Feministická konference

28.8.2018  Moravskoslezský kraj  | 

Zajímá vás feminismus a chcete se dozvědět něco víc o tématech, kterými se současné feministky zabývají? Pak je tato akce určena právě pro vás.

Více

Média z pohledu novinářek - diskusní večer

19.9.2018  Praha  | 

Další z řady diskusních večerů v Knihovně Gender Studies bude tentokrát věnován tématu žen v médiích a zpravodajství. Diskutovat budeme o situaci novinářek v českém mediálním prostředí a jejich postavení v redakcích nebo o vlivu genderu na mediální obsah.

Více

DIY Karneval - Women's rights are human rights

22.9.2018  

Letošní DIY karneval zvedá jedno, zdálo by se, běžné až banální téma - ženská práva. Proč běžné a banální? Řada lidí vám řekně, že doba boje za práva žen je úspěšně za námi, a že diskriminace a násilí páchané na ženách patří minulosti. Dost často zapomenou například na takové detaily, že Česko vede stále přední příčky v rozdílném odměňování žen a mužů za stejnou práci. Že většina řídících pozic je obsazena muži. A že a s různými druhy sexuálního obtěžování či násilí se za život setkala skoro každá žena. Ačkoli freetekno komunita, ze které DIY karneval vzešel, bývá označována za žensky nejotevřenější ze současných subkultur, ruku na srdce, ani zde nejsou poměry ideální.

Více
feminismus.czČlánky › Jediná forma emancipace - rozklad silných struktur: Esejistický rozhovor s filosofem a feministou Mirkem Vodrážkou

Jediná forma emancipace - rozklad silných struktur: Esejistický rozhovor s filosofem a feministou Mirkem Vodrážkou

Jediná forma emancipace - rozklad silných struktur: Esejistický rozhovor s filosofem a feministou Mirkem Vodrážkou
17. listopadu uplynulo dvacet let od událostí, které nastartovaly změnu režimu v tehdejším Československu a dnešní České republice. K těmto událostem se konala řada připomínkových akcí a „inventur“ různého druhu. Významně však chybí zamyšlení nad vývojem lidských práv a postavení žen a mužů v české společnosti. Právě proto se Gender Studies rozhodlo pro rozhovor s filosofem a feministou Mirkem Vodrážkou – dohadování trvalo díky Mirkovým občanským aktivitám a zaneprázdnění dlouho, ale výsledek rozhodně stojí za to.

17. listopadu uplynulo dvacet let od událostí, které nastartovaly změnu režimu v tehdejším Československu a dnešní České republice. K těmto událostem se konala řada připomínkových akcí a „inventur“ různého druhu. Významně však chybí zamyšlení nad vývojem lidských práv a postavení žen a mužů v české společnosti. Právě proto se Gender Studies rozhodlo pro rozhovor s filosofem a feministou Mirkem Vodrážkou – dohadování trvalo díky Mirkovým občanským aktivitám a zaneprázdnění dlouho, ale výsledek rozhodně stojí za to.

Dlouhodobě se zabýváš (a aktivně i vstupuješ) do genderových a feministických aktivit v České republice. Ve svých esejích a teoretických textech se často zabýváš rozdílem genderových studií a feminismu. Zdůrazňuješ větší potenciál změny u feministických aktivit a naopak podíl zakonzervovanosti u těch genderových. Alespoň tak tě chápu já. Mohl bys blíže popsat tento rozdíl a důsledky, které z toho podle tebe plynou?

Pro pochopení této diference je třeba nejdříve osvětlit filosofické pozadí. Henry Bergson říká, že často hovoříme o změně, ale nemyslíme ji. Nezmiňuji problém „změny“, stejně jako i francouzského myslitele náhodou, protože na počátku kritického rozlišování mezi genderovým analytickým diskursem a feminismem byla korespondence s jeho základní myšlenkou „tvořivého vývoje“, problémem svobody a jeho kritikou analytické pojmové „izolační perspektivy“, která nemůže dostát složitosti, komplikovanosti a dynamičnosti života.

V 90. let jsem prvopočátečnímu napětí a diferenci mezi genderem a feminismem rozuměl spíše konceptuálně nikoliv strukturálně. Avšak postupem času, jak se genderový analytický koncept začal u nás prosazovat a usazovat, navíc se specificky českou úchylkou danou historickým zpožděním a interpretačními zvláštnostmi, se mně stále tento podnik jevil filosoficky pochybný.

Už v roce 1991 jsem začal tušit, že hlavní problém bude v otázce, jak česká společnost (ženy a muži) bude rozumět feminismu, když přední propagátorka gender studies v souvislosti s feminismem veřejně kladla otázku, zda-li Západ rozumí českým ženám.

Navíc rané „porozumění“ feminismu se mi jevilo jako určitý druh strategické sociální hry na uvědomělý konsensus, kdy „rozumné“ ženy veřejně deklarovaly, že nebudou dělat problémy čerstvým národním hrdinům „sametové revoluce“ a nebudou tudíž stavět nějaké „malicherné“ překážky revolučním výdobytkům: „Naše ženy (včetně mne) se posléze domnívají, že u nás jsou nyní na programu jiné, významnější otázky než feminismus.“ (září 1991 Listy, Jiřina Šiklová)

Polistopadová společnost nejenže očekávala, že reprezentantka sociologického vědeckého diskursu „sama sebe jistě nebude označovat za feministku“, ale navíc předpokládala, že bude potvrzena feministická mytologie. Například, že české ženy mají feminismus zažitý víc než ženy na Západě, západní feministky na ně působí příliš militantně a adolescentně, navíc české ženy jsou emancipované, aniž si to uvědomují (!?), a tudíž vůbec o něm nepotřebují mluvit jako puberťačky ze Západu.

Je to analogie jak podle Švejka: Jsme feministky, ale nemusí o tom nikdo vědět.

Jenže dnes si ale některé feministky naopak myslí, že právě „mýtus socialisticky emancipované matky je možná největší bariérou skutečné vnitřní emancipace dcer“. (Alena Ortenová)

Navíc společnost právě pohřbila předcházející systém, takže tu byl i vhodný viník, odpovědný za veškerý neblahý stav i v oblasti prosazování ženských práv a feministických snah. Například skutečnost, že se po roce 1989 u nás feminismus nerozvíjí, bylo údajně dáno tím, že byl komunistickým režimem diskreditován. Samozřejmě, že nikomu nepřipadalo podezřelé, že scestnost této argumentace byla stejná, jako kdyby se tvrdilo, že se demokracie u nás po roce 1989 nerozvíjí dostatečně právě proto, že byla diskreditována komunistickým pojetím všelidové demokracie.

Doba si ale žádala feministickou mytologii... a tak ji dostala.

Hlavní bod obratu nastal, když jsem se v říjnu 2000 zúčastnil odborně-populárního semináře „Gender(ový) diskurz“, který se konal ve VILA LANNA. Tehdy jsem začal zřetelněji vidět „krizi genderu“. Na toto téma jsem publikoval text v knize Decivilizace (2007) a následně jsem vytvořil i sérii rozhovorů s akademicky působícími „dveřnicemi/ky“ na katedrách genderových studií, v sociologickém ústavu, ale i v občanských sdruženích. Rozhovory byly zveřejněny na stránkách Genderové informační a tiskové agentury (GITA) v roce 2009.

S krizí genderu jsem spojoval různé otázky například: jak je definován pojem gender v českém prostředí? Jaká je jeho filosofická historie? Je správné akceptovat jednu ze zavedených definic, že „gender“ je konstrukt, který se vyvíjí v čase na rozdíl od „pohlaví“, které je neměnné? Není tato definice v rozporu se západní feministickou zkušeností, která kromě toho, že objevila gender jako antiesencialistickou formu pohlavní nestability, v něm spatřovala spíše způsob jednání než vlastností? Proč je ideologický názor, že gender je věda na rozdíl od feminismu, který je ideologií? Jak je strukturálně a diskursivně promýšlen vztah problém gender a dichotomie? Je gender autonomním organizujícím principem a silou (samostatným mechanismem) nebo je jen součástí širšího celku stabilizujících sil a mechanismů? Atd..

Dlouhodobá publikační činnost různých ženských organizací a aktivistek/stů poskytovala v tomto směru poměrně plastický obraz, který ukazoval, že definice pojmu gender je konfúzní a metafyzická, standardem bylo frekventované zaměňování významu gender za feminismus, běžný byl sémiotický mišmaš a metastáze pojmu, včetně upevňování dichotomie příroda versus kultura. Dominoval empirismus, intervencionistické pojetí genderu a jeho ideologizace.

Stranou zůstávaly otázky související nejen s problémy somatizovaných sociálních vztahů a těl, stejně tak i sociální fatalismus a možnosti genderové změny. Navíc genderový diskurs podléhal lineárnímu myšlení, kdy se vycházelo „z“ aspektu genderu, při absenci zpětné kritické sebereflexe „o“ genderu – absentovalo zkoumání jeho předpokladů, předsudků, teoretickém podloží atd.

Společenské předsudky a feministická mytologie, genderová loajalita a uvědomělost, falešná emancipace, absence druhé feministické vlny, teoretická reflektovanost problémů, depolitizace genderu, sémantická neujasněnost atd., to vše mělo praktický dopad nejen na formování genderových akademických aktivit, neziskových organizací a neinstitucionalizovaných feministických aktivit, ale především na formování samotné subjektivity utvářené genderovým diskursem.

Kriticky - v duchu bergsonismu - jsem nahlížel na snahu uchopit a vydělit z řeky či proudu tvůrčího procesu života (élan vital) a tvořivého poznání izolovaný výsek skutečnosti v podobě zvláštní vlny a na ní se intelektuálně pohybovat bez souvislostí jiných vln a především hlavních spodních proudů.

Dostal jsem se tak na pozici feministických kritiček, které odmítají například atomistickou sociální ontologii a s ní i maskulinní charakter liberalistické tradice založené na sociálně atomistickém pojetí společenské smlouvy.

A teď mohu odpovědět na výše položenou otázku, protože tím, že český genderový diskurs vychází z koncepce atomistické sociální ontologie konstruuje i zatomizovanou subjektivitu, která generuje nejen specifické extrémní vyznání: „nejsem feministka, jsem genderistka“, ale především určitou atomistickou „topiku“ - obsahující určitou genderovou agendu, metodologii a myšlení.

Na rozdíl od feministického konceptu a přístupu, jehož hlavním cílem je „změna v celkovém systému nejrůznějšího znevýhodnění žen“, jsem genderový koncept navíc shledával nevyjasněný jeho vztahem k celku sociálního bytí - k jeho komplexní složitosti a propojenosti i co se týče společenské změny.

Jestliže některé anarchofeministky tvrdí, že feministická analýza sama o sobě nemůže adekvátně vysvětlit systematickou podřízenost, protože každá žena je zároveň i příslušnicí určité třídy, rasy, národnosti, věku, ekonomicky definované skupiny a sexuální orientace atd., pak toto platí vícenásobně a strukturálně o genderové analýze, protože jak říká Herta-Nagl Docekal, znevýhodnění žen není způsobeno stejným či jediným diskriminačním mechanismem.

Patriarchát, který je transhistorickou kategorií nemůže být zredukován na problém genderu. Taková redukce je podobně chybná, jako když se marxismus snažil zredukovat příčiny sociálních nerovností na instituci soukromého vlastnictví.

Člověk a nejrůznější společnosti jsou již po tisíciletí ve většině oblastí a aktivit strukturálně formovány k jedné ontologické hegemonii, kde se uplatňují androcentrické hodnoty a tyto struktury formují společenský celek. Na druhé straně existuje tradice různých forem hnutí rezistence, bojů proti útlaku a subverzi - v moderní době označované například jako kontrakultura, alternativní kultura nebo underground -, která problematizuje hegemonní společenský ontologický model, postavený na pyramidových mocenských strukturách, ústředním výboru, charismatickém vůdci, „železné“ političce, náboženském nebo vědeckém spasiteli, dichotomiích či volonté génerale – jednotné společné vůli.

Existují tisíce strukturálních příčin, které vytváří pevnou síť nespravedlnosti a znevýhodnění žen a které jsou jak genderové, tak ale i ne-genderové povahy. Hlavním problémem je ale skutečnost, že každá ontologicky silná struktura, která se stala pevnou součástí nějakého systému, ze své podstaty vylučuje a oslabuje ontologický pluralismus a jinakost.

Existence patriarchátu je problémem komplexnějších struktur, kterým je možno porozumět prostřednictvím feministického ontologického pluralismu.

Proto je třeba hledat nové strategie a jednou z nich je posilovat právě ontologický pluralismus, jehož politickým cílem je například oslabit parlamentní centralismus.

Jestliže tradiční politika se odvíjela od strategické snahy najít konsensus jednotné moci společenského bytí a jejím postmoderním protějškem je naopak protisnaha legitimizovat disent v silných strukturách, pak v rámci plurality a jinakosti je inovační strategií preference toho, čemu italský filosof Gianni Vattimo říká ontologický slabismus - tedy rozklad či odlehčení ontologických základů, které jsou jedinou formou emancipace.

Neměl by být cílem feminismu nejen rozklad patriarchátu, ale především jakýchkoliv základů a předpokladů usilujících o silné bytí a struktury? Není třeba vytvořit silnou a pestrobarevnou koaliční opozici k silným strukturám? Esencialismem není, jestliže budeme tvrdit, že „žena“ a „ženství“ je historicky, ontologicky, stejně jako dílem sociálních náhod jedním z hlavních atraktorů slabistické, alternativní - „feministické“ - ontologie.

Samozřejmě, že termín feministická ontologie bude vzbuzovat tradiční odpor a výtky, jakoby se jednalo jen o něco, co je o ženách a pro ženy. Povrchním kritikům však nedochází, že obdobně, jako disidentská ontologie nebyla jen o bytí a existenci člověka, který rozkládal iluzivní nevinnost totalitní moci prostřednictvím svého svědomí, ale zahrnovala obecný útlak a nespravedlnost, které se týkaly všech, kdo byli vystaveni účinkům komunistického režimu, podobně i ontologická feministická emancipace se vztahuje jak na ženy, tak i na muže z pozice oslabování bytí silných struktur.

Bergsonovský pohled na problém genderu a feminismu je zásadní především v otázce změny a životních důsledků. Genderová analýza nás totiž udržuje v určitém školském a infantilním otroctví či sociálním předsudku, že analýzy nám nabízí „řešení“. Nejde o to, že složitý vývoj u nás vedl k dvojí identitě aktivistek, jednak těch, které gender nespojovaly s feminismem a druhých, pro které byl naopak neodmyslitelnou součástí, ale že skutečná svoboda – což je cílem feminismu - nespočívá jen v nějakém dílčí řešení, ale v možnosti se rozhodnout a konstituovat samotné „problémy“ z hlediska celku.

Jak říká Bergson, nastolit problém neznamená jen odkrývat, ale znamená „objevovat“ něco ve vlastním životním vzmachu. Řečeno metaforickou zkratkou: Betty Friedan neodkryla jen „problém beze jména“, ale svým životním vzmachem mu posléze dala jméno: NOW.

V aktu překonávání překážek, nastolování a řešení nějakého problému se bytostně určuje sám život. Objev dává bytí tomu, co nebylo a k čemu nikdy nemuselo dojít. Hlavní problém spočívá v otázce svobody. A Bergsonovo pojetí svobody je ontologicky komplexní. Býti svobodný znamená být v jednání, v emocích, v myšlení „celý“. Podle něho není svobodné jednání, které je vyvoláno osamocenou představou nebo myšlenkou, která paraziticky vegetuje na naší osobnosti, aniž by jí cele prostoupila.

A tyto diference předurčují strukturu ženských organizací zaměřených na genderové/ feministické „řešení“ a aktivistické „objevování“ problémů.

Absence černé pedagogiky

Jak pak v tomto kontextu hodnotíš činnost českých neziskových organizací? Mohl by ses zaměřit i na to, jaké pozitivní a negativní věci na jejich působení vidíš?

Obecně je možno pozitivně hodnotit celkový trend, kdy většina organizací vznikla z ničeho, i celou řadu dalších věcí (bez ohledu na výše uvedenou kritiku), protože orientace na „řešení“ je zároveň tím, čemu se tradičně říká „malá drobná práce“ - takové to tiché a nenápadné „ženské“ propasírovávání témat do společnosti, které je spojeno i s jemným pronikáním do struktur, postupným vzrůstáním i vyrůstáním z nich. Tento pohyb v sobě obnáší i určitou naději na limitované překročení statu quo.

Na druhé straně u mnohých aktivit nebo organizací není zřejmá strukturální zakotvenost, zesíťovanost a institucionalizovanost tohoto prorůstání. Samozřejmě, že z určitého hlediska může být hodnocena pozitivně činnost ženských organizací, které se prostřednictvím sociálního feminismu drží pragmaticky při zemi. Na druhé straně je ovládá „strach vzlétnout“. To bylo ostatně vidět v první polistopadové dekádě i na úrovni akceptování feminismu jak ze strany ženských organizací, tak i profeministicky smýšlejících aktivistek a političek. Sociální feminismus ANO! Politický feminismus NE! A „existenciální feminismus“ jenž by měl být naopak prvním a základním hybatelem společenských změn a jehož předpokladem je právě svobodné konstituování problému bytí, byl považován za něco abstraktního, vzdáleného a riskantního.

Problémem je nejen trend „depolitizace“, oslabování legitimní artikulace nesouhlasu formou jakési „bezkonfliktnosti“, ale i strukturální parcelace a technizace problémů a témat, což bohužel zapadá do převládající atomistické sociální ontologie. Gender mainstreaming, gender budgeting, kvóty atd., budí dojem, jakoby se všechny problémy daly řešit čistě technickým způsobem. Stačí si jen nasadit „genderovou optiku“ a už se nabízí „řešení“. Například, abychom „narušovaly genderové stereotypy“ už na úrovni základních a středních škol, zavedeme „gender ve škole“.

Jenže ačkoliv například příručka Gender ve škole (ed. I. Smetáčková, K. Vlková, 2005) tematizuje i tak vážné problémy jako znásilnění, z pohledu komplexní ontologie je typické, že v příručce ne náhodou absentuje kritika „temné lásky“, jak ji ve vizionářské literární podobě zpracovala feministická spisovatelka Alexandra Berková ve stejnojmenné novele. Temná láska jako výraz „černé pedagogiky“: výchovy založené na psychickém ponižování, sofistikované emocionální manipulaci, agresivitě a tělesných trestech, v níž falické matky socializované v patriarchálním hegemonickém systému „znásilňují“ vlastní dcery podle nejrůznějších náboženských, sociálních, morálních nebo sexuálních pravidel správného jednání, tak vytváří dětství jako „krajinu děsu“.

Je však „černá pedagogika“ genderový nebo „trans/genderový“ problém, tedy překračující koncept genderu? Odpověď je podle mne dána pojetím člověka. Pokud na lidskou bytost budeme nahlížet monodiskursivně (z pohledu genderu) budeme stále v zajetí atomistické ontologie a budeme se snažit z ní vyvozovat samozřejmě i nemožné. Pokud se ale na lidskou bytost podíváme v její chaotické ontologické komplexnosti a najdeme odvahu ji dokonce vidět jako chaotický slepenec mnoha diskursů, můžeme objevit, že mnohé genderové vlastnosti, způsoby jednání a myšlení jsou nejen trans/genderové povahy, ale že i politika v podobě moci nad druhými se rodí z nahodilé konfigurace diskursivních koalic. To, co se simplifikovaně jeví jako „genderová moc“, je ve skutečnosti moc nejrůznějších diskursivních koalic, nikoliv moc jednoho diskursu.

Takže, jakkoliv se nám může podařit funkčně a schematicky rozparcelovat složitý proud skutečnosti a dosáhnout i dílčích úspěchů v rámci genderového diskursu, stále nám uniká „komplexní ontologie“ a s ní i základní problém bytí, že skutečná svoboda je možná jen v rámci osobně „zahuštěných dějin“, tedy v celku. Proto je třeba feministické komplexní ontologie.

Signifikantním znakem tohoto rozdílu je období poslední dekády, které přineslo celou řadu globálních problémů – mezinárodní terorismus, války i vojenskou účast ČR. Ačkoliv je feminismem válka reflektována jako jeden z hlavních problémů a produktů androcentrické hegemonistické společnosti, přesto v této souvislosti nevznikla žádná genderová analýza, žádný genderový výzkum a s ironickou nadsázkou řečeno, nebyly publikovány ani příslušné diagramy srovnávacích tabulek vybraných ukazatelů. Genderové mlčení je výmluvné - hovoří z něho vlastní nekomplexní pojetí svobody.

Skutečná svoboda (například feministických výzkumů), by mohla způsobit, jak upozorňuje Bergson, „detonaci“: stala by se výbušninou, která by se mohla použít pro čím dál smělejší přesuny. Ale to není možné, protože v českém genderovém diskursu jde o analýzu a dílčí řešení, nikoliv o komplexní „objevování“ celospolečenských tedy i politických problémů.

Jenže právě emancipace od militaristických základů společnosti je pro mnohé západní feministky prvořadým úkolem. Pro Mary Daly je válečný stát nástrojem gynocidy, kterou provádí za pomoci znásilňujících invazí, okupací a destrukcí nepřátelských území. Některé feministky definují však válku širším způsobem. Pro Soniu Johnson je „válka“ stav v míru, ve kterém jsou ženy ve vlastních zemích a domovech denně znásilňovány, týrány nebo ubíjeny k smrti, sterilizovány proti své vůli a ekonomicky vykořisťovány.

Přesto i u nás existují malé organizace a feministické aktivistky, které se vydávají do ohniska válečných konfliktů: Jana Hradílková (Čečensko), Marta Kolářová (Mexiko - Chiapas) a Miluš Kotišová se snaží propagovat radikálně nemilitaristický typ státní politiky, který prezentuje dlouhodobě malý stát - Kostarika.

Subkulturní aktivity: signál změn ve společnosti

Důležitou roli při rozvoji genderových a feministických aktivit sehrály a stále sehrávají i neinstitucionalizované – neformální skupiny a aktivity, jako je kolektiv časopisu Bloody Mary ovlivněný hnutím riot grrls, nebo Anarchofeministická skupina, která – jak už z názvu vyplývá – staví na principech anarchofeminismu, ale nezaměřuje se jen na anarchistické hnutí. Jak hodnotíš jejich aktivity, zaznamenal jsi je vůbec?

Podle mne jsou subkulturní aktivity signálem budoucích změn, v dobrém i špatném smyslu. Anarchofeministické aktivity a snahy sleduji od existence Luny, přes aktivistky kolem Bloody Mary, ale i prostřednictvím časopisu Přímá cesta. Vzhledem k tomu, že v rámci subkultur dlouhodobě sleduji i například nárůst neonacistické scény, jeví se být zdánlivě „marginální“ existence českého anarchofeminismu spíše vizionářskou existencí.

Jestliže budu vycházet z myšlenky, že jediným autentickým základem demokracie jsou dějiny rozkladu silného myšlení a bytí, pak právě anarchistická scéna – na rozdíl od celku společnosti - je schopna například pochopit, že představa V. Havla o silné české demokracii, kterou by měly chránit zbraně hromadného ničení a zbraně kosmického záření rozmístěné na našem území, je nejen neurotická, ale především vychází z nostalgického stesku za dějinami fundamentálně silné ontologie, kde posledním slovem je varovný prst na spoušti červeného atomového tlačítka. Tato scéna jako jediná rozumí tomu, že polistopadový Havel, jako obhájce silného bytí a ztotožňující atomové zbraně s demokracií, je nejen Havel sám sebou špatně pochopený ve smyslu „moci bezmocných“, ale že je vlastně ontologický antifeminista.

Bytí je vždy v předstihu

Česká genderová studia a feminismus bývá velmi často zevnitř kritizován za to, že se teoreticky nevyvíjí a je nudný. Proč to tak podle tebe je? Neselhává v tomto ohledu právě akademická sféra?

Jak jsem se zmínil již výše, podle Bergsona je sociálně školský infantilní předsudek se domnívat, že se něco nerozvíjí díky nějaké partikularitě v podobě nerozvinuté teorie. Na Západě se „gender theory“ začala rozvíjet teprve v 70. letech, tedy po bouřlivé emancipační kulminaci druhé vlny feminismu. Skutečným problémem feminismu u nás je svoboda v možnosti neustále tvořivého rozhodování. Riskantní existenciální svoboda, která není ani determinovaná sama sebou, protože nemá vlastní určující podstatu. Jediné co ji limituje, jsou zhuštěné dějiny v podobě osobní paměti. Tedy i navzdory otroctví standardizovaných akademických řešení nebo pragmatických úkolů neziskových organizací.

Nesdílím cele názor, že akademická scéna má neziskové poskytovat intelektuální nástroje. To se akademická scéna připodobňuje avantgardní úloze strany ve společnosti. Navíc jak říká Heidegger: bytí je vždy v předstihu.

Hlavním problémem je, jak zdůrazňuje Bergson, čas. Teorie, kterými společnost poměřujeme, jsou nehybné, zatímco společnost podléhá dynamickému plynutí. Proto tíhnu k chaotickému modelu společnosti. Na druhé straně přehlížet akademickou nebo jinou vědní produkci v souvislosti s feminismem by bylo čiré ignorantství. Věci ale prostě spolu nesouvisí tak lineárně jak si myslíme, nebo jak bychom si přáli. Všude vládne tvořivý chaos.

Transcendentální reflexe esencialismu

Kam si myslíš, že by se mohl a měl český feminismus a gender studies směřovat? – v oblasti teoretických přístupů, témat atd. Co bys doporučil neziskovkám nebo i neformálním skupinám, aby se česká společnost (nebo i širší) hýbala směrem k genderové rovnosti a diverzitě a nesklouzávala k esencialismu?

Opět se musím vrátit k základní myšlence, že problém ženského aktivismu nespočívá v nějakém teoretickém „řešení“, ale problémem je kompletní ontologie - tedy absentující orientace ke svobodě, z níž jediné mohou vzejít nové přístupy a témata. Teprve z poznání svobody se rodí i „transcendentální“ reflexe esencialismu. Jak píše v novele Temná láska Alexandra Berková: „Někdo ve mně má bolestnou potřebu opakovat tu zkušenost, která mě přesahuje“.

Na druhé straně abych nebyl příliš filosofický a abstraktní, domnívám se, že je téměř sociálně osudové, že feministická aktivistická scéna, včetně různých akademických genderových center, nevyprodukovala za dvacet let žádný kontinuální společný informační projekt nebo podnik, který by byl výrazem obecných feministických snah v české společnosti. Pro mě je to důkaz o převládající atomistické sociální ontologii, ve které je rozemílán i feminismus a kdy se hledají spíše dílčí „řešení“, než obecná „cesta ke svobodě“ se snahou o celkovou změnu.

V textu, který byl v roce 2006 publikován v sociologickém sborníku Mnohohlasem, jsem uvedl skoro dvě desítky hledisek, proč není možné hovořit u nás o ženském hnutí po roce 1989 a mnohé z nich „vysvětlují“ proč jsou různé snahy od rovnosti až po sociální spravedlnost předem limitované. Pokud totiž chybí „přirozené“ mluvčí a ženské osobnosti, potom se bude ženská politika identity stále utvářet v jakémsi identifikačním vakuu. Pokud bude scéna stále příliš heterogenní a atomizovaná, bude chybět nějaký „zakládající“ text či událost, bude absentovat veřejné sdělovací médium, budou chybět horká témata, která se mohou stát urychlovačem systémových změn, nebo bude převládat snaha produkovat „feminismus bez feminismu“, nebo dělat „politiku bez politiky“, potom jakýkoliv pohyb směrem ke změně bude předem ztížený.

Zdá se, jakoby v době informační revoluce už neexistovala potřeba informačního sdružování vedeného napříč různými feministickými východisky, zájmy, směry a orientacemi. Jenže i v dobách komunistické totalitní cenzury, dokonce i v chaotickém undergroundu, existovala potřeba narušovat informační bariéru a výrazem této potřeby po alternativní kultuře byla existence podzemního časopisu Vokno...

Mirek Vodrážka je hudebník, teoretik chaosu, nezávislý publicista a politický aktivista. Od konce 70. let působil jako redaktor a v roce1992 i jako šéfredaktor samizdatového undergroundového časopisu VOKNO. Od začátku 90. let se podílel na různých genderově a feministicky orientovaných iniciativách v nevládním i vládním sektoru: Nadaci Gender Studies v Praze, proFemu, Hlídací feně, i jako člen výboru Rady vlády České republiky pro lidská práva pro odstranění všech forem diskriminace mužů a žen. Pravidelně přispíval do slovenského odborného feministického časopisu Aspekt, publikoval množství článků a vydal i editoval několik knižních publikací s genderovou tematikou.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.