Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Reprodukce jako sdílený statek: máme chtít neplacenou práci zaplatit, nebo ji raději vykonávat společně?

Reprodukce jako sdílený statek: máme chtít neplacenou práci zaplatit, nebo ji raději vykonávat společně?

2. prosinec 2014  | Jitka Kolářová
Reprodukční práce je všechna činnost, jejíž cílem je „reprodukce lidské bytosti“ - od péče o děti, nemocné a staré lidi, přes vaření, uklízení, pěstování zeleniny na zahrádce až po vzdělávání či vytváření bezpečného a příjemného prostředí k odpočinku po jiné práci. V předvánočním čase gruntování, pečení cukroví a horlivého navštěvování příbuzných se možná hodí zamyslet se nad povahou a hodnotou neplacené práce. Italsko-americká myslitelka a aktivistka Silvia Federici ji analyzuje z feministické perspektivy a poukazuje na to, že ve chvíli, kdy reprodukční práci začneme vykonávat společně, sdíleně, vymaňujeme se z kapitalistických vztahů a začínáme hluboce přetvářet společnost.

Reprodukce lidských bytostí – to je velice rozsáhlá oblast. Vždyť co jiného je vlastně život? Reprodukční práci můžeme vztáhnout k řadě oblastí, jako je vzdělávání, bydlení, udržování sociálních vztahů, zemědělství, zdravotnictví, bezpečnost a boj proti násilí. Často se jedná o každodenní činnosti, které jsou někdy tak samozřejmé, že je nevidíme. V zemích bohatého globálního Severu bývá reprodukce ztotožňována s prací v domácnosti a péčí, protože velká část reprodukční činnosti je zajištěna (sociálním) státem, jako zdravotnictví, školství, nebo trhem (např. zásobování potravinami).

Ženská práce, neplacená práce

Jak asi tušíte, většinu péče (o děti, nemocné, seniory) a práce v domácnosti mají na starosti ženy. V České republice tvoří ženy 98-99% těch, kdo nastupují na rodičovskou dovolenou, aby se starali o malé dítě. Výzkum Sociologického ústavu Akademie věd zase ukázal, že muži odhadují, že péčí a prací v domácnosti týdně stráví 15,4 hodiny, zatímco ženy odhadly své zapojení na 38 hodin týdně. To je 2,5 více než muži a představuje to asi 70% pracovního úvazku (více k výzkumu viz publikace Pečuj a vypečeme tě). Ženy se také často starají o stárnoucí rodiče – a to jak své, tak i svého partnera. To je tedy ona „druhá směna“, o které mluví feministické hnutí.

Sociální státy, které dosud zajišťovaly řadu služeb péče, jako jesle, mateřské školy, pečovatelské služby, nemocnice, domy pro seniory, v současnosti často argumentují ekonomickou krizí, slabou ekonomikou, nutností šetřit apod. a snižují výdaje právě v oblastech, které s reprodukcí souvisejí.

Veřejná péče se postupně ruší a odpovědnost za ni se individualizuje – každý ať se o sebe postará sám. Stát přesouvá náklady na péči do jednotlivých rodin, kde ji vykonávají právě především ženy, a zadarmo.

Individualizace péče péče také může být příležitostí pro komerční sféru, která bohatším rodinám nabídne soukromé jesle a školky, soukromé domovy pro seniory nebo placené služby pečovatelek, babysitterek, uklízeček a chův (opět to bývají hlavně ženy). Práce v domácnosti a péče tak najednou získává nějakou tržní cenu. Je to ale velmi prekérní, nejistá práce, často bez stanovených pracovních hodin, bez možnosti vyjednávat o výši platu či důstojném zacházení (odbory pracovníků a pracovnic v domácnosti jsou na světe velice zřídkavé). To je posíleno tím, že jde o práci často vykonávanou migrantkami, jejichž pozice je velmi nejistá a jejichž povolení k pobytu bývá navázáno na zaměstnání.

V rodinách, které si placenou práci v domácnosti a placenou péči nemohou dovolit, je stále odpovědnost za tuto sféru na ženách, které ji vykonávají jako práci neplacenou. Ostatně, bez neplacené práce by se systém zhroutil: kapitalismus a jeho logika vytváření zisku totiž nutně předpokládá nějaké externí zdroje, za které se neplatí, ať už jsou to přírodní zdroje nebo neplacená práce. Bez neplacené práce, která námezdně pracujícím zajistí stravu, čisté a příjemné obydlí, kde mohou odpočívat a nabírat síly na nový pracovní den, by to prostě nešlo. Na zaplacení té obrovské masy neplacené práce prostě v kapitalistickém systému nejsou peníze.

A tak se o práci v domácnosti a o péči moc nemluví - je to samozřejmost, je to role žen, je to jejich „přirozenost“. O tom, jak se tahle přirozenost vyrábí a od malička v dívkách buduje, existují tuny knih a je to jedno ze základních témat genderových studií.

Feministky žádají zhodnocení reprodukční práce

V českém prostředí jsou iniciativy požadující zhodnocení neplacené práce zřídkavé a krotké. Jednou z mála výjimek byl případ rozvodu ekofeministky Marie Haisové v roce 2008. Dle výroku soudu měla Haisová svému manželovi zaplatit polovinu z hodnoty společného bytu, cca 1,5 milionu, který nabyli během manželství. Haisová, podle svého článku na Britských listech, byla tehdy rok před důchodem a bez úspor, hrozila jí exekuce. Naproti tomu její manžel peníze měl, protože ze společných peněz investoval do akcií a výnosy mu zůstaly: ty se totiž – dle rozhodnutí Nejvyššího soudu - do společného jmění manželů nezapočítávají. A tak si Haisová spočítala hodnotu práce v domácnosti a péče, kterou investovala za dvacet dva let do své rodiny. Vyšlo jí 5 milionů. U soudu pak požadovala, aby se tato částka započítala při rozdělování majetku. Soud však tuto argumentaci nepřijal.

Příkladem usilování o systémovější změnu ve vnímání a oceňování domácí práce je italsko-americká kampaň Wages for Housework (Mzdy za práci v domácnosti), která vznikla v 70. letech a která se snažila upozornit na roli neplacené práce žen pro udržení kapitalismu v chodu. Jejími významnými teoretičkami byly např. Nicole Cox, Silvia Federici, Selma James nebo Mariarosa Dalla Costa. První myšlenky kampaně se nesou v duchu marxistického feminismu, kampaň totiž navazovala na operaistickou myšlenku, že mzda je pro boj dělnic a dělníků proti kapitálu naprosto klíčová. Zásadní texty kampaně představují eseje Protiplánování z kuchyně, Mzdy proti domácí práci nebo Proč je sexualita práce (některé z nich vydalo Kolektivně proti kapitálu a jsou dostupné na webu), které nabízejí skvělou feministickou analýzu reprodukční práce a role žen v ní.

Autorky tu ukazují, jak v kapitalismu je domácí práce nezbytná pro regeneraci sil dělníků - ti by bez ní nemohli podávat v práci takové výkony. Ale protože je neplacená (systém ji nechce a nedokáže zaplatit), vlastně ani není vnímána jako práce. Autorky dokládají, že ztotožnění domácí práce s přirozenosti žen, se samou ženskostí, znemožňuje ženám se proti druhé pracovní směně v domácnosti ohradit – nelze přece protestovat proti přirozenosti. A protože je to práce bez mzdy, o niž by bylo možno se zaměstnavatelem vyjednávat, dělnické hnutí a odbory nevnímají stížnosti žen v domácnosti, že jsou utlačované a vykořisťované, a odmítají přiznat reprodukci status práce. Navíc práce v domácnosti tím, že se odehrává v jednotlivých rodinách a bez zjevného zaměstnavatele, je prací izolovanou, bez možnosti obrany skrze odbory. To všechno podle Wages for Housework přispívá k vykořisťování žen kapitalismem, který využívá patriarchálního uspořádání.

Hnutí Wages for Housework ale nepožadovalo jen to, aby ženy dostaly za reprodukční práci zaplaceno kvůli těm penězům samotným – šlo o to, aby práce v domácnosti začala být vnímána jako práce, a ne jako přirozenost žen, a aby dělnické hnutí, jemuž tehdy dominovali muži a jejich agenda, začalo vnímat i vykořisťování žen v kapitalismu jako relevantní téma a důvod třídního boje. Wages for Housework apelovalo na ženy i muže, aby odmítli dále udržovat situaci, kdy se kapitalismus krmí neplacenou prací, a díky tomu dále funguje.

Dnes se ozvěny téhle kampaně můžeme nalézt třeba v boji za práva sexuálních pracovnic a pracovníků nebo pečovatelů a pečovatelek v domácnostech, což jsou navíc často migrantky ze zemí chudého jihu a východu.

Silvia Federici, která je zřejmě nejvýznamnější postavou Wages for Housework, ale téma domácí práce a role žen v ekonomice dále rozpracovávala a v současnosti se zapojuje i do kritiky ekonomické globalizace a neoliberalismu a hodně se věnuje tématu sdílených statků (commons) právě ve vztahu k reprodukci jakožto fungující alternativě kapitalismu.

Reprodukce a revoluce

V předkapilitalistických nebo mimokapitalistických společnostech se často sdílí práce i její plody, kdežto kapitalismus těží z izolovanosti a roztříštěnosti produkce, reprodukce a spotřeby. To totiž jednak znamená, že lidé více utrácejí, více spotřebovávají (např. v oblasti domácnosti to znamená, že každá domácnost má svoji pračku, svůj vysavač, svůj mixér atd.), a jednak také to, že díky izolovanosti se nebouří. Svoje těžkosti totiž vnímají jako individuální selhání.

Pokud ale přenastavíme vykonávání reprodukční práce, tedy péče a práce v domácnosti, a i izolované činnosti uděláme společnou, bude to mít podle Federici dalekosáhlé důsledky pro společnost jako celek.

Jaká pozitiva tedy sdílené vykonávání reprodukční práce přinese? Zaprvé, když je práce a odpovědnost za ni sdílená, je poskytnutá péče lepší. Často se to děje, nebo spíš dívalo, že v péči o celou tlupu dětí ze sousedství se rodiče střídají, nebo že širší komunita pečuje (což může znamenat i prostou návštěvu a obstarání nákupu) o staré lidi. Sdílení této práce není tak vysilující pro jediného člověka, který pečuje, péče je zajištěna a ještě se posílí sociální vazby uvnitř komunity.

Zadruhé, je to levnější. Zejména u společného vaření se ušetří při velkých nákupech, což je pozitivní zejména pro ekonomicky slabší skupiny.

To souvisí s třetím pozitivem – snížením existenční závislosti na trhu práce a zboží, protože reprodukční práci nebo třeba zeleninu z komunitních zahrad nebudeme muset nakupovat ani prodávat, což je v této perspektivě zdrojem nesvobody a vykořisťování.

A konečně začtvrté, nastavení reprodukce jako sdíleného statku má v sobě revoluční potenciál: když lidé spolu něco dělají, mluví spolu o svých problémech. Tím se jednak dozvídají, že jejich problémy často nejsou individuální, ale mají nějakou systémovou příčinu (jako třeba chudoba vznikající na základě rasismu a ožebračování lidí na předražených ubytovnách). Pojmenování takového problému je předpokladem k nějaké kolektivní akci. Sdílenou prací ale také vzniká opravdová solidarita, díky níž se lidé mohou podpořit, když jde v nějaké takové kolektivní akci do tuhého.

Sdílení reprodukční práce vlastně velmi nenásilně přináší „prefigurativní politiku“, tedy to, že už dnes zkoušíme žít to, co bychom chtěli „po revoluci“.

Ne jen teorie

Abychom ale nezůstali jen u krásných představ, je potřeba se podívat, jestli můžeme najít nějaké inspirativní příklady sdílené reprodukční práce. Logicky se objevují především v chudých oblastech a v obdobích krize a často za nimi stojí právě ženy, protože jsou v řadě společností díky svému genderu svázané s reprodukcí a historicky byly více závislé na přístupu ke společným, sdíleným zdrojům více než muži.

Sylvia Federici uvádí, že například během ekonomické krize v 80. letech vznikaly v Peru a Chile společné kuchyně „ola communes“. Protože už nebylo ekonomicky udržitelné nakupovat a vařit pro jednotlivé domácnosti, začaly ženy jídlo připravovat společně. Nešlo ale jen o jídlo a snížení nákladů, ale i o vzájemnou podporu a ochranu před násilím jak ze strany policie, tak i násilnických mužů.

V afrických zemích zase funguje grassroot aktivita Home Based Care Alliance, sdružující ženy, které se věnují řadě témat týkajících se jejich života, ať už je to vzájemná podpora vdov, žen v domácnosti nebo rodin, kde je AIDS.

V brazilské hnutí bezzemků, kde ženy hrály významnou roli, se zase mimo jiné společně vykonávaly domácí práce jako vaření nebo mytí nádobí – a do těchto prací jsou zapojeny jak ženy, tak muži.

Obrana reprodukčních commons se ale netýká jen čistě domácích prací, ale často jde mnohem dále, protože v zemích, kde velká část obyvatel žije na venkově, má na reprodukci bezprostřední vliv také stav životního prostředí. Ženy, které jsou tu zodpovědné za získání potravy, vody a topiva, jsou tedy ohrožené vysycháním nebo znečištěním vody, ničením lesů a erozí půdy. Tak vznikla dvě velká zelená hnutí, Chipko v Indii a Green Belt v Keni. Chipko bránilo komerčnímu kácení pralesů, v Green Belt zase ženy sázely stromy, aby se zabránilo šíření pouště. Ani v jednom případě však nešlo o environmentalistickou aktivitu, ale o boj o přežití, protože na stav přírody je život a zdraví lidí bezprostředně navázán.

Pro příklady komunitního vykonávání reprodukční práce ale nemusíme chodit nijak daleko. V České republice je velice hustá síť komunitních, mateřských a rodinných center, z nich většina nevznikla jako expertské neziskovky poskytující nějakou službu, ale jako místo vzájemného setkávání a pomoci.

V anarchistické scéně můžeme jako zárodek sdílení reprodukční práce zmínit pražské Salé, kde se schází rodičovská skupina Mamatata, funguje společné vaření apod. Jiným příkladem je letní anarchistický tábor pro děti i rodiče.

No common without community!

Když mluvíme o reprodukci a sdílených statcích v takto širokém záběru a v celosvětovém měřítku, je třeba zmínit ještě jeden důvod, proč reprodukční práci vykonávat společně, v komunitě.

Německá socioložka a ekofeministická aktivistka Maria Mies říká, že tím, že globální kapitalismus zcela rozpojil produkci, reprodukci a spotřebu, si vlastně umožnil brutálně vykořisťovat přírodu i lidi, protože spotřebitelé na druhé straně světa nevidí, co se děje při výrobě. Takové rozpojení podporuje naši nezodpovědnost a ignorování toho, co se děje někde na druhé straně světa, takže náš život vlastně stojí na smrti někoho jiného.

Velmi symbolický příklad tohoto rozpojení ukazuje americká aktivistka Inga Muscio, když píše, že růže dodávané na americký trh se pěstují v Mexiku. Květiny, které znamenají v Americe lásku, jsou na mexických plantážích zdrojem nemocí a smrti, protože se stříkají chemikáliemi, po kterých ženy, které růže pěstují a sklízejí, mají různé zdravotní problémy, potrácejí nebo porodí děti s různými zdravotními vadami.

Silvia Federici říká, že nelze mluvit o sdílení statků, dokud neodmítneme stavět svůj život, svou reprodukci na utrpení jiných a dokud se neodmítneme chápat jako oddělení od nich. Proto razí heslo „no common without community“, kde jsou klíčové jak spolupráce, tak i zodpovědnost.

Okruhem se tedy vracíme zpět k poselství kampaně Wages for housework: do politické agendy kolem komunalizace a tematizace sdílených statků, je bezpodmínečně nutné zahrnout i reprodukční práci, která je základem fungování každé společnosti. Pokud se budeme rozplývat nad sdíleným veřejným prostorem nebo absencí autorských práv na internetu, ale naše ženy nebo matky stále budou bez uznání dřít v domácnostech, bude naše rétorika sdílených statků velmi pokrytecká.

Jak píše Federici, „nelze vytvořit alternativní společnost a silné sebe-produkující se hnutí, aniž bychom redefinovali formy reprodukce kooperativnějším způsobem a odstranili hranici mezi osobním a politickým, a politickým aktivismem a reprodukcí každodenního života“.

Toto poselství se třeba dá mimo jiné interpretovat tak, že chceme-li, aby anarchistické hnutí nezmizelo proto, že staří anarchisté a anarchistky odcházejí a noví dosud nepřišli, měli bychom uvažovat o tom, jak je nastavené jeho fungování i z hlediska reprodukční práce.

Zdroje:

Silvia Federici: Revolution at Point Zero. PM Press 2012.

Inga Muscio: Autobiography of a Blue-Eyed Devil: My Life and Times in a Racist, Imperialist Society. Seal Press 2005.

Magdalena Hornová (ed.): Pečuj a vypečeme tě: Zpráva o neplacené práci v ČR. Gender Studies 2012.

Wikipedia: Wages for Housework. (online, cit. 15.5.2014. dostupné z http://en.wikipedia.org/wiki/Wages_for_housework)

Marie Haisová: Žaluji na systém, neboť můj čas nejsou peníze. Britské listy, 23.12.2008. (online, cit. 15.5.2014. dostupné z http://www.blisty.cz/art/44377.html)

Článek vznikl na základě přednášky pro konferenci Commons – sdílené statky (4. 6. 2014).


www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.