moci. Věděl, že rybáři jsou schopní i jiných věcí, že nemusejí provždycky zůstávat u svých sítí. Věděl, že nemoci, které neohrožují život, je možno léčit ve sváteční den. Věděl, že není nutné vyhýbat se těm, kdo jinak myslí a věří, např. cizincům nebo ženám.
V Ježíšově životním příběhu a v jeho řečech má prvořadé místo Boží království. Tento starobylý a trošku tajuplný výraz označuje s p o l e č e n s t v í těch, kdo se pokoušejí žít podle Boží vůle a v Ježíšově duchu, tj. ve spravedlnosti a lásce.
5. Obraz Ježíše, načrtnutý křesťanskými feministkami, může ovšem vzbuzovat pochybnosti: nedochází zde opět k idealizaci? Nestává se Ježíš novou super-hvězdou? K tomu bych jen poznamenala:
1. Ježíš byl plným člověkem, tedy i s určitými limity. Ačkoliv si počínal neobvykle ne-patriarchálně, jeho řeč - např. metafory užité v jeho podobenstvích - zůstávaly v mnohém androcentrické.
2. V dochovaných pramenech chybí zřetelnější náznak, že Ježíšova osobnost uzrávala postupně - stejně jako je tomu u nás - pod vlivem lidí mu blízkých a v opozici vůči odpůrcům.
6. Co s křížem a vzkříšením?
FT vykládá Ježíšovo ukřižování v jeho historickém kontextu, jakožto brutální dějinnou událost, čin římského násilí. Římané popravovali tímto krutým způsobem povstalce, uprchlé otroky, muže a ženy, uprchlé pachtýře-nájemce, kteří nemohli zaplatit dluhy. Ježíš byl židovský martyr, podobně jako mnozí před ním a po něm, protože se solidarizoval s poníženými, protože slovy a činy ztělesňoval lásku a spravedlnost. Jeho ukřižování bylo poslední fází jeho konfliktu s patriarchální mocí.
Spiritualizace Ježíšova ukřižování jakožto zadostiučinění Bohu za naše hříchy se zpochybňuje. Církev faktu Ježíšovy smrti na kříži mnohokrát zneužívala: proti Židům, proti jinak věřícím, bezprávným, proti ženám. Prý je třeba - jako Ježíš - utrpení pokorně snášet. Nerozlišovalo se mezi utrpením, kterému je možno zabránit a kterému nelze zabránit. Není divu, že řada žen a mužů v církvích a mimo ně kříž odmítá jako nekrofilní symbol.
V evropské kultuře se Kristův kříž stává náboženským symbolem nejasného, spíš odpuzujícího obsahu.
Co s křížem? Kříž je hrozné, nespravedlivé utrpení, k němuž dochází také v současnosti. Ježíšovo ukřižování je dobré si připomínat ne proto, že bylo mimořádné, ale proto, že se děje různými způsoby i dnes.
Soudobá kultura vábí - kříž, utrpení nevnímat, nevidět. Žít v apartheidu střední vrstvy a mít před očima jiné symboly. Symboly fascinujícího technického pokroku, nádherná místa rekreace - nejlépe ve dvou -, fantastické módní výtvory. A přece - zlo a zabránitelné utrpení i nezabránitelné utrpení s námi zůstávají. Jsou pro nás výzvou.
Ježíšův příběh včetně jeho dramatického konce se vypráví proto, aby přerušil iluzi, že jsme ve vztahu ke zlu bezmocní. Aby povzbudil. Centrem příběhu tohoto bratra z Nazaretu je vytváření spojení, tvorba společenství. V nás, mezi námi a ve světě se má zakořenit Boží láska.Taková je odpověď na problém zla.
A Ježíšovo vzkříšení, jeho zmrtvýchvstání? Bez instrumentů mýtického výraziva prostě dosvědčuje, že moc lásky nelze vymýtit. Ježíše nebylo možno umlčet, eliminovat. Ani dnes nelze ze světa vymýtit touhu lidí po nezmrzačeném životě pro všechny a pro všechno živé.
Důrazy FT v antropologii
l. Na prvním místě bych chtěla zmínit dekonstrukci d i c h o t o m i í . Po staletí ovládalo západní vědomí hierarchické řazení skutečnosti do statických dualismů: duch a tělo, rozum a smysly, Bůh a člověk, kultura a příroda, prvek mužský a ženský, člověk a zvíře, rasa pánů a rasa otroků, práce duševní a fyzická, oblast veřejná a soukromá atd. - Kdykoliv se tyto duality od sebe odtrhují a první polovině se připisuje nadřazenost vůči polovině druhé, dochází k pokřivení teorie a praxe.
Ženy konstatují, že tendence polarizovat a hierarchizovat je v nás všech hluboko uložena. Patriarchát, i když silně narušený, je dosud ovzduším, které mimoděk vdechujeme. Patriarchální "zamoření" postihuje také teologickou antropologii.Feministické teoložky začaly hledat způsoby, jak realitu vnímat a žít celostně. S překvapením zjišťují, že hierarchický dualismus pronikal do křesťanství hlavně z novoplatonské filozofie. Židovská tradice obsahuje určité cenné prvky, které směřují k nově jednotící antropologické vizi. V čem spočívá? Ženy chtějí žít plně s tělem a duší, tj. nepodceňovat ani naši fysis, fyzickou stránku, ani duši, naši vztahovou síť. Orientovat se v životě na to, co vposledu dává životu smysl: na vztahy: na přátelství, lásku, opravdové soucítění...
2. Dalším výrazným prvkem je překonávání antropologického pesimismu.
O dosavadní teologické antropologii, zejména protestantské, zní kritické stanovisko žen: "Máme katastrofální obraz člověka."/8/ Na jedné straně je bezmocné lidství a na druhé straně všemohoucí Bůh, který jediný může všechno napravit. Co my můžeme změnit?
FT protestuje proti fatalismu a antropologickému cynismu. Cynismus ve své podstatě je nevíra v lidskou kapacitu, že je možné naučit se dělat to, co je dobré. V křesťanství se pro-jevuje - podle Sölle - příliš málo pochopení vlastní síly, skutečné sebejistoty a vysoké odvahy. Když věříme, že jsme stvořeni Bohem, že jsme Boží dcery a Boží synové stvoření podle Božího obrazu, pak to eo ipso znamená, že jsme schopni lásky, přátelství, schopni změny, obratu. Takovým optimismem žijí novozákonní evangelia. A tak je čtou ženy, feministické teoložky.
Sociologickým modelem Ježíšova hnutí nebyly masy ani individuum, ale skupiny. Přátelé a přítelkyně, kteří s Ježíšem chodili, byli jím vysíláni sytit hladové, uzdravovat psychicky nemocné a navštěvovat vězněné. Mnoho od nich očekával a věřil, že to dokážou. Evangelia Ježíšovy následovníky a následovnice neidealizují. Nejsou ani naivní ani cynická. Prostě pojmenovávají pozitivní změny, k nimž dochází v součinnosti Boží a lidské energie.
Kategorie změny, obratu /hebr. TEŠUVAH/ se stává centrální antropologickou kategorií.
Vyjádřeno slovy Sölle - obrat je "dar židovského lidu lidstvu"./9/ Tím "obratem" se myslí možnost nových řešení - v životě osobním, společenském, v ekologii a p. Považme například, k jak převratné změně k lepšímu došlo ve 20.století, pokud jde o postavení, statut žen. V nově nabyté svobodě se nyní ženy chápou svého úkolu nést spoluodpovědnost za budoucnost života na Zemi./Dokumentární film "Nejpěknější revoluce 20. stol."/
3. Místo extrémního individualismu vzájemnost.
Úmyslně kladu před pojem individualismus slůvko "extrémní". Neboť o to právě jde. Emancipace individua se stala ústředním bodem moderny. Na tom ovšem není nic špatného. Aspirace mužů a žen, stát se autonomními osobami, s určitými právy a povinnostmi, byly a jsou oprávněné. Nedochází však v naší současné euroamerické civilizaci až k extrémnímu důrazu na individuum?
Tady vsunuji do svého výkladu malý exkurs o postmodernismu.
Postmoderní filozofie definuje samu sebe jako "stav radikální plurality" - podle Wolfganga Welsche /1O/. Volá se po pluralismu v hledání životního plánu a konceptu. Po možnosti žít v přesvědčení, které se shoduje s vlastními zkušenostmi a jiným ponechávat tutéž svobodu. Na místo šablonovitě hodnotícího myšlení vstupuje radikální otevřenost. Neexistuje instance, která by vlastnila pravdu a která by mohla tvrdit, "jen toto je pravda".
V postmoderní skepsi jsou jistě osvěžující momenty.
1. Je pomocí, když se nám - zvlášt v teologii - připomíná, že všechno poznání je částečné, že nikdo nemá monopol na pravdu. Nikdo z nás nezná celou pravdu o světě, o Bohu, o dobru a zlu, o druhých - a ani o sobě. Patriarchální náboženské tradice jsou silně poznamenány arogancí, od které je třeba se osvobozovat.
2. Feministické teoložky také hodnotí kladně, že postmoderní teorie zpochybnila statický koncept identity. Problémy našich identit - otázky rasy, rodu /gender/, sexuality - jsou otevřené, fluidní. Tuto problematiku je potřebí dál studovat.
3. Abychom byli své postmoderní kultuře právi, je důležité mít na paměti, z čeho vyrůstá její vysoké, až téměř absolutní zdůraznění tolerance, svobody a autonomie individua.
Postmoderní myslitelé a myslitelky /např. Jean-Francois Lyotard, Julia Kristeva a j./ chtějí překonat šok totalitarismů 2O.století, především komunismu. Účtují se západním rozumem /ratio/, s jeho logikou dobývání světa, které začalo 1492 objevením Ameriky a končilo Osvětimí a Souostrovím Gulag. Tzv. "druzí, jiní", tj. nebílé národy, byli kolonizováni. Ženy byly vyloučeny z politické moci a z moci vědění, z vědy. Příroda byla znásilňována. S touto analýzou není možno nesouhlasit.
4. Je však důležité také slyšet hlasy, které upozorňují na úskalí postmoderny. Příliš silný důraz na izolované individuum a jeho svobodu, spatřovanou ve stálém rozšiřování vlastních možností, je filozoficky a teologicky zavádějící. Blokuje dobré přežití pro všechny. Jestliže škrtneme sounáležitost, projeví se brutalizace života. Slovo "solidarita" zní v postmoderní kultuře skoro trapně. Zdatný, zdravý, nevázaný mladý muž je ideálem. Solidarita s méně zdatnými? Snad ještě jako hobby některých specialistů. V situaci jaká je, kdy evropské společnosti zápasí s extrémním individualismem, s fetišem toho, co je lokální a s ignorancí obecně-sociální a globální reality, měli bychom být obezřetní. Přitakávat antirelacionismu, problematizovat vzájemnou spojitost - ve filozofii, v teologii - i ve feministické teologii - by bylo nemoudré. /Tady končím exkurz o postmodernismu./
Snad se shodneme na velkém významu vztahů a na vzájemné propojenosti všeho života.Tuto spojitost vnímat - je už první důležitý krok. Přiznám se, že mně osobně trvalo dlouho, než jsem k tomu dospěla. Ale to je jen začátek. Toto vnímání nestačí. Vztahovost vyžaduje práci a úsilí o změnu.
V z á j e m n o s t /mutuality, Gegenseitigkeit/, dobrý, vydařený vztah je p r o c e s .
Vyžaduje receptivitu i iniciativnost. Není nikdy něčím hotovým nebo snadným. Ve vztahu, který je vskutku vzájemný, bývá dost napětí a neklidu.
Jak lze vzájemnost ve vztazích blíže popsat? Cituji dvojí charakteristiku z pera Carter Heyward:
1. Vzájemnost je "dynamická situace ve vztahu, v němž je jedna osoba otevřená vlivu osoby druhé nebo druhých, druhého nebo druhé ovlivňuje a tento vzájemný vliv si uvědomuje."
2. "Žít ve vzájemnosti znamená měnit se a růst ve vztahu k těm, kdo se mění a rostou ve vztahu k nám. Znamená to působit na sebe tak, abychom se ve vzájemném vztahu plněji stávali sami sebou."/11/
Přístup k bibli
Proč vůbec mluvit o bibli? My protestanté nemáme papeže, ale máme jednu knihu - bibli. To je "nerv naší víry".
Dovolte mi, abych nejprve krátce zmínila vlastní vývoj v této otázce, protože možná naznačí i obecnější zkušenost. Jako dítě a mladá dívka jsem vyrůstala ve sboru Českobratrské církve evangelické v Brně. Bible a její interpretace tam zaujímaly centrální místo.
Ve skupině mládeže - v letech 1946 -195O - jsme prožívali, jakoby v závětří, společně pěkné chvíle. Učili jsme se připravovat vlastní biblické meditace. Ve zvláštním kroužku jsme se radili o tom, jak vykládat biblické oddíly dětem v Nedělní škole, v bohoslužbách pro děti.To všecno mne také utvářelo. Ve srovnání s vlivem školy to bylo něco docela jiného. Bez jakéhokoliv tlaku zvenku jsem si doma pravidelně četla ve své bibli. Dovědět se o ní víc, byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla pro studium teologie.
Bible má v mém životě stále významné místo, ale můj vztah k ní prošel delším bouřlivým vývojem. Zejména pod vlivem ženského hnutí a poznatků feministicky orientovaných biblických odbornic. Na evangelické teologické fakultě jsme se samozřejmě už také učili pracovat s biblí historicko-kritickou metodou. Když jsme se seznamovali například s tím, že biblické texty obsahují některé vědecky a historicky mylné údaje, neotřásalo to v našich očích autoritou bible pro víru a životní praxi. Bible byla pro nás dílem lidí, kteří v průběhu staletí zaznamenávali své - a zkušenosti jiných s Bohem. Činili tak způsobem a výrazivem své doby.
Co se předávalo, procházelo prizmatem lidského oka, mysli a srdce.
Ženy biblistky přicházejí s novými důležitými kritickými poznatky a objevy. Mění se tak a vzniká pro všechny / ženy a muže, konzervativce a liberály/ nová hermeneutická situace.
1. Podíl žen na tvorbě biblických textů nelze ani dokázat, ale ani vyloučit.- Opouští se teorie o jednotlivých autorech. U novozákonních knih se předpokládá, že na textech pracovaly smíšené skupiny, složené z mužů a žen.
2. Všichni bibličtí autoři a autorky žili a tvořili v patriarchální, androcentrické společnosti a kultuře. Muži byli v jejím centru, ženy s dětmi na okraji. Tato skutečnost je jasně patrná v biblických písemnostech už v tom, že užívají androcentrické řeči. Muži pojmenovávali Boha; ženské metafory pro Boha se většinou opomíjely. Muži rozhodovali, které zkušenosti žen s Bohem budou kánonické knihy obsahovat. Byly přijaty spíše výjimečně. Všeobecná byla marginalizace podle rodu /gender/.
3. Feministické biblistky začaly rekonstruovat biblické dějiny jako dějiny žen a mužů. Vzhledem k nedostatku spolehlivých písemných údajů o ženách, jsou tyto rekonstrukce jen tentativní. Archeologie nově pojatá a mimobiblické písemné prameny k nim poskytují další důležité zdroje.
Kvůli vše prostupujícímu androcentrismu se biblické texty studují tzv. "proti srsti", metodou podezření /suspicion/. Hledají se skryté významy, věnuje se pozornost zámlkám a potlačeným hlasům. Pracuje se s hypotézou, že výsledné texty, které máme v rukou, jsou jen vrcholem ledovce, ukrytého jinak hluboko v moři. V pozadí za texty probíhal zápas. Ukazují na to vedle sebe položené rozporné informace. V dnešní podobě biblické texty neobrážejí historické popisy, "jak to tehdy bylo", ale předpisy, jak by to mělo být. Přes patriarchální potlačení občas zasvitne osvobozující náboj evangelia, dobré zvěsti o moci lásky v dějinách.
4. Potvrzuje se rozpoznání, že bible je ambivalentní, dvojznačná kniha. Nacházíme v ní skvělé tradice osvobození, živou naději v Boha spravedlnosti a inkluzivní lásky a také tradice útisku a pohrdání, které ponižují ženy a jiné nedominantní skupiny. Bible je patriarchální kniha.
Úžasné jest, že se v ní zdvíhá silný odpor proti každé rozpoznané nespravedlnosti. A tak nejen zdánlivé nedůslednosti a rozpory - jak jsme se učili - ale skutečné nesrovnalosti a rozpory existují v biblických textech. Je nezbytné, abychom si toho byli vědomi. Jen tak se budou moci společenství věřících osvobozovat od pozůstatků patriarchalismu ve svém středu.
Diferenciace mezi biblickými hlasy je nezbytná. Texty, které nepotvrzují plné lidství žen a jiných marginalizovaných skupin, nemohou si činit nárok na to, že jsou Božím zjevením. "Jakýchkoliv text, který předpokládá nebo vyžaduje otroctví, útisk, podřízení nebo diskriminaci, je proti Boží vůli, a proto nemůže být normativní", konstatuje biblická teoložka Elsa Tamez z Kostariky.
Z dosud řečeného vyplývá jasný důsledek: autorita bible není pro věřící feministické badatelky samozřejmostí. Pracují s biblí svobodně a odmítají tlak k literalismu, k uznávání doslovné závaznosti bible jako celku. Toto fundamentalistické stanovisko se koriguje.
Uvedu příklad: v řadě církví ženy dosud nemohou vykonávat duchovenskou službu. Jedním z hlavních argumentů proti této spravedlivé věci jsou slova apoštola Pavla z 1.listu do Korintu, kterými ženám v Korintu nařizuje, aby ve shromážděních mlčely / 1 K 14,35/. Takové nařízení ovšem není Boží slovo, ale jen slovo patriarchátu. Je nutné číst je kriticky - a třeba proti němu uvést jiná slova téhož apoštola. Rozhodně je nesprávné, trvat na tom: Je to tu napsáno a basta.
5. V hrubých obrysech jsem právě naznačila základní stanoviska těch feministických teoložek, které se bible nevzdávají, dál s ní pracují a z ní čerpají. Činí tak s přesvědčením, že obejít se bez bible by znamenalo ochuzovat se o cenné zdroje: o zdroje životní odvahy a nefiktivního, genuinního povzbuzení. Protože v bibli jsou shromážděny příběhy a obrazy možného života, příběhy naděje, lidské důstojnosti. Nikdo se nemá stát kořistí druhého. - V biblické poezii zaznívají tóny radosti a údivu nad podivuhodným stvořením a vábí ke společným chvalám a oslavě.
Ještě bych se chtěla vrátit k zajímavému názoru, že je možné bibli užívat jako brýlí ke čtení, tj. k pochopení každodenního života. Jak tomu rozumět? Bible může pomoci, abychom uprostřed svých všedních dnů zahlédli Boží tajemství. Vzpomeň si, prožil, prožila jsi také něco podobného... Je to pomoc, abychom své zkušenosti odtrivializovali a abychom objevovali svaté v tom, co je běžné a jakoby nezajímavé. I novinové články nebo útržky zpráv lze číst takto "proti srsti" a občas v nich objevit povzbuzující a nadějné poselství.
Líbí se mi, že Sölle uvádí, co ji naučila její přítelkyně, novozákonní badatelka Luise Schottroff. Převzala od ní zásadu "číst bibli přesně a se zaujetím, odnímat ji zlodějům bible a především ji potřebovat" /12/.
Slovo na závěr.
Oč v teologii usilují feministicky orientované ženy ? Snad se podařilo alespoň naznačit, že mají na mysli její existenciální náplň. Jde o to participovat na Boží transcendenci. Svobodně a bez záruk úspěchu stát na straně lásky a vzájemnosti. Všecko, co potřebujete, je láska. Tuto nesentimentální redukci, o které zpívali Beatles, pokládají ženy ve feministických teologiích za velmi potřebné rozšíření teologického horizontu. Nejde o nová dogmata, ale je třeba mít zájem o svět, jaký dnes jest.
Poznámky.
1/ Rebecca S. Chopp, Sheila Greeve Davaney /eds/: Horizons in Feminist Theology, USA l997, s. l5
2/ Dorothee Sölle: Liberating Women, Conference Reader, Bristol l991, s. 43
3/ Carter Heyward: The Redemption of God - A Theology of Mutual Relation, USA l982, s.l99
4/ Carter Heyward: Saving Jesus From Those Who Are Right, Minneapolis l999, s. XV
5/ Carter Heyward : Saving Jesus...s.XV
6/ Dorothee Sölle: Gegenwind /Erinnerungen/, Hamburg l995, s. 3l2
7/ Reinhold Boschki, Ekkehard Schuster: Zur Umkehr fähig /Mit Dorothee Sölle im Gespräch/, Mainz l999, s. 43
8/ Dorothee Sölle: Träume mich, Gott, Wuppertal l994, s. 4l
9/ R.Boschki, E.Schuster: Zur Umkehr fähig, s. 5l
10/ Wolfgang Welsch: Unsere postmoderne Moderne, Weinheim l988, s.5
11/ Carter Heyward: Touching Our Strength, San Francisco l989, s. l85
12/ Dorothee Sölle: Gegenwind, s. 299