Domácí násilí - veřejné setkání a diskuse

10.12.2018  Středočeský kraj  | 

Otevřená společnost o. p. s., Fórum 50%, o. p. s. , MĚSTO BUŠTĚHRAD a Rodinné centrum Buštěhradský Pelíšek VÁS ZVOU NA VEŘEJNÉ SETKÁNÍ A DISKUSI NA TÉMA: DOMÁCÍ NÁSILÍ

Více

Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více

All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy

21.12.2018  

"All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy" is a 1-day exhibition organized and curated by Anna Wim and Natalie Kollega, aiming to give platform and visibility to diverse femme and non-binary artists working with themes of feminism, queerness, social justice, and more.

Více
feminismus.czČlánky › Významné ženy a hnutí v historii feminismu - kapitola z nové knihy od Nesehnutí Abc feminismu

Významné ženy a hnutí v historii feminismu - kapitola z nové knihy od Nesehnutí Abc feminismu

4. červen 2004  | Linda Sokačová
Významné ženy a hnutí v historii feminismu - kapitola z nové knihy od Nesehnutí Abc feminismu
Pojem feminismus je ve společnosti běžně vysvětlován jako hnutí za emancipaci žen, ale v dnešní době se feminismus zabývá mnohem širším spektrem témat, se již ani nedá hovořit o feminismu v jednotném čísle. Tvrzení, že se jedná o hnutí pouze ženské, vyvrací zapojení řady mužů do aktivit feministických spolků – v československých zemích je jistě známa angažovanost V. Náprstka v emancipaci žen či názory T. G. Masaryka na rovnoprávnost žen.

Významné ženy a hnutí v historii feminismu

Pojem feminismus je ve společnosti běžně vysvětlován jako hnutí za emancipaci žen, ale v dnešní době se feminismus zabývá mnohem širším spektrem témat, se již ani nedá hovořit o feminismu v jednotném čísle. Tvrzení, že se jedná o hnutí pouze ženské, vyvrací zapojení řady mužů do aktivit feministických spolků – v československých zemích je jistě známa angažovanost V. Náprstka v emancipaci žen či názory T. G. Masaryka na rovnoprávnost žen.

Běžné chápání feminismu jako „ženského hnutí“ či „hnutí za emancipaci žen“ nejvíce vystihuje podobu feminismu první vlny (tzv. humanistického feminismu). Toto období je charakteristické snahou o uznání schopnosti jednotlivých žen zaujmout postoj racionální morální osoby ve stejné míře jako u mužů a požadavkem, aby na ně tudíž sociální a politické instituce uplatňovaly stejná pravidla (Barša, 2002, 19). Hlavními cíli této vlny bylo především dosáhnout práva na rovné vzdělávání žen, dále rovnost práv občanských a politických, které symbolizovalo hlasovací právo pro ženy.

Mezi významné myslitele první vlny feminismu patří John Stuart Mill (1806–1873), který svým dílem Poddanství žen (1869) ovlivnil T. G. Masaryka. V knize analyzuje právní postavení žen v tehdejší Anglii a jejich podřízenou roli vyplývající z tradice. J. S. Mill působil také v britském parlamentu, kde se výrazně zapojoval do debat o ženském volebním právu (Oates–Indruchová, 1998). Další významnou osobností této vlny je M. Wollstonecraft (1759–1797), která v díle Obhajoba ženských práv (1792) upozorňuje na skutečnost, že ženy jsou do svých rolí tlačeny prostřednictvím společenských tradic a výchovy (Schneider, 1972).

Sufražetky

Ve Velké Británii vzniklo hnutí za volební právo žen již v polovině 19. století, ale úspěchu dosáhlo až v roce 1928. Volební právo pro ženy nebylo jediným cílem britského feministického hnutí, ale boj za něj zastínil na počátku 20. století ostatní požadavky a získal mezinárodní podporu a jedinečný význam pro feministické hnutí. Izolované pokusy o získání volebního práva pro ženy se objevovaly již před 60. lety 19. století, ale právě v tomto desetiletí malá skupina žen založila komisi, která vyvíjela nátlak na parlament.

Tento výbor přesvědčil J. S. Milla, aby prosazoval volební reformu, která by zahrnovala také volební právo pro ženy. I když tato aktivita neuspěla, požadavek na volební právo pro ženy se stal věcí veřejnou. Po celé zemi byly vytvářeny lokální komise pro volební právo žen. Sufražetky (z angl. suffragettes – aktivistky za volební právo žen) k prosazení svého požadavku využívaly různé prostředky – shromáždění, letáky, psanou propagandu, a lobbovaly v parlamentu. Celé hnutí bylo od počátku militantní – narušovala se politická shromáždění a zasedání a sufražetky projevovaly civilní neposlušnost. Na jejich stranu se stavěli i muži a na jejich podporu se nechávali zavírat.

Tato militantní taktika získávala hnutí za volební právo řadu příznivců a příznivkyň (v českých zemích byla touto taktikou fascinována Fr. Plamínková), ale vyvolávala i nevoli. Řada aktivistek byla zadržena. V některých případech se uchylovaly také k ničení majetku a ve vězení pak požadovaly statut politických vězenkyň. Zpočátku pocházela většina žen, které byly v těchto spolcích sdruženy, ze středních třídy. Později však do těchto spolků začaly vstupovat i ženy z dělnické třídy, převážně z průmyslového severozápadu, protože věřily, že díky volebnímu právu získají větší vliv na vládu v ekonomických a sociálních otázkách. Po začátku 1. světové války aktivity za volební právo žen utichly. Ženy však hromadně začaly vstupovat na pracovní trh, a po skončení války již byl stav, kdy ženy neměly volební právo, neudržitelný. V roce 1918 získaly volební právo ženy přes 30 let věku a v roce 1928 se podařilo získat plné volební právo za stejných podmínek, jaké měli muži – ženy mohly volit po dosažení 21 let.

Hnutí za ženské volební právo (Woman Suffrage Movement) v USA bylo sociálním a politickým reformním hnutím. První požadavek pro volební právo žen se objevil v konvenci ženských práv Seneca Falls z roku 1848. Výsledkem tohoto hnutí byla ratifikace 19. dodatku Ústavy USA z roku 1920, který garantoval ženám právo volit. Před Oobčanskou válkou bylo volební právo pro ženy součástí reformní agendy hnutí za práva žen, které se skládalo především z žen, jež byly činné v abolicionistickém hnutí a které viděly paralely mezi postavením žen a černošského obyvatelstva.

V Čechách a na Moravě se hnutí za práva žen začalo vědomě prosazovat v 19. století. Mezi významné osobnosti rané fáze feminismu patřila M. D. Rettigová, která nebyla pouze autorkou známé kuchařské knihy, ale také organizátorkou akcí pro ženy a dívky, a pro něž psala i různé příručky. Dalšími významnými osobnostmi byli již zmíněný T. G. Masaryk, Vojta Náprstek, Karolina Světlá či Eliška Krásnohorská, kteří se zasloužili o založení řady institucí významných pro emancipaci žen v českých zemích. Náprstek se Světlou založili Americký klub dám, sama Světlá pak Ženský výrobní spolek a E. Krásnohorská stála u zrodu prvního dívčího gymnázia Minerva (1890).

Františka Plamínková

Mezi nejvýznamnější instituce jistě patřily Ženský klub český a Ženská národní rada, u jejichž počátků stála Františka Plamínková. Ženský klub český (ŽKČ) byl založen Fr. Plamínkovou spolu s Terezou Novákovou, Marií Tůmovou a dalšími ženami roku 1903 a sídlil na Jungmannově třídě č. 7 v Praze. Na rozdíl od prvních ženských spolků v 19. století se však ve svých aktivitách nezaměřil pouze na filantropii. Činnost ŽKČ se orientovala především na dosažení větší rovnoprávnosti žen ve vzdělávací, právní, pracovní a politické oblasti. Původním záměrem Klubu bylo pouze zastřešovat všechny tehdejší ženské organizace, brzy však začal vyvíjet vlastní činnost. Tou nejdůležitější bylo vzdělávání žen, v politické oblasti pak bylo hlavní prioritou volební právo pro ženy a rozšíření spolčovacího zákona tak, aby ženy měly přístup do politických organizací. Klub disponoval od počátku knihovnou pro své účely a také knihovnou pro veřejnost, organizoval přednášky na různá témata (cyklus Česká moderní žena či Žena u filozofů), poskytoval kurzy cizích jazyků, šití a pořádal čajové večírky s uměleckým programem. ŽKČ také sloužil jako informační středisko poskytující služby především mimopražským ženám, měl svou levnou jídelnu a ubytovnu.

Koncem roku 1905 byl za předsednictví Fr. Plamínkové založen Výbor pro volební právo žen. Ten započal svou činnost zasláním petice ŽKČ, která požadovala volební právo pro ženy, do vídeňského parlamentu; Výbor na podporu svých požadavků pořádal různé veřejné schůze či manifestace.

V roce 1907 bylo v Klubu sdruženo 15 ženských organizací, 379 jednotlivců a 24 příznivců. Mezi organizacemi nepanovala absolutní shoda, jednotlivé programy se lišily a někdy docházelo k rozporům. 29. května 1932 otevřel ŽKČ svůj dům v Praze Ve Smečkách číslo 26. V domě se nacházel přednáškový a společenský sál, restaurace a kavárna, hostinské pokoje i pokoje pro stálé ubytování a místnosti, které používaly tehdejší ženské a feministické organizace (Lenderová, 1999; Lienau, 2004; Neudorflová, 1999; Ženská rada r. 1932).

Jak již bylo řečeno výše, u zrodu ŽKČ a Ženské národní rady (dále jen ŽNR) stála Františka Plamínková (5. 2. 1875–30. 6. 1942) – publicistka, učitelka, senátorka a přední osobnost feministického hnutí. Ve svém osobním i politickém životě byla ovlivněna T. G. Masarykem a především jeho postojem k ženské otázce: „Není otázky ženské, je jen otázka lidská.“ Zdůrazňovala potřebu větší spolupráce obou pohlaví a respekt k potřebám žen. Její politická aktivita započala v roce 1896, kdy se postavila do čela boje za zrušení celibátu učitelek a za placenou mateřskou dovolenou. Ve své práci se věnovala především politickému aspektu ženského hnutí. Nabádala ženy, aby usilovaly o svá politická práva, vysvětlovala souvislosti mezi politikou a denním životem žen. Byla protiklerikální, kritizovala církev za to, že v ženách záměrně pěstuje negativní postoj vůči politickým právům žen. Kromě členství ve Výboru pro volební právo žen byla činná také v Alianci, jak byl běžně nazýván mezinárodní výbor pro volební právo žen. Věřila, že mezinárodní spolupráce přispěje k rychlejšímu zavedení ženského volebního práva všude tam, kde o to ženy usilují, a v důs-ledku toho i k plné rovnoprávnosti žen a větší spravedlnosti ve společnosti.

Zaujaly ji metody anglických radikálních sufražetek, především masové demonstrace či to, že se nechávaly záměrně věznit. Výbor organizoval různé petiční akce či apeloval na poslance (1907), aby do opravy volebního zákona pro český sněm zahrnuli také volební právo žen.

Fr. Plamínková také v roce 1909 vyzvala členstvo českých politických stran k tomu, aby muži zakládali „Ligy mužů pro volební právo žen“. V rámci ŽKČ připravovala různé přednáškové cykly (cyklus Žena, Žena u filosofů atd.). V souladu se svým přesvědčením vtahovala do sféry zájmů o ženské problémy i vědce a akademiky. V oblasti vzdělávání rozvíjela myšlenku E. Krásnohorské na rovné vzdělávání dívek a chlapců, ale přidávala se svými spolupracovníky a spolupracovnicemi myšlenku koedukace a koinstrukce (tj. společné vzdělávání chlapců a dívek). Fr. Plamínková se angažovala také v akci Svůj k svému, jejíž cílem bylo přesvědčit ženy, aby kupovaly české výrobky, a tím podporovaly český průmysl. V rámci kampaně vyšla také stejnojmenná brožurka s názvem Svůj k svému, která byla ihned rozebrána.

Velký význam práce Františky Plamínkové pak také spočívá v tom, že spolu s ostatními československými ženami a Klubem připravovala cestu k zavedení § 106 Ústavy Československé republiky z roku 1920, kde bylo zakotveno, že „výsady rodu, pohlaví a zaměstnání se neuznávají“. V roce 1923 pak založila Plamínková Ženskou národní radu (ŽNR), která měla dohlížet nad dodržováním rovnoprávnosti v praxi. V rámci ŽNR pracovala ve výboru na obranu práva na volbu práce a dále se angažovala v boji za zohlednění práv žen v občanském zákoníku. Plamínková se stala členkou několika mezinárodních ženských organizací, kde upozorňovala na nebezpečí totalitárních režimů. V roce 1925 byla zvolena za Čs. stranu národně socialistickou do Senátu. Zabývala se především sociální politikou – usilovala o lepší bytové podmínky, kvalitnější sociální péči o ženu a dítě a podobně. V době represí proti antifašistickému odboji po atentátu na Heydricha ji zatklo gestapo a po krátkém věznění v Terezíně nacisté Plamínkovou popravili. (Hendrychová 1998; Neudorflová 1999; Honzáková 1935)

Mujeres Libres (Svobodné ženy)

Po roce 1920 zažilo světové feministické hnutí několik desetiletí odmlky, která souvisejí s nástupem nacistické diktatury a dobou 2. světové války. Ženy – aktivistky se postavily ve většině případů proti fašismu (u nás např. M. Horáková, Fr. Plamínková). Za výjimku mohou být označeny Mujeres Libres (Svobodné ženy), které působily ve Španělsku mezi lety 1936–1939). Své aktivity nezaměřovaly pouze proti fašismu, ale i proti útlaku žen, na rozdíl od řady ženských aktivistek, které boj proti fašismu chápaly jako nadřazený ženské otázce. Je poněkud ahistorické zařazovat Mujeres Libres (dále jen ML) mezi feministky, přesto však představují kořeny a často i vzor pro dnešní anarchofeminismus. Ony samy sebe feministkami nenazývaly, spíše se naopak stavěly proti tehdejšímu feminismu. Jako anarchistky ho mohly považovat za velmi úzce zaměřený: „...Nebojovaly jsme proti mužům. Nechtěly jsme nahradit maskulinní hierarchii feministickou. Je nezbytné spolupracovat a bojovat společně, protože kdybychom tak nepostupovaly, nebyla by sociální revoluce nikdy možná. Přesto potřebujeme svoji vlastní organizaci, abychom mohly bojovat samy za sebe.“ (Suceso Portales, ML, Ackelsberg 2002)

ML vznikly v roce 1936 sloučením dvou na sobě nezávislých skupin. Organizace byla oddaná věci osvobození žen z jejich „trojitého zotročení nevědomostí, zotročení jako žen a jako námezdně pracujících“. Přestože ML existovaly méně než tři roky (jejich aktivity ve Španělsku byly zpřetrhány po vítězství Frankových sil v únoru 1939), zmobilizovaly více než 20 tisíc žen a rozvinuly širokou síť aktivit uzpůsobených tak, aby pozvedly jednotlivé ženy, ale zároveň vytvářely smysl pro komunitu. I v tomto smyslu představují ML alternativu k individualistickému pohledu oficiálních hnutí tehdejší i dnešní doby.

Řada žen činných v anarchistickém hnutí pociťovala rozpor mezi proklamovanou rovností pohlaví v anarchistické teorii a jejím (ne)naplněním v praxi, a tak se rozhodly založit nezávislou a autonomní ženskou organizaci pracující v rámci ideologického a politického zastřešení anarchistického hnutí. Zakladatelky ML byly sice frustrovány neúspěšnou snahou anarchistického hnutí začlenit ženy a otázky vztahující se k ženám skutečně odpovídajícím způsobem, nicméně vytrvaly v přesvědčení, že hnutí poskytuje jediný možný kontext dosažení opravdového osvobození žen. Propojily boj za osvobození žen s bojem za sociální revoluci a s bojem proti fašismu. Prohlašovaly: „Bojovat jen proti fašismu je tak málo. Skutečně nutné je racionální uspořádání společnosti na principech rovnosti a sociální spravedlnosti. Nestane-li se toto cílem, bude antifašismus pouhým slovem bez významu.“

ML bojovaly proti fašismu v milicích, organizovaly praktický výcvik pro boj, staraly se o zásobování, zřizovaly společné jídelny, školy pro zdravotní sestry a nouzové kliniky. Především ale vytvářely tzv. pracovní sekce spolupracující s odborovými skupinami z CNT (Confederación National del Trabajo), které se postupně rozšířily téměř do každé továrny. V roce 1937 se však musely ML stáhnout na příkaz republikové vlády z frontové linie do kuchyní či nemocnic. ML byly širším anarchistickým hnutím ignorovány, protože anarchismus nepřipouští rozdíly mezi pohlavími a organizace orientující se pouze na jedno pohlaví nemůže být skutečně libertinská (Sokačová, Štěpánová 2003; Ackelsberg 2002).

V 60. letech 20. století (někteří ztotožňují začátek této vlny s vydáním knihy S. de Beauvoir Druhé pohlaví – 1948) se začala rozvíjet druhá vlna feminismu. Nebyla tak úzce zaměřena na emancipaci ženy, ale zaměřovala se na různé podoby útlaku žen ve společnosti. Během tohoto období se feminismus diferencoval i politicky. Tomuto hnutí již nedominoval pouze liberální feminismus, ale začalo se hovořit o anarchofeminismu či feminismu radikálním. Nelze již mluvit o feminismu, ale o feminismech. Mezi významné představitelky druhé vlny (zde je třeba brát na zřetel, že každý výběr je účelový a zkreslující) patří Betty Friedan, K. Millet, Jane Mitchell či Germaine Greer.

Betty Friedan

Betty Friedan, klinická psycholožka, matka v domácnosti, novinářka, spisovatelka a představitelka feministického liberálního hnutí, se narodila se 4. února 1921 v Peorii (stát Illinois) jako Betty Naomi Goldstein. V Peorii také absolvovala střední školu a pokračovala na Smith College, kde vystudovala psychologii. Poté pokračovala na univerzitě v Berkeley, kde jí bylo nabídnuto prestižní stipendium. Kromě svého nejslavnějšího a nejvlivnějšího díla Feminine Mystique (1963) napsala také It changed my life: Writings on the feminist movement (Změnilo to můj život, 1976), The Second Stage (Druhá fáze, 1981) a The Fountain of Age (Fontána staršího věku, 1993). Problém ženského mýtu poprvé zformulovala v článku, který po dalších pět let rozpracovávala do podoby knihy Feminine Mystique. B. Friedan zde kritizuje ženskou mystiku – ideologii, která prosazuje úlohu ženy jako pasivní bytosti, jako matky, manželky a hospodyně. Poté, co „problému beze jména“ přiřkla jméno, si konečně uvědomila, že nejde jen o jedinou alternativu, která je ženám společností nabízena, ale že je to rovněž alternativa, jež jim neskutečně zužuje jejich obzory a vysává z nich přirozenou energii. „Problém beze jména“ postihuje ženy, které žijí podle tradičních modelů v roli manželky a matky a které jej nemohou nebo se obávají artikulovat, neboť podle společenských konvencí mají vše potřebné ke štěstí, a jestliže šťastné nejsou, je to jejich vlastní chyba (Friedan 2002, Jonssonová 2002; Oates – Indruchová, 1998).

Literární tvorba a politická činnost B. Friedan má charakter diferenčního feminismu, zdůrazňuje tedy specifičnost ženské zkušenosti a ženského způsobu myšlení a jednání. Její názory se opírají o práci harvardské psycholožky Caroll Gilligan, která zavrhuje univerzalistické předpoklady morální ontogeneze definované Lawrencem Kohlbergem. Vedle „morálky spravedlnosti“ vlastní mužům staví Gilligan „etiku péče“ odpovídající ženské mentalitě. Podle ní falešná univerzalizace morálky spravedlnosti na obě pohlaví ignoruje a popírá specifickou ženskou zkušenost (Barša, 2002).

Pod vedením B. Friedan byla v roce 1966 založena významná americká organizace NOW (National Organization for Women, Národní organizace žen), jíž se také stala první prezidentkou. NOW vznikla jako organizace žen a mužů pracujících pro ženská práva. Rok po svém založení v roce 1967 měla tato organizace 700 členů/-ek a rozpočet 6 888 USD, v roce 1974 měla již 40 tisíc členů/-ek a rozpočet 605 650 USD.

Do agendy činnosti organizace v té době spadalo prosazování dodatku o rovnoprávnosti (dodatek, který se feministky snažily přidat do americké ústavy), angažovanost v problematice reprodukčních práv včetně zajištění svobodné volby v otázce interrupcí a prosazování ženských práv v oblasti sociální, pracovní i politické. Činnost NOW ale také ukazuje, že tehdejší feminismus nebyl pro „všechny“, jak se často traduje. Tehdejší feministické hnutí nebylo příliš přátelské k ženám s lesbickou sexuální orientací. B. Friedan na kongresu NOW v roce 1970 nazvala lesbismus „levandulovou hrozbou“ ženského hnutí. Podle ní lesbický aktivismus pouze odlákával pozornost od skutečné diskriminace žen (Rupp, 2002). Stejným způsobem byly z agendy NOW vyloučeny otázky týkající se rasové diskriminace (Jonssonová, 2002, Sinclair, 1983; Tierney, 1991).

Germaine Greer

Další významnou osobností druhé feministické vlny byla v Británii působící Germaine Greer, která se narodila roku 1939 v australském Melbourne. V dětství navštěvovala klášterní školu (Star of the Sea Convent), kde získala kladný vztah k literatuře a umění a patrně i despekt k autoritám („Respekt k autoritám nikdy nedokázal nic změnit“) a tradičnímu pojetí rodiny. Studovala anglický jazyk a literaturu. Bakalářský titul získala na Melbournské univerzitě, magisterský titul na univerzitě v Sydney a doktorát v Cambridgi. Řadu let přednášela anglickou a francouzskou literaturu a v roce 1979 založila na univerzitě v Tulse (USA, Oklahoma) Centrum pro studium ženské literatury. Vystupovala v televizních diskusích a přispívala do řady časopisů (Vojta, 2001). Stejně jako Friedan byla antilesbická. Byla ovlivněna Erichem Frommem a Henrim Marcusem, podle kterých vedla skutečná cesta k revoluci spíše skrze transformaci sociálních vztahů ve výrobě než transformaci vztahů sociálních. Za nejvýznamnější dílo G. Greer je považována kniha Eunuška (1970), která svou otevřeností vyvolala rozruch a ze své autorky udělala mediální hvězdu. Toto dílo soutěží s Feminine Mystique o titul „nejvýznamnějšího feministického díla druhé vlny“. Název knihy vychází z metafory působení společnosti na ženu, kdy dochází k jakési „kastraci“ jejích společenských a sexuálních svobod. Mezi další díla patří The Obstacle Race (Překážkový běh, 1979), The Revolting Garden (1979) či pokračování Eunušky, The Whole Woman (Skutečná žena, 1999).

Eunuška je kritikou tehdejší (a vlastně i dnešní) patriarchální a konzumní společnosti, která je podle Greer hlavním činitelem útlaku mužů i žen. Kniha také přináší kritiku určitých proudů feministického hnutí, které se podílejí na udržení stávajícího stavu – status quo. Greer dále vystupuje proti těm ženám, které usilují o „rovnost“ žen a mužů. Říká, že nesvobodné nejsou pouze ženy utlačované koncepty feminity, ale nesvobodní jsou i muži, kteří jsou omezováni maskulinitou. Ve své knize kritizuje reformistický přístup B. Friedan a organizace NOW, která podle ní zastupuje americkou smetánku střední třídy, pro niž žádá rovné příležitosti v rámci stávajícího systému. G. Greer však kritizuje také marxistické feministky. Největším omylem představitelek tohoto směru podle ní je, že mají pocit, že stojí v čele mas ženského proletariátu, přebírají mužské formy organizování a nezajímají se o skutečné dopady své ideologie. I když Greer předkládá kritiku různých strategií feministického hnutí, sama nenabízí žádný jasný akční program ani nezastupuje žádnou organizaci. Dílo Eunuška je také ovlivněno ideály sexuální revoluce 60. a 70. let. Osvobození ženského libida považovala G. Greer za základní předpoklad celkového ženského osvobození. Později přiznala, že „sexuální revoluce“ skutečné osvobození nepřinesla, ale oslavovala sexualitu skutečných žen, tedy žen nevyholených, neparfémovaných, žen „krev a mlíko“.

Na rozdíl od reformistické strategie Friedan a NOW požaduje G. Greer změnu systému pomocí revoluce. Bylo by upuštěno od falešných perspektiv, které vznikají na základě našich představ o ženství, sexu, lásce a společnosti. Greer říká: „Nejde o to říkat ženám, co mají dělat, ale o to, aby byly ženy schopny říct samy, co chtějí.“ V roce 1999 autorka vydala jakési pokračování Eunušky, The Whole Woman, kde některé své závěry přehodnocuje. Muži už pro ni nejsou takovou obětí systému, jakými se jí zdáli být v Eunušce. Kritizuje tzv. feminismus životního stylu, který je nejčastěji prezentován na stránkách „prestižních“ ženských časopisů, kde jsou jako ideály feminismu představovány bohaté a úspěšné ženy (Greer 2001; Higgins 2001; Jonssonová 2000; Lovell 1999; Sokačová 2001, Vojta 2001).

Důraz na kolektivní akci druhé vlny feminismu brzy odhalil vnitřní napětí způsobené malým ohledem na rozdílnost – nejprve třídy, poté barvy, a posléze také identity. Částečně v důsledku toho se postfeminismus začal angažovat v diskursu postmodernismu (Wrightová 2003). Tyto teorie vycházejí z prací postmoderních autorů (Derrida, Lyotard) nebo se jimi inspirují. Většinou sledují linii poststrukturalismu a využívají psychoanalýzy (Vodáková, Vodáková 2003). Postrukturalistický feminismus mění samu povahu emancipace: nejde mu již o osvobození individuálního člověka ani o osvobození žen jakožto skupinové identity, ale o emancipaci ze samotných patriarchálních kategorií „člověk“ a „žena“. Takové osvobozování má probíhat jako neustálá relativizace rodové dichotomie.

Judit Butler

Významnou představitelkou poststrukturalistického feminismu je Judit Butler se svým dílem Gender Trouble: Feminism and the Subversion of Identity (Potíže s rodem: Feminismus a podvracení identity, 1990). Podle Butler neexistuje žádné univerzální lidství ani specifické ženství (či mužství), která by zápasila v historii o svůj výraz a uskutečnění. Butler se zabývá také zápasy proti jiným formám útlaku založených na sexuální orientaci, třídě, rase, náboženství atd. Rodová identita je „výsledek působení institucí, praktik a diskursů, jejichž počátky jsou plurální a rozptýlené“, a i sama „pohlavnost“ těl je kulturní konstrukcí, stejně tak jako vzájemná touha opačných pohlaví. Na rozdíl od diferenčního feminismu nebojuje Butler za ženství proti mužství, ale proti samotné dichotomii muž/žena. Butler a další postrukturalistické feministky a feministé však pozice „identity“ neopouštějí zcela. Vznášet požadavky ve jménu „my“ je nezbytné v boji proti odporu (Barša, 2002).

Z výše uvedeného je zřejmé, že feminismus ušel za svoji existenci dlouhou cestu a feministické myšlení se od té doby změnilo. Od poměrně jednotného feministického hnutí v první vlně svých počátků v 18. století dospělo až k současné diferenci feministického myšlení. Nejde o neživý a stagnující ideový proud, ale o směr, který se rozvíjí a vyvíjí různými směry, ať už v oblasti filozofické či v oblasti politické praxe.

Linda Sokačová

Zdroj: Abc feminismu, Nesehnutí Brno: 2004.

Literatura:

Ackelsberger, M. (2002): Mujeres Libres – Svobodné ženy. Anarchismus a boj za emancipaci žen. Praha: AKA, FSA.
Barša, P. (2002): Panství člověka a touha ženy. Praha: SLON.
Friedan, B. (2002): Feminine Mystique. Praha: Pragma.
Greer, G. (2001): Eunuška. Praha: OWP.
Hendrychová, S. (1998): Františka Plamínková. In Diář Slavné ženy střední Evropy 1998: Praha: proFem.
Hendrychová, S. (1999): Z historie feminismu v českých zemích. Společnost žen a mužů z aspektu gender. Praha: Open Society Fund.
Higgins, B. (2001): Předmluva k českému vydání. In Eunuška. Praha: OWP.
Honzáková, A. (1935): Kniha života. Praha: ŽNR.
Horská, P. (1999): Naše prababičky feministky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Jonssonová, P. (2000): Eunuška. Přednáška v Gender Studies, o. p. s., 24. 10. 2000.
Jonssonová, P. (2002): Předmluva k českému vydání Feminine Mystique 2002: In Feminine Mystique. Praha: Pragma.
Lenderová, M. (1999): K hříchu i k modlitbě. Praha: Mladá Fronta.
Lienau, M. S. (2004): Dům ve Smečkách 26 patří českým ženám! In Diář Slavné ženy střední Evropy 2004. Praha: proFem.
Lovell, T. (1990): British Feminist Thought. Basil Blackwell.
Neudorflová, M. L. (1999): České ženy v 19. století. Praha: JANUA.
Oates-Indruchová, L. (1998): Dívčí válka s ideologií. Praha: SLON.
Rupp, L. J. (2002): Vytoužená minulost. Praha: OWP.
Rowbotham, S. (1992): Women in Movement. Feminism and Social Action. New York, London: Routledge.
Sinclair Deckard, B. (1983): The Women‘s Movement. Harper and Row: New York.
Schneir (ed.), M. (1972): Feminism: the essential historical writings. New York: Vintage Books Edition.
Sokačová, L. (2001): Eunuška. In Přímá cesta 1, 9–12. Praha: Feministická skupina 8. března.
Sokačová, L., Štěpánová, M. (2003): Antifašismus: Kde jsou ženy?. In Přímá cesta 4. Praha: Feministická skupina 8. března.
Tierney, H. (1991): Women’s studies encyclopedia. Volume III. New York: Greenwood Press.
Velký sociologický slovník. Praha: Nakladatelství Karolinum. 1996.
Vodáková A., Vodáková O. (2003): Rod ženský. Praha: SLON.
Vojta (2001): Germaine Greer. In Přímá cesta 1, 9. Praha: Feministická skupina 8. března.
Wrightová, E. (2003): Lacan a postfeminismus. Praha: Triton.
Ženský klub český pod vlastní střechou (1932): In Ženská rada. Praha: Ženská národní rada.

Související

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.