Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více

Konference Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

11.12.2017  Praha  | 

Oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v.v.i. zve na konferenci Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

Více
feminismus.czČlánky › O kvótách a politické participaci žen

O kvótách a politické participaci žen

21. listopad 2002
Dialog dvou protagoistek Centra pro Gender Studies, o.p.s. o kvótách a politické participaci žen. Diskutují Jiřina Šiklová a Michaela Marksová-Tominová.

Dialog dvou protagoistek Centra pro Gender Studies, o.p.s. o kvótách a politické participaci žen.
Diskutuje Jiřina Šiklová a Michaela Marksová-Tominová.

Vyšlo v Literárních novinách č.30 2002.

Milá Jiřino, na začátek bych chtěla vysvětlit pojmy, o kterých spolu budeme diskutovat. Kvóty jsou jednou z možných forem tzv. pozitivních akcí, tedy cílených opatření pomáhajících znevýhodněným skupinám ve společnosti vyrovnat jejich sociální handicap, dostat je na stejnou startovní čáru. Takovými skupinami jsou většinou národnostní či etnické menšiny - a také ženy. Mírnější pozitivní akce lze uplatňovat například ve státní správě. Dejme tomu, že na úrovni ředitelů odborů na nějakém ministerstvu bude výrazně méně žen, a ministerstvo se rozhodne tuto situaci zlepšit. Uvolní-li se příště takové místo, pak pokud se konkursu zúčastní muž i žena a oba splní požadovaná kritéria, bude přijata žena. Někdy bude žena přijata jen když se neobjeví muž s vyšší kvalifikací než ona, jindy bude k jejímu přijetí stačit splnění minimálních požadavků na dané místo - přesto, že se přihlásí muž s kvalifikací vyšší. Pozitivní akce mohou být prostě nastaveny nejrůznějšími způsoby.
Kvóty jsou nejrazantnější formou pozitivních akcí - určují striktně procento, které má daná skupina v příslušné oblasti tvořit. V evropských zemích se používají zejména v politice, a podle mého názoru je jejich používání v této oblasti více než na místě. Politika je velmi zvláštní a poněkud mysteriózní oblast lidské činnosti. Na jednu stranu veřejnost od politiků/ček očekává, že budou jakýmisi svatými nadlidmi, na stranu druhou jsou automaticky považováni za agresivní intrikány toužící pouze po moci a penězích. To jsou vlastnosti, které díky tradičnímu stereotypnímu myšlení spojujeme spíše s muži, a díky kterému má většina z nás dojem, že do takového prostředí ženy, ty něžné, pečující bytosti, nepatří - podle CVVM uvedlo v loňském roce 60% respondentů, že politika je tvrdá, někdy i špinavá a pro ženy málo vhodná.
Jenomže tenhle názor, ač pevně zakořeněný, je ve skutečnosti nesmyslný. Politici a političky činí zásadní rozhodnutí, z nichž velké množství nějakým způsobem dopadá na každodenní životy nás všech. A protože politici jsou jenom a především lidé, rozhodují se na základě priorit a zkušeností, které získávali celý život (samozřejmě pomineme-li situace, kdy se někdo rozhoduje podle výše úplatku). Petruška Šustrová ve svém fejetonu odhalila, že současným typickým poslancem je bílý pětačtyřicetiletý muž, vzděláním inženýr. Rozhodnutí, která takový člověk dělá, samozřejmě podle toho vypadají. Zamysleme se například, jak by asi rozdílné zkušenosti mohly ovlivnit rozhodování v oblasti zákonů týkajících se rodiny. Náš typický poslanec nejspíš vyrostl v rodině, kde sice matka chodila do práce, ale o domácnost se také starala jenom ona - a tento model se nejspíš opakoval, když založil svou vlastní rodinu. Možná je také už jednou rozvedený, a tak nejspíš na vlastní kůži (nebo prostřednictvím zkušeností svých kamarádů) poznal, co to je, když soud bez dlouhého rozmýšlení svěří děti do péče matky, ačkoli otec o ně také stojí, a kamaráda možná při rozvodu manželka obrala o majetek. A co kdyby byl "průměrný poslanec" žena stejného věku a vzdělání? Její zkušenost by asi byla jiná: možná by věděla, co to znamená být matka-samoživitelka, když otec platí minimálně nebo vůbec, a možná by měla známou, který její partner bil. Pro změny v zákonech v této oblasti je nesmírně důležité, aby se diskuse a následného rozhodování zúčastnily obě skupiny s oběma druhy životních zkušeností, protože bude-li rozhodovat jen skupina jedna, může to mít poměrně katastrofální následky. Je tedy doufám více než jasné, že ženy (spolu s muži!) musí být v rozhodovacích procesech zastoupeny, a to ve všech věkových kategoriích, a čím více se bude jejich počet blížit polovině, tím lépe.
Argumenty o špinavosti politiky a z toho vyplývající nevhodnosti pro ženy by ve vyspělé demokratické společnosti vůbec neměly mít místo, ovšem jedná se o hluboce zakořeněné předsudky, které odcházejí jen velmi pomalu. Aby také ne - politické struktury byly po celá staletí strukturami čistě mužskými. Když se tedy jedná o to, kdo zaujme volitelná místa na kandidátkách, zapnou se automaticky neformální mužské struktury - zatímco po oficiální stranické schůzi průměrná žena spěchá domů, aby se ještě postarala o sovu rodinu, pánové odcházejí do hospody, kde se dohodnou, co a jak. V žádném případě netvrdím, že muži vyřazují ženy z rozhodovacích procesů cíleně a záměrně - věřím, že často jednají zcela podvědomě, na základě vzorců, se kterými se setkávali celý život. Je tedy zřejmé, že pro ženu proniknout do tohoto společenství není a ani nemůže být stejně jednoduché jako pro muže - ať už se žena chová jak chce, v politice zatím stále ještě tvoří exotický a tudíž poněkud cizorodý prvek.
Samozřejmě, že ženy do politických funkcí pomalu ale jistě pronikají - ovšem jak říká moje kolegyně z Jihočeské university, přirozenou cestou dosáhneme parity tak za 200 let (například když si spočítáme, že každé další parlamentní volby nám zvýší počet žen o 2%, pak se dočkáme poloviny poslankyň za 66 let - ovšem tento dosud vzestupný trend není zdaleka zaručen, neboť není výsledkem záměrných opatření, ale náhody. Nebýt totiž letos tak úspěšného výsledku komunistů, procento žen by se záviseje pouze na tzv. demokratických politických stranách rozhodně nezvýšilo, spíše naopak. Pokud nechceme čekat na tento "přirozený vývoj" - a já tedy rozhodně ne! - jsou v našem politickém systému kvóty jediným možným řešením.



Milá Míšo, jsem ráda, že si občas odporujeme, a to i na veřejnosti.Ten, kdo to bude číst, alespoň pozná, že feminismus ani gender studies nejsou jedním proudem, že je třeba rozlišovat různé směry, mluvit o feminismech v plurálu a zkrátka, že to není nějaké dogma. Že sice patříme do názorově si blízké skupiny žen, obě si myslíme, že ženy patří do politiky a vlastně obě se do politiky pleteme, a přesto se dokážeme spolu "pohádat". Ty, ředitelka obecně prospěšné společnosti Gender Studies v Praze, tedy organizace, která před jedenácti lety vznikla v mém bytě, se mnou, která jsem současně předsedkyní správní rady této nevládní organizace. Nemyslíš, že to samo o sobě je krásný doklad toho, že ženy mohou spolu spolupracovat a jít za společným cílem i přesto, že se neshodnou ani na takové pro celé feministické hnutí základní otázce, jako je požadavek kvót pro ženy?
Proč jsem proti kvótám? Stanovení kvót je určitým způsobem také diskriminace. V tomto případě těch, kteří do momentálně preferované skupiny nepatří. A bude-li nedostatek kvalitních uchazeček o určitou pozici, přijmou na to či ono místo i ženu méně vhodnou, jenom proto, aby se kvóta naplnila. Jedinec má být posuzován podle kvalit, které opravdu má, podle sebe sama a ne podle nálepky či podle předsudků či podle nařízení. I třeba dobře míněného. Když jsem studovala, probíhala pozitivní akce (ale tak se tomu tehdy neříkalo) za to, aby se na vysoké školy dostalo více dětí z dělnické třídy. Bezesporu neměly tak dobré podmínky jako ostatní, neměly doma knihovny ani podporu od rodičů, a tak byly stanoveny kvóty pro děti z tohoto třídního původu. Někteří a některé z nich dostudovali a byli úspěšní. První, na co chtěli zapomenout a zcela vymazat ze svého životopisu, byla skutečnost, že byli tzv. ADK, tedy Absolventy Dělnických Kursů, tedy preferovanou skupinou, která si udělala snadno maturitu. Ke svému dělnickému původu se nehlásili, takže ani těmi vzory pro ostatní mladé dělníky pak nebyli.
Já vím, že dostanou-li se na určité pozice ženy na podkladě kvót, nezmění svůj rod a nezapřou ho a budou ve společnosti upevňovat představu, vědomí, že i ženy na tyto funkce patří. Jak vidíš, znám dobře argumenty i pro kvóty. Dříve ženy neměly k těmto pozicím přístup, proto je třeba, aby měly svoje ženské vzory i v politice. Jak vidíš, i toto umím zdůvodnit. Ale vnitřně s tím, třeba pro svoje osobní zkušenosti, nesouhlasím. Navíc si myslím, že ženy v naší republice nejsou na tom jak z hlediska vzdělání, tak z hlediska svého postavení ve společnosti tak špatně, abychom pro ně museli podobná opatření zavádět. Budu-li dělat interview se stejně schopným mužem a stejně schopnou ženou, dám vždycky přednost ženě. Ne proto, že mně to někdo přikáže, ale proto, že vím, že žena, která dosáhla výsledků stejných jako muž, je vlastně chytřejší, lepší, kvalitnější, protože na to musela vynaložit mnohem více úsilí.
A také ti možná odporuji proto, že v posledních letech jsem četla i výsledky ze sociologických výzkumů z USA, kde po čtyřiceti letech hodnotily výsledky jejich afirmativní akce, neboli podpůrné akce pro minority a zvláště černošské obyvatelstvo (a nepřímo také ženy). Výsledky nejsou jednoznačné. Ani v těch knihách, ani v praxi. Od afirmativní akce se dnes v USA ustupuje. Množí se případy soudů, kdy si bílí stěžují na diskriminaci proto, že byli preferováni a preferovány příslušníci minorit. Nikdy nezapomenu na jednu svoji černošskou skoro vrstevnici na univerzitě v Bostonu, jak mně podávala vizitku s mnoha tituly. A hned, aniž jsem cokoliv řekla, dodala, že sice studovala v sedmdesátých letech, ale že neměla proto, že je černoška a žena, žádnou protekci. Já ji ujistila, že to považuji za samozřejmé, že neměla protekci. A ona mně obratem sdělila, že se mýlím, a vyprávěla, jaké byly postupy v letech, kdy se u nich začínalo s preferencemi a kvótami pro černošské obyvatelstvo. Mnohé studenty a studentky, původně nadšeně pomáhající znevýhodněnému etniku, to nakonec znechutilo. Vím, že není správné dělat paralelu mezi afirmativní akcí či kvótami pro menšiny a pro ženy. Ale tato paralela se dělá jak v praxi, tak v teoriích. Slavná hra Davida Mameta "Oleanna", kterou v minulých letech uvádělo Stavovské divadlo, je jedním z příkladů, jaké zesměšňování a averze vznikla proti feministkám v Americe, a tím nepřímo proti celému hnutí na podkladě militantně prováděné politiky kvót.



Milá Jiřino, já vlastně nechci vést teoretické spory o problematice kvót. Jsem prakticky založená, problematika nedostatku žen v politice mě trápí a chtěla bych ji co nejrychleji řešit. A jiné řešení než kvóty - obzvláště v našem politickém systému - prostě nevidím. Když se totiž rozhlédnu po evropských zemích (příklady z USA používám nerada, ať už se jedná o postavení žen nebo jinou problematiku, protože nám jsou podle mého názoru kulturně a společensky velmi vzdálené), pak všude, kde je počet žen paritní či paritě se přibližující, je způsoben nějakým pozitivním opatřením. Například když v Británii v 90. letech po dlouhé době vyhráli labouristé pod vedením Tonyho Blaira, dostalo se díky nim do dolní komory rekordní množství žen - ostatně aby ne, když zvýšení počtu žen v politice bylo jedním z hlavních volebních hesel. Znamenalo to ale, že v britském většinovém systému byly do spousty okrsků zcela záměrně a systematicky nasazovány ženy. Ne, nejednalo se o kvóty, ale o pozitivní akci rozhodně ano.
V Evropě i na celém světě slouží z pohledu paritního zastoupení žen a mužů za vzor skandinávské země. A také tam byly počty žen a mužů v politice stanoveny kvótami! Jestliže se od jejich používání v současné době upouští, pak je to proto, že již splnily svůj účel - ačkoli například v oblasti soukromého sektoru nejsou síly ještě zdaleka vyrovnány, co se týče politiky je nemyslitelné, aby v nějakém orgánu byly ženy málo zastoupeny. Někde bylo dokonce třeba stanovit kvóty pro obě pohlaví, neboť ženy začaly výrazně převažovat (tzn. 40%pro ženy, 40% pro muže, a zbytek je ponechán "volné soutěži"). Kvóty na kandidátní listiny uzákonila před dvěma lety také Francie, když zjistila, že se v oblasti počtu žen v politice ocitá na chvostu zemí EU - jiný způsob prostě zřejmě neexistuje. Pokud strany na kandidátkách padesátiprocentní podíl žen nemají, pak je jim jednoduše krácen státní příspěvek. A jak jde o peníze, každý se najednou snaží!
Píšeš také o tom, jak se některé skupiny, které pomocí pozitivní akce např. vystudovaly, za to později stydí. Já to respektuji, ale přesto nechápu. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby mě skutečně ať už při přijímání do zaměstnání nebo při umisťování na volitelné místo kandidátky lidé posuzovali jen podle toho, jaké mám schopnosti. Jenže ono se to neděje - jen a jen díky tomu, že jsem žena (nebo Rom či Romka), mi jsou automaticky přisuzovány určité vlastnosti, které třeba ani nemám - ale spousta lidí se ani nenamáhá to ověřit. Právě takhle vzniká diskriminace. A pozitivní akce včetně kvót jsou nástrojem, které ji pomáhají odstranit.



Milá Míšo, s postupem ve skandinávských zemích souhlasím.To jejich zavedení ale nebylo právně podloženým stanovením kvót.Když jsem byla na začátku let devadesátých ve Skandinávii, parlament doporučil, aby relace členů zastupitelstev dle pohlaví byla 4 ku 6, nebo 4O ku 6O ti, aby to bylo jasnější. Okresy -či jak se to u nich jmenuje-které to splnily, dostávaly určité výhody, byly tzv. vzorné.Ale ani tato relace se nedala právně, soudně vymáhat.! Bylo to doporučení podporované určitými výhodami pro správní úsek.To snad stačí ne ? Tam kde jsou vhodní uchazeči a uchazečky,takovýto postup napoví, jak jednat.Ale není to striktně dáno.Mám strach z možnosti soudního vymáhání takovýchto postupů.Navíc si myslím, že ženy v této republice nejsou na tom tak špatně, aby potřebovaly tak silnou podporu, aby se prosadily do určitých pozic. Spíše se tam neprosazují proto, že samy nemají o to zájem, nebo nejsou vedeny, vychovávány k tomu, aby o to zájem měly. Já vím, že si teď trochu odporuji a můžeš se mně znovu zeptat, odkud tedy se má začít? Výchovou,nebo změnou ? Mohla bych ti odpovědět klasickým citátem z Marxovy statě o Feuerbachov: "Filozofové až dosud svět pouze vykládali, jde o to ho změnit". Ale já s touto tezí zase nesouhlasím, protože i její uskutečňování přineslo mnoho krve lidstvu a mnoho nesnází. Člověk jako jedinec či společnost musí projít určitými stadii.Když se některému vyhne nebo ho přeskočí, obvykle se to v negativním vrátí.
Sleduji již desetiletí - na vlastní kůži i z výsledků výzkumů, co všechno se u nás změnilo v postavení ženy jenom za posledních l2 let. Nestačí to, také hubuji, ale ženy u nás si již samy vymáhají to, co opravdu chtějí ve svém postavení změnit. Já vím, jsi o deset let mladší než moje dcera, tak pro tebe a tvoji generaci tyto změny v postavení žen u nás nejdou tak rychle, jak si to představujete. Když si ale představím, že v době mého dětství většina matek mých spolužáků nepracovala, že moje matka, která měla maturitu i dvouletý pedagogický ustav, byla naprostou výjimkou mezi tehdejšími "maminkami" - a srovnávám to třeba s tím, že v mojí generaci bylo zcela samozřejmé být zaměstnána a mít vlastní příjem a jít na vysokou školu, tak si myslím,že k podstatným změnám u nás došlo. A dosti rychle.
Jsem pro rovné příležitosti, do kterých platí i pomoc při vyrovnávání určitého sociálního handicapu. Ten mají nejen minority, ale i ženy. Jakmile je ale nerovnost vyrovnána, třeba vyrovnávacími třídami pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, jakmile všichni stojí na stejné startovní čáře, tak nepovažuji za správné, aby i pak do toho někdo zasahovat úředním předpisem, který by jedny zvýhodňoval. Vždyť z toho logicky vyplývá znevýhodnění těch druhých.



Milá Jiřino, já prostě nejsem přesvědčena o tom, že pozitivní opatření skupin znevýhodněným vedou ke znevýhodnění té skupiny "většinové". Znám dost případů, kdy jsou na nejrůznější pozice přijímáni muži, ačkoli je k dispozici dostatek mnohem lepších žen.
Jinak ovšem netvrdím, že kvóty na kandidátní listiny musí být vždy nastaveny na striktních 50%. Minimum by ale měla být jedna třetina. Ze sociologických výzkumů totiž vyplývá, že třetina je minimální hranice, od které se jedno či druhé pohlaví ve skupině projevuje přirozeně. Spousta žen, které se do vyšších politických funkcí probojují a jsou ve výrazné menšině, totiž často přejímají mužské vzory chování a mužské priority.
Nemůžu si prostě pomoci - ať probírám argumenty "pro" i "proti" kvótám pořád dokola, dospívám k jednoznačnému názoru: kvóty na kandidátní listiny ano, a to co nejdříve! I když stačí jako opatření dočasná.



Milá Míšo, pokud se přece jen podaří vám mladším kvóty pro ženy prosadit, nebudu to torpedovat! (vidíš jak militantní slovník používám ? A to jsem ženská a nikdy jsem nebyla na vojně, natož pak u mariny!) Ale prosím tě, když kvóty a afirmativní akci prosadíte, tak to beru jedině jako krátký, bolestivý, chirurgický zákrok .Ale i pak to není vhodné vyhlašovat za celostátní akci ! Ale přijmout to a realizovat za přesně stanovených podmínek,pro určité oblasti, na přesně omezenou dobu s možností tato pravidla "za pochodu" trochu měnit a upravovat! Obávám se soudních procesů, difamace schopných žen, které by se prosadily i bez afirmativní akce a hlavně zneužitelnosti! I ty nejlepší myšlenky jsou zneužitelné.Třeba právě proto, že jsou dobré a správné.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.