Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Na MDŽ karafiát: Proč ještě slavit svátek žen, aneb potřebujeme vůbec feminismus?

Na MDŽ karafiát: Proč ještě slavit svátek žen, aneb potřebujeme vůbec feminismus?

29. únor 2016  | Tereza Krobová
Na MDŽ karafiát: Proč ještě slavit svátek žen, aneb potřebujeme vůbec feminismus?
V boji za svá práva ušly ženy za poslední stovku let dlouhou cestu. Můžeme volit, chodit do práce a dokonce se i svobodně rozhodovat, zda budeme nebo nebudeme mít dítě. Zdálo by se tedy, že už „máme vyhráno“ a není důvod, proč si připomínat, nebo dokonce slavit Mezinárodní den žen. Je tomu ale skutečně tak? Je skutečně zbytečné hovořit o všem, co (nejen) ženské hnutí dokázalo? A proč je feminismus v dnešní době považován téměř za sprosté slovo?

Chléb a mír

Krátké ohlédnutí do historie: situace na konci 19. století nebyla pro ženy zrovna růžová. Model otce živitele a ženy, která zůstává v domácnosti, se především v nižších sociálních vrstvách hroutil a ženy musely chodit do práce, aby rodina vůbec přežila. Ocitáme se navíc v době výrazných sociálních erupcí a tlaků, každoročně se konaly silnější a silnější demonstrace za lepší pracovní podmínky dělníků, dělnic i dětí, nebo za ženské volební právo, a různé skupiny začaly výrazněji bojovat o své místo ve veřejném životě.

Demonstrace žen probíhaly kontinuálně na různých místech světa. První zásadní demonstrace proběhla už v březnu roku 1857 v New Yorku, kde stávkovaly americké ženy z textilních továren za zlepšení pracovních podmínek. Institucionalizovanou podobu ale tyto stále pravidelnější demonstrace získaly až o několik let později. V roce 1907 se konal první sjezd socialistických žen ve Stuttgartu a právě na konferenci, které se účastnilo skoro 60 žen z 15 zemí, padl návrh, aby se ženy scházely pravidelně v jeden konkrétní den, čímž by přilákaly k problému volebního práva širokou veřejnost.

O rok později pak americké švadleny vstoupily do stávky, požadovaly zkrácení pracovní doby, lepší platy nebo ukončení zaměstnávání dětí. Hned poté se pak opět v New Yorku sešlo několik tisíc žen, které demonstrovaly za zkrácení pracovní doby, vyšší plat, volební právo i další politická a hospodářská práva pro ženy. Téhož roku pak Socialistická strana USA rozhodla, že se začne slavit poslední únorovou neděli „národní den žen“.

Evropa se oficiálního ustavení své obdoby tohoto svátku dočkala v roce 1910 na druhé mezinárodní konferenci socialistických žen v Kodani. Od té doby se pak demonstrovalo v mnoha zemích Evropy včetně Rakouska-Uherska. Až později se jako konkrétní datum stanovil právě 8. březen, vliv na to měly poválečné demonstrace žen v Petrohradě v roce 1917. Ženy, které protestovaly především proti válce, vyšly do ulic s heslem „chléb a mír“, ruský car pod jejich tlakem abdikoval a prozatímní vláda schválila volební právo pro ženy. Po celém (převážně) západním světě se pak demonstrovalo a svátek se slavil pravidelně, oficiálně ale MDŽ uznala OSN až v roce 1975. V reakci na to ho následně přijaly mnohé národní vlády a připomíná si ho i EU.

Místo uznání karafiát

V Česku byla ale situace odlišná. V rámci bizarní představy komunistické strany o ženské emancipaci se MDŽ stalo svátkem plným propagandistických oslav. Den ostatně vznikl právě v rámci dělnických protestů a podporovali ho socialisté. Jen pramálo ale oslavy odpovídaly původnímu étosu demonstrací – naopak se staly symbolem nezřízeného popíjení, chlebíčků a rudých karafiátů pro „oslavenkyně“. Zdálo se tak logické, že po roce 1989 svátek z českých kalendářů zmizel jako socialistický přežitek a nahradil ho Den matek. MDŽ se znovu vrátil do hry až na podzim roku 2003, kdy poslanci a poslankyně schválili novelu zákona o svátcích a i přes veto Senátu nakonec MDŽ zakotvili v kalendáři jako významný den. Znovu se ho pak senát pokusil vyškrtnout v roce 2007. „MDŽ bylo během 40 let naprosto zprofanováno. Komunisté svátek v očích veřejnosti naprosto zničili. Znehodnotili jeho původní význam. Proto jsme chtěli, abychom si ho nepřipomínali zákonem,“ vysvětloval senátor Martin Mejstřík. Otázkou ale zůstává, jestli je tomu skutečně tak.

Ženské hnutí, se kterým se od poloviny 20. století pojí kontroverzní a často nenáviděný termín feminismus, dosáhlo za svou existenci, jejíž začátek někteří odborníci a odbornice datují už do 17. století, neuvěřitelných úspěchů. Mezi ty hlavní patří volební právo, o které usilovaly osobnosti první vlny feminismu již od počátku tohoto hnutí, tedy od konce 19. století. Nový Zéland ustanovil volební právo pro ženy jako první již v roce 1893, konzervativní Švýcarsko s ním ale na federální úrovni čekalo až do roku 1971, resp. do roku 1990, kdy bylo soudně nařízeno v posledním z kantonů.

S druhou vlnou feminismu, kterou můžeme datovat od 60. let 20. století, přicházejí další úspěchy. Zatímco dosud se ženské hnutí zabývalo nerovností de iure (tedy takovou, která byla přímo zakotvena v právních řádech), nyní se přesunuje do konkrétnějších témat, tedy nerovností de facto. Právě v té době propuká sexuální revoluce, hovoří se o dostupné antikoncepci, potratech, ale také o tom, čím vším má žena ve společnosti vlastně být.

Na tyto diskuze pak navázala od 90. let třetí vlna feminismu, která se snažila proniknout za vše „viditelné“ a snažila se analyzovat hlubší podstaty všech nerovností, které jsou uloženy hluboko v jazyku, kultuře i myšlení. Tato postmoderní fáze přichází navíc s tezí, že feminismus není jen jeden, začíná se hovořit o dalších proměnných, které ženy ve společnosti znevýhodňují: o sexuální orientaci, etnicitě, věku nebo sociální třídě. Právě třetí vlna feminismu se tak spojuje i s post-koloniálními studii (protože dosud byl feminismus jen pro bílé ženy ze západu), nebo queer studii (ženské hnutí a transsexualita) a gender studies se stávají legitimní vědeckou disciplínou.

Mohla si za to sama

A pak přišla otázka: Potřebujeme vlastně ještě feminismus? Už jen tím, že byla položena, vstupujeme do éry post-feminismu, v níž se „ideologicky zabarvené“ pojmy jako ženské hnutí, ženská otázka nebo i MDŽ mohou jevit jako přežitek, který skutečné emancipaci ubližuje.

Ženy už sice mají volební právo, i rovnost před zákonem jako muži, stále se ale nevyrovnaly reálné podmínky a příležitosti mužů a žen. Méně žen najdeme na vedoucích pozicích i v politice nebo ve vědě, ženy berou za svou práci stále méně peněz. Poslední zářijový průzkum ukázal, že muži berou v průměru o 23 procent vyšší mzdu než ženy. Stále navíc funguje skleněný strop (případně skleněný výtah) a muži jsou tak stále častěji obsazováni do vyšších manažerských pozic, zatímco u žen se „předpokládá“, že kvůli mateřské dovolené odejdou. Právě i kvůli rodičovství jsou ženy stále znevýhodněny, horší podmínky mají po rozvodu, problémy mají i jako matky samoživitelky. Obzvlášť praktická vymahatelnost platné legislativy v tomto směru výrazně pokulhává a řešení nerovného postavení žen na trhu práce je v nedohlednu.

Zcela neutěšená je také situace žen z takzvaného „třetího světa“. Některé země svým obyvatelkám volební právo nepřiznávají, v mnoha ho sice mají de iure, ale vzhledem k neoficiálním tlakům ženy ani volit nejdou. Ženy podstupují obřízku, nemohou chodit ven nebo jezdit na kole. Zároveň je ale nutné si uvědomit, že není úkolem ženského hnutí, feminismu, či genderových studií tyto ženy zachraňovat, protože „samy to nedokážou“. Právě k takovým představám se totiž nyní uchylují samozvaní ochránci a ochránkyně západní morálky v kontextu uprchlické krize. Právě při ní se znovu ukázalo, jak daleko ještě feminismus od svých cílů je.

Česká společnost plamenně brání práva žen v jiných kulturách, ale když jde o práva žen v sousedství, nějak ztrácí grády. Dobře to ilustruje poslední průzkum, podle něho si víc než tři pětiny dospělých lidí v Česku myslí, že si ženy za znásilnění mohou samy. Argumenty přitom jako by popíraly celou sexuální revoluci a více než co jiného připomínaly právě onen diktát „nesvobodných muslimských zemí“ – ženy se prý před znásilněním chovaly koketně, měly sexy oblečení, neřekly jasné ne či měly více sexuálních partnerů.

A tím se vlastně dostáváme i k rezervám, které má dnešní (a nejen česká společnost) na symbolické rovině, na určování toho, kdo (nebo co) je žena. Ještě stále tak posloucháme řeči o „slabším pohlaví“ a „zapšklých feministkách-lesbách“, sledujeme kauzy, ve kterých jsou ženy hodnoceny především podle vzhledu (oblíbené ankety o nejhezčí političku nebo čerstvá kauza o přítelkyni pobodaného muslima, které editoři časopisu Týden přidělali hidžáb jen proto, že nebyla dostatečně hezká), rozčilujeme se nad lidovými hospodskými vtipy o ženách i nad zobrazením žen v médiích. Ne nadarmo je tak populární třeba anketa Sexistické prasátečko o zobrazování žen jako objektů. Právě ta ovšem upozorňuje na jeden důležitý fakt, o kterém se příliš nemluví – stejnou obětí symbolického řádu jsou i muži. I oni čelí hospodským vtipům o ufňukaných babách nebo jsou tlačeni do toho být „chlapák“, živitel, manažer toužící po kariéře, i když by raději byli s dětmi doma.

V takových chvílích se tak jasně ukazuje, proč stále potřebujeme feminismus. Zároveň si tím odpovídáme na otázku, kdo má vlastně MDŽ slavit. Je to totiž svátek pro všechny. Je připomenutím toho, co ženské hnutí dokázalo nikoli jen pro ženy samotné, ale pro celou společnost. Poukazuje na to, jaké neduhy, které nejsou jen „ženským problémem“, společnost má. Oslava MDŽ by tak neměla být pompézní oslavou z dob socialismu ani zahořklým nadáváním na to, jak nerovné postavení ženy mají, ale spíš rozjímáním nad výzvami, kterým společnost stále čelí a které mohou muži i ženy společnými silami řešit.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.