Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Jsem intelektuálním zločincem

Jsem intelektuálním zločincem

17. březen 2002  | Mirek Vodrážka
Měly by ženy rovnoceně participovat na moci a tudíž měly být vystavené pokušení Moci? Stojí za Havlovým intelektuálním selháním krize mužské identity? Je svoboda vzácnou menstruací ducha? Tyto a jiná témata můžete objevit ve feministickém rozhovoru v Salonu (literární příloha Práva).
 

[verze pro tisk ...]

21.03.2002 - SALON str. 01

 BLUMFELD 2002

* Své veřejné působení jste začal v roce 1977. Tehdy jste vyšplhal na sochu svatého Václava a určitou dobu jste pak byl na "studijním pobytu" v blázinci.

Tohle první veřejné "spisovatelské" extempore se odehrálo v době policejní hysterie po vzniku Charty 77. V předběžné vazbě mi přišili politický paragraf 202 - výtržnictví. Pak ale soud rozhodl, že nejsem schopen rozpoznat "nebezpečnost svého jednání pro společnost", takže jsem skončil na polokriminálnickém oddělení v Bohnicích. Čtvrt roku mě léčili například inzulínovou šokovou terapií. Velká Sestra - soudní znalkyně a primářka pavilonu - mi vyhrožovala, že jestli ještě jednou udělám podobnou politickou performanci, nikdy už se z jejího zamřížovaného pavilónu nedostanu.

* Jak jste se rozhodl?

Když jsem viděl, jak tam likvidovali lidi, uvědomil jsem si, že tahle disciplinární instituce je horší než kriminál. V něm má člověk aspoň jistotu, kdy ho pustí ven. Ještě mnoho let jsem pak musel být jako sociální delikvent pod soudní ochranou z důvodů hrozící recidivy. Katastrofickým událostem prostě kráčím vstříc. Úplně první začala, když mě moje o dvacet minut starší sestra naučila ve třech letech mluvit v ženském rodě. Pak mě odvelela rozbíjet okna na ulici, kde jsme bydleli. Další katastrofa přišla, když se rodiče rozváděli a zapomněli na mě. Když jsem skončil základní školu, ani si toho nevšimli. Tak jsem ani nestudoval, ani nepracoval. Jen jsem chodil hrát basket a objevoval hudbu a filosofii. Pamatuji se, že jsem v té době četl knihu Právo na lenost? - s příznačným podtitulem Strach ze svobody od Giani Totiho. Tehdy existovala pracovní povinnost. Policajti, ale ibývalí učitelé se divili, jak je vůbec možné, že nic nedělám. Věštili mi, že to se mnou dopadne špatně. Měli naštěstí pravdu.

* Zatímco ostatní pilně studovali, vy jste se flákal.

Po zátahu proti undergroundovém časopisu VOKNO v listopadu 1981, když jsem opět skončil v předběžné vazbě, mě vyhodili z rozmnožovny, kde jsem pracoval, a jelikož nebylo možné sociálně padnout níže, propadl jsem se do kotelny mezi různé outsidery, tedy mezi sociálně blízké. Odjakživa mne oslovují lidé na životní hraně, neboť úspěch je vždy v jistém smyslu sociálním trestem. Rozervaní básníci jako Nerval nebo Plathová, požírač živých myší Ladislav Klíma nebo feministická solitérka Anna Pammrová. V určité době mne ovlivnil náboženský židovský myslitel Maxim Duren, toho však na sklonku života iritovaly mé femininní sklony, takže mě obvinil z intelektuálního sukničkářství a advokátství homosexuálů. Co ale opravdu nepřenesl přes srdce, byly moje "ženské" červené kalhoty. Vliv na mne měl i nedávno zemřelý fenomenolog Jiří Němec, který byl v katolických kruzích vnímán jako "zednáři vyškolený trojský kůň, rozkládající odvěké jistoty". Deset let jsem chodil na filosofický seminář nepředmětného myšlení Ladislava Hejdánka. Stejnou dobu u nás doma přednášel existenciální mystiku Egon Bondy a další. Určitým zasvětitelem mi ale byla i jedna židovská dívka. Když mi bylo deset let, vstoupila do třídy a ten romantický platonický vztah mne vyživoval až do jednadvaceti, než jsem poznal jinou židovskou "indiánku".

* Delfský bůh věštírny vyslovil velký příkaz filosofie GNÓTHI SEAUTON - Poznej sám sebe. Píšete eseje o chaosu, médiích, globalizaci, feminismu. Znamená to, že se jejich prostřednictvím snažíte poznat sebe sama? Nebo jste se již poznal a dopřáváte si luxusu poznávání jiných a jiného?

Jak může člověk poznat sám sebe, když v každém poznání je obsaženo zahalující libido moci? V centru mého zájmu není "sebepoznání". Usiluji o lehkost korku tancujícího na vlně života a zkoumám při tom etiku chaosu v krajnosti možného.

* Dozvěděl jste se - o světě, o člověku, o bohu, o sobě - něco, co vás příjemně, či naopak nepříjemně překvapilo?

Ptám se pořád, ale odpovědi jsou bárky zakotvené v přístavu Mlčení. Více než z Kantovy Kritiky čistého rozumu jsem se dozvěděl ze svého hraní na piano nohama, z expresivního nočního výkřiku starého cikána, z pohybu mraků nebo z pohledu do čerstvě vykopaného irského hrobu, do něhož moje sestra nedávno pochovávala svého syna. Uvědomil jsem si naplno, že chaos má především děsivou tvář propasti, kterou nezakryje ani modlitba. Z této zkušenosti se zrodilo moje současné představení Dance Macabre.

* Vaše hudební vystoupení - doprovázená zpěvem a tancem vašich kolegyň - mají patetickou atmosféru, jsou sugestivní, často mají obřadní charakter. Vystupoval jste několikrát i v kostele. Je to snaha prolomit se do "sakrální sféry"?

Jednou jsme se zpěvačkou Editou Adlerovou a tanečnicí Antonií Svobodovou hráli oratorium ženské duše, Carmina Femina, v jednom pražském katolickém kostele. Celé to natáčel režisér Ivan Vojnár. V úvodní scéně představuje ženskou bohyni polonahá tanečnice. Pár dní po představení mi najednou zavolali, že se stal hroznej církevní průser a že převor jim sdělil, že se na veřejnosti nesmí tato scéna objevit v žádné podobě. Ačkoliv tanečnice nebyla o nic obnaženější než polonahý muž, který byl všude kolem zobrazen na kříži, zákaz naznačuje, že pro patriarchální spiritualitu je ženské tělo mocnějším chrámem než samotný kostel. Konkurenční chrám musí být tedy zbořen tak, jak se to dělalo s ženskými chrámy ve starověku. Nad ně se pak napsalo: Držte ženy pod vládou! Kdyby církev nebyla misogynská, zobrazovala by ukřižované nahé ženské tělo vedle těla mužského. Myslím, že nahé ženské tělo nenarušuje sakrální prostor, ale naopak ho zmnožuje - je chrámem v chrámu.

* Řádný filosof dnes přednáší na fakultě, občas si trochu uvolní kravatu. Vy se za filosofa považujete, ale převléknete se do ženských šatů a prsty tančíte po klávesách.

Takový filosofický kravaťácký "falus" jen zatěžuje tělesnost i intelekt. Kdybych vyučoval chaosu, moje přednášky by začínaly na loďkách u Slovanského ostrova, pak by se plulo volným proudem po vodě až ke splavu před Karlovým mostem. Těsně před hranou jezu, kde by se přepadalo do víru života, by hodina vrcholila bleskurychlým přezkoumáním životních bifurkací, kdy se lidské jednání ocitá na rozcestí mezi různými volbami - například zda zachránit jen sama sebe, nebo se nechat pasivně utopit v turbulentním proudu doby či naopak pomoci druhému. Věřím, že se vždy najdou aspoň dva páry lidských rukou, které se pevně spojí a skočí přímo do oka víru s nadějí, že tímto svým kvalitativně novým dynamickým pohybem překonají úskalí smrti bílého šumu života. Tuhle zabíjející fibrilaci statického života může ztělesňovat nejen měšťácký nebo konzumentský životní styl, ale třeba i narkomanský.

* Filosofa chápeme jako "milovníka moudrosti". Vy jste "milovníkem chaosu". Jaký je rozdíl mezi filosofem a chaosofem?

Protože jen bohové mohou být moudří, zbyla pozemšťanům možnost okusovat kosti v podobě "lásky k moudrosti". To je odkaz Řeků. Jako radikální feminista ovšem zkoumám podvratnější polohy řeckého myšlení. Ve spodních vrstvách nacházím vztah k bohyním chaosu a poznávám pohyby chtonického myšlení. Jsem myslitelem filosofického podsvětí - intelektuálním zločincem, který i z etických důvodů nemůže respektovat řád myšlení, neboť za jeho mužskou strukturou spatřuje svobodnější a hlavně všudypřítomnou hru chaosu. Proto mne fascinují společenské zlomy, osobní diskontinuity a trajektorie skupinového bloudění. Sestupuji v myšlení do temných a zamotaných končin, kam se nikomu moc nechce. Nejsem tedy "milovníkem chaosu", filo-chaotikem, ale hledačem chaotické "ženské" moudrosti, která je intelektuálně neovladatelná, měkká, složitá a nenásilná. Právě ono možné poznání moudrosti v chaosu - to je smysl chaosofie.

* Chaosofie a feminismus jsou pro vás dva proudy téhož směřování?

Byl bych nedůsledný chaosof, kdybych nebyl ve zvláštním, až symbiotickém vztahu s vlivnou persónou, která si permanentně zve muže a dnes i ženy na svůj pokušitelský pouštní kobereček, kde jim nabízí všechno možné, aby je svedla tam, kam potřebuje. Svou práci dělá naprosto mistrně, a to po celé věky. Pokušitel má sice spoustu apriorních moralistních nepřátel, ale pro mne je spíš partnerským vyzyvatelem. Když se na počátku 90. let mnoho přátel z disentu katapultovalo přes noc z kotelen do nejrůznějších funkcí, pozval si i mne a nabídl mi cosi. A jak jsem o té nabídce přemýšlel, jasně jsem si uvědomil, že když řeknu ANO, jednou provždy se celý můj život změní. A jelikož svoboda znamená umět říci NE, objal jsem tuto persónu se slovem Díky! a odešel domů pokračovat v psaní Chaokracie - vědom si jasně toho, že bez tohoto svobodného odmítnutí, bych ji nemohl nikdy napsat v takovém žáru svobody, jak byla napsána. Proto chci, aby i ženy mohly rovnocenně participovat na moci, chci, aby i ony měly možnost mocenské volby, aby měly vůbec šanci ji svobodně odmítnout nebo "žensky" změnit. Odmítám však představu mnohých žen, že mohou ovládat svět a muže svou mazaností, přetvářkami a neotevřeností - to je taktika a mentalita otroků. Nedívám se tedy na feminismus jen podle měřítka, co všechno ženy dokáží "získat", ale taky čeho všeho se zcela svobodně dokáží vzdát, a to právě tváří v tvář Pokušiteli. Proč by na poušť pokušení měli být vyváděni pouze Synové Boží a nikoliv Jeho Dcery? Chci pro ženy rovnost v přímém pokušení moci!

* Tu a tam se podepisujete Mirka Vodrážková. I ve vaší hudbě a esejích je patrný jistý okatý transsexualismus. Jak prožíváte menstruaci a vůbec tyhle typicky ženské věci?

Když jsem dostal pozvání na diskusi o feminismu do prezidentské vily Amálie, řekl jsem své ženě: "Ivíku, musíš mi ušít sukni!" Trochu jsem ji tím vyděsil. Je nadějné, že i u nás konečně došlo k tomu, že lidé dříve zaškatulkovaní do světa medicínské patologie začínají lépe vyjadřovat své problémy. Pro nejrůznější formy transsexualismu či transvestismu se dnes používá daleko přesnější pojem transgender. Takže já nemám problém s pohlavní orientací, ale společenské pohlaví má problémy se mnou. Menstruuji, řekněme, intelektuálně a umělecky, a vzdoruji tak stejnému diskriminačnímu pohlavnímu systému, jaký utlačuje ženy.

* Ví se, že svobodu je možné chápat všelijak. Jak ji chápete vy? Jako svobodu vybrat si pohlaví, svobodu vybrat si identitu?

Svobodu chápu jako něco dynamického, co se musí neustále - cyklicky - obnovovat, co však přináší samo sebou naději na "plodné" problémy. Svoboda je vzácnou menstruací těla i ducha. Chvíli tu je, ale v témže okamžiku již odchází. Protestuješ na náměstí a symbolicky zvoníš klíči vrchnostenské moci, ale v tu chvíli již svoboda "odchází", neboť není trvalým stavem ani nějakou daností, jak se nám politici snaží namluvit, a přichází - nejprve nepozorovaná - další či jiná nesvoboda. Svoboda je permanentně sebeobnovujícím procesem vzácné plodnosti života.

* Rolí nezávislých filosofů a intelektuálů bývalo klást otázky a hledat na ně odpovědi. Již delší dobu to vypadá, že kladou pouze otázky - na odpovědi jako by rezignovali. Vy sám často odpovídáte otázkou či úkrokem stranou. Mnohé tato intelektuální samoúčelnost provokuje, mnozí intelektuály zatracují jako cosi, co je pouhou přítěží "přirozeného běhu věcí".

Otázka nemá povahu věrného čekatele, proto i odpověď bývá často navrátivším se emigrantem, na kterého ani nikdo nečeká. Rozumím Lyotardovi, který říká, že intelektuál - ať spisovatel nebo filosof - je zodpovědný pouze otázce. Jeho adresátem není veřejnost. Své zprávy má vysílat na poušť. Myslím, že bychom si měli už konečně vzít poučení z "krizového období" vlády Václava Havla, kritizujícího intelektuály a umělce za to, že "neodpověděli" na výzvu doby a nevstoupili do politiky jako on. Pro některé umělce je naopak problémem veřejné funkce opustit, jako například pro z mého pohledu neo-rasistu Milana Knížáka, který se nerozpakuje souhlasit s odsunem Palestinců jako dnešním řešením situace na Blízkém východě.

* Václav Havel se stal terčem permanentní kritiky, když očekával, že umělci a intelektuálové vnesou do politiky zcela nového ducha. Kritický jste vůči němu i vy, zároveň však očekáváte, že nového ducha by do politiky mohly vnést ženy a dobrovolně "kastrovaní" muži.

Jsem zcela osamělým kritikem Václava Havla, protože od počátku jeho vstupu do takzvané vysoké politiky upozorňuji na to, co nikdo nechce vidět, - jeho "selhání" souvisí s krizí mužské identity. Na počátku jeho vývoje stojí "ženský" hlas intelektuála obhajujícího mírové hnutí, rozpuštění vojenských paktů, zastavení takových megastaveb jako Gabčíkovo anebo varování před "krátkozrakou iluzí" demokracie, která s člověkem manipuluje jemnějším a rafinovanějším způsobem než brutální totalitní systém. Krátce po svém zvolení však začal poslušně obhajovat to, co dříve kritizoval. Je typickým tragickým intelektuálem 20. století, kterého ovládlo maskulinní bytí a jeho libido moci. Svět člověka i přírody ohrožuje falocentrismus - jednostranná orientace na mužské hodnoty, v nichž "falus" vystupuje jako garant jednoty, integrity, jako norma a zákon světa. Nového ducha do politiky proto nemohou přinést politické "eunušky" v zajetí falocentrismu, jako je Thatcherová, nebo i Buzková a Marvanová, ale ženy a muži vědomě se vztahující k alternativnímu politickému diskursu.

* V mužském "řádu věcí", jmenovitě v mužském organismu, je prostě mnoho chemikálií, které ženám chybějí; například hormony "produkující" mužskou agresivitu. Odtud ona výbojná a nesmířlivá mužská kultura.

Mýtus o lidském organismu, jehož chování je naprogramované zevnitř, například hormony, má jednu excelentní vadu - nepočítá s lidskou bytostí jako otevřeným systémem, který je nahodile namixovaným koktejlem složeným nejen z vnitřních ingrediencí, jako jsou hormony a chromozomy, ale především z venkovních směsí v podobě nejrůznějších společenských obrazů a norem. Přičemž právě vnější kulturní vlivy mění vnitřně naprogramované procesy. Například hormonální poruchy anorektiček vznikají vlivem agresivních "venkovních" obrazů hollywoodských barbín. Naopak stresové hubnutí, děsivé noční můry a neschopnost se smát jsou u mužů vyvolány válečnými vzpomínkami třeba na to, jak vyhazovali za letu z bojových vrtulníků živé zajatce.

* Častokrát jste se - po dobu, co vás znám - vyjadřoval těmito slovy: Teprve když se věci přeženou, ukáže se, jaká je pravda. Jakou pravdu odhalily teroristické útoky z 11. září, kromě toho, že zmařily tisíce životů?

Například tu, že "chaokracie" se stále víc prosazuje. Což v konkrétním případě znamená, že čím je systém komplikovanější, a tedy chaotičtější, tím je křehčí. Jediný specializovaný terorista teď může ohrožovat celý kontinent. Planetární superteroristé pochopili, že zbraň i prostředí musí mít chaokratickou strukturu "toku". Demokracii už neohrožují jen totalitarismus, terorismus nebo korupce, ale především sama nová civilizační technostruktura, která se vyznačuje zdánlivě nevinnou a neviditelnou revolucí: permanentním "pohybem v prostoru". Politici, média i náboženští představitelé sice neustále konzervují iluzi, že svět má povahu řádu, avšak jeho základní osnovou je chaos. Sociolog Giddens říká, že globální společnost se rozvíjí "anarchicky a nahodile". Neexistuje tedy ani řešení problému terorismu podle nějakého pevného řádu, ať vojenského nebo politického. Každé takové řešení je jen iluzí. Baudrillard jasnozřivě napsal, že každý boj proti terorismu je pouze politickou simulací, v níž jsou stát i teroristé fantasmagorickými spojenci v kruhovém uspořádaní. Tahle maskulinní fantasmagorie spočívá v tom, že si "muži" myslí, že jsou vedeni samou zákonitostí či vyšší nutností. Ve skutečnosti jsou opilými hráči, kteří si hrají s globálními kostkami moci, kdy rozhoduje jen náhoda destruktivních procesů. Nevěřím "mužům" - nevěřím ani sobě, neboť v mužském řádu věcí je z větší míry obsažena neschopnost řešit problémy světa.

* Teprve když jaderná elektrárna v Černobylu radikálně přesáhla samu sebe, začali se lidé ptát, kde se tu najednou vzala. Vždyť včera ji ještě nikdo neznal. Jakási skrytá pravda začala dostávat hrozivě konkrétní obrysy?

Přírodní katastrofa po obrovském zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 nastolila otázku, která předvolala Boha k lidskému soudu: Jak uvést do souladu boží dobrotu s rozpoutáním přírodních sil? Ekologické katastrofy jako v Černobylu nebo v italském Sevesu předvolaly před soud civilizační pokrok a nastolily otázku: Jak uvést do souladu dobro civilizace s rozpoutáním jejích technologických sil? Zdá se, že decivilizační katastrofy v roce 2001 předvedou před soud stávající politické systémy. Jak uvést do souladu dobro demokracie s rozpoutáním politické destrukce? Často sice mnozí hovoří o bin Ládinovi, ale mlčí o daleko skrytějším a nebezpečnějším fenoménu, jímž je například antraxový "mcveighismus". Možná, že Západu chybí postmoderní politický Voltaire, který by se radikálně zeptal: Je opravdu demokracie nejlepším z možných systémů?

* Postmoderna dospěla pouze ke "kontrarevolučnímu" poznání, že svět nelze změnit, lze jej pouze jinak interpretovat. Možná bude jiný, těžko však lepší. A velké katastrofy urychlují běh událostí, vyžadují si hledání odpovědí na otázky, které bychom si raději nepokládali, vyžadují řešení problémů, které bychom raději zametli pod stůl. Válka prý je dokonce motorem technického vývoje.

To, že válka je motorem pokroku, tvrdí především lidé propadlí do pasti lineárního myšlení. To odráží relikt náboženského myšlení, v němž jsou události vlečeny jedním směrem - jako by na soumaru dějin směřovaly do brány konečné Spásy. Jenže, co když je svět chaotický? Co když má více bran a směrů? Co když je každá událost jako klíčící brambora, z níž vyráží mnoho výhonků a zcela různými směry? A co komplementarita procesů, kdy zrychlení v jedné oblasti znamená zpomalení v druhé? Metafora "běhu událostí" je pochybná, protože žádná událost není jen jedna, ale spíše je nekončícím hroznem událostí. Vždyť kdy skončila druhá světová válka? Někteří tvrdí, že teprve zbouráním berlínské zdi v roce 1989. Obávám se, že ani tím neskončila. Když totiž v 90. letech začaly etnické čistky v Jugoslávii, skupina mužů z jedné vesnice vstoupila do domu souseda a se slovy Tvůj otec byl ustašovec! "pokračovala" v neukončeném vražedném válečném díle. A co středoevropská diskuse o Benešových dekretech a odsunu Němců? Takže "pravda" o 11. září jakožto hrůzné události je v neschopnosti vzdorovat její budoucnosti. Dějiny mnohých historických událostí jsou jako "život po životě". Přežívají nás.

* Pokud vím, Usáma prohlásil, že útok na Manhattan byl dílem "arabských avantgardistů". Jejich zásluhou se situace ve světě rázem zradikalizovala. Lze předpokládat, že tato "avantgarda" vývoj globální civilizace pozastaví nebo dokonce spustí jakýsi autorevers, že naskočí jakýsi retro-scénář a dějiny se obrátí směrem zpět? Vy sám jste nedávno psal o náznacích decivilizace.

Západní civilizace svým rozhodnutím bombardovat Afghánistán pouze naplnila Bushovu představu o kolektivní vině a hrozbu "stíhání národů". Bush je v jistém smyslu marxista, neboť se svým výrokem "Buď jste s námi, nebo s teroristy!" přihlásil k bipolární marxistické dialektice společenských napětí: Kdo není s námi, je proti nám! Tahle válka je decivilizačním podvodem, jehož smyslem je zamaskovat, že Západu a bývalému Východu vyhovuje moderní bipolární svět studené války víc než svět postmoderního přeskupování moci, v němž stále větší roli začíná hrát takzvaný Jih. "Boj proti terorismu" poskytl studenoválečnickému Severu nové politické instrumenty, aby se mohl navrátit o století nazpět a rozparcelovat si svět podle starých cynických hegemonických zájmů. Strach z dějin spojuje všechny strany konfliktu. To, čeho jsme svědky, není "válka kultur", ale proces decivilizace, kdy existuje - a to navzdory různosti kultur a civilizací - "mužská" shoda v tom, že násilí je legitimním řešením sporů. Je to hluboký omyl Bushův i Havlův, o teroristech ani nemluvě.

***

MIROSLAV VODRÁŽKA (1954) - publicista, hudebník, herec, výrazně společensky činný mj. jako feministický aktivista. Jeho nejvýznamnějším spisem je esej Chaokracie (1997), v němž píše o nové epoše jako o době zániku demokracie. Nakladatelství Host připravuje pod názvem Decivilizace v tomto roce k vydání soubor shrnující jeho úvahy od konce 80. let.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.