Vyučená švadlena národního podniku Šumavan

27.11.2017  Praha  | 

Galerie hlavního města Prahy představuje práce české umělkyně užívající provokativní pseudonym Sráč Sam. Její tvorba je založena na aktivní kritice nefunkčních/neproduktivních institucionálních rámců a nabývá rozmanitých podob od architektonických realizací přes objektovou, textilní, malířskou či filmovou tvorbu po sociálně angažované performativní projekty.
 

Více

Venušiny dny 2018 - Festival umění o ženách, od žen a pro ženy

7.3.2018  Praha  | 

Třetí ročník festivalu věnovaného umění o ženách, od žen, s ženami i proti nim. Venuše opět otvírá své lůno. A protože jde o třetí ročník, můžete se těšit na tři premiéry a tři zahraniční hosty.

 

Více

Ženy na Hrad! / Prague Women’s March

8.3.2018  Praha  | 

Loni v lednu se Pochodu žen na Washington účastnilo více než milion lidí. Protestovali proti nastupujícímu režimu Donalda Trumpa, a slibovali hájit práva žen, migrantů, dělníků, nemocných, LGBTQ lidí i menšin, chránit zdraví planety, ohrožené změnami klimatu a vymíráním druhů a bránit základní lidská práva. Také my se letos chceme připojit k hlasům milionů lidí, kteří se po celém světě staví proti vzestupu bezohledné politiky nenávisti.

 

Více
feminismus.czČlánky › O tom, co není feminismus

O tom, co není feminismus

20. červen 2017  | Tereza Krobová

Neholí si nohy. Jsou ošklivé, nemají rády sex a pravděpodobně jsou to lesby. A hlavně – nenávidí muže. To jsou jen některé stereotypy, které s oblibou kolují o feministkách nejen po hospodách, ale i třeba v Poslanecké sněmovně. Jaké jsou ale feministky doopravdy? Kam směřuje dnešní feminismus? A může být feministou muž?

Všechno to začalo už dávno, proti nerovnému postavení žen a mužů se protestovalo třeba ve starověkém Římě. Nikdo tomu ale neříkal feminismus, ostatně jako feministky se neoznačovaly ani první bojovnice za ženské volební právo, které se stalo v 19. století hlavním tématem první vlny feminismu. Takzvané sufražetky, bílé středostavovské dámy v krajkových šatech, poprvé vyšly do ulic a daly najevo, že se svou rolí nejsou spokojené – chtěly volit, pracovat, studovat na univerzitách. A postupně se jim to taky podařilo.

Podle odpůrců feminismu měl právě poté tenhle „projekt“ skončit. Naštěstí se tomu tak nestalo. Po dlouhé odmlce vymezené dvěma válkami se vše zdánlivě vrátilo do bodu nula. Satelitní městečka, zelené vdovy, nažehlené sukně a dokonalá domácnost – to byl ideál americké paničky, se kterou bylo často těžké se ztotožnit. A proto ženy vyšly do ulic znovu. Takzvaná druhá vlna feminismu už se tak nevěnovala nerovnosti před zákonem, ale nerovnosti společenské. Společně s hnutím hippies se demonstrovalo proti válce ve Vietnamu, za právo na potrat, antikoncepci nebo třeba za rovné platy. Tentokrát se navíc přidaly lesby i ženy jiné barvy pleti.

A pak už se všechno jen komplikovalo. Jak hlouběji a hlouběji feminismus odhaloval stereotypy ve společnosti, tak se stále více ukazovalo, že si všechny feministky prostě nemůžou rozumět. Definoval se třeba feminismus marxistický, feminismus liberální nebo feminismus radikální. A právě ten se stal mnohým lidem trnem v oku.

Je to právě radikální feministka, která údajně chce likvidovat muže. Přitom je to přesně naopak. Radikální feminismus je totiž radikální právě ve způsobu, jakým přemýšlí o pohlaví, respektive o genderu. Co je podstatou ženství? Co definuje mužství? Jak se stalo, že muž je chápán jako ten racionální, silnější, ale také agresivnější, zatímco ženu ovládají iracionální emoce? Je skutečně pravda, že ženy chtějí jen pečovat a neumí číst v mapách? Proč muž, který pláče, není dostatečně chlap? A jsou vlastnosti, které se danému pohlaví přisuzují, skutečně přírodou dané? Právě to zajímá radikální feminismus, který se stal hlavním zdrojem pro rozvoj oboru zvaného gender studies.

Ne všechny feministické směry mají totožná východiska, ale na něčem se shodnou.  Není fér, že ženy berou méně peněz za stejnou práci. Není fér, že si ženy nemůžou vybrat, jestli budou dělat kariéru nebo zůstanou doma, není fér, že na zprávy o znásilnění spousta lidí reaguje pokrčenými rameny („tak trochu si za to mohla sama, protože měla minisukni“). A není fér, že ženy nedrží při sobě. Je to totiž právě patriarchát, díky kterému jsou ženy zvyklé být si navzájem rivalkami. A nemusí se ani ucházet o jednoho muže. Ostatně zažila to zřejmě každá žena – kritické pohledy ostatních, komentování příliš velkých stehen, krátké sukně nebo nevhodného chování. Často se říká, že nejkrutějšími obhájkyněmi patriarchátu bývají právě ženy, zatímco mužům je to všechno tak trochu jedno.

Právě odpor k feminismu je navíc něco, co definuje feminismus posledního dvacetiletí. Někdo o něm mluví jako o čtvrté vlně, někdo jako o postfeminismu, někdo jako o éře „nejsem feministka, ale…“. Tvrdí to v rozhovorech i úspěšné ženy, které až křečovitě dávají najevo, že rozhodně feministické myšlenky nesdílejí. Přestože všechny souhlasí s tím, aby měly ženy stejné platy jako muži a abychom v reklamě nekoukaly jen na sexy dračice v bikinách, za feministky se nepovažují – mají přece rády muže, rády se líčí a hezky oblékají!

Společností tak zmítají stereotypy o tom, co to znamená být feministkou. Feminismus je tak často popisován jako (nebezpečná) ideologie, bojovné hnutí, které chce zlikvidovat staré pořádky, z žen a mužů vytvořit androgynní roboty, ženy nahnat do kanceláří a z mužů udělat přecitlivělé plačky.

Je to ale zoufale smutné nedorozumění. Feministické totiž není nenávidět, nařizovat a rozpojovat. Feminismus neříká, co je špatně a co dobře, jen navrhuje o všem tomhle přemýšlet a dělat vědomé volby. Feministické tak může být rozhodnutí zůstat doma, rodit jedno dítě za druhým a vařit tříchodové večeře, pokud to žena dělá vědomě a dobrovolně. Feministické je stejně tak být manažerkou bez dětí. Feministické je být katoličkou, stejně feministické ale může být oddávat se nespoutanému sexu. Feministické je odmítat konzumní způsob života a stereotypy o ženské nebo mužské kráse. Stejně feministické je ale cítit radost z nového oblečení nebo účesu.

Feministické je cítit lásku k mužům, k ženám, v jakémkoli významu toho slova. Feministické je chtít, aby si všichni lidé byli rovni a mohli se rozhodovat podle toho, po čem touží, ne podle toho, po čem by toužit měli. Proto má feminismus smysl. Připomíná nám totiž, kolik toho pár žen v krajkových šatech před více než sto lety dokázalo. A připomíná nám, že je potřeba na jejich snahy navázat. Bez ohledu na to, že budou takoví lidé označeni za nenávistné mužatky a zbabělé plačky „bez koulí“.

 

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.