Domácí násilí - veřejné setkání a diskuse

10.12.2018  Středočeský kraj  | 

Otevřená společnost o. p. s., Fórum 50%, o. p. s. , MĚSTO BUŠTĚHRAD a Rodinné centrum Buštěhradský Pelíšek VÁS ZVOU NA VEŘEJNÉ SETKÁNÍ A DISKUSI NA TÉMA: DOMÁCÍ NÁSILÍ

Více

Konference k výstavě Feministická avantgarda

11.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Jako součást doprovodného programu k výstavě připravuje Dům umění konferenci, která se bude zabývat širšími socio-kulturními aspekty (ne)přítomnosti feministické avantgardy v sedmdesátých, potažmo osmdesátých letech minulého století u nás a specifickými podmínkami, za nichž se v tomto období feministické myšlení profilovalo, respektive obezřetně obcházelo. Smyslem konference je přispět k diskusi o důvodech, proč debaty o feminismu a genderu přežívaly v bývalém Československu tak dlouho na okraji zájmu a proč je tomu tak do jisté míry dodnes. V bouřlivých 60. letech, kdy rapidně narůstal zájem o pochopení role žen ve společnosti (včetně jejích historických proměn) a kdy západní feministické hnutí uvádělo tzv. ženské otázky do sociálně-politické praxe, nebyla u nás druhá vlna feminismu téměř zaznamenána. Závažné politické okolnosti srpna 1968, sovětské okupace a následné normalizace zastavily tento proces v zárodku chystaných sociálních reforem a debaty o feminismu a genderu postihl podobný osud jako jiné nonkonformní myšlenkové trendy.

Více

Mýty o Istanbulské úmluvě - diskusní večer

11.12.2018  Praha  | 

Diskutovat budeme o obsahu a dezinterpretacích spojených s tímto dokumentem, zamyslíme se nad příčinami jejich vzniku a nad jejich důsledky.

Více
feminismus.czČlánky › Proč muži sepisují psychobláboly a ženy je nadšeně čtou

Proč muži sepisují psychobláboly a ženy je nadšeně čtou

8. zaří 2003  | Eva Hauserová
Z názvu jste se asi dovtípili, že hodlám psát o jednom z největších současných bestsellerů v Čechách i v zahraničí: o knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách od autorů Alana a Barbary Peaseových, a o jejím „volném pokračování“ – což je ve skutečnosti jen její krapet překopaná kopie – zvaném Proč muži lžou a ženy pláčou.

Z názvu jste se asi dovtípili, že hodlám psát o jednom z největších současných bestsellerů v Čechách i v zahraničí: o knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách od autorů Alana a Barbary Peaseových, a o jejím „volném pokračování“ – což je ve skutečnosti jen její krapet překopaná kopie – zvaném Proč muži lžou a ženy pláčou.

V rozporu s názvem této stati musím uznat, že na publikaci je aspoň poněkud znát, že autorem není samotný muž, nýbrž do toho mluvila také žena. Ženské postoje jsou v knize obhajovány takovým způsobem, že se nedá říci, že by kniha byla vůči ženám nepřátelská či propagovala jejich utlačování. Přesto kniha vychází z velice patriarchálních myšlenkových schémat a přesvědčuje nás, že dnešní stav věcí je naprosto přirozený a biologicky daný. Kdyby kniha vyšla před stovkou let, určitě by tvrdila, že pro ženy je naprosto přirozené a biologicky dané, aby nestudovaly nic jiného než rodinnou školu, a taková poslankyně nebo ministryně je něco zhola zrůdného a proti přírodě. Ovšem dodala by, že kvůli tomu ženy vůbec nejsou méněcenné, pouze je třeba respektovat jejich přirozené sklony. Nejnešťastnější na spisu Peaseových asi je fakt, že se tváří „vědecky“, ale ve skutečnosti jde o prvotřídní šarlatánství, srovnatelné s různými „vědeckými“ spisky o mimozemšťanech, numerologii, horoskopech a tak dále.
Proč se v současné době těší podobné pseudovědecké záležitosti – návody, jak se vyznat ve vlastní psychice, jak ji analyzovat, zkoumat, přetvářet, využívat – tak nesmírné a masové oblibě? Předpokládám, že čtenářkami jsou většinou ženy, jimž jsou vztahové záležitosti (jak autoři tvrdí, a v tom se zřejmě nemýlí) bližší. Navíc ženy vůbec tvoří většinu čtenářstva knih. Co tedy chybí při našem životním stylu bytostem zaměřeným na vztahy? Jakou díru či propast se snaží zaplnit četbou psychoblábolů (volná analogie anglického psychobabble) tohoto ražení?
Chybí nám šaman či šamanka, kněz zpovědník, kněžka zpovědnice, pravidelné obřady spojené se zpytováním duše, chybí nám občasné uchylování se do lesů k meditaci či vybíjení nahromaděných emocí v rámci naší komunity v nějakém divokém obřadu? Chybí nám dlouhá posezení s ostatními ženami na zápraží, či nekonečná povídání při draní peří?
Určitě nám toho chybí ještě mnohem víc. Na první pohled je zřejmé, jak se naše kultura odvrací od adorace technického pokroku a všeho takzvaně racionálního, od mechanicismu, pozitivismu, jak žízní po spíše „humanitní“ náplni života zaměřené na psychično, duchovno, estetično. Srovnejte počty zájemců o studium strojárny a psychologie; naše společnost nám zkrátka není šita na míru a my se tento nepoměr snažíme vyrovnat.

Nezjistitelná pravda o mužích a ženách

Dobrat se nějaké všeobecně platné pravdy o biologicky daných rozdílech mezi mužskou a ženskou psychikou by mohlo být záslužné, kdyby to ovšem bylo možné. V sociálních záležitostech však bohužel vždy platí, že pravda je v očích pozorovatele, což znamená, že nikdy nemůžete být zcela objektivní – když se chystáte popisovat nějaký jev, vaše nástroje, metody a jazyk jsou dány kulturou, ve které jste vyrůstali, a nevyhnete se tomu, protože není jak. Právě na dané publikaci je to krásně vidět.
Na druhé straně přece jen můžeme použít to dobré, co nám věda poskytla – to jest skutečně a nefalšovaně analytický přístup, kdy se maximálně snažíme oprostit od předsudků a naočkovaných samozřejmých předpokladů – a pokusit se jakési pravdě, třebaže proměnlivé a stále unikající, přece jen přiblížit. Můžeme například vzít „tvrdá fakta“, jako jsou rozdíly v anatomii a fyziologii průměrného muže a průměrné ženy, a pokoušet se z nich vyvozovat různé hypotézy o psychice průměrných jedinců obého pohlaví. Nikdy však nesmíme zaměňovat hypotézu za vědecky ověřenou skutečnost jen proto, že nás jiná hypotéza – vzhledem k naší omezenosti danou kulturou, ze které vycházíme – prostě nenapadla. A přesně tohohle prohřešku se autoři na každém kroku dopouštějí.
Dalším neustále se opakujícím metodickým hříchem je zaměňování aktuálního stavu za stav věčný, neměnný a od přírody daný. Tak například provedete průzkum, který vám ukáže, že dívky se zajímají o matematiku méně než hoši, načež to prohlásíte za důkaz, že muži měli odjakživa a od přírody matematické sklony, kdežto ženy ne. Kdybyste provedli před sto lety průzkum, kolik žen omdlévá při spatření myši, dospěli byste touto metodou k poznatku, že ženy už od pravěku ztrácely vědomí, kdykoli spatřily myš, a stejné to s nimi bude i v budoucnu, protože je příroda zkrátka tak uzpůsobila. Tohoto pochybení se autoři dopouštějí doslova na každé stránce.

Pomýlený obraz feminismu

Proč je téma rozdílů mezi muži a ženami a jejich biologických daností tak zajímavé a přitažlivé? Mimo jiné zřejmě proto, že tyto záležitosti se dostaly v posledních desítkách (nebo už stovkách) let do prudkého pohybu a všichni jsme znejistěli; genderové role samozřejmě nejsou tím jediným, co se v naší společnosti překotně mění, ale je to jeden z nejvýraznějších a pro kteréhokoli jedince nejdůležitějších aspektů života, a navíc to nese nádech jisté pikanterie a tedy mediální atraktivity. Snad právě proto vyvolává jakákoli debata o feminismu tolik emocí – hrozí tu (nebo se tu slibuje, podle toho, na kterém břehu stojíte) základní změna něčeho, čím byl život jedince v minulých generacích z větší části nebo zcela určován – v sázce je niterně prožívaná identita a životní role muže či ženy.
Peaseovi polemizují s „feministkami“, které prý podle nich tvrdí, že veškeré rozdíly mezi muži a ženami jsou dány pouze kulturně – tedy výchovou. Už tím se dopouštějí hrubého zkreslení a demagogie. Jistěže takové feministky a feministé existují, ale přečtete-li si například dvě zásadní díla vůdčích osobností druhé vlny feminismu, která vyšla i v češtině – Feminine Mystique od Betty Friedanové a Eunušku od Germaine Greerové – žádné takové tvrzení o naprosté totožnosti žen a mužů tam nenajdete. Domnívám se, že většina feministicky smýšlejících lidí tuší, že jisté biologické rozdíly mezi muži a ženami existují nejen ve stavbě těla včetně mozku a ve fyziologii, ale také – následkem toho – v psychice. Spor se vede pouze o to, jak moc tyto biologické danosti ovlivňují současné role mužů a žen, tak jak je známe v naší kultuře. A většina feministicky smýšlejících lidí vám řekne, že biologicky je toho dáno mnohem méně (a když, tak prostřednictvím složitých a mnohotvárných interakcí a zpětných vazeb s kulturními vlivy), než se nám naše současná společnost snaží nakukat.
Peaseovi opakovaně tvrdí, že v naší současné společnosti jsou chlapci a dívky vychováváni zcela stejně, což samozřejmě není vůbec pravda. Navíc sami toto své tvrzení popírají, když líčí, jak odlišně se lidé chovají k nemluvňatům ženského a mužského rodu – na holčičky víc mluví, zpívají jim, mazlí se s nimi, používají zdrobněliny, kdežto chlapečky pošťuchují, škádlí je hračkami, oslovují je jako velké a silné kluky, cvičí s nimi a tak dále. Nicméně – věrni chybnému předpokladu, že v naší kultuře je s chlapečky i holčičkami zacházeno naprosto stejně – prohlašují výsledky všech výzkumů o současných rozdílech mezi pohlavími za důkazy o věčném a neměnném biologickém uzpůsobení mužů a žen.
O feminismu tu tvrdí dokonce naprosté bludy – tak například viní feminismus z módy vychrtlých modelek! Přitom naprostá většina feministek proti této nezdravé módě velmi brojí a upozorňuje na neblahé důsledky, jaké na mladé dívky má: anorexie, bulimie, nedostatečné sebevědomí.

Věda a pavěda

Peaseovi se odvolávají na sociobiologii, evoluční psychologii a „vědu o evoluci lidského rodu“ vůbec. Jak jsme už říkali, prakticky všechno, co vydávají za „vědecky ověřené poznatky“, jsou pouze hypotézy. Sociobiologové s oblibou pracují s matematickými modely, ve kterých si už samotnou výchozí situaci vymyslí – tak například si stanoví pravděpodobnost, s jakou bude evolučně úspěšný živočich s určitou vlohou, třeba sameček šířící co nejvíc své geny, no a pak už pouze všelijak žonglují s čísly, vymýšlejí si složitě vypadající vzorečky a tváří se autoritativně. Neověřují však, jestli vstupní údaje odpovídají realitě, to jest zda sameček co nejvíce šířící své geny skutečně tak skvěle uspěje a zda všichni jeho potomci nezahynou, protože otec šíří geny, místo aby o své potomstvo pomáhal pečovat. Výsledkem je, že jediné, co tato „věda“ vyprodukovala, jsou prázdné teoretické konstrukce.
Z těchto sociobiologických hypotéz bohužel často vycházejí i čeští psychologové, takže je potřeba mít se před nimi na pozoru. Přidržíme-li se příkladu samečka šířícího své geny, tedy muže-rozsévače, pak vám takový psycholog třeba klidně řekne: „Je vědecky dokázáno, že muži mají větší sklony k nevěře než ženy, protože mají biologickou potřebu šířit své geny.“ Ve skutečnosti nic takového vědecky dokázáno není – nikdo kupříkladu nesrovnával mužské sklony k nevěře se sklony k nevěře u žen, které by nevyrůstaly pod tlakem patriarchálních předsudků, morálky a hluboce vštípené představy, že jsou na mužích závislé a mají si je hledět udržet. Patrně by se ukázalo, že ženy mají úplně stejné sklony k nevěře jako muži! Je přece i v zájmu samičky, aby měla geneticky co nejrůznorodější potomstvo, protože u takových dětiček je pravděpodobnější, že aspoň některé přežijí! A dále: není náhodou v zájmu samečka, aby pomáhal vypiplat své potomky a neriskoval život svůj a potažmo i jejich zbytečnými zálety za cizími samicemi? Pro příklad nemusíme chodit daleko – například vlk zvolil tuto strategii, žije monogamně a stará se o vlčata, čímž zvýší jejich naději na přežití. Takže nevěřte žádnému psychologovi, který se začne ohánět tím, že je něco „vědecky dokázáno“!
Vědecké temno panující ve spisku Peaseových ilustruje následující citát: „Naše instinkty jsou jednoduše geny, které řídí, jak se za daných podmínek budeme chovat.“ Tohle platí snad u hmyzu, který provádí instinktivní chování bez ohledu na okolnosti, ale nikoli u vyšších živočichů, kde jde vždycky o složitou interakci „genů“ (v uvozovkách proto, že většinou nejde o přesně vymezené geny pro určité chování) s fyziologickými faktory a prostředím.
A jako zlatý hřeb obzvláštní perla: „Naučíme-li se nové dovednosti, předáme je geneticky svým dětem. Vědci umějí vypěstovat generace chytrých krys a hloupých krys ze skupiny rozdělené podle schopnosti najít cestu bludištěm...“ Tohle je neuvěřitelné tmářství, hodné „geniálního genetika“ stalinské éry Trofima Děnisoviče Lysenka. Samozřejmě že se do genů krys nedostane během jedné generace nic nového! Vědci pouze provedou selekci – rozdělí skupinu krys na ty chytré a ty hloupé. Ostatně kdyby měli Peaseovi pravdu, všichni sociální inženýři světa by měli důvod k oslavě – stačí přimět jedinou generaci ke změněnému chování a už nám to pak vydrží na věčné časy! (Nebo aspoň dokud nepřijde další sociální inženýr.)

Relativita kulturních daností

Uveďme si některé roztomilé příklady toho, co Peaseovi označují za „odvěkou, biologicky danou“ vlastnost, a co je ve skutečnosti docela odlišné i v naší české kultuře, tedy v kultuře relativně blízké jejich.
Ženy spolu prý chodí na toaletu, protože se od pravěku tak chránily proti nebezpečí! Tohle jsem tedy v životě neviděla, a kdyby mě v nějaké společnosti některá žena požádala, abych s ní šla na toaletu, asi bych z toho byla pěkně vykulená. Domýšlela bych se, že si se mnou potřebuje vyřídit nějaké účty, a pokud by šlo o dobrou kamarádku, řekla bych si, že mi zřejmě něco nutně potřebuje pošeptat do ouška. Ale stejně by mi to bylo napůl trapné.
A nejznámější tvrzení – muži se prý odmítají zeptat na cestu, když bloudí. Tohle jsem u žádného českého muže nikdy nezažila, každý si naopak velmi rád poklábosí s místními. Jde nepochybně o zlozvyk vypěstovaný v soutěživé a individualistické atmosféře anglosaské kultury. Nebo už v pionýrských dobách, kdy jste se zeptali na cestu nějakého bandity nebo Indiána a rázem jste měli do lebky zaseknutý tomahawk...
Základní tvrzení celého díla zní: „Muži odjakživa lovili a živili rodinu, ženy sbíraly a pečovaly o domácí krb“ – mýtus, na kterém tu stojí všechno ostatní. Jenomže tohle platí pouze v čistě loveckých společenstvích, kterých byla v historii lidského rodu menšina. (Dejme tomu snad u takových lovců mamutů, kde nebylo valně co sbírat.) Jinak i muži sbírali a – to je velice důležité – větší část obživy si nasbíraly ženy samy. Nebyly tedy závislé na mužích existenčně, a už vůbec ne na jediném, „svém vlastním“ muži. Žilo se v tlupách, nikoli v párových svazcích. Žena tedy neměla důvod se nalepit na jediného muže, který sliboval nejlepší schopnosti živit rodinu, připoutat ho k hnízdu a být mu věrná. Vůbec ne! Jde čistě o projekci dnešního manželského života, kdy tatínek chodí do světa za prací a maminka spíše zůstává doma a věnuje se rodině. Tak jsme to většinou zažili v dětství nebo v příbězích z knížek, a tak si to taky promítáme do lidské historie.
Navíc ta představa života v jeskyni! Pravěké lidstvo v naprosté většině nežilo v žádných jeskyních (ty se používaly spíše jako kultovní místa), ale na stromech – lidský druh ostatně pochází z Afriky. Není tedy pravda, že ženy byly po většinu života zalezlé někde v jeskyni – jde o projekci dnešního života v domech.

Jak je to s mluvením

Pro mužskou nemluvnost nabízejí autoři stejné „lovecké“ vysvětlení – lovci prý nemluví. Tohle je úplný nesmysl. Muži totiž ve skutečnosti mluví mnohem více než ženy, a kdo se někdy ocitl na nějaké schůzi, jistě to potvrdí. Muži ale využívají řeč k něčemu jinému než ženy – k vymezení teritoria. Kdo mluví nejdéle, je dominantní samec. Stačí se podívat na televizní přenosy z parlamentu a je to jasné. Také v hospodě u piva vždy vidíme, jak muži nesmírně rádi mluví. Stejně tak rádi mluví a předvádějí se tehdy, když chtějí nějakou ženu zaujmout a ulovit. Pravda ovšem je, že se ženami nemluví rádi na „vztahová“ témata – ta je nepochybně nudí. Když už jsme u toho mluvení: několikrát jsem slyšela manažerky či političky, jak si pochvalují pracovní situaci, kde se sešlo několik žen a žádný muž. Všechny pracovní problémy byly vyřešeny rychle a především věcně. Ženy totiž jednají střízlivě a věcně, bez onoho nezbytného „vykecávání – vymezování teritoria a místa v hierarchii“, které potřebují muži. Tohle se však Peaseovým ještě nedoneslo. Naopak stále opakují, že ženy hovoří nepřímo a tím vlastně pro muže nesrozumitelně. Tohle může platit v soukromí, ale v pracovní sféře a u žen ve vyšších pozicích to tak není.

Menšina nebo porucha a anomálie?

Velmi nemilosrdně se autoři chovají k homosexuálům a transsexuálům, jakož i k ženám s „mužským“ uvažováním a mužům s „ženským“ uvažováním. I kdyby bylo pravda to, co autoři velmi zjednodušeně tvrdí – totiž že všichni tito lidé mají nebo v průběhu embryonálního vývoje někdy dostali nižší dávky těch „svých“ hormonů a vyšší dávky těch opačných – každopádně sami přiznávají, že těchto „neženských“ žen a „nemužných“ mužů jsou řádově desítky procent. To už je přece dost, aby se to dalo pokládat za normu, za přirozenou, zcela normální část spektra lidského druhu. Ostatně u každého muže bychom zřejmě našli nějakou „ženskou“ vlastnost, a naopak. Autoři však toto všechno označují za „poruchu“ a „anomálii“. Tento způsob myšlení mi připadá nebezpečně totalitářský a snahy o násilnou polarizaci obou pohlaví pokládám za vysloveně škodlivé.

Jsou ženy bezpohlavní andělé?

Autoři mají sklony popisovat ženy (tedy „typické, pravé“ ženy) jako hotové anděle z nebe: jejich jedinou snahou je zavděčit se, komunikovat, navazovat láskyplné vztahy a pečovat o každého, kdo se jim připlete do cesty. Ale to přece vůbec není pravda! Ženy sice nevytvářejí hierarchické struktury – „pyramidy“ – jako muži, ale zcela přirozeně se hašteří, nevraží na sebe, nesnášejí se, šikanují se, či se dokonce smrtelně nenávidí! I tady zřejmě jde o anglosaský stereotyp, kde se už ženy podařilo umravnit a zcivilizovat tak, že se chovají jako pravé vzory ctnosti – a přitom baští ostošest antidepresíva, aby to vůbec vydržely.
Dalším naprostým mýtem je rozdílnost sexuality – totiž mužská velmi silná sexualita a neustálá chuť na sex za všech okolností – a na druhé straně slabá sexualita ženy a její sklony k věrnosti. Zase se tu vychází z mylného předpokladu, že vždycky v historii k sobě žena potřebovala poutat muže na dlouhou řadu let z existenčních důvodů. Jak jsme už říkali, tohle není dáno biologicky, ale až patriarchátem, který učinil ženu existečně závislou na muži a ženskou sexualitu silně potlačoval, protože se jí oprávněně obával. Podívejme se na afghánské burky, nebo na obřízku dívek u afrických muslimů. Na ženu je pohlíženo jako na nebezpečnou „sexuální bombu“ a muž ji musí hlídat a zavírat doma, aby mu nezahýbala, nebo jí přímo znemožnit, aby měla ze sexu potěšení! Cíl je jasný – muži si v patriarchátu potřebují zajistit, že děti, které na své náklady vychovávají, jsou opravdu jejich.
Naše křesťanská kultura zajišťuje totéž morálkou, která je mnohem benevolentnější k mužům – i dneska je muž mající mnoho partnerek pokládán za borce, kdežto žena mající mnoho partnerů za děvku, což je mocný společenský nástroj nátlaku a manipulace. Donedávna byly ženy rozdělovány na „ctnostné“ – do svatby panny, pak věrné, cudné, prakticky asexuální manželky – a na „padlé, ale zábavné“, se kterými si muži chodili užívat, ale zároveň jimi pohrdali jako „nečistými“.
Není divu, že za těchto okolností ženy nemají moc velký zájem o pornografii nebo o obrázky obnažených mužů. Situace se však prudce mění – vzpomeňme si na módní vlnu zájmu o pánský striptýz, nebo na rostoucí počet pánských „společníků“, které si ženy mohou najímat. Také jsem viděla statistiky, podle kterých projevují úspěšné, samostatné ženy o pornografii rostoucí zájem. Peaseovi však v knize několikrát opakují, že „veškeré pokusy prodávat ženám pornografii selhaly“, pročež je to biologicky daná věc. Tady jsou naprosto na omylu. Přitom sami uvádějí graf, ze kterého je vidět, že ženy ve věku kolem třicítky mají stejný zájem o sex jako jejich vrstevníci, kolem čtyřicítky dokonce vyšší, a konstatují, že partnerství takových žen s dvacetiletými mladíky je přirozené, ale ihned na to zapomenou a dál papouškují svoje mantry – typickou projekci kultury, ve které vyrůstali – o tom, jak ženy chtějí méně sexu než muži a jak je přirozené, když si mladší žena vybírá staršího muže, který ji existenčně zajistí. Pro zvýšený zájem o sexu u žen po třicítce mají nesmyslné, křečovité vysvětlení – příroda si prý přeje, aby ještě honem otěhotněly. Ale proč v tom případě příroda raději nezařídí, aby u žen po třicítce a pětatřicítce nezačala prudce klesat pravděpodobnost otěhotnění? – Autory vůbec nenapadne mnohem přirozenější vysvětlení, totiž že se ženy po třicítce s narůstajícími zkušenostmi teprve zbavují všech zábran, kulturních tabu, zbytečného studu, prostě všeho, čím naše prudérní křesťanská kultura od dětství brzdí jejich sexualitu.

Mlhavé stíny pravdy

Pokud se v tom všem, co Peaseovi ve svém díle přemílají, dá vytušit nějaký reálný základ – tedy jakási pravda o biologických rozdílech ženské a mužské psychiky, třebaže nutně proměnlivá a neustále se adaptující a transformující podle daných podmínek – pak je to omezeno na několik základních faktů: muži jsou v průměru silnější a agresivnější než ženy, mají intenzivnější metabolismus, lepší prostorovou orientaci, vytvářejí spíše vztahové pyramidy než sítě a „kruhy“ a pitvání vztahů je nebaví tolik jako ženy. Ovšem takových mužů, pro které platí tohle všechno najednou, bude spíš menšina, a totéž zrcadlově platí pro ženy. Jisté také je, že ženy mají propojenější mozkové hemisféry než muži, a s tím zřejmě souvisí jejich schopnost vnímat jednotlivé jevy celistvě, ve vzájemné propojenosti s jinými jevy, a propojovat racionálno a emoce. Snad s tím souvisí i jejich lepší schopnost empatie. Také řečová centra v mozku se u mužů a žen poněkud liší a každé pohlaví užívá řeč trochu jinak.
Ale to je tak asi všechno – nebo vlastně úplně všechno. Aby se z toho dal upéct bestseller, je ovšem potřeba polaritu obou pohlaví patřičně nafouknout, vyhrotit a zdramatizovat. A vzít několik docela vtipných postřehů ze života – jako například že muži nikdy nejsou schopni najít v ledničce máslo – a nejméně tucetkrát je zopakovat v různých souvislostech a líbivě pospojovat s barvotiskovými představami mužů – lovců a žen – strážkyň ohně, tak aby to vyšlo na co nejtlustší knihu. A máte o příliv dolarů a o slávu postaráno! Tajemství vašeho úspěchu bude spočívat i v tom, že jste ve čtenářích utvrdili přesvědčení, že přesně to, co vidí kolem sebe v komunitě středostavovských obyvatel australské (americké, anglické, západoevropské) čtvrti rodinných domků se zahrádkami, je do puntíku naprogramováno matkou Přírodou.
Matka Příroda – pokud by si tento bestseller mohla přečíst – by však nevyšla z údivu.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.