Střídavá péče by měla být možná, nikoli povinná

„Dítě nikdy neodpustí rodičům rozvod, i když se tváří civilizovaně a chápavě.“ F. Koukolík
Tyto smutné příběhy, v nichž hrají hlavní roli děti, se v současnosti objevují v nebývalé míře. Statistiky vykazují stoupající křivku rozvodovosti,  přičemž 80 % z těchto manželů vychovává děti. Ty připadnou po rozvodu matce. Otec nezřídka přichází o kontakt s nimi a o možnost podílet se na výchově svého dítěte. Tuto situaci se pokouší změnit novela zákona o rodině v návrhu poslance Pavla Staňka (ODS). Původní zákon stanovuje, že soud může navrhnout střídavou péči tehdy, jsou-li splněny zákonné podmínky a je-li to v zájmu dítěte. Staňkova úprava navrhuje použít institutu střídavé péče vždy. Posunuje se zkrátka od „může“ k „musí“. Pokud tak soud neučiní, měl by své rozhodnutí zdůvodnit.

Takto navrhovaná novela vzbudila ohlas jak u odborníků, tak u nevládních organizací.  Stálá komise pro rodinu a rovné příležitosti projevila aktivitu a na svém zasedání 18. ledna umožnila poslanci Staňkovi prezentovat jeho návrh. Následná diskuse ukázala, že dané téma je velmi aktuální. Zmíněná komise proto uspořádala na půdě poslanecké sněmovny odborný seminář. Účast byla reprezentativní:  dva ministři vlády – J. Pospíšil (MS), J. Drábek ( MPSV); poslanci; zástupci státní správy; soudci; advokáti; psychologové; sociální pracovníci; otcové; matky; nevládní organizace. Nejhlasitěji se zákonem nařízené péče domáhali otcové, sdružení v několika iniciativách, které o tuto možnost léta usilují. Jejich argumenty jsou jistě oprávněné: dítě má právo na oba rodiče; potřebuje ve svém životě mužský i ženský vzor; mělo by se stýkat s prarodiči, bratranci, sestřenicemi, prostě s širší rodinou. Projevy některých otců však byly velmi militantní. Zmínění muži napadali všechny kolem: soudy, advokáty, sociální pracovníky, feministky a „nezralé matky“. (Proč s nimi tedy zakládají rodiny?)

O kladné zkušenosti se střídavou péčí se podělily některé zúčastněné matky: při nemoci dítěte je zde možnost vzájemného zastoupení, sdílení péče v krizových situacích, apod. Zdůraznily však, že tento způsob klade vysoké nároky na komunikaci, toleranci a dobrou organizaci. Podaří-li se to zvládnout, je střídavá péče přínosem ke sladění rodiny a práce, což bývá pro single rodiče  těžko řešitelný problém. Za důležitý pokládám názor ministra Pospíšila: stávající úprava dává soudu možnost využít institutu střídavé péče,  v současné praxi je však využívána minimálně (v roce 2009 to byla  4 %, v roce 2010 5 %). Nový občanský zákoník se střídavou péčí opět počítá, ovšem v původním znění, tedy jen v případě dohody s oběma rodiči a v zájmu dítěte. MS hodlá jít cestou konsensuální a doufá, že chystaný zákon o mediaci (v dubnu tohoto roku) bude přínosem k systému porozvodové péče o dítě.

Ať už to s předlohou pana poslance dopadne jakkoli, je třeba ocenit, že přispěla k otevření některých vážných problémů, s nimiž si naše společnost dosud neumí poradit. Jsou to především tato tři témata:
1. Stereotyp tradičního rozdělení rolí
Gender studies a další nevládní organizace stále poukazují na přetrvávající stereotyp tradičních rolí v rodině.  Malý podíl otců na rodičovské dovolené (1 až 2 %) jistě přispívá k tomu, že je v případě rozvodu dítě svěřováno matce.
2. Neplacení výživného jedním z rodičů
Tento léta trvající problém, čas od času vyzdvihnutý některými zákonodárci (naposledy Annou Čurdovou), zatím nemá řešení. Domnívám se, že stát nemůže zúžit pozornost na jednu skupinu otců (těch, co o dítě stojí), a zároveň si nevšímat těch, kteří neplní elementární povinnost vůči svým dětem.
3. Akce poukázala na časté selhávání příslušných státních struktur. O osudu dětí často rozhodují nezkušení soudci; sociálně-právní ochrana dětí se často dopouští chyb (sociální pracovnice jsou mladé, tedy bez životních zkušeností); vypovídají nekvalifikovaní znalci a psychologové; rodinná mediace je u nás v plenkách, atd. Celá oblast rodinného práva se zdá být polem neoraným, chatrnost systému péče o dítě je alarmující.
Na závěr: jako příslovečná červená nit se diskusí táhlo slovní spojení „zájem dítěte“.  Ale jak nejlépe definovat tento zájem? Jedna známá novinářka doporučuje všem rodičům, kteří se nemohou po rozvodu shodnout na režimu péče o dítě, zhlédnutí jednoho filmu. Je to krásný snímek, jistě ho většina z vás zná. Jmenuje se „Kramerová versus Kramer“.