Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více

Konference Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

11.12.2017  Praha  | 

Oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v.v.i. zve na konferenci Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

Více
feminismus.czČlánky › „Jiná“ Heda Gablerová

„Jiná“ Heda Gablerová

„Jiná“ Heda Gablerová

Pražské Divadlo v Dlouhé uvedlo na konci letošní sezóny, konkrétně 21. května 2016, novou inscenaci hry norského dramatika Henrika Ibsena Heda Gablerová v režii Jana Nebeského, s Lucií Trmíkovou v titulní roli. A je to opravdu tak trochu „jiná“ Heda Gablerová.

Henrik Ibsen je stoupenkyním a stoupencům feministického myšlení znám především díky své Noře, avšak nejen Nora, ale také Heda Gablerová, je postava z genderového pohledu více než zajímavá. Zatímco Nora je figurou převážně kladnou, se kterou lze snadno soucítit, Heda Gablerová se všem snahám o vyvolání sympatie sveřepě brání. Často bývá zpodobňována jako postava veskrze negativní, necitelná, prospěchářská, bytostně znuděná vším a všemi, a můžeme ji tak chápat jako Nořin temný kontrapunkt.

Avšak takový pohled na Hedu Gablerovou je podle mého názoru jen velmi povrchní a zevšeobecňující. Je sice pravdou, že Heda svého manžela nikdy nemilovala a dychtí po životě ve snadném přepychu, avšak její existenciální znuděnost a destruktivní jednání mohou být stejně dobře nahlíženy jako reakce na „něco“. Frustrující a současně opojně přitažlivé je na Hedě to, že prakticky neznáme její minulost. Ze samotného děje hry se o jejím předchozím životě dozvídáme jen velmi málo. Z několika letmých zmínek víme o jejím otci, avšak o matce nepadne během hry ani slovo – bez zajímavosti není ani to, že přestože je Heda vdaná a ve skutečnosti se jmenuje Tesmanová, většinou je oslovovaná a označovaná jako Gablerová, což je její rodné jméno po otci, generálu Gablerovi. Víme, že si Heda svého chotě příliš neváží, o nějaké hluboké náklonnosti nemluvě, a současně, že v minulosti měla citový vztah s tajemným Eilertem Løvborgem a snad i s doktorem Brackem. To vše ale zůstává skryto v závoji náznaků, ze kterých můžeme dovozovat jen velmi málo. Hedu lze proto sotva hodnotit příkře bez znalosti skutečné motivace jejích činů. Diváky a divačky znalé (hlubinné) psychologie jistě napadne, že Hedino chování může být výsledkem nepřekonaného oidipovského komplexu, absence ženského vzoru v podobě matky či psychické deprivace anebo dokonce zneužívání, ale to jsou jen dohady a potenciální (auto)projekce.

Proč tedy máme tendenci pojímat Hedu Gablerovou jako vtělené zlo? Vždyť její charakteristiky, jako je citová povrchnost, vztahová přelétavost, bezcílnost, znuděnost či prospěchářství a instrumentalita, mohou být dost dobře odpovědí na výchovu a dospívání v „mužském světě“. Není snad pravdou, že kdybychom tytéž vlastnosti připisovali muži, nebyl by to zdaleka takový zloduch, ale v podstatě „normální chlap“, který je tak trochu partnersky nestálý, znuděný a orientovaný na statky? Hedu Gablerovou tak můžeme vnímat jako ženu, která nemá ony „typicky ženské“ vlastnosti, nýbrž přejímá vzory chování mužů, kteří ji obklopují.

Heda Gablerová proto může vnějškově a se značnou mírou předpojatosti působit ne jako žena, ale muž. Jako žena mající „povahové rysy muže“. Stojí v centru dění a kolem ní se míhají mužské postavy jejího manžela Jørgena Tesmana, Eilerta Løvborga a rodinného právníka doktora Bracka. Ostatní postavy tu mají spíše podružný charakter, ostatně i zbývající ženské hrdinky – Tea Elvstedová a tetička Julie – jsou v textu hry vykresleny velmi genderově „příhodně“, jako bezelstné ženské duše, čímž se jen posiluje obraz Hedy Gablerové jako té jiné, a priori špatné a skrz naskrz zkažené.

Zdá se však, že režisér inscenace Jan Nebeský si tento genderový rozměr Hedy Gablerové velmi dobře uvědomuje a přistupuje tak k jakémusi „transgenderovému“ vyobrazení hlavních postav hry. Zatímco Heda Gablerová je vylíčena převážně jako muž, tři stěžejní mužské postavy jsou převlečeny za ženy. Pro vyjádření genderové příslušnosti daných postav využívá režisér typických vnějších atributů, jako jsou šaty, boty, líčení, způsob péče o tělo, mimika a gesta i posazení hlasu a dokonce i jídlo – zatímco Heda se ostentativně cpe krvavým tatarákem, její muž exhibuje se šlehačkovým dortem. Svět Hedy a ostatních postav je oddělen také fyzicky několika průhlednými skleněnými stěnami, přes které spolu postavy hovoří. I v tom můžeme spatřovat určitou metaforu oddělenosti mužského a ženského světa, byť ne důslednou, protože zatímco Hedě je vyčleněn jeden segment prostoru, ostatním postavám (mužským i ženským) slouží po většinu děje druhý.

Tato genderová transformace Hedy a tří mužských postav má paradoxní, ale de facto logický účinek: titulní postava Hedy se dostává jakoby do pozadí a ztrácí na výraznosti, které naopak nabývají muži díky svým barvitým, kýčovitým svrškům i výrazné gestikulaci a mluvě. Heda se tak zejména v úvodní části představení stává spíše ironickou glosátorkou, či přesněji glosátorem, dění „na druhé straně“. Dodejme však, že s tímto až groteskním pojetím části představení ztrácí parciálně na výmluvnosti také text hry, který je nucen rezignovat ve prospěch exteriéru.  

Přes veškerou snahu režiséra a jeho týmu o netradiční pojetí Hedy Gablerová zůstává výklad zpočátku u určité genderové stereotypnosti, jelikož transformace osob je do značné míry zpodobněna pouze prohozením krajních poloh reprezentace daného genderu (maskulinita, femininita) – Heda získává „tradiční“ rysy muže a mužské postavy se naopak mění v „typické ženy“. Jako by neexistovalo nic mezi, žádná individuální náplň těchto forem. Teprve ve chvíli nastávající krize, v momentu ztráty pevné půdy pod nohama, dochází k prolomení a odhození vnějších atributů genderové identity (všichni jsou oblečeni do tmavých, nevýrazných šatů). Současně dochází i k narušení vzájemného fyzického prostoru – Heda vstupuje do prostoru, který byl dosud určen jen ostatním postavám, a naopak některé z dalších postav pronikají do dosavadního hájemství Hedina. Jako by nám tím režisér chtěl říci, že teprve v momentu ohrožení bezpečné zóny našeho každodenního přežívání se stáváme tím, čím skutečně jsme. Odhazujeme fasádu a masky, za kterými se skrýváme, a předstupujeme před ostatní jako lidé z masa a kostí. Teprve v této chvíli ztrácí genderová příslušnost na významu, není důležité, zda jsme muž či žena, ale kým opravdu jsme a jak se zachováme.

I Heda dospívá k činu teprve tehdy, když dochází ke zvratu a změně v poměru sil, když ztrácí moc nad muži kolem sebe – vlastně ženami kolem sebe, neboť ona je zde mužem a muži ženami, s nimiž ona zdárně manipuluje. Manžel nachází nový smysl života v podobě projektu, jemuž se hodlá věnovat ze všech sil a k němuž Hedu nepotřebuje, Eilert se „vytrácí“ a doktor Brack získává nad Hedou převahu, neboť zná tajemství jejího posledního hříchu. Navíc i dosud neškodná Tea, která dokázala být nanejvýš otravná těmi svými vlasy, ukazuje, že by mohla Hedu po boku jejího manžela nahradit. Teprve ve chvíli ztráty své mužské nadvlády je Heda odhalena ve své lidské slabosti, současně však nalézá sílu a odhodlání jednat...

Režisér Jan Nebeský a jeho tým si zvolili pro tento transgenderový experiment vhodný text – ne každá hra by takový postup samozřejmě snesla. Představení tudíž není pouhým převyprávěním příběhu v dobových kostýmech a kulisách, ale naopak výsledkem cílené a důsledné snahy o odhalení a interpretaci některých na první pohled skrytých motivů. Pro diváky a divačky, kteří tento přístup preferují, může být nová inscenace Hedy Gablerové v Dlouhé zajímavým podnětem k zamyšlení a sebekonfrontaci. Inscenace nepostrádá momenty groteskní ani tragické a rozhodně nikoho nezanechává netečným, naopak přihlížející nutí, aby se vůči prezentovanému útvaru nějak vymezili, ať už v pozitivním či negativním smyslu.

Pro úplnost dodejme, že všichni účinkující, nejen představitelka Hedy Gablerové, Lucie Trmíková, ale stejně tak i představitelé tří mužských postav - Jan Vondráček, Miroslav Hanuš a Robert Mikuš - působí ve svých rolích přesvědčivě a zdá se, že se s režisérovou ideou sblížili a ztvárňují ji s chutí a živočišnou energií, byť zejména zpočátku se vykreslení jejich postav patrně záměrně pohybuje na hranici levné travesti-karikatury. Také Klára Sedláčková-Oltová a Jaroslava Pokorná pojímají své ženské figury velmi osobitým způsobem, který konvenuje celkovému vyznění této netradiční inscenace, jež se na prkna Divadla v Dlouhé vrací po prázdninové pauze opět v září.


Henrik Ibsen: Heda Gablerová
Divadlo v Dlouhé, Praha

Premiéra: 21. 5. 2016
Délka představení: 1h 45 bez pauzy

Překlad: František Fröhlich, režie: Jan Nebeský, scéna: Jan Nebeský a Jana Překová, kostýmy: Jana Preková, dramaturgie: Štěpán Otčenášek, light design: Filip Wiesner, asistent režie: Zuzana Kolomazníková.

Účinkují: Lucie Trmíková (Heda Tesmanová), Jan Vondráček (Jørgen Tesman), Miroslav Hanuš (JUDr. Brack), Klára Sedláčková-Oltová (Tea Elvstedová), Robert Mikuš (Eilert Løvborg), Jaroslava Pokorná (Juliana Tesmanová), Marie Turková (Berta).

Fotografie: Divadlo v Dlouhé/Bohdan Holomíček

Více informací o inscenaci:http://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/heda-gablerova   

 

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.