Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Mezi architekturou a rodinou

Mezi architekturou a rodinou

Mezi architekturou a rodinou
Claudia Schmidt studovala architekturu na Bauhaus-Universität Weimar v Německu a Technické univerzitě Tampere ve Finsku. Od roku 2005 žije a pracuje v Česku. Pracovala pro ateliér Evy Jiřičné, AI Design. Momentálně je na rodičovské dovolené a pracuje pro studio ting architects (www.ting.cz), které spoluzaložila. V architektuře ji baví barevnost, hravost a citlivý přístup k místu, tvaru.

Claudia Schmidt studovala architekturu na Bauhaus-Universität Weimar v Německu a Technické univerzitě Tampere ve Finsku. Od roku 2005 žije a pracuje v Česku. Pracovala pro ateliér Evy Jiřičné, AI Design. Momentálně je na rodičovské dovolené a pracuje pro studio ting architects (www.ting.cz), které spoluzaložila. V architektuře ji baví barevnost, hravost a citlivý přístup k místu, tvaru.

Kdy a proč ses rozhodla stát architektkou?

Nejsem ten typ, že bych se stala architektkou, protože jsem to od dětství chtěla. Původně v tom nebyl velký umělecký záměr. Ani v rodině žádný architekt není. Navíc se tenkrát na naši školu nedělaly přijímací zkoušky, takže jsem neabsolvovala žádný přípravný kurz. Logicky mě pak samotné studium na začátku dost vyděsilo. Například jsem měla najednou kreslit. Na základní a střední škole jsem sice byla dobrá v technickém kreslení, ale skicování a výtvarné kresbě jsem se nikdy předtím moc nevěnovala a ani mi to příliš nešlo. K tomu jsem šla na univerzitu čerstvě ze střední školy, tak jsem sice byla zvyklá se učit, ale jinak jsem byla malá vyděšená myš. Měla jsem spolužáky, kteří měli předtím nějakou profesi, a ti měli úplně jiný přístup. Byli dospělí a schopní vzít si ze studia mnohem víc než já. Až tak v druhém ročníku jsem si uvědomila, že mě ta profese fakt baví.

Když bys porovnala možnosti architektky v Německu a Česku, vidíš nějaké zásadní rozdíly?

V Německu jsem v podstatě jenom studovala, takže pracovní možnosti tam znám spíš ze zkušeností kamarádů. Ale myslím, že v Česku máš víc možností dělat na sebe. Nevím, jestli bych si troufla založit ateliér v Německu. I když pokud mám být upřímná, sama bych si na to asi netroufla ani tady. Ale může to být taky věkem a zkušenostmi. Navíc nejsem moc ráda ten reprezentativní typ, který shání zakázky, je v kontaktu s klienty a pracuje navenek. A to je velká část architektonické práce, která mě bohužel zrovna moc nebaví. Ale když mě oslovili moji nynější partneři, řekla jsem si, že do toho půjdu. Zní to trochu pateticky, ale když byla Ida (dcera) malá, tak jsem ani neměla šanci jít někam pracovat. Mohla bych samozřejmě pracovat na plný úvazek, Ida by šla do nějaké školky a já bych si ji v šest večer vyzvedla. Jenže to bych měla svoje dítě na dvě hodiny denně a to jsem nechtěla. Zdálo se mi, že varianta být na volné noze je v této situaci dobrým řešením. Také je v tom určité riziko, ale vlastně jsem neměla co ztratit, protože buď bych nedělala nic, nebo můžu zkusit tohle a v nejhorším to nevyjde. Varianta jít takhle brzy zpátky do regulérního zaměstnání se mi nezdála moc reálná. Když jsem odcházela z předchozího zaměstnání, tak jsem si ještě naivně myslela, že se třeba za půl rok vrátím. Ale ten půlrok byl strašně rychle pryč, a už mi bylo jasné, že to nepůjde a že ani nechci.

Tvůj partner je stejně jako ty architekt na volné noze. Jak máte rozdělenou péči o dítě?

V tomhle ohledu to máme určitě jednodušší než páry, kdy je jeden v pevném zaměstnání. Nemám teď tolik zakázek jako Igor (partner), takže se stejně víc starám já. Ale když je třeba, tak se snažíme domluvit, abychom měli schůzky jiný den a podobně. Myslím, že Igor by byl ochotný to dělat na těch 50 %. Kdybych měla velkou zakázku já, tak by si volno vzal. Ale momentálně je situace taková, že z něčeho žít musíme a on vydělává víc.

Když o tom takhle mluvíš, tak vypadá skloubení architektury a rodiny docela idylicky. Osobně ale neznám žádnou slavnou architektku, která by děti měla. Co si o tom myslíš?

Myslím, že všichni světově známí architekti, jak muži, tak ženy, museli svojí kariéře obětovat život. Nejde jenom o děti, ale o celý partnerský život. Aby se člověk dostal tam, kam se dostala Eva Jiřičná, Zaha Hadid nebo třeba Norman Foster, tak musíš obětovat víc než 12 hodin denně. Architektura, kterou děláme zatím my, nás asi neproslaví v celém světě. Ale zase se dá kombinovat s rodinou. Jsou lidé, pro které je architektura život, a lidé, pro které je achitektura práce. Pokud je to tvůj život, tak na rodinu ani nemyslíš. Máš jiný cíl a jiný záměr. Ti, co berou architekturu jako práci, tak mají šanci to kombinovat. Jako v každé jiné práci.

Vrátím se ještě k postavení ženy architektky a muže architekta. Vidíš v jejich postavení nějaké rozdíly?

Nechci generalizovat, ale mám pocit, že co se týče technické stránky, tak lidé obecně věří víc chlapovi. A ženám zase věří víc, co se týče útulného vybavení interiéru. Osobně jsem se setkala se situací, kdy klientka řekla, že to chce ženskou ruku, aby to bylo příjemnější. Na pracovní úrovni jsem se jinak nikdy nesetkala s tím, že by na mě někdo koukal, ta žena to nezvládne. Ale nikdy jsem nepracovala v ateliéru, kde by byla na stálém místě architektka s dětmi. Znám ženy architektky, co mají děti a dělají na sebe. Ale takové, které by chodily s dětmi do zaměstnání, znám dvě. Když nepočítám svoje kamarádky v Německu, které mají zařízenou školku. Ale i ty jsou smířené s tím, že nedělají velkou kariéru, že nebudou třeba vedoucí ateliéru. Také jsem se často setkala se situací, že ženy architektky nebyly zaměstnané na pracovní poměr. Na rozdíl od mužů častěji spolupracovaly na živnostenský list. Asi aby zaměstnavatel nemusel řešit, že jim musí držet místo, když odejdou na mateřskou.

Co tě na architektuře nejvíc oslovuje a na co jsi v rámci svojí práce pyšná?

Líbí se mi, když jsou věci udělané citlivě, když zapadají do místa a reagují na svoje okolí, jak tvarově, tak materiálově. Osobně se mi nelíbí, když někdo neustále opakuje jeden a ten samý projekt a považuje to za architektonický rukopis.

Jinak jeden z hlavních problémů je, že člověk dost často pracuje na projektech, které se nerealizují. Takže nejvíc pyšná jsem na věci, které se realizovaly. Když vidím, že to pak funguje. Problém v architektuře s realizací projektů měl mimochodem i vliv na můj soukromý život. Chvíli mi trvalo, než jsem se vypracovala k samostatnému projektu. Do něj jsem pak vložila hodně svých myšlenek a samozřejmě jsem chtěla být u jeho realizace. Dlouhou dobu to vypadalo, že každou chvíli získáme stavební povolení, tak jsem dítě delší dobu odkládala. Až jsme si s partnerem řekli, že už to začíná být nezdravé. Teď mám rok a půl staré dítě, a ten projekt se nehnul z místa. Jenže s dítětem vypadneš z práce. A když máš dětí víc, vrátíš se do práce ve čtyřiceti a nemáš za sebou ani jeden dokončený projekt, tak to není moc dobré do portfolia.

Co je podle tebe důležité pro to, aby člověk mohl dělat dobrou architekturu?

V první řadě je to tým a spolupráce v něm. Projekt nikdy nedělá jenom architekt. Je tam spousta lidí, kteří se angažují, a člověk zvenčí je asi nevnímá. Málokdo přemýšlí nad tím, jestli inženýr vymyslel dobře topení a chlazení. Ale jedná se o práce, které jsou pro konečný produkt dost důležité. Pak musíš mít organizační talent, abys lidi kolem sebe koordinovala. Také mám pocit, že pomáhá, když se zapojí i klient a nastíní svoje představy.

Kromě dobrého týmu pak k dobré architektuře potřebuješ samozřejmě hodně času. A k tomu je pak důležité zázemí, pro rodinu to třeba znamená dobrý systém školek. V Česku tohle není zrovna dokonalé. Samozřejmě tu jsou soukromé školky, ale je to otázka financí. Přemýšleli jsme o tom, že bychom Idu dali do soukromé školky. Na pokrytí výdajů by možná poloviční úvazek stačil, ale pak přemýšlíš o druhém dítěti a to už by nešlo. Ani nejde moc kalkulovat s tím, že bych dítě dala na čas do soukromé školky a pak ho dala do "státní". Zřejmě bych ani nechtěla ho vytrhávat z kolektivu. Přijde mi zvláštní, když je tady možnost zvolit si délku rodičovské na dva roky a pak nemít dítě kam dát. Zřejmě se předpokládá, že to zvolí jenom ženy manažerky, které mají soukromé řešení. Varianta dvouleté rodičovské nepočítá s nějakou normální pracovní pozicí a s normální mzdou.

Na závěr bych se zeptala, na čem v ting architects momentálně pracujete.

Momentálně realizujeme menší věci, teď třeba architekturu Febio music festu. Většinu času ale věnujeme hlavně práci na soutěžích. Podařilo se nám třeba obsadit druhé místo v soutěži o multigenerační hřiště. Teď jsme se aktuálně umístili mezi 15 nejlepšími návrhy v mezinárodní soutěži v Helsinkách v konkurenci 97 projektů. Samozřejmě doufáme, že se nám brzy podaří něco vyhrát.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.