Role sociálního dialogu v prosazování rovného odměňování žen a mužů

27.6.2018  Praha  | 

Česká republika patří v rámci Evropské unie k zemím s nejvyšším průměrným rozdílem v odměňování žen a mužů. Platová nerovnost má negativní dopad jak na samotné ženy a jejich rodiny, tak na celou naši ekonomiku. Jedním z prostředků ke snižování platových rozdílů je sociální dialog. Cílem akce je otevřít diskuzi o jeho roli v prosazování rovného odměňování žen a mužů z perspektivy různých aktérů.

Více
feminismus.czČlánky › Mileva Marić-Einstein a její přínos teorii relativity

Mileva Marić-Einstein a její přínos teorii relativity

23. březen 2004  | Pavla Frýdlová
Mileva Marić-Einstein a její přínos teorii relativity
Mileva Marić a Einstein
Víc jak 20 let kolují dohady tom, do jaké míry se Mileva Marić-Einstein podílela na vývoji teorie relativity. Mnozí se kloní k názoru, že Nobelova cena za fyziku, udělená v roce 1921 Albertu Einsteinovi, patří také jeho první ženě, přestože chybí dostatek písemných důkazů o tom, jakými konkrétními poznatky k teorii relativity přispěla.
Víc jak 20 let kolují dohady tom, do jaké míry se Mileva Marić-Einstein podílela na vývoji teorie relativity. Mnozí se kloní k názoru, že Nobelova cena za fyziku, udělená v roce 1921 Albertu Einsteinovi, patří také jeho první ženě, přestože chybí dostatek písemných důkazů o tom, jakými konkrétními poznatky k teorii relativity přispěla.
V každém případě vydání jejich vzájemné korespondence z let 1897-1903 v roce 1987 zcela zásadně změnilo do té doby Einsteinovými životopisci předkládaný obraz jeho první životní družky jako srbské vesničanky. Kdo tedy byla Mileva Marić?

Mileva se narodila 19.12. 1875 ve Vojvodině jako nejstarší ze tří sourozenců v rodině důstojníka rakousko-uherské císařské armády a majitele dobře prosperující zemědělské usedlosti (odtud ona teze o venkovské dívce). Stejně jako její sestra Zorka se Mileva narodila s vadou kyčelního kloubu, kterou v té době lékaři neuměli napravit, následkem čehož lehce kulhala a stala se uzavřenou a stranící se společnosti. Ve škole však měla ty nejlepší výsledky a brzy projevila výrazný talent a zájem o matematiku. Otec mimořádné nadání své dcery podporoval, poslal ji studovat na srbské královské gymnázium v Šabci (v Rakousku, kam Vojvodina patřila, dívkám nebyl na gymnázia povolen přístup), v roce 1892 maturovala jako mimořádná studentka chlapeckého gymnázia v Záhřebu, druhou maturitu absolvovala již ve švýcarském Bernu. Na studium medicíny se zapsala na universitě v Curychu, jedné z mála evropských universit, kam byl ženám umožněn přístup. Po několika měsících přešla na studium fyziky curyšské polytechniky, kde byla jedinou ženou v ročníku, v němž spolu s ní začal studovat i o tři a půl roku mladší Albert Einstein.

Oba se velmi rychle spřátelili, kromě vášně pro fyziku je spojovala i hudba. Přátelství brzy přešlo v hluboký vztah, v němž zejména Albert pro svou milovanou „Doxerl“ projevoval velký obdiv. „Těším se velice na naši novou práci. Musíš teď ve svých výzkumech pokračovat – jak budu hrdý, když možná budu mít jako poklad mou malou doktorku a sám jsem docela obyčejný člověk!“ (dopis A.E. Milevě z 13.9.1900) Dlouho zůstávalo záhadou, proč nejtalentovanější studentka z ročníku studia řádně neuzavřela a doktorskou práci nechala nedokončenou. Teprve z publikovaných dopisů vyšlo najevo, že Mileva v té době čekala s Einsteinem nemanželské dítě. V lednu 1902 po těžkém porodu přivedla na svět Lieserl. Co se s holčičkou stalo, není přes mnohé pokusy vystopovat její osud dodnes s určitostí známo. Někteří tvrdí, že dítě bylo dáno k adopci, jiní mluví o tom, že holčička byla mentálně poškozená a v necelých dvou letech zemřela. Ze ztrátou dítěte se Mileva nikdy nevyrovnala, na rozdíl od Einsteina, který existenci dcery ze svého života zcela vymazal, nikdy se o ní nezmínil a tato skutečnost vyšla najevo až 30 let po jeho smrti.

V roce 1903, poté co Einstein získal trvalé místo na patentovém úřadě v Bernu, se vzali proti vůli rodičů, především jeho matky, která protestovala, že Mileva „je příliš stará, příliš sčetlá a vzdělaná, chromá, Slovanka, nežidovka..“. Období v Bernu je zřejmě nejplodnějších obdobím jejich spolupráce, která pokračovala i poté, co se jim v roce 1904 narodil syn Hans Albert. Toto období vyvrcholilo publikováním tří základních prací teoretické fyziky v časopise Annalen der Physik v roce 1905, které vyšly pod jménem Alberta Einsteina, ačkoliv existují svědectví o tom, že pod rukopisem stálo i jméno Milevy Marić. Zároveň i další fakta svědčí o tom, že Mileva dala svůj talent a práci zcela do služeb svého muže a nestála o to, aby její jméno figurovalo na veřejnosti; na otázku, proč se pod jeden ze svých patentů nepodepsala, odpověděla „Wir sind nur Ein Stein“.

Je víc než s podivem, jak odborná i laická veřejnost dlouho odmítala přiznat zásluhy o největší objevy 20. století ženě, která se mohla stát druhou Marií Curie. Mlčením byla přecházena i věta, kterou v březnu 1901 napsal Einstein v dopise Milevě: „Jak budu hrdý a šťastný až společně naši práci na relativitě pohybu dovedeme úspěšně ke konci.“ A určitě to byla také vzpomínka na společný přínos novým fyzikálním objevům, která později Einsteina přiměla k tomu, aby své bývalé ženě přenechal celou finanční částku z Nobelovy ceny.

Díky studím publikovaným v roce 1905 se Einstein stával ve vědeckém světě stále známější. V roce 1910, když se Milevě narodil druhý syn Eduard, byl jmenován profesorem teoretické fyziky na universitě v Curychu, v následujícím roce a půl přednášel na německé universitě v Praze. V této době začalo také jejich pomalé odcizování, protože zdrženlivé Milevě nevyhovovala nová role profesorovy manželky po boku génia, který byl neustále v popředí zájmu veřejnosti. Když byl Einstein těsně před vypuknutím 1. světové války povolán na universitu do Berlína, Mileva se s oběma syny vrátila do Švýcarska, nechtěla žít ve stejném městě jako Albertova oficiální milenka Elsa Loewenstahl. Rozvod v roce 1919 ukončil už tak formální manželství. Einstein se ihned oženil se svou sestřenicí Elsou, s níž udržoval vztah již řadu let. Jejich cesty se zcela rozešly. On žil zahrnutý slávou hodnou génia 20. století, ona žila s dětmi v ústraní, téměř v chudobě, vydělávajíc si na živobytí hodinami matematiky a klavíru, ale především v každodenní starosti a péči o mladšího Eduarda, u nějž se brzy projevily známky schizofrenie.

Milevin další život byl poznamenán mnoha dalšími zklamáními a ranami osudu. Psychicky nemocnou sestru Zorku musela prohlásit za nepříčetnou, brzy zemřel i otec a mladší syn musel s přestávkami pobývat na psychiatrické klinice, její vlastní zdravotní stav se s přibývajícím věkem stále zhoršoval. Jediným světlým bodem v jejím životě byl starší syn, který však žil od 30. let s rodinou v USA. V květnu 1948 po té, kdy se pokoušela uklidnit Eduarda při jednom z jeho ničivých záchvatů, sama dostala záchvat mozkové mrtvice. S ochrnutou levou půlkou těla byla přijata na curyšskou kliniku, kde po třech měsících, 4.8.1948 zemřela, osaměle a v zapomnění. Pro několik málo blízkých přátel Mileva Marić-Einstein zůstala milou, ale záhadnou ženou, která nejenže o sobě nemluvila, ale také neměla ráda, když se o ní mluvilo. Pro světovou veřejnost zůstává otevřená otázka, zda byla také „matkou“ teorie relativity, tak jako je Einstein jejím otcem.

Divadelní hra Vidy Ognjenović Mileva Einstein je jedním z významných příspěvků k dnes už dost obsáhlé literatuře o Milevě Marić- Einstein, která je však v Čechách naprosto neznámá. Světová premiéra hry se uskutečnila 30.10 2001 v bělehradském národním divadle v režii autorky. Knižně hra vyšla v nakladatelství Stubovi kulture, Bělehrad 1998, anglicky tamtéž 1999. Americká premiéra se uskutečnila v listopadu 2002 v Chicagu. Hra je přeložena do němčiny a o její uvedení má zájem několik německých a rakouských divadel. Autorka hry, Vida Ognjenović (narozena 1941 v Nikšići v Černé Hoře), je známá dramatička, režisérka, autorka, překladatelka, profesorka na Akademii umění v Bělehradě a Novém Sadu, od podzimu 2001 velvyslankyně Jugoslávie, dnes Srbska a Černé Hory, v Norsku. Autorka dala souhlas Pavle Frýdlové k překladu díla a k jednání o uvedení hry v Čechách.

Rozhovor s Vidou Ognjenović (narozena 1941 v Nikšići v Černé Hoře), dramatičkou, režisérkou, spisovatelkou, překladatelkou, profesorkou na Akademii umění v Bělehradě a Novém Sadu, od podzimu 2001 velvyslankyní Jugoslávie, dnes Srbska a Černé Hory, v Norsku o její divadelní hře Mileva Einstein.

Co vás přivedlo na myšlenku napsat hru o Milevě Marić – Einstein?

Ještě jako studentka gymnázia jsem slyšela příběh o dívce z Titelu (Milevino rodiště), která koncem 19. století byla přijata na curyšskou polytechniku jako jedna z prvních žen v dějinách této prestižní vysoké školy, kde se seznámila s geniem Einsteinem a provdala se za něj. Nejprve jsem tomu nevěřila, myslela jsem si, že je to jedna z našich lidových povídaček – u nás je jinak kolektivní fantazie velmi rozvinutá – a nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Ostatně mě víc zajímali Beatles a Stouns než příběh o tom, jak se někdo v 19. století za někoho provdal.
Teprve později, po návratu ze studií v USA, jsem měla možnost si o tom i něco přečíst. V Bělehradu se v té době, koncem 60. let, objevila kniha o Milevě Marić-Einstein napsaná bělehradskou profesorkou matematiky Desankou Trbuhović-Gjurić, která během svého pobytu ve Švýcarsku šla po stopách této nevšední ženy. Tehdy jsem začala horečnatě shromažďovat materiál o té zvláštní ženě a Mileva se stala mou hrdinkou.

Jaká to byla žena?

Nevšední, velmi komplikovaná osobnost. Na jedné straně houževnatá, odvážná, silná, a na druhé straně citlivá, nejistá, lehce zranitelná a slabá. Cílevědomá a vytrvalá dívka z provincie, odhodlaná rozbít všechny bariéry, ostýchavá, až k sebezničení oddaná své první a jediné lásce, rodině, dětem. Odvážná buřička na jedné straně a téměř bezmocná oběť svých zranitelných citů na straně druhé. Narozená s vymknutým kyčelním kloubem, což tedy bylo nevyléčitelné, jako nejstarší ze tří dětí v rodině velmi liberálního, dobře situovaného důstojníka rakousko-uherské císařské armády, který měl ambice nechat studovat i obě dcery a nejen syna, jak bylo tehdy zvykem, vyrůstala jako dost osamělé dítě, pod něžnou rodičovskou ochranou, často nemocná, toužící po dětských hrách, kterých se pro své kulhání nemohla účastnit, závislá na hudbě, vyvinula si vytrvalost a vůli. Dalo by se říci, že v jejím dětství a dospívání převažovala přesnost a preciznost nad hravostí a improvizací a zdá se, že taková zůstala až do konce, nejprve jako úspěšná studentka, pak jako mladistvá láska a manželka kolegy, budoucího geniálního fyzika Einsteina, a potom jako žena surově pronásledovaná osudem, obklopená smrtí (otec, matka), mentálně chorými (sestra, syn), matka starající se sama o své děti sama (rozvedená, zapomenutá), osamělá po zbytek života.

První verzi dramatu jste napsala už v 70. letech, ještě předtím než byla publikovány dopisy Milevy a Alberta, z nichž vyšla najevo existence jejich nemanželské dcery.

Tehdy, začátkem 70. let ode mne bělehradská televize objednala televizní drama právě na základě knížky profesorky Trbuhović. Neměla jsem v té době k dispozici dost údajů, takže to byla vlastně jen pouhá skica o životě Milevy Marić, vycházející jen z onoho mála dokumentů a svědectví z knížky a několika novinářských fejetonů. Teprve když byl otevřen Princetonský archiv Alberta Einsteina a když se objevil soubor dopisů, rukopisy jeho prvních prací a jeho četné biografie, napsané na základě archivních dokumentů, teprve tehdy začalo i moje skutečné bádání a zkoumání této navýsost zajímavé osoby a jejího dramatického života. Teprve pak jsem mohla napsat divadelní drama.

Kdy a kde mohlo publikum vaši hru vidět?

Hra nejprve vyšla v bělehradském vydavatelství „Sloupy kultury“ (1999) a vzápětí se dočkala dvou vydání v srbštině a dvou v angličtině, v překladu Mirky Janković. V divadle měla premiéru v mé režii, 30. října 2001, na velké scéně bělehradského národního divadla, na jehož repertoáru je už třetí sezónu. Potom byla inscenována v Chicagu, v divadle Oakton Community v režii Kathleen Carrot (premiéra 8.11. 2002). Nedávno hru přeložil do němčiny známý spisovatel Milo Dor a o její realizaci se zajímá několik rakouských a německých divadel. A teď díky vám existuje i překlad český.

Diskuse o Milevině přínosu Einsteinově teorii relativity, které probíhaly v 80. a 90. letech, pomalu uhasly, aniž by Milevě v encyklopediích vědy připadlo odpovídající místo.

Bohužel i ve všech encyklopedických heslech o Einsteinovi je jeho první žena sotva vzpomenutá, přestože byla zároveň i jeho kolegyní a spolupracovnicí. Nepomohla jí ani skutečnost, že na několik desetiletí byla jedinou ženou, která řádně studovala na curyšské polytechnice. Když už se tu a tam jméno Milevy Marić objeví, pak jen někde mezi řádky jako Einsteinova žena, ale většinou ani to ne. Své vlastní místo v žádné encyklopedii nemá. Ale o jejích vědeckých výsledcích vlastně neexistují téměř žádné stopy. Podle všeho byla jeho velmi aktivní spolupracovnicí a odborným partnerem v diskusích, velmi ho podporovala a dodávala mu odvahy svým nezlomným přesvědčením o jeho velkém talentu. Pokládala to za dostatečné a ani se pracovat samostatně nepokoušela. „Wir sind beide ein Stein“, řekla jednou, hrajíc si se slovní hříčkou ze společného příjmení. Později se ukázalo, že ona nespravedlivě zůstala jenom ein Stein, a on se stal Einsteinem.

Ve všech encyklopediích jsou ženy výjimkou a to téměř ve všech oborech lidské činnosti. Proč tomu tak je a co my ženy můžeme udělat, aby se to změnilo?

Přece jen jsme v tomto směru udělaly pokrok. Když vezmete do rukou stará vydání encyklopedie Britanica, Mayers Lexicon, nebo Brockhaus, najdete v nich sotva stovku žen, a to jsou většinou panovnice, sem tam nějakou spisovatelka, herečka nebo sufražetka. Vlastně jsou to všechno výjimky. V nových vydáních je to podstatně jinak, žen je v nich stále víc. Svědčí to tom, že obory lidské činnosti nejsou už tak striktně rozděleny na ženské a mužské, takže ženy tu a tam dosáhnou nějaký úspěch i v doménách dříve výhradně mužských, a za druhé je nyní více vnímán podíl žen na všeobecném chodu života než tomu bylo dříve. V rozvinutých společnostech nazrála doba pro nuance, pro práva na svobodnou volbu, na různost, na větší možnosti.
Milevin příklad nejvíc mluví o právu na vlastní volbu. Rozhodla se zapsat na „mužskou“ fakultu, být jedinou ženou mezi mužskými kolegy, studovat matematiku, být zodpovědná za všechno, co si předsevzala, ale tato její volba je ještě i dnes vykládána jako nějaký druh viny, jako prohřešek proti přírodnímu běhu světa. Ona se bezúspěšně pokoušela vyrovnat se se svou výlučnou pozicí a tehdy platnými pravidly o řádu věcí. Bránila se vlastní výjimečnosti.
V dnešní době by se musela bránit způsobem, jakým ji brání před Einsteinem. Přečetla jsem hodně textů o tom, jak vlastně Einstein ukradl její myšlenky, jak mu ona jako matematický génius vybudovala základ teoretického výkladu, jak skutečným tvůrcem teorie relativity je ona atd. Myslím si, že je to chybná obrana její osobitosti i jejího talentu. Nebyla tvůrkyní Einsteinovy teorie, ale jeho spolupracovnicí při výzkumech. Její horlivá a bezvýhradná podpora toho, kdo jako odborník rozumí tomu, co dělal, mu velmi pomohla. Ale on si to nedostatečně uvědomoval a to mu je třeba mít za zlé. Neuznal její nenahraditelný podíl na tom ohromném objevu, tím spíše, že i ona byla fyzik, a to v době, kdy se fyzice věnovaly sotva tři čtyři ženy na celém světě. Takže je přehnané říct, že ji vykradl, on ji opomíjel a podceňoval. Jednoduše nepokládal její úlohu za něco výjimečného, protože byl přesvědčen, že její pomoc je něco, co se rozumí samo sebou, a co není třeba zdůrazňovat, vždyť je zcela přirozené, aby ženy mužům pomáhaly, ale pouze jako pomocný, doprovodný hlas. Fakt, že jeho žena přitom byla vzdělaný fyzik, pokládal za svoji přednost, ne její.

Co podstatného se změnilo v postavení žen za 100 let a co ne?

Mnoho, ale ne všechny změny jsou pozitivní. Univerzity jsou otevřené všem, to je pravda a to je významný zisk. Mám ale na příklad několik přítelkyň v Americe, které pracovaly a vydržovaly své muže na studiích medicíny, která se těžko studuje při práci. Brzy po dokončení studií manželé doktoři odešli svou cestou vstříc kariéře a dobrým platům, zanechávaje svoje nyní už bývalé ženy, ať si poradí, jak umí. Milevin případ není ani dnes tak řídký.

Co ženám brání, aby měly v životě stejné šance jako muži?

Nic a všechno. Muž svůj rod chápe jako výchozí pozici úder pro mnohonásobné šance, žena zdědila přesvědčení, že si své šance musí vybojovat nebo se smířit s tím, co existuje.

Jste víc než dva roky velvyslankyní Srbska a Černé Hory v Norsku. Jaký vidíte nejpodstatnější rozdíl v postavení žen ve Skandinávii a v bývalých socialistických zemích?

Jako někdo, kdo přichází z bývalé socialistické země, kde práva žen nebyly tolik zanedbaná, i přes zděděný mačismus a patriarchální tradice, vidím, že tato práva jsou ve Skandinávii přivedena na úroveň dosud nejlepších předpokladů a stejně tak i aplikována. Téměř všechny vážné požadavky ženského hnutí jsou zabudovány do zákonů a pravidel, počínaje sociálními, pracovními až ke gramatickým. Až se mi někdy zdá, že to vyrovnání v několik drobnostech skoro překročilo distinkci mezi může a musí. Ale od toho jsme my v našich zemích ještě hodně daleko.

Rozhovor realizovala a divadelní hru Mileva Einstein do češtiny přeložila Pavla Frýdlová

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.