Na hodinách tělesné výchovy
Když kdokoli z příbuzenstva položí mým synům otázku, jaká je jejich neoblíbenější hodina ve škole, odpoví shodně: „Tělocvik“. Jak očekávatelné. Ale jsou děti, pro které je tělesná výchova utrpením. Jsou to většinou dívky. Z výzkumů, které probíhají v Británii a USA, vyplývá, že na základě zkušeností z hodin tělesné výchovy se 51 % dívek vzdává fyzické aktivity, sportu a cvičení. Převažují u nich pocity, že hodiny tělocviku jsou příliš kompetitivní, že učitelé často vnímají stereotypně dívky i chlapce a podle toho k nim i přistupují. Často jsou odrazeny opovržlivými komentáři svých spolužáků, kteří hodnotí jejich výkony, cítí se traumatizovány.
Co má tedy vlastně dokázat tělesná výchova ve škole? Neklademe si příliš vysoké cíle? Může předmět ve škole opravdu děti přitáhnout ke sportu? Těžko říct, rozhodně je ale může odradit. V Británii a USA se snaží přijít na to, jak děti od sportu neodrazovat a jak udělat hodiny tělocviku pro všechny děti snesitelnější. A sousloví „všechny děti“ je pro tyto země zaklínadlem.
V České republice je tělesná výchova společná pro dívky i chlapce v nejútlejším věku, na konci prvního stupně základní školy se hodina rozděluje podle pohlaví a chlapci a dívky mají různé učitele a jinou náplň hodin. Ve Spojených státech je tělesná výchova často spojená i pro děti staršího věku. A probíhá diskuse, zda hodiny chlapců a dívek oddělovat či ne. Oba přístupy mají své opodstatnění. Dívky ve výzkumu dvojice Girolami a Humbert (1998) zdůrazňovaly, že chtějí dělat na tělocviku aktivity, které nabízejí většině studujících ve třídě rovné herní příležitosti, a že se na oddělených hodinách cítí sebevědoměji a bezpečněji. Vertinsky (1992) uvádí, že dívky hodnotí na tělesné výchově radost, zábavu a přátelství více než soutěžení a dosahování výsledků. Pokles aktivity dívek je obzvláště zřetelný ve sportech, které mají složitá pravidla a jsou hodně kompetitivní.
Když budeme zdůrazňovat odlišnost chlapců a dívek, budeme preferovat oddělenou tělesnou výchovu. Na druhé straně spektra stojí odborníci a odbornice, kteří zdůrazňují, že mezi chlapci a dívkami nejsou velké rozdíly, že informace o větší křehkosti ženských kostí pochází z viktoriánské doby a že dívky a chlapci mají mít společný tělocvik. Neustálé vyzdvihování rozdílů mezi chlapci a dívkami je podle nich historickou záležitostí a správně vedená tělesná výchova tak nemusí pro nikoho znamenat znevýhodnění. A to je právě klíčem k pochopení celé záležitosti: SPRÁVNĚ vedená, plus že nemá znamenat znevýhodnění pro NIKOHO. A je vlastně vcelku jedno, zda to budou holky s holkami, holky s kluky nebo kluci s kluky.
V českém školství chybí vůle zkoušet a hledat nové cesty, přestože se zdá, že tělesná výchova neplní zcela funkci, kterou by plnit měla. Nemyslím, že by obdobné výzkumy v ČR přinášely diametrálně odlišné výsledky, než s jakými se můžeme setkat v anglosaských zemích. Věc zkoumat, zabývat se jí a hledat a aplikovat řešení a třeba i méně otřelá, by mohlo být velmi přínosné. Ve státě New York a i v jiných částech USA byla například zakázána na hodinách tělesné výchovy vybíjená. Nejen protože je to hra, které se v anglosaských zemích říká také zabíjející nebo vraždící míč a bývá spojována s narůstající agresivitou mezi studujícími. Ale především proto, že je to hra, která nabízí jen limitované možnosti, nezahrnuje všechny děti ve třídě. Pomalejší a méně agilní děti se nedostávají k míči a na těchto hodinách si nezahrají zdaleka tolik, jako jejich sportovně nadaní spolužáci, kteří mají ostrou mušku, sílu a dokáží šikovně uhnout míči. Hra prostě nemůže dát všem bez rozdílu stejné nebo podobné příležitosti. Hodiny tělesné výchovy mají být rozmanité, hry se mají střídat, součástí kurikula je atletika a mnoho dalšího. Důraz je kladen i na to, aby se děti naučily sportovnímu chování, disciplíně a zásadám fair play. A tohle je nenaučíme, když je necháváme hrát jednu hru, u které se sice většina dětí vyřádí, ale je v ní podpořena aktivita jedněch a neaktivita druhých. Právě tato pasivní role ve hře může vést k velké neoblibě tělesné výchovy. Kdo by chtěl být znovu a znovu vybírán do družstva jako poslední, znovu a znovu být v pozici toho, kdo hru z větší části jen odstojí, případně přetrpí. A to je právě vybíjená.
To, oč se v poslední době usiluje v anglosaských školách, je zahrnout všechny děti do výuky. Motivovat je, podpořit a zabývat se tím, proč byť jen jedno jediné dítě odchází z tělocviku nespokojené a pokořené (těchto dětí je však mnohem více, jak vyplývá z výzkumů, a převládají mezi nimi dívky). Podle reportu, který si nechal udělat britský parlament v roce 2014, by dívky rády dělaly na tělocviku tenis, plavání, běhání a zumbu. Na tělocviku se jich ale asi nedočkají.