Domácí násilí - veřejné setkání a diskuse

10.12.2018  Středočeský kraj  | 

Otevřená společnost o. p. s., Fórum 50%, o. p. s. , MĚSTO BUŠTĚHRAD a Rodinné centrum Buštěhradský Pelíšek VÁS ZVOU NA VEŘEJNÉ SETKÁNÍ A DISKUSI NA TÉMA: DOMÁCÍ NÁSILÍ

Více

Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více

All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy

21.12.2018  

"All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy" is a 1-day exhibition organized and curated by Anna Wim and Natalie Kollega, aiming to give platform and visibility to diverse femme and non-binary artists working with themes of feminism, queerness, social justice, and more.

Více
feminismus.czČlánky › Ženy s dětmi jsou při útěku schopné zvládat neobyčejné vzdálenosti

Ženy s dětmi jsou při útěku schopné zvládat neobyčejné vzdálenosti

23. prosinec 2003  | Vlasta Holéciová  |  Econnect
Petra Procházková bývala válečnou zpravodajkou. Skutečnost, kterou v Čečensku viděla a zažila nám odkrývá v knize „Aluminiová královna“. Není to jen sleď frází, je to realita, je sžíravá a horší o to, že o ní hovoří ženy, které si prošly všemi válečnými hrůzami. Okolnosti jejího vzniku nám Petra Procházková přiblížila v rozhovoru s Vlastou Holéciovou. Dnes přinášímejeho první část.

Petra Procházková bývala válečnou zpravodajkou. Skutečnost, kterou v Čečensku viděla a zažila nám odkrývá v knize „Aluminiová královna“. Není to jen sled frází, je to realita, je sžíravá a horší o to, že o ní hovoří ženy, které si prošly všemi válečnými hrůzami.

Na začátku tohoto roku vyšla Vaše kniha Aluminiová královna o osudech šesti žen, které prožily rusko čečenskou válku. Při čtení této knihy naskakuje husí kůže nad tím, čím vším si prošly. Z knihy vyplývá, že Čečenci jsou velmi silný a statečný národ. Myslíte si, že české ženy by v podobných situacích byly také tak silné nebo je ta síla, které Čečenky mají jejich národní specifikum?

To je zajímavé, na to se mě ještě nikdo nezeptal. Na jednu stranu si myslím, že je to taková ženská vlastnost, překonávat ty velké dramatické problémy. Ženy rodí děti, a tak jsou schopné v sobě mobilizovat nevídanou energii, mateřský pud je nejsilnější. Aby zachránily rodinu a děti, tak v sobě mobilizují síly, které nejsou na první pohled vidět. To je společné všem ženám. Na druhou stranu je fakt, že ty evropské ženy jsou civilizací zhýčkanější. Kavkazské i afgánské ženy jsou zvyklé drsnějšímu životu i bez války. Na Kavkaze musejí ženy velmi tvrdě pracovat a jsou velmi fyzicky zdatné a nemají tam takové vymoženosti jako tady.

Kromě toho když je válka, muž vypadne z té rodinné role a ta je potom na té ženě. Normálně tam ženy nejsou zvyklé na to, aby rodinu finančně zabezpečily. Muž zmizí nebo umře nebo odejde na frontu. Myslím, že naše ženy by s tím měly větší potíže, aklimatizovat se do tvrdých podmínek. Ale na druhou stranu myslím, že by to zvládly. Vždycky je obdivuhodné, jak mnoho dokáží ženy ujít, při úprku s dětmi, jsou schopné překonávat neobyčejné vzdálenosti.

Rozhovory jste pořídila zhruba před dvěma lety, změnilo se něco od té doby?

Moc ne. Já jsem tam pak už nebyla a teď tam také nemůžu. Pokud vím, tak se nic zásadního nezměnilo. Už to není opravdová válka, každý den už nebombardují, ale to moc neulehčuje situaci. Je to okupovaná země, ruští vojáci se k civilnímu obyvatelstvu chovají dost tvrdě, je to neustálý teror. Ženy musejí rodinu pořád držet nad vodou, protože muži jsou v depresi z prohrané války a nezvládli to ponížení. Nemají možnost se toho života prakticky účastnit. Jejich pohyb na ulici je riskantnější než u žen. Ženy jsou teď v roli živitelů. K lepšímu se to vůbec nezměnilo, ale k horšímu také ne. Je to takový nepříjemný dlouhodobý status quo.

A jak je to s těmi konkrétními ženami z Aluminiové královny?

Nemám zprávy o všech. Mám zprávy o té, po které se to jmenuje, tedy o Aluminiové královně, ta je v pohodě. Ona z nich byla nejaktivnější a my bychom ji chtěli začlenit do humanitárního programu. O Zoje, té Rusce, jsem slyšela zprávu, že snad šlápla na minu a asi měla dost těžký úraz. Ale je živá. A další z nich je tady u nás v azylu. Ta je také v pořádku, pracuje s námi v Berkatu (humanitární organizace pomáhající Čečencům, pozn. redakce) a celkem se aklimatizovala. O těch ostatních nevím, ale snad jsou všechny živé.

Proč jste si zrovna vybrala ženy? Je to tím že jsou otevřenější, přístupnější?

To má řadu důvodů, jeden je praktický: v islámské společnosti vás to neustále tlačí do ženské komunity. S muži sice komunikujete, když jste s nimi na frontě, ale bližší kontakt vždy navážete se ženami. Ony vám více řeknou, více se vám otevřou. Muž je vždy jen voják. Ženy to podle mého potřebovaly víc. A za druhé mě strašně zaujalo, jak se ty ženy vylouply, v té strašně těžké situaci. Muži mě trochu zklamali, tím že si to odválčili a tím to pro ně skončilo, sobecky se začali hnípat ve svých vlastních problémech. Jsou zoufalí a řeší ty velké problémy světa, ale zapomínají na vlastní rodiny. Ženy mě opravdu oslnily.

V našich očích ušláplé muslimské chudinky dokázaly to, že tu společnost drží nad vodou. Snažila jsem se dopátrat kořenů, jak to ženy v sobě najdou, proč se najednou žena stala hybnou silou. Také mi přišly otevřenější, mluvily se mnou na rovinu. Muži hrají neustále divadýlko, je to na úrovni žena – muž. Muži se přetvařují a dělají se lepší než jsou. Ženy, pokud se s nimi opravdu spřátelíte, nic, alespoň mám ten pocit, nehrají.

Otevřel se Vám někdy muž tak jako žena?

Já jsem to také zkoušela tahat takové rozumy z chlapů. Ale u muslimů jsou věci, na které se zeptat nemůžete. Pokud se to týká rodinného a intimního života, mohl by si myslet, že to je nějaká výzva k něčemu. Měla jsem jednoho kamaráda, což byl můj bodyguard Ruslan, který měl za úkol mě v Čečně chránit. On nebyl moc upovídaný, ale tím, jak jsme spolu žili v blízkém kontaktu, tak jsem ho hodně poznala. On mě také hodně poznal, tím jsme si byli hodně blízcí a ten vztah byl otevřený. Ale že by mi něco vyprávěl ze svého života … ? Taky to na mě hrál, taky chtěl být pořád ten chlap, ale jeho jsem prokoukla. Jinak jsem s muži neměla takový otevřený vztah. Asi by to šlo, ale asi jsem to zkoušela příliš povrchně. Je to těžké.

Velmi zásadní mi na Aluminiové královně připadá to, že jste šla do hloubky problému, nepídila jste se bulvárně po intimnostech. Jak moc jste se na rozhovory připravovala? Byla nějaká tabu?

Ta příprava byla taková zvláštní. Neměla jsem možnost si něco načíst. Žen jsem měla původně asi 30, což nebylo zase tak složité, protože jak jsem tam dělala humanitární pomoc, automaticky jsem na ty ženy narážela. A když se mi nějaký osud zdál zajímavý, tak jsem s tou ženou začala komunikovat více. S některými nám to šlo, s některými ne. Vlastně těch rozhovorů bylo nakonec asi 15, a těch 6 jsem vybrala, protože se mi zdály pečlivé a dobré.

Příprava spočívala v tom, že jsem to dělala strašně dlouho. Průběžně jsem se s některými stýkala asi 8 měsíců a viděly jsme se třeba každý druhý den. Některé pak u nás chvíli pracovaly (v dětském domově Berkat). Potom jsem začala chodit k nim domů, třeba jsem tam jen tak seděla a pila čaj, někdy jsem se ani na nic neptala. Během toho strašně dlouhého období je prokouknete a oni vám nemohou tolik lhát, protože vidíte všechno. Také jsem si ověřovala, když mluvily o nějakých historických reáliích, jestli to nemají nějak popletené. Ale jinak jsem je nechala, ať se trochu pletou, protože to vidění historie je známka toho, jaký ten člověk je. Samozřejmě odpad byl 90%, protože ony toho za těch 8 měsíců napovídaly.

Související

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.