Feminismus po česku aneb žena mezi socialismem a kapitalismem

30.5.2018  Jihomoravský kraj  | 

Jaké vize měly ženy domáhající se při vzniku republiky volebního práva? Podařilo se jim prosadit, co požadovaly? A co přinesl ženám socialismus? Zdiskreditoval feministické hodnoty? A co pro ně znamenal polistopadový nástup neoliberalismu? Z různých perspektiv o proměnách postavení žen a o konstruktech ženství před a po roce 1989.

Více

Jak jsme vnímali emancipaci

31.5.2018  Praha  | 

Setkání dvou generací je hlavním motivem dalšího diskusního večera na půdě Knihovny Gender Studies. Pavel Kohout, Alena Wagnerová a Michaela Marksová Tominová se společně zamyslí nad minulostí a budoucností ženské emancipace u nás. Debatovat budou nad proměnami mužství a ženství, které zaznamenali v celospolečenském kontextu, ve svém okolí i osobní zkušenosti napříč druhou polovinou minulého století až do současnosti. Jaké proměny vystupující zažili během svých životů a jak je reflektují po osobní stránce - ve svých vlastních životních rolích a ve své práci? Jak se vyvíjely role žen a mužů ve společnosti a veřejném prostoru, v rodině a ve vztazích například v období socialismu nebo v 90. letech? Jaká je situace v poslední době? A jaký je vztah emancipace a feminismu – proč se české ženy snáze identifikují s vlastní emancipovaností než s ideou feminismu? Vylučují se tyto pojmy vzájemně nebo jdou ruku v ruce? Na diskusním večeru budeme hledat odpovědi na tyto i další otázky, přijďte diskutovat i Vy o tom, co Vás zajímá.

Více

Your Life is Waiting

5.6.2018  Praha  | 

Panelová diskuse o psychiatrickém étosu proběhne v rámci uměleckého projektu Institut Úzkosti. V diskusi se budou zkoumat sociopolitické faktory utvářející psychiatrický étos v českém kontextu i mimo něj. Jak jsou psychiatrické poruchy vymýšleny a konstruovány jako vědecká fakta? Jakou roli v tomto procesu hrají státní instituce? Jak psychiatrický étos ovlivňuje společenské struktury a narativ jáství, který je v nich produkován? Je psychiatrie symptomem kapitalismu a patriarchátu?

Více
feminismus.czČlánky › Nechci být diskriminovaná

Nechci být diskriminovaná

18. květen 2001  | Michaela Marksová-Tominová
Polemika o smyslu pozitivní diskriminace na stránkách Lidových novin - Michaela Marksová-Tominová versus Alena Winterová.

Vážená paní profesorko,

chtěla bych reagovat na váš úhel pohledu v LN, kterým reagujete na ten můj. To, že s pozitivními akcemi nesouhlasíte, je samozřejmě vaše věc - tato metoda má své odpůrce i příznivce na celém světě. Nicméně považuji za nutné alespoň stručně se vyjádřit k několika dalším bodům:

1. Pokud máte pocit, že u nás žádná diskriminace ženám nehrozí, udělejte si malý průzkum vašich vlastních absolventů/ek: zjistěte si, jak rychle, kde a za kolik si našli práci absolventi právnické fakulty, a jak rychle, kde a za kolik její absolventky - a také můžete pro zajímavost srovnat jejich prospěch.

2. 30% žen ve vedoucích funkcích je prostě přijatelný a kompromisní začátek; ze sociologických výzkumů vyplývá, že má-li jedno či druhé pohlaví být schopno prosazovat v kolektivu svůj pohled na věc, je toto minimální hranice, při které je toho možné dosáhnout. Pokud je někde žen směšně málo, přebírají většinou mužské vzory chování.

3. Zřejmě jste proseděla hodně času na komunistických schůzích. Pozitivní vyrovnávací opatření různého druhu (pozor: pojem "pozitivní diskriminace" je velmi zavádějící a v zemích EU se nepoužívá!) se uplatňují prakticky ve všech zemích EU, a ty snad z návratu ke komunistické ideologii obviňovat nemůžete.

4. Co se týče požadavku na vytvoření vládního Výboru pro rovné příležitosti - kdybyste se namáhala danou problematiku alespoň minimálně prostudovat, než o ní začnete psát, zjistila byste, že se jedná o typ tzv. "institucionálního mechanismu" na prosazování práv žen, který - opět - existuje prakticky ve všech zemích EU. Někde má formu vládních komisí či výborů, jinde se jedná o nezávislé subjekty podporované státem, jinde existují dokonce samostatná ministerstva. Absence tohoto institucionálního mechanismu řadí čR k zemím, které se agendou rovných příležitostí zatím nejsou ochotny oficiálně příliš zabývat, čímž dokazují svou demokratickou nevyspělost.

5. Existence nevládních organizací, jakou je např. Centrum pro gender studies, které se zabývají rovným postavením žen a mužů, je legitimní a je nedílnou součástí vyspělé občanské společnosti. Zkoumání jejich existence či neexistence bývá také součástí různých mezinárodních hodnocení - a opět: kdyby je české republika neměla, byl by to další ukazatel, že naše cesta k vyspělým "západním" zemím je ještě daleká.

Na závěr ještě jednou opakuji: prosím, než budete příště psát článek na toto téma, alespoň si prostudujte nějaké základní údaje, aby vaše odpověï mohla být kompetentní. Knihovna v Centru pro gender studies je vám k dispozici.

Michaela Marksová-Tominová


Nechci být diskriminovaná

ÚHEL POHLEDU, Lidové noviny, 16.5.2001

Nikdy jsem si - jen proto, že jsem žena diskriminovaná nepřipadala. Ani negativně, ani pozitivně. A nikoho, kdo by měl takový pocit, neznám. Myšlenku pozitivní diskriminace žen považuji za urážející, alespoň pro tu část žen, které si dovolují připadat jako lidé rovného postavení před zákonem se všemi ostatními a žádným pocitem diskriminace netrpí. Přijde-li s něčím takovým vláda složená ze samých mužů, je to navíc i směšné. A tak nám tedy rezervují "jednu třetinu vysokých postů". Ptám se, proč jednu třetinu, a nikoli jednu polovinu, jak by odpovídalo statisticky. Že by to z úradku mužů pro začátek stačilo? Celá tato odkudsi přebíraná kampaň až příliš připomíná ideologické myšlení doby minulé, které jsme tak rádi setřásli. Možná že by taková kampaň prospěla klimatu v jiné společnosti, to si netroufám soudit. Avšak naše minulost, tradice, zkušenosti dobré i špatné, všechno, co nás formuje, jsou jiné. Neměla by se naše vláda napřed více zajímat o to, zda je právě tento problém to hlavní, co různé vrstvy žen, a koneckonců i mužů, u nás tíží? Nemyslím si, že se v otázce uplatnění žen nedějí nespravedlnosti. Dějí se ostatně i v jiných oblastech. Jelikož jsou ale individuální, lze se proti nim bránit jen individuálními právními prostředky, protože ústavní a zákonná rovnost obou pohlaví je zaručena. Přiměřeně rovné uplatnění ve společnosti chce také čas, práci, trpělivost, individuální vůli. Některé společenské problémy je lépe nechat jejich vlastnímu vývoji. A ten je z hlediska uplatnění žen na pozadí minulé doby a průměrné délky lidského života pozoruhodný. Ale možná, že jádro problému je v tom, komu má taková kampaň posloužit: takzvaně diskriminovaným ženám, anebo politikům, kteří se chtějí předvádět? Paní Marksové-Tominové je ale i to, co já považuji za urážlivé, málo. Chtěla by státem zřízený "výbor pro rovné příležitosti" s vlastním samostatným rozpočtem a minimální rozhodovací pravomocí (pro mne dost hrůzostrašná myšlenka, leckoho v té souvislosti zajisté napadne "výbor pro veřejné blaho"). Dokud prý nebude, "nepomůže nám ani třicet procent žen v řídicích funkcích". Ptám se znovu: Komu nám? Nám, právě třiceti procentům žen čekajícím snad na řídicí funkce, které jim muži upírají? Nám, sedmdesáti procentům žen, které mají buï jiné starosti a zájmy, anebo se do "řídicích funkcí" prostě už vypracovaly? Nám, Centru pro gender studies, aby potvrdilo svou nepříliš zřetelnou opodstatněnost? Anebo nám politikům, resp. političkám, kteří to potřebují pro svou prezentaci? Jsem žena. Kdybych se snad ještě chtěla kdy ucházet o nějakou "řídicí funkci" (vzhledem k mému věku to nehrozí), pokusila bych se tuto skutečnost utajit. Chtěla bych soutěžit s jinými v rovných, a nikoli nerovných podmínkách.

Alena Winterová
www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.