Role sociálního dialogu v prosazování rovného odměňování žen a mužů

27.6.2018  Praha  | 

Česká republika patří v rámci Evropské unie k zemím s nejvyšším průměrným rozdílem v odměňování žen a mužů. Platová nerovnost má negativní dopad jak na samotné ženy a jejich rodiny, tak na celou naši ekonomiku. Jedním z prostředků ke snižování platových rozdílů je sociální dialog. Cílem akce je otevřít diskuzi o jeho roli v prosazování rovného odměňování žen a mužů z perspektivy různých aktérů.

Více
feminismus.czČlánky › Soudy často straní zaměstnavatelům: O diskriminaci s právničkou Barbarou Havelkovou

Soudy často straní zaměstnavatelům: O diskriminaci s právničkou Barbarou Havelkovou

Soudy často straní zaměstnavatelům: O diskriminaci s právničkou Barbarou Havelkovou
I když se to nezdá, v České republice je řada vynikajících právníků a advokátů, kteří se zabývají diskriminačními případy a problematikou antidiskriminačních opatření a jejich dopadů na oběti diskriminace a společnost obecně. Mezi ty, kteří posouvají chápání diskriminace patří i Barbara Havelková, která v současné době působí na Právnické fakultě Oxfordské univerzity.

I když se to nezdá, v České republice je řada vynikajících právníků a advokátů, kteří se zabývají diskriminačními případy a problematikou antidiskriminačních opatření a jejich dopadů na oběti diskriminace a společnost obecně. Mezi ty, kteří posouvají chápání diskriminace patří i Barbara Havelková, která v současné době působí na Právnické fakultě Oxfordské univerzity.

V praxi se ukazuje, že diskriminační případy je poměrně složité po právní stránce řešit. Jaké jsou podle tebe jejich specifika oproti jiným typům právních kauz?

Jedním z velkých problémů u těchto případů je důkazní nouze, respektive vůbec dokazování toho, co se stalo. V České republice to funguje tak, že když je málo důkazů, tak to soudy hodnotí v neprospěch žalujících. Není zde také zvykem shromažďovat o diskriminačním jednání důkazy. Ve starších zemích EU je zvykem, že když začne zaměstnavatel se zaměstnancem manipulovat, tak ten si začne zaznamenávat papírovou stopu. A navíc jsou v této oblasti aktivní odbory.

Nejprve přicházejí na řadu skutkové otázky a teprve potom otázky právní. A zde je to novost antidiskriminačního práva, která způsobuje při aplikaci problémy. I když je v daném případě dost důkazů, soudy často mají pocit – zejména u případů obtěžování – „že se nic tak hrozného nestalo“ a právně to nekvalifikují jako zakázané jednání.

Máš hodně zkušeností ze zahraničí a můžeš tak porovnávat s ostatními evropskými zeměmi. Jaké další rozdíly oproti České republice vidíš?

Angloamerický svět má mnohem větší „litigační“ kulturu. To znamená, že lidé jsou více zvyklí řešit problémy tohoto typu nejrůznějšími stížnostmi nebo soudně a to nejen v oblasti diskriminace, ale jde i o řešení reklamací u výrobků, problémů ve zdravotnictví apod. Tady je zvykem se dohodnout, ale velmi často bez vědomí svých vlastních práv. Lidé nevystupují ze sebevědomé pozice: není to tak, že dojde k dohodě, která vychází ze znalostí práv a trvání si na nich. Často je to spíš v neprospěch dotčené osoby, zejména matek s dětmi - různé smlouvy na dobu určitou nebo zaměstnávání jako OSVČ. Samozřejmě, že odpovědnost leží i na straně „obětí“, když svá práva neznají a nezajímají se o ně.

Jak hodnotíš přístup české společnosti k diskriminaci?

Je třeba rozlišovat mezi hladinou obecnou a osobní. Začnu tou osobní. Myslím si, že když v blízkém okolí přátel nebo rodiny v ČR dojde k něčemu, jako je diskriminace, tak to všichni vnímají jako nespravedlnost. Vadí jim to, jsou schopni vyhodnotit, na čí straně stojí právo. Problém je, že když se to dostane na rovinu obecné diskuze, na úroveň nejvyšší politické diskuze např. o antidiskriminačním zákonu, tak si to málokdo propojí s těmito konkrétními kauzami. A v této rovině mají lidé tendenci si myslet, že ti, kteří se cítí diskriminovaní, jsou kverulanti a že jde o zneužívání pozice zaměstnance vůči zaměstnavateli.

Záleží také na tom, o jakou diskriminaci se jedná. Diskriminaci z pohledu těhotenství a mateřství lidé vnímají jako diskriminaci. Ale např. u sexuálního obtěžování je to už složitější a lidé nejsou tak citliví.

Jaké jsou podle tebe největší problémy při řešení diskriminačních případů – na straně obětí, neziskových organizací, které poskytují poradenství, úřadů práce a dalších důležitých institucí?

V současné době je důležité, aby existovala odborná pomoc obětem diskriminace. A v tom jsou zcela klíčové neziskové organizace. Bohužel nefunguje dostatek organizací, které poskytují právní pomoc a další návazné aktivity. Ale ráda bych k tomu řekla jednu podstatnou věc. Není to chyba nevládek. Ty by neměly suplovat roli státu nebo jím zřízených nezávislých institucí. Co se týče pomoci obětem diskriminace, od toho by tu měly být nezávislé orgány vytvořené podle evropských směrnic. U nás je to ombudsman, ale v jiných zemích je to ještě nezávislejší, větší, dobře financovaný orgán, ať už se to jmenuje ombudsman, komise nebo centrum. Tyto orgány mají mnohdy mnohem větší pravomoci než náš ombudsman – například poskytnout právní rady v konkrétním případě, řešit problém formou mediace nebo dokonce oběti diskriminace zastupovat před soudy.

Druhou věcí je, že náklady na soudní řízení jsou vysoké a proto je zde malá pravděpodobnost, že lidé budou svůj problém řešit soudní cestou. I proto je tak důležité poskytování bezplatné právní pomoci. To umožňuje obětem případy vůbec otevřít. Pokud bude víc diskriminačních případů, bude se i zvyšovat expertíza soudů a jednotlivé případy budou řešeny kvalitněji. Dneska je všechno zatím pod pokličkou.

A co české soudy a jejich rozsudky? Co podle tebe ovlivňuje výsledek jejich rozhodování?

V tomto bodě jsem velice kritická. Pokud kauza není zpracována zcela komplexně, do detailu připravena nějakou nevládkou, jako byly testovací případy v rámci diskriminace Romů a kdy důkazy byly opravdu neoddiskutovatelné a právní argumentace do detailu propracovaná, tak soudy se a priori staví k těmto případům negativně. Není zde úplné porozumění diskriminační problematice, chybí zkušenosti s tím, na co se dívat, co posuzovat. Problémem je i přenos důkazního břemene, které je většinou chápáno velice formalisticky. Chybí skutečné porozumění materii.

V některých případech jde o zcela zjevnou preferenci svobody rozhodování na straně zaměstnavatelů oproti právům zaměstnance. Je to – z psychologického pohledu - identifikace se silnějším, z ideového pohledu velký příklon k liberalismu či neoliberalismu. Je zde velká neochota přezkoumávat rozhodnutí zaměstnavatele - soudy se nechtějí pouštět do věcného přezkumu jejich rozhodnutí v oblasti personalistiky. Subjektivita, ústící v diskriminaci a nespravedlnost, je vnímána jako výraz manažerských prerogativ. Potom samozřejmě nejsou tyto případy souzeny dobře.

Co by se podle tebe mělo změnit a jak?

Co se týče právní úpravy, mě nenapadá nic s výjimkou rozšíření pravomocí ombudsmana. S přijetím antidiskriminačního zákona se totiž vyřešila jedna velká bolest, kterou byla absence zakotvení povinnosti rovného zacházení v nejširším kontextu. Česká republika toto měla v pracovním právu, v přístupu k zaměstnání, teď se však antidiskriminační přístup promítá i do vzdělání, k přístupu ke zboží a službám, atd. Jsou tam definice, jsou tam prostředky nápravy, jsou tam i pravomoci veřejného ochránce, i když zcela minimální. To všechno posunulo situaci dopředu a teď jde o to, aby se tento zákon využíval.

Velkým problémem je ale to, jak je pojímána náprava vzniklé diskriminační situace. Občanský zákoník u ochrany osobnosti a teď i antidiskriminační zákon, který z občanského zákoníku vychází, umožňují nahradit nemajetkovou újmu v penězích jen v omezených případech. Náhrada nemajetkové újmy je navázána na značné snížení dobré pověsti a důstojnosti, přitom dobrá pověst je v diskriminačních kauzách irelevantní a do důstojnosti je zasaženo vždy z podstaty věci. Celé to ustanovení by mělo být vystavěno jinak, tak aby odpovídalo také požadavkům evropského práva: tedy aby sankce byla pro škůdce odrazující, efektivní a účinná. Následky a nemajetková újma by tak měly být realisticky ohodnoceny, ty jsou v těchto případech skutečně obrovské. V českém prostředí jsou nemajetkové újmy hodnoceny velmi nízko, jde o směšné finanční částky. Neříkám, že má jít o několikamilionové náhrady, ale náprava by měla být adekvátnější a odpovídat skutečným následkům diskriminačního jednání.

Ten nezájem o nehmatatelné poškození je dědictvím komunismu, které má odrazy i v trestním právu. Například oběti znásilnění si můžou žádat jenom o náhradu škody materiální. To znamená, že se jim zaplatí roztržené tričko a ne psychická újma za znásilnění.

JUDr. Barbara Havelková, LL.M. je absolventkou Právnické fakulty UK v Praze (Mgr. 2004, JUDr. 2005) a Europa-Institutu Sárské University (LL.M., Magistr evropské integrace, 2008). Působila jako stážistka v Právní službě Evropské komise a v  kabinetu generálního advokáta Poiares Madura u ESD a pracovala jako asistentka na katedře evropského práva Právnické fakulty Sárské University. Absolvovala studijní pobyty na právnických fakultách Sienské, Záhřebské, Harvardské a Michiganské univerzity (poslední dvě jako stipendistka Fulbright-Masarykova programu).

V současné době je postgraduální studentkou Právnické fakulty Oxfordské univerzity, kde bude od října tohoto roku též vyučovat evropské právo. Na Fakultě humanitních studií UK v Praze vyučuje předmět Gender a právo a spolupracuje s českými nevládními organizacemi k tématu rovnosti pohlaví a diskriminace. Specializuje se na „gender legal studies“ a na postavení žen v českém a evropském právu. V roce 2007 jí v nakladatelství Auditorium vyšla monografie „Rovnost v odměňování žen a mužů“.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.