Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Ve školkách potřebujeme zaměstnávat různorodé typy lidí, i muže

Ve školkách potřebujeme zaměstnávat různorodé typy lidí, i muže

Ve školkách potřebujeme zaměstnávat různorodé typy lidí, i muže
Ingar Ballo Sandum je zaměstnancem školského odboru na magistrátu města a vede projekt Muži do školek (Menn i barnehage) v norském Trondheimu. Díky podpoře místní samosprávy se podařilo jednorázově dostat do tamních mateřských škol více mužů učitelů. Na to, jak se jim to povedlo, jsme se ho ptali při naší studijní návštěvě Norska.

Jakým způsobem jste muže do školek dostali?
Náš pilotní projekt spočíval v tom, že jsme nabídli nezaměstnaným mužům, registrovaným na úřadu práce, možnost pracovat ve školce. Přihlásilo se nám 58 mužů, nakonec jsme jich vybrali 30. Ti pak pracovali ve školce po 8 týdnů, ne všichni ale vydrželi až do konce.

A oni měli pro takovou práci nějaké vzdělání?
Ze začátku neměli. První dva týdny byly seznamovací, jen seděli a pozorovali, jak ta práce vypadá. Zbylých 6 týdnů byli pod odborným vedením personálu školky. A měli vždy jednoho kouče nebo koučku, kteří je v praxi školili. Potom jsme vybrali 20 z nich, těch s největší motivací ve školce dál pracovat. Ti potom dostali možnost získat odborné vzdělání v rekvalifikačním kurzu. Chodili do školy po dobu jednoho roku, běžně by ale toto studium trvalo dva roky. Teď pracují jako praktikanti, nedostávají plný plat, protože to je součást jejich studia. Až studium ukončí absolvováním praktické zkoušky, budou se teprve moct stát řádnými učiteli. Několik z nich ještě odpadlo v průběhu studia, takže teď jich máme 17.

Bylo těžké muže oslovit a sehnat ty, kdo by skutečně ve školce chtěli pracovat?
Ano i ne. Nemohli jsme cílit na ty, kteří jsou zaměstnaní a třeba by práci chtěli změnit, museli jsme se omezit na nezaměstnané, kteří pobírali podporu, protože náš projekt de facto nabízí podporované zaměstnání, na které přispívá stát. To nám ale zároveň i pomohlo, mohli jsme je oslovit prostřednictvím úřadů práce.

Jak probíhal nábor?

Spolupracovali jsme s úřady práce, mluvil jsem se všemi poradci na místních pobočkách a vysvětloval jim, o co nám jde, jaké typy lidí potřebujeme a tak dále. Z těch 58 lidí, co se nám přihlásili, byli ale ve výsledku pouze dva, kdo dostali tuhle informaci přímo od poradců.

A ti ostatní?
Ostatní třeba viděli naše promo video v kinech, nebo máme facebookovou stránku, inzerovali jsme v novinách a místním zpravodaji. Taky jsme o tom projektu informovali samotné mateřské školy, lidé, kteří tam pracují, často znali někoho, kdo je nezaměstnaný a hledá nějakou alternativu. Byli jsme i na veletrhu práce, kde jsme o tom mluvili. Celý nábor trval něco málo přes měsíc.

Co bylo hlavním kritériem, podle kterého jste se rozhodovali, jestli zájemce vezmete nebo ne? Spolupracovali jste s profesionály z oborů jako psychologie nebo personalistika?

Vedli jsme skupinové pohovory s 8-12 účastníky. Byl jsem tam já, další dva představitelé mateřských škol a člověk, který se zabývá náborem. Takže šlo o klasický pracovní pohovor. Snažili jsme se to udělat co nejlépe.

Můžete uvést nějaký příklad, co přesně jste po nich chtěli?
Dostali například úkol, aby se představili, aby mluvili o svých snech a ambicích, o tom, proč chtějí být součástí našeho projektu. To bylo důležité, ale hlavně jsme je nechali mluvit proto, abychom zjistili, jak na daného člověka reagují ostatní, kteří mu pak dali zpětnou vazbu. Byli nuceni opustit svou komfortní zónu, což jsme chtěli vidět, protože ve školkách to je někdy hodně hektické prostředí. Dali jsme jim i úkoly, kdy měli pracovat ve skupině. Pokud nespolupracovali, automaticky jsme je vyřadili. Taky jsme se jich ptali na to, jak to třeba mají s alkoholem. Proces výběru byl podstatný, ale hlavní bylo těch 8 týdnů ve školce, protože se sice můžete ptát na spoustu věcí, ale až to, když skutečně pracují, vám ukáže, kdo opravdu jsou. Myslím, že nebylo nijak těžké se do projektu zapojit, ani z něj odejít. Když je ta práce nebavila, mohli jednoduše skončit. Chtěli jsme, aby to alespoň zkusili.

Proč vůbec do projektu šli? Bylo to hlavně proto, že potřebovali peníze, nebo tam byl skutečný zájem o práci ve školce?

Bylo to z různých důvodů. Jeden člověk měl leukémii, předtím pracoval jako barman. Kvůli tomu, že musel pracovat dlouho do noci, to ale už nechtěl dělat, takže hledal něco jiného. Chtěl pracovat s lidmi, ve školce se našel a je opravdu dobrý. Kvůli nemoci může pracovat jen na tříčtvrteční úvazek, ale to se dá zařídit. Jiný muž přesně nevěděl, co chce dělat, tak to zkusil a strašně ho to baví. Zase jiný účastník v projektu to vzdal po čtyřech dnech, protože to špatně snášel. Takže tam byla možnost si něco zkusit, aniž by se člověk zavázal. Ale většině lidí se ta práce líbila. Cítili, že je tam chtějí. V jedné školce je starší děti vítaly s vyzdobenými vlajkami. Když odešli, každý byl smutný. Všechny školky by do toho šly znovu.

Co bylo pro začínající učitele ve školách v jejich začátcích nejtěžší?

Myslím, že někteří z nich bojovali hlavně s tím, že se musí znovu učit ve škole. Jsou to muži, kteří většinou pracovali rukama, řídili loď nebo traktor. Všem bylo 26 let a víc, některým třeba 40. Museli se vrátit zpátky do školy, sednout si do lavice a dělat úkoly. To jim dělalo problémy.

Jak na ně reagovali rodiče, děti a učitelky? Ptali jste se rodičů, jestli s tím souhlasí?
Školky s rodiči dopředu o projektu mluvily, někteří byli skeptičtí, ale po tom, co se projekt rozjel, jsme dostali jen pozitivní zpětnou vazbu.

A učitelky?

Noví lidé jsou pro děti vždycky zajímaví, nezáleží na tom, jestli je to učitel nebo učitelka. Po nějaké době to ale vyprchá. Nezažil jsem ze strany stávajících učitelek žádnou žárlivost, nebo že by novým učitelům záviděly tu dočasnou pozornost. Ve školce je hodně dětí a jenom dva nebo tři učitelé nebo učitelky, takže získat další sílu navíc je super, taky proto, že je potřeba dělat i hodně jiných věcí, ne si jen hrát s dětmi. Takže se jim myslím ulevilo.

Nyní jsou vaši učitelé podporováni v rámci sociálního systému. Co s nimi bude, až projekt skončí, budou přijati ve školkách jako regulérní zaměstnanci?

Cílem je, aby si po skončení projektu našli normální práci, ale nemají žádnou garanci. Jsou dospělí, mají vzdělání a praxi, protože při svém studiu učitelství zároveň ve školce pracovali. Mají taky dobré reference a kontakty. Nemyslím si, že by měli problémy sehnat práci ve svém novém oboru.

Proč by podle Vás mělo být v mateřských školách víc učitelů?

Myslím, že je důležité, aby tam byli lidé nejen různého pohlaví, ale i věku nebo etnika. Děti potřebují potkávat různé typy lidí, ne jen ženy mezi 36 a 55 lety. Jeden z našich učitelů je z Jižní Ameriky a naučil děti, jak slavit jejich Národní den. Čím různorodější lidé ve školce budou, tím líp. Například já mám rád sport, takže ho s dětmi můžu dělat, někdo má rád hudbu, tak se zas může věnovat tomu.

Z toho, co jsem v Norsku viděla, mám pocit, že aktivity na podporu mužů do netradičních povolání přicházejí spíše shora, kdežto ženy vytvářejí vlastní iniciativy samy – příkladem je třeba norská síť mladých elektrikářek. Čím to je?
Hlavním důvodem je způsob, jakým se genderové rozdíly promítají na pracovní trh. Většina pracovních míst, ve kterých jsou ženy v menšině, se nachází v soukromém sektoru. Ženy se tak musí samy snažit o to, aby se tam dostaly, zatímco ve veřejném sektoru, kde je zaměstnáno daleko méně mužů než žen, je větší politický tlak na zajištění rovnosti a také finanční prostředky na takové inciativy. Navíc holky, které se rozhodnou pro netradiční kariéru, se setkávají s pozitivnější reakcí. Je to považováno za dobrou věc, být v něčem trochu klučičí. Taková holka je drsná a cool. Ale vůbec není cool být trochu holčičí kluk, pak jste slaboch a pravděpodobně gay. Díky tomu se dívky cítí být hrdé na to, co dělají, a jsou i aktivnější. Taky to ale prostě může být tím, co mladé lidi baví dělat nebo nedělat. Co funguje u dívek, nemusí fungovat u chlapců. Viděl jsem, jak se mladé ženy chtějí setkávat a bavit se o tom, jaké to je pracovat v čistě mužském prostředí, ale kluky to nebaví, nemají tu potřebu.

Podívejte se na promo video, kterým v Norsku lákali muže, aby se zapojili do projektu Muži do školek.

 


Rozhovor byl pořízen v rámci studijní cesty do Norska, podpořené z Fondu bilaterální spolupráce Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.



www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.