Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Zakázaná slast aneb Dva tisíce let křesťanské sexuální morálky

Zakázaná slast aneb Dva tisíce let křesťanské sexuální morálky

7. říjen 1999
V době, kdy z římsko-katolické církve odešel z důvodu její přílišné bigotnosti a vnitřní intolerance jeden z jejích nejvýraznějších teologů, bývalý dominikán Ivan Odilo Štampach, kdy se v rámci církve vedou vášnivé diskuse o (ne)možnosti interrupce a antikoncepce a kdy naše jediná parlamentní křesťanská strana blokuje s velice vulgární argumentací přijetí zákona o registrovaném partnerství, vydalo CDK knihu Georga Denzlera "Zakázaná slast - Dva tisíce let křesťanské sexuální morálky."
Velice aktuální vydavatelský počin se zdařil brněnskému Centru pro studium demokracie a kultury (CDK). V době, kdy z římsko-katolické církve odešel z důvodu její přílišné bigotnosti a vnitřní intolerance jeden z jejích nejvýraznějších teologů, bývalý dominikán Ivan Odilo Štampach, kdy se v rámci církve vedou vášnivé diskuse o (ne)možnosti interrupce a antikoncepce a kdy naše jediná parlamentní křesťanská strana blokuje s velice vulgární argumentací přijetí zákona o registrovaném partnerství, vydalo CDK knihu Georga Denzlera "Zakázaná slast - Dva tisíce let křesťanské sexuální morálky."

Základní motiv, od nějž se celá "křesťanská" (či snad výstižněji "církevní") morálka odvíjí, je způsob jímž je definováno manželství, jeho účel, poslání a funkce. Od počátků křesťanství (1. stol. po Kr.) bylo manželství chápáno jako instituce ekonomicko-biologického určení. Důležité na manželství je zejména to, že zajišťuje oběma partnerům (a jejich potomstvu) obživu a pokračování rodu. Samozřejmým faktem je, že manželství nemělo být nástrojem uspokojení pozemských vášní, lásek, tužeb. Touhu po duchovním naplnění neměla uspokojit žena (muž), ale víra a láska k Ježíši Kristu a k Církvi svaté.

Z logiky věci vyplývá závěr, že křesťanská sexuální morálka, stejně jako veškerá ostatní věrouka, by měla vyplývat z učení Ježíše Nazaretského, jak nám jej podávají jeho čtyři evangelisté Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Podíváme-li se ale do Nového zákona, který jejich evangelia (z řec. eu angelion - dobrá zvěst) z velké části tvoří, jak upravuje problematiku manželství, tělesné lásky a eroticko či sexuálně morální témata vůbec, budeme překvapeni, jak málo zmínek samotné Kristovo učení obsahuje. O to větší je kontrast s precizností cizelovaného církevního učení a předpisů v této oblasti panujících po téměř dvě tisícovky let církevní existence.

Denzler cituje Herberta Haaga, podle nějž "neexistuje žádný Ježíšův výrok proti prostituci, ani slovo o homosexualitě, ani slovo o smilstvu, masturbaci, předmanželském a mimomanželském pohlavním styku..." Jak to tedy, že církev dokázala, ač základním pramenem křesťanské věrouky je právě Nový zákon, vytvořit tak přísnou "legislativu" sexuálního chování, kterou si téměř po celou dobu své existence od raného středověku (Tertullián, Augustin) až prakticky dodnes (Jan Pavel II.) udržuje?

Podívejme se, odkud čerpali svoji inspiraci na tomto poli staří církevní otcové a učitelé. Většina z nich, od Tertulliána až po Tomáše Akvinského, argumentovala apoštolem Pavlem, respektive jeho Listy. Je to argumentace o to závažnější, že Pavlovy Listy (ač ne u všech je dnes autorství přiznáno samotnému Pavlovi) jsou součástí Nového zákona. Jak se tedy dívá na manželství, a otázky s ním spojené, Pavel? A odkud on bere inspiraci? Z učení Ježíše Krista, jehož jako jeho apoštol doprovázel?

V prvním Listu Korintským Pavel nabádá křesťany k sexuální zdrženlivosti, řka "copak nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? ... Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky?" (1K 6,11-15). Zároveň Pavel hodnotí pozitivněji stav svobodného, než ženatého muže a svobodné, než vdané ženy. Manželství ale přesto Pavel neodmítá: "Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já (Pavel pravděpodobně nebyl ženatý - pozn. J.K.). Je-li jim zatěžko žíti zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lépe žíti v manželství, než se trápit" (1K 7,8-9). Na tomto výroku se zřetelně ukazuje, že Pavel nebyl žádným zapřísáhlým odpůrcem a nepřítelem těla či tělesnosti. Vnímal tělo jako součást Božího díla a tak nedokázal odsoudit tělesnou žádost, kterou lidé prožívají. Varoval ale důrazně před podlehnutím této žádosti a proto nabádal k jejímu usměrnění manželstvím. "Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svoji ženu" (1K 7,3-5).

Mezi Kristovými výroky by ale čtenář oporu pro Pavlovy názory na sexualitu a manželství těžko hledal. Stejně tak ale i argumenty protipavlovské. Evangelia prostě žádné Kristovo učení na toto téma, jak jsme již poznamenali, neznají.

Odklon od tohoto, velice tolerantního a láskyplného, pojetí Pavlova znamená již Septimus Florens Tertullián (zemř. asi 220). Ač argumentuje ve svém díle, které po celé další církevní dějiny požívalo veliké autority (ač Tertullián sám církev opustil a dal se k montanistům), argumentuje některými místy Nového zákona, z jeho slov je již zřetelně slyšet nenávist k tělu, tělesnosti a všemu erotickému. "Je nějaká větší slast, než odpor k slasti samé?", ptá se Tertullián. U něj se poprvé objevuje myšlenka, kterou církev drží prakticky až do II. vatikánského koncilu (1962-65), totiž, že manželství je tu kvůli množení potomstva, neboť "jako záhon pro lidské pokolení je od Boha požehnáno a vynalezeno k zalidnění země ... a proto je také dovoleno." Tertulliánovo pojetí pohlavnosti a manželství vydrželo jít dějinami církve neohroženě a až do doby před třemi desetiletími vítězilo na všech frontách.

Sexualitu a sexuální touhu považovala církev za dědičný hřích, který zapříčinil vyhnání z ráje a tím i všechno pozemské utrpení lidí. Jen díky rozpoznání své pohlavnosti mohou lidé spolu spát a mohou plodit děti. A hlavním viníkem dědičného hříchu byla v obecném povědomí Eva, která svedla Adama na scestí, když ho svedla k prolomení Božího zákazu a k pozření jablka ze Stromu poznání. Eva - Žena. Nic nepomohly disputace teologů o oboupohlavním stvoření člověka ("jako muže a ženu je stvořil"). Nic nepomohl Agrippa z Nettesheimu, který hájil ženy velice poeticky: "Neboť když Stvořitel přistoupil ke stvoření ženy, tu stál v tichosti, jako by ve stvoření neměl nic znamenitějšího, nežli ji a při ní je veškerá moudrost a moc Stvořitele dokonalá..."

O síle a moci nenávisti k ženám svědčí činnost církevní inkvizice ve vrcholném středověku i v novověku - hon na čarodějnice. Podle Denzlerova údaje toto šílenství římsko-katolické církve, srovnatelné s komunistickými či nacistickými čistkami ve 20. století, nepřežilo jenom v Německu mezi lety 1400 - 1750 mezi 500 000 a 1 000 000 žen. Negativní náhled na ženu jako původkyni dědičného hříchu vydržel v církvi vládnout až do encykliky "Casti connubii" (1930) Pia XI. Papež zde učí, že v lidské důstojnosti a osobnostních právech jsou si muži i ženy rovny. Dodnes však hierarchie, ovlivňovaná pohlavím, trvá, neboť ženy dosud, přes proklamovanou rovnost s muži například právě v církevní hierarchii prakticky žádná práva nemají. Dnes se ovšem i v církvi ženy začínají ozývat a například diskuse o možnosti kněžského svěcení pro ženy je v římsko-katolické církvi velice živá. Absolutní sexuální zdrženlivost vyžadovala církev nejen mimo manželství, ale samozřejmě i před manželstvím. Z pojetí manželství jako "nástroje" k plození dětí vyplynulo i hodnocení takových jevů, jako je masturbace či onanie, homosexualita, ale i antikoncepce. Všechny tyto jevy dostaly nálepku smrtelných hříchů, podobně jako mimo- či předmanželský pohlavní styk. Všechny totiž plýtvaly možností plození, byly vnímány jako plýtvání spermatem. Například coitus interruptus, přerušovaný styk, nebyl dokonce vykládán jako antikoncepce, nýbrž jako onanie!!! Jak ponižující náhled to musí být z hlediska ženy. Z tohoto pohledu je vlastně žena, pokud nedojde k úplnému dokončení sexuálního aktu, pouhým nástrojem mužské onanie.

Ovšem k naplnění ideálu zdrženlivého života ve skutečnosti církvi asi vždy mnoho chybělo. Předmanželský sexuální život mladých lidí se zdá být, vzhledem k ekonomickým podmínkám a tudíž relativně pozdnímu věku vstupu do manželství, takřka nezbytnou skutečností. Podobně coitus interruptus byl s obrovskou pravděpodobností často praktikovaným antikoncepčním prostředkem. Lidé se tak točili v začarovaném kruhu, neboť chtěli-li sexuálně žít, museli se nejprve vzít, pokud by však i v manželství měli v úmyslu snad v pohlavním životě pokračovat, pak jen a jedině tehdy, plánují-li mít dítě a jeho početí nesměli nikdy žádným způsobem bránit. Zároveň interrupce platila za vraždu (taktéž smrtelný hřích) a život často diktoval takové ekonomické podmínky, že uživit více dětí bylo naprosto vyloučenou možností. Lidé, žijící v páru tak neměli prakticky šanci z tohoto začarovaného kruhu církevní sexuální morálky vykročit a vyvarovat se smrtelného hříchu. Církev se pomalu reformuje a přizpůsobuje své učení realitě doby. Zejména II. vatikánský koncil znamenal velký pokrok směrem ke kýženému souladu teologie s poznatky sociologie, sociální psychologie či medicíny. Dosud ale je k ideálnímu stavu daleko. Svědčí o tom i výzkumy mezi mladými katolíky, kteří často ani oficiální církevní sexuální nauku neznají a nezajímá je. Věří v to, co jim o Kristu bylo řečeno - totiž, že hlásal lásku a odpuštění hříchů. Proto by asi nedokázali pochopit, že milování s člověkem, k němuž cítí takovou lásku, je smrtelným hříchem jenom a jenom proto, že se třeba ještě nemohou dobře postarat o potomka anebo proto, že jeden z partnerů nebyl pokřtěný a tak nemohli spolu projít církevním svatebním obřadem. Denzler svoji knihu zakončuje úpěnlivou otázkou: "Církev na konci 2. tisíciletí s sebou nese morální balast (míněna právě rigidní sexuální morálka, neodpovídající době - pozn. J.K.), který ji ztěžuje chůzi a způsobuje, že mnoho jejích členů ji nedokáže pochopit. Kdy se katolická církev od překonaných tradic osvobodí? Kdy na své členy bude působit osvobodivě? Kdy konečně?

Smutné volání církevních hodnostářů o odlivu věřících z kostelů, o sekularizaci společnosti, o poklesu náboženského vědomí, může těžko polevit, neřku-li skončit, do té doby, než církev sama pochopí, že nesmí být pro své "ovečky" vězením, kde je její "Bůh" hlavním bachařem, ale že se musí stát skutečně společenstvím, kde bude zase Bůh takový, jak o něm mluví Nový zákon, dokud si nevzpomene, že hlavní Ježíšovou "zbraní" nebyla hrozba, ale odpuštění a tolerance.

Jakub Kašpar


Publikováno v Lidových novinách, příloze Orientace 11. září 1999.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.