Feministická konference

28.8.2018  Moravskoslezský kraj  | 

Zajímá vás feminismus a chcete se dozvědět něco víc o tématech, kterými se současné feministky zabývají? Pak je tato akce určena právě pro vás.

Více

DIY Karneval - Women's rights are human rights

22.9.2018  

Letošní DIY karneval zvedá jedno, zdálo by se, běžné až banální téma - ženská práva. Proč běžné a banální? Řada lidí vám řekně, že doba boje za práva žen je úspěšně za námi, a že diskriminace a násilí páchané na ženách patří minulosti. Dost často zapomenou například na takové detaily, že Česko vede stále přední příčky v rozdílném odměňování žen a mužů za stejnou práci. Že většina řídících pozic je obsazena muži. A že a s různými druhy sexuálního obtěžování či násilí se za život setkala skoro každá žena. Ačkoli freetekno komunita, ze které DIY karneval vzešel, bývá označována za žensky nejotevřenější ze současných subkultur, ruku na srdce, ani zde nejsou poměry ideální.

Více

Sarah Sharma: sExit Machine

25.9.2018  Praha  | 

Přednáška navazuje na projekt „the sExit“, který se zabývá genderovým aspektem politiky úniku (exitu). Půjde o přehled široké škály mužských únikových fantazií napříč politickým spektrem. sExity se objevují v geopolitickém, technologickém i intimním prostoru. sExit se skrývá v nacionalistických hnutích (Brexit), nástupu sexuálních robotů, programech digitálního detoxu, aktivismu v oblasti mužských práv a dokonce i v některých odnožích autonomistického marxismu.

Více
feminismus.czČlánky › Sexuální násilí je potřeba vnímat jako kontinuum

Sexuální násilí je potřeba vnímat jako kontinuum

Sexuální násilí je potřeba vnímat jako kontinuum
Ačkoli je znásilnění chápáno jako těžký zločin, vyznačuje se extrémně nízkou mírou hlášení případů. Pouhých 3 – 10% znásilnění je ohlášeno policii, přičemž u vztahových znásilnění je toto číslo výrazně nižší než u znásilnění útočných. Dalším problémem je „úmrtnost“ případů – trestní stíhání není zahájeno, nebo je případ později odložen či zastaven. Specifika znásilnění v české společnosti byla tématem rozhovoru s právničkou Barbarou Havelkovou.

Ačkoli je znásilnění chápáno jako těžký zločin, vyznačuje se extrémně nízkou mírou hlášení případů. Pouhých 3 – 10% znásilnění je ohlášeno policii, přičemž u vztahových znásilnění je toto číslo výrazně nižší než u znásilnění útočných. Dalším problémem je „úmrtnost“ případů – trestní stíhání není zahájeno, nebo je případ později odložen či zastaven. Specifika znásilnění v české společnosti byla tématem rozhovoru s právničkou Barbarou Havelkovou.

Jak byste zhodnotila přístup české společnosti ke znásilnění?

V české společnosti kolují o znásilnění nejrůznější mýty, které jsou hrozně nepřátelské k obětem a relativně sympatizují s pachateli. K těmto mýtům, mezi jinými, patří i představa, že mnoho obvinění je falešných. Z důvodů jako je zášť, vydírání, žárlivost, atd. Přestože pro to nejsou žádné podklady. Když policista řekne, že je obvinění, resp. trestní oznámení falešné, a jako takovou věc odloží, tak to ještě není žádný důkaz, že skutečně falešné bylo. Bohužel se toto ale bez jakéhokoli skutečného vědomostního zázemí předpokládá.

Dále existuje silný mýtus o znásilnění neznámou osobou v parku, v noci atd., který zase devalvuje zkušenosti obětí jiných typů znásilnění. Zejména těch neútočných, vztahových. Další předsudek je třeba o tom, co je normální v sexuálních vztazích. Hodně lidí si myslí, že nějaká složka násilí v sexu je vlastně v pořádku. Nevnímá se zkušenost žen, jaké to je mít pohlavní styk, když ho nechci, když se mi to nelíbí, když je překonáván nějaký odpor.

Tyto, ale i mnohé další mýty, o kterých jsem psala, jsou myslím hlavní překážkou. Přestože by se na právní úpravě, a to jak hmotně-právní, tak procesně-právní, dalo mnohé vylepšit, tak hlavní problém je podle mě devalvace zkušenosti obětí znásilnění. Ty samozřejmě nechtějí zviditelňovat svoji zkušenost na veřejnosti. Často to neřeknou svým nejbližším, a tuplem to neřeknou orgánům činným v trestním řízení. Když se to dostane do médií, tak jsou často zesměšňovány. Je to takový ten přístup, což je podle mě další strašně závadný mýtus, spoluúčasti: ale ona se smála, ona pila, ona tancovala, ona měla krátkou sukni…To právo tady má svoje limity právě v tom, že nebude správně aplikováno, dokud lidi nepochopí určité mechanismy. Že znásilnění není o sexu a o romantice, ale o moci, kontrole, ponížení, atd. Že překonávání ženina odporu není součástí sexuálních hrátek. Že ne znamená ne.

Teď došlo k právním úpravám ohledně sexuálního násilí, lze zaznamenat nějaký posun oproti předchozím letům?

Docela zajímavými posuny, a teď budu mluvit o celém komplexu sexuálního násilí, ke kterým došlo, je třeba postih pornografie, držení dětské pornografie, nebo kriminalizace stalkingu. Vytvořila se zvláštní skutková podstata, nebo respektive dvě skutkové podstaty, pod paragrafem upravujícím sexuální nátlak, která rozšířila a diferencovala množství škodlivých jednání, jež jsou trestně postižitelné. Rozšířila se i jednání trestná jako znásilnění – nejen soulož a srovnatelný pohlavní styk, ale jakýkoli pohlavní styk. Myslím si, že je třeba vnímat i vylepšení definice obchodu s lidmi. Také bylo konečně definováno obtěžování a sexuální obtěžování v antidiskriminačním zákoně. Za posledních deset let došlo k hodně velkému posunu, co se týče definic obsažených v zákonech. Zejména v hmotném právu. Ale co se týče trestního procesu, tak je oběť pořád buď jenom svědek, kterého je třeba vytěžit a získat od něj informace, nebo potenciálně poškozená osoba, která si může požádat o náhradu majetkové škody. Nepracuje se s ní ale jako s člověkem, u kterého bylo zásadně zasaženo do jeho fyzické i psychické integrity. Takže rezervy tam stále jsou.

Musí hlavně dojít k reflexi kontinua – uvědomění, že sexuální násilí nabývá nejrůznějších forem. Na jednom konci stojí třeba obtěžování formou genderově podbarvených nepřátelských vtipů. A tam to může začínat. Když násilník slyší podobné sexistické vtipy a narážky dnes a denně, tak mu to dává pocit, že nemusí respektovat, že může urážet, bít či znásilňovat. Nejde odlišit jen ty nejnásilnější formy a říct, že zbytek nás nezajímá. Sexuální násilí je zkrátka kontinuum. Pokud budeme potvrzovat a legitimizovat určitý druh maskulinity, tak bude docházet ke znásilnění. Protože násilník bude mít pocit, že měl právo tohle udělat. Myslím si, že právo na to průběžně reaguje. Zajímavé je, že to často není úplně výsledek nějaké domácí debaty, ale často je to motivované mezinárodními či evropskými závazky. I v takových oblastech jako je třeba obchodování s lidmi, kde by to člověk nečekal kvůli omezeným kompetencím EU v trestněprávní oblasti, se jedná o vývoj tažený vnější, mezinárodní a evropskou, a ne domácí diskuzí. Což potom souvisí s tím, že lidi nechápou, co se děje a mají k tomu nedůvěru.

Vidíte tedy nějaké zásadní rozdíly, když srovnáte mezinárodní a domácí situaci? Jak jsme na tom v porovnání třeba se Skandinávií, jejíž země vesměs přistupují k prevenci a postihům v oblasti sexuálního násilí velmi razantně?

Myslím, že jedním z hlavních rozdílů je úplně jiné chápání sexu, sexuálních vztahů a dobrovolnosti. V podstatě všechny skandinávské země už dnes přistoupily na kriminalizaci klienta v případě prostituce. To je jenom jedna stránka, ale spadá to do celého komplexu chápání sexuálních vztahů jako takových. Je zde kladený důraz na souhlas druhé osoby, sexuální autonomii. A také na její přístup k informacím, a zdali souhlasí svobodně atd. Souhlas musí být jasně a zřetelně vyslovený. Na Islandu třeba zakázali komerční aktivity, které vydělávají z nahoty žen: strip kluby, obsluha nahoře bez, atd. To vyjadřuje úplně jinou koncepci chápání násilí na ženách. A to je pro mě ten největší rozdíl. Samozřejmě nemluvím o tom, že postavení oběti v trestním procesu je mnohem pokročilejší, je tam mnohem lepší spolupráce veřejných institucí s nevládkami, které mají mnohem více peněz na svoji činnost, atd. To jsou další věci. Ale to kulturní chápání je úplně jiné, a to je základ, abychom se o tomto tématu mohli bavit lépe.

Je tedy možné říci, že osvěta veřejnosti je klíčová a teprve pak navazuje prosazování právních definic a úprav?

S tím bych souhlasila s jedinou výjimkou, a tou je postavení obětí, zejména zranitelných obětí, v trestním procesu. Tam opravdu chybí instituce, které by zabránily sekundární viktimizaci v průběhu prověřování a samotného trestního řízení. Tady si myslím, že existují kroky, které by se ještě měly udělat, zejména při přijímání nového trestního řádu. Ale co se týče složitějších otázek, třeba definic a chápání činů sexuálního násilí, nebo pokrývání určitých druhů jednání, tak jejich škodlivost člověk pochopí jedině tehdy, když má vhled, třeba právě genderový. A na to je třeba kulturní změny.

Jak byste tedy, z pohledu právničky, zhodnotila současný přístup státních zástupců, soudců, atd. k obětem znásilnění?

Bohužel je tato oblast relativně málo monitorovaná. To je problém, se kterým se setkáváme i u antidiskriminační problematiky. Přestože jsou dle zákona rozsudky soudů veřejné, tak k nim vlastně člověk nemá přístup. Ministerstvo spravedlnosti už nějakou dobu mluví o tom, že udělá elektronicky přístupnou databázi, ale to se zatím nestalo. Z toho vyplývá, že vlastně moc nevíme, jakým způsobem rozhodují soudy prvních a druhých instancí, což jsou ty instance, ve kterých se řeší fakta případu. Tam by mohly být mýty a kognitivní stereotypy nejlépe vidět, když bychom viděli, jak o tom soudci a soudkyně rozhodují, jak věci hodnotí, jak pracují třeba s problematikou věrohodnosti, atd. Ale jak říkám, nejsou na to studie, zčásti proto, že by bylo těžké je udělat, a zčásti proto, že by tato problematika vyžadovala právní nebo socioprávní analýzu. To ale většinu lidí nezajímá, právě proto, že se o znásilnění jako o problému na právnických fakultách moc nemluví. Zároveň tady má socioprávní expertízu málokdo, aby to mohl metodologicky zvládnout. Udělat například diskurzivní analýzu soudních rozhodnutí. Je tady velká mezera, které by bylo hrozně zajímavé se věnovat, a doufám, že se to brzy podaří, ale zatím nevím o nikom, kdo by to dělal.

Vy jste to tu průběžně zmiňovala, ale když byste měla v kostce navrhnout nejzákladnější, primární kroky, které by se v tuto chvíli měly udělat – nejen v právním, ale i širším kontextu – co by se podle vás mělo změnit?

Určitě na něco zapomenu, ale napadá mě určitě vzdělávání. A to jak vzdělávání orgánů činných v trestním řízení, tak i pracovníků sociálně právní ochrany dětí. Přestože některé snahy probíhají, nejsou dostatečně komplexní. Ideální by bylo, kdyby tyto věci byly zahrnuty do základního vzdělávání všech lidí. Ať už na úrovni základního nebo středního školství. Zkrátka iniciovat diskuzi o těchto věcech, diskuzi o vztazích, ale třeba i o tom, jak pomoci případné oběti, co to vůbec je oběť, co je sexuální násilí, násilí na dětech atd.

Zároveň si myslím, že by bylo hodně důležité, aby byl pro tyto oblasti přijatý Národní akční plán, tedy dokument, který by vytyčoval pokud možno každoročně, nebo jednou za dva roky hlavní cíle, na které je zapotřebí se zaměřit, který by koordinoval a dával komplexní úkoly institucionálně relevantním místům. Z hlediska práva by bylo hodně důležité se v novém trestním řádu zaměřit na pozici oběti a případně i přijmout speciální zákon o obětech trestné činnosti.

A samozřejmě velkou bolestí jsou média. To souvisí s tím vzděláváním. O znásilnění se píše hrozně nepoučeně. Ale to je širší společenský problém, kdy se tady bohužel vydávají názory a předsudky za argumenty a fakta. A to je v této oblasti strašně zničující. Ale to je na desetiletí intelektuální obnovy této společnosti. Není to jenom problém znásilnění. Je to obecně otázka odbornosti. Plno sexuologů, jako třeba Uzel, říká věci jakoby pod záštitou své odbornosti, přitom pro ně nemají absolutně žádná podložení. A vlastně zneužívají svoji pozici odborníka, aby komentovali věci, kterým nerozumí, tvrdili věci, které nejsou vůbec podložené. Děje se to i přímo před soudy – jedna má známá pracující v nevládní organizaci s obětmi násilí mi líčila, jak soudní znalkyně tvrdila o matce (oběti domácího násilí), že má nízké IQ, přestože test IQ zcela prokazatelně nebyl proveden. V mých očích to strašně znehodnocuje, co „odborníci“ říkají, ale v očích veřejnosti to není problém. To strašně snižuje úroveň jakékoli debaty. Pak si lidé říkají, co chtějí. Není tu ta kultura, že moje odbornost se omezí na to, na co ji mám. A pokud pak budu říkat svůj vlastní názor, tak si dám pozor a zdůrazním „já si myslím, že…,ale nemám na to žádné důkazy, analýzy, doklady, monitoringy, nic“. To se v Čechách prostě nedělá. A to tu oblast také velice poškozuje. Protože od policistů přes sexuology každý říká, co je úplně čirou náhodou zrovna napadne.

Tohle má ještě ten rozměr, že mnoho těch institucí si myslí, že jsou neutrální a objektivní a tudíž odmítají se o věcech vzdělávat z genderového pohledu. Neuvědomují si, jak moc jsou determinováni genderovým řádem a předsudky. Bojí se, že by se po přednášce o genderových aspektech násilí na ženách mohli stát zaujatými. Tahle představa, že když nad věcmi nepřemýšlím z žádného úhlu, tak jsem objektivní, je absurdní (a v západních společnostech, které absorbovaly postmoderní kritiku, se jí vysmějou už i školáci).

Napadá vás ještě něco, co byste chtěla doplnit?

Mám k tomu jednu poznámku, úplně obecnou, a tou je otázka žen. Žen, ne obětí, ale všech žen v této společnosti, které pokračují v takové zvláštní patriarchální komplicitě. Mám často pocit, že se s tím dá dělat méně než s tím, když muži odmítají znásilnění jako problém. Teď mluvím zejména o intelektuálních elitách. Myslím si, že je potřeba říci, že by se ženy v české společnosti měly nad různými věcmi zamyslet, a to se týká diskriminace na trhu práce, sexuálního obtěžování ve školách, přístup této společnosti k mateřství a rodičovství, a i sexuálního násilí. A zeptat se samy sebe, co si o tom myslí, a jestli to, co si o tom myslí, náhodou není feministické, nebo jestli by to feministické být nemělo. Plno žen má různé postřehy, vlastní životní zkušenosti, nebo o problémech od někoho aspoň slyšely, a přesto nejsou schopné si věci propojit. A odmítají o nich vážně přemýšlet. Tohle celé není jenom chyba mužů. Z velké části je to i chyba žen, které bagatelizují zkušenosti jiných žen, které bagatelizují pojmy gender a feminismus. A to je věc, která mě velice mrzí, a přijde mi, že to je velká překážka. Ženy často odmítnou udělat jenom ten první krok, aby si poslechly, jaká feministka člověk vůbec je. Nebo jaké feminismy vůbec jsou. Když se podíváte, jak svůj feminismus definovaly aktivistky v 60. letech, ty říkaly: „Já jenom chci, aby se ženou nebylo zacházeno jako s rohožkou přede dveřmi“, “aby byla respektována její plná lidská důstojnost“, atd. To nejsou iracionální požadavky. Zkrátka bych chtěla, aby zaznělo, že tohle není jenom problém mužů, tohle je problém patriarchátu a v tom jsou komplicitní všichni.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.