Zemřela Kateřina Pošová
V sobotu 5. dubna 2008 zemřela
tlumočnice, překladatelka a filmová novinářka Kateřina Pošová. Narodila se v Kežmarku
v židovské rodině architekta a stavitele, ale šťastné dětství prožila
v tehdy maďarských Košicích. Jako čtrnáctiletá byla v červnu 1944 s rodiči
deportována do Osvětimi a posléze do dalších koncentračních táborů
v Lotyšku, Polsku a Německu. Do Košic se vrátila sama. Na to, aby znovu
usedla do školních lavic, se po ročních válečných zkušenost cítila příliš
dospělá a tak se rychle vdala a brzy se jí narodil syn. V devatenácti letech se
s ním přestěhovala do Prahy, znovu se
provdala, narodila se jí dcera a v 50. letech nastoupila do Maďarského
kulturního střediska, instituce, jíž zůstala věrná celá desetiletí.
Především díky ní měla
česká veřejnost možnost se seznámit s kvalitními maďarskými filmy
(přeložila a otitulkovala jich na 150), podávala nejen zasvěcené hodnocení
sousední kinematografie, ale zprostředkovávala spojení filmových režisérů a
herců. Později se věnovala i překladům beletrie a divadelních her. Knížku Imre
Kertésze Člověk bez osudu přeložila dávno předtím, než její autor dostal
Nobelovu cenu, ale marně s ní obcházela nakladatelství. Vyšla teprve poté,
co se její autor stal světově proslulým.
Autobiografickou knížku
jsme spolu připravovaly několik let, vyšla v roce 2003
v nakladatelství Prostor pod názvem Jsem,
protože musím... Přibližuje ženský osud, v němž se promítají nejen
osobní události, ale významné mezníky života středoevropského prostoru ve 20.
století. Jádrem knížky je deník, který si jako čtrnáctiletá psala v pracovním táboře formou dopisů otci, jejž naposledy viděla na
osvětimské rampě. Z něj je i následující ukázka.
12. dubna 1945
Na tyhle své patnácté narozeniny, i
kdybych žila sto dvacet let, určitě nikdy nezapomenu. Ani nevím, tatínku, kde
mám začít s vyprávěním. Ráno jsme už byly v práci a právě když jsme snídaly,
přišla aufseherka, že dostali telefonickou zprávu, abychom se okamžitě ze všech
komand vrátily do lágru. Přesně tak to probíhalo i u mužů, když je potom hned
odvezli. Nikdo nevěděl, co to znamená, mistr byl strašně dojatý, skoro plakal a
všem nám podal tu svou jednu ruku. Honem honem jsme se vrátily do lágru,
netušily jsme, jestli pojedeme nebo ne, pak byl apel a nás všech pět set žen
vypochodovalo strašně daleko, asi na 2-3 hodiny cesty, kopat zákopy. Celý den
jsme pak slyšely vzdálené dunění, přicházelo to stále blíž a blíž a pak jsme
najednou uviděly docela blízko veliký požár, plápolalo to a kouřilo, granáty
svištěly a my jsme se vydaly na zpáteční cestu do lágru a po silnici proti nám
stále jen přicházeli a utíkali vojáci, civilové, pěšky, na kolech, v autech,
kdo co měl.
Přišly jsme do lágru, sbalily si věci
a myslely jsme si, že ihned vyrazíme, ale pak nám přikázali jít spát a že
odchod bude ráno o půl sedmé. Ale ráno se řeklo, že během dopoledne a pak že
zatím vůbec ne. Dostaly jsme půlku chleba, kousek másla a játrové paštiky, pak
jakousi mléčnou polévku a různé jiné věci. Všechny bloky, revír, Kammer,
všechno bylo rozházené a všechno se rozneslo do posledního kousku.
Dnes, třináctého ráno, byl potom apel
a arbeitskomanda šla znovu někam jinam kopat zákopy. Mně se naštěstí podařilo
zůstat tady, schovala jsem se v tmavé a prázdné krejčovně, než všichni odešli.
Aufseherky se prý za svítání vydaly na cestu se svými zavazadly a vším
harampádím, ale brzy se vrátily. Asi nevědí, kudy kam. Teď se jaksi všechno
zastavilo, nikdo neví, jestli nás někam odvezou nebo ne a Rusové nebo Američani
tady můžou být právě tak dobře za hodinu, jako za týdny, nevíme ani, jestli nás
v poslední chvíli nechají vůbec naživu. A prý zemřel president Roosewelt.
Tak takové to byly narozeniny,
tatínku. Jestli to všechno nějak dobře dopadne, pak jsem vlastně právě já
dostala ten nejkrásnější dárek k patnáctým narozeninám! Ale tolik jsem na Tebe
včera myslela a myslím pořád, tatínku! Jak by se ta celá situace líbila Tobě! A
je vlastně pravděpodobné, že už jsi prožil nebo brzy prožiješ i Ty něco
podobného.