Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Je hloupost zlo?

Je hloupost zlo?

19. zaří 2002  | Mirek Vodrážka
Analýza televizního seriálu "Ženský hlas", který vysilá Česká televize, v podání Mirka Vodrážky.

Česká televize na vlnách pseudofeministického kýče

Na "bytovém" semináři v letech 1986-87 otevřel filosof a mluvčí Charty 77 Ladislav Hejdánek nové téma. Po kosmologii, filosofii logiky a víře se neopakovatelné intelektuální večery naplnily otázkami a diskusemi o etice. Zvolené téma částečně "zesilovala" i přítomnost státní policie střežící nadčasové vědění za dveřmi, občas pronikající do bytu a násilně odvlékající přednášejícího za nohy po schodišti k výslechu. Jeden jarní podvečer byla vznesena otázka: "Je hloupost zlo?"

Jak naznačuje etymologie, hloupost se utváří prostřednictvím nejrůznějších bariér, které způsobují, že "něco hyne nedostatkem světla". Dříve se například říkalo, že zeď "hlúpí" (stíní) svou temnotou zahradu a způsobuje, že mnohé rostliny tak ztrácejí plodnost. Tato jazyková metafora naznačuje, že jednou z nesnází, která je spojena s definováním zla, je nikoliv skutečnost, že zlo přežívá ve stínu hlouposti, ale právě ona nedílná jednota obou. Hloupost je zlo a jedno se váže na druhé jako zeď vrhající do zahrad zneplodňující stín.

Feministický úkol je tudíž obtížný, protože spočívá v narušování institucionalizovaných překážek - od epistemologických až po sexuální - aby se do společenského vědomí dostalo více světla poznání. Jednou z takových subverzivních strategií je ustavování a zviditelňování "ženského hlasu" jako veřejného kritického nástroje, který je zaměřen proti zamořujícímu "hlupu" nejrůznějších forem patriarchálního zla. Feministická teoretička Carole Pateman ve své studii Sexuální smlouva například ukazuje, jak političtí teoretici, ačkoliv věnovali mnoho času sporům o legitimitu politických forem politické moci, po staletí zcela ignorovali "patriarchální formu moci". Tato moc neměla žádné jméno, neboť byla obehnána vysokou zdí tajemnosti a ztracena v hlupství zaběhnutých kategorií politické analýzy.

Zrození ženského hlasu

Moderní zrození kategorie "ženského hlasu" lze datovat okamžikem, kdy Marie Olympe Gouze nabourala věhlasnou revoluční zeď spočívající v deklaraci z roku 1789 tím, že ji důsledně přečetla jako androcentrické Prohlášení práv mužů a občanů. Když ho posléze přepsala na Deklaraci práv žen a občanek, byla za tento feministicky zviditelňující čin popravena. Její umlčení se dotýká obecného problému, na který poukazuje mnoho feministek: "Autorita je momentálně ustavena tak, že hlas žen je vyloučen."

V podobné intenci pokračovala v 30. letech 20. století i Virginia Woolf, která například popsala tragické následky společenského zla, v jehož stínu hynuly všechny hypotetické geniální květiny jako například "úžasně nadaná Shakespearova sestra Judith". Nepustili ji do školy, nenaučili logiku nebo Vergilia a když přišla za impresáriem a řekla mu, že chce hrát divadlo, tak se jí vysmál. Jedné noci nakonec prý spáchala sebevraždu - podobně jako její objevitelka.

V padesátých letech vytvořila v patriarchální zdi za pomocí "ženského hlasu" Betty Friedan další díru, když zviditelnila "problém beze jména", který definovala jako sociální mystiku ženství, založenou na představě, že jedinou touhou ženy je "mít děti, manžela a hezký dům". Být v obvyklém slova smyslu "ženskou" nebo "femininní" znamenalo tehdy podobně jako často i dnes - "nebýt nikdy sama sebou". Za pomoci "ženského hlasu" například povzbuzovala ženy, aby dokázaly uvěřit "svému vnitřnímu hlasu" a uměly rozpoznat pouta a řetězy, které existují jenom v jejich mysli a duši. Prostřednictvím "ženského hlasu" je posilovala ve víře, že existuje klíč, kterým lze otevřít brány do "světlejší budoucnosti, za lepší a spravedlivější kulturou" a zároveň se stala i spoluzakladatelkou jedné z největších ženských organizací na světě - The National Organization for Women (NOW).

V 60. letech se s druhou vlnou feminismu objevily novátorky "ženského hlasu", které posunuly hranice toho, co je politika. Kate Millet podobně jako Germaine Greer ukázaly nekonvenčním způsobem, že "sexuální politiku" je třeba zkoumat i v rovině osobní a psychologické, neboť sexualita, byť se zdá, že je podřízena biologickému kódování, ve skutečnosti funguje jako významy nabitý mikrokosmos nejrůznějších kulturních postojů, hodnot a vztahů založených na moci a systému, v němž jedna skupina osob ovládá jinou.

I v 70. letech pokračoval boj proti společenskému "hlupství" a například Carol Gilligan zviditelnila sociální konstruovanost femininity a apelovala na potřebu veřejně hovořit ženským hlasem: "Mít hlas znamená být člověkem."

Tyto západní feministky a samozřejmě tisíce dalších vtiskují "ženskému hlasu" radikálně eticko-poznávací rozměr vyznačující se respektem k "jinakosti Druhého". Ve feministické tradici se "ženský hlas" stal nejen formou "psychického dýchání" a relačním aktem závisejícím na mluvení a naslouchání, ale jak zdůrazňuje například Judith Butler, i prostředím kritických rozdílů a uvědomovaných rozporů "mezi ženami", v kterém se otevírají nové možnosti pro redefinici ženskosti.

"Ženský hlas" je v této historické tradici alternativním společenským hlasem a výzvou k celé společnosti, kdy jde o víc než jen naplnění hesla "stejný plat za stejnou práci". Tento hlas totiž postuluje nutnost "demaskovat" hlupství v osobní i společenské rovině a proto apeluje na to, že je nutno vzít život "do vlastních rukou", že je třeba zvolit strategii "osvobození", a tak se distancovat od otrockých taktik, v nichž ženy "otáčí mužskou hlavou na ženském krku".

Šosácký Ženský hlas v režimu žehlení

Když počátkem letošního léta začala Česká televize vysílat "na vlně feminismu" první rozhlasovou show třináctidílného cyklu s názvem "Ženský hlas", úroveň pořadu prozradil týdeník Televize, který ho prezentoval jako "osvětu, při které se dá žehlit". Jinými slovy bylo otevřeně a předem řečeno, že témata jako je diskriminace žen, domácí násilí, ženy, které byly v dětství zneužívané, sexual harassment, obchod se ženami atd., jsou prostě oddychová témata, při nichž ženy nebudou potřebovat žádnou soustředěnou pozornost, protože je lze zvládnout i v režimu domácích prací.

Hannah Arendtová popisuje krizi kultury jako strategii "šosácké společnosti", která si přisvojuje určitou kulturu, aby ji ale paradoxně "nevpustila do života". Šosák samozřejmě nejdříve opovrhuje, blokuje nebo cenzuruje každou autentickou, například feministickou kulturu právě pro její "neužitečnost" nebo "škodlivost". Pak ale změní strategii a rozhodne stát se "kulturním" a sáhne po ní jako po platidle. Kulturní hodnoty devalvuje, protože je učiní především předmětem směny. Šosák usiluje, aby šly z ruky do ruky a ošoupaly se jako staré mince a nakonec tak mohlo dojít k vytouženému "výprodeji hodnot". Aby však k němu mohlo dojít, k tomu je zapotřebí "intelektualizace kýče" - je třeba kýči dodat intelektuální nátěr. Feministickému show "Ženský hlas" tento nátěr dodala především feministická spisovatelka a scenáristka pořadu Eva Hauserová, scenáristka Kamila Vondrová, dále dramaturgyně pořadu Irena Obermannová a moderátorka a scenáristka pořadu Ester Kočičková.

Hlupství kýče se ale netýká sféry umění, neboť jak zdůrazňuje H. Broch, kýčovitost není jen estetickým nebo morálním pokleskem, ale je především "zlým životem", vadným životním postojem a předpokládá kýčového člověka (Kitsch-Mensch), který takovou "formu lži" potřebuje. Tato "zlomyslnost obecné falše života" se vyznačuje například schopností mystifikovat, lichotit a prodávat efekty už předem hotové, líbivě zabalené a spolu s tímto výrobkem předepisovat i způsob použití. Ladislav Hejdánek v duchu etiky pregnantně dodává: "Zlo kýče spočívá v pokrytectví jímž se vyhovělo pravidlům a dosáhlo se něčeho, co je v rozporu." V devadesátých letech mystifikační formu lži použila česká mediální společnost, když například sexual harassment přetvořila na sexuální harašení. Podobný trik použila i v případě, když feministický "ženský hlas" představila jako kýčový "Ženský hlas".

Právě pokrytectví tohoto seriálu opětovně ukázalo, že mediální kultura neusiluje občanovi přiblížit feministický diskurs, ale usiluje o estrádní kýč v podobě "obecné falše života". Proto ČT vyprodukovala "Ženský hlas" nikoliv jako kulturně-politické téma, ale jako zboží zábavného průmyslu, které podle vlastních slov autorů nenarušuje plynulý chod domácnosti, takže když se žena kupříkladu dozvídá, kolik je ročně žen zavražděno a týráno vlastními muži nebo ekonomicky diskriminováno vlastním státem, může se přitom bezstarostně věnovat žehlení.

Mediální manipulace a mimikry neutrality

Kýčová faleš života se projevila hned na začátku vysílání, když ČT uvedla cyklus "Ženský hlas" jako "diskusní" pořad. Ve skutečnosti právě způsob, jakým byly jednotlivé díly koncipovány a moderovány, demonstroval nemožnost diskuse. Tedy neschopnost rozvinout "seriózní hru otázek a odpovědí", při vzájemném procesu objasňování a kdy práva každé z účastněných osob jsou diskusi naprosto imanentní. Jedna z nejtrapnějších scén ilustrující nemožnost diskuse se odehrála na konci druhého dílu, když katolík M. Semín zcela oprávněně vytkl pořadu a hlavně moderátorce, že si nepředstavoval, že pořad bude veden tak, aby byl "člověk na pranýři". Moderátorka zaskočena jeho výtkou zcela vypadla ze své bavičské role a vážně ho začala osočovat, že on pranýřoval stejným způsobem a obhajovala se mystifikační představou, že "ona byla neutrálně uprostřed". Když ji po pravdě, ale již resignovaně upozornil, že nebyla nestranná, uraženě mu odpověděla "asi proto že jsem žena". ČT tak již prvními díly ukázala, že bude "Ženský hlas" předvádět v sepětí hlouposti jako zla.

Navíc jak tento, tak i další díly prozradily další lež v podobě televizní dramaturgické manipulace, protože někteří hosté byli zjevně nepříjemně zaskočeni tím, že ačkoliv byli pozváni do diskusního pořadu, ve skutečnosti se stali nechtěnými aktéry, někdy i použitými statisty v zábavném podniku.

Jiným pokrytectvím "Ženského hlasu" byl výběr diskutujících. Nejefektnější způsob, jak šosácká mediální kultura může devalvovat nejen veřejnou diskusi, ale především jakékoliv závažné společenské téma, je nechat vést diskusi lidmi bez otevřeného způsobu vědění, kteří však mají po ruce vždy nějaká hotová mínění. Například proti debatérkám jako byla O. Sommerová nebo A. Berková, tedy ženám, které jsou jedny z nemnohých českých umělkyň střední generace, které se nejen otevřeně identifikují s feminismem, ale zdůrazňují jeho existenciální rozměr, byl jako oponent vybrán v jednom případě téměř formou cestovní kancelářové formy "last minute" muž, jehož jedinou "kvalifikací" pro diskusi byl podnikatelský kredit v podobě vydaného CD-ROMu Kapesní průvodce mužského šovinismu. Nebylo tudíž divu, že jeho "genderová" klasifikace mužů spočívala v estrádním rozdělení na "ňoumy" a "grázly".

Proticivilizační propaganda nebo mediální bramboračka?

Zatímco v západních zemích je feminismus a "ženský hlas" vnímán jako legitimní sociokulturní fenomén, u nás stále přežívá jeho negativní a zkreslené vnímání. V tomto kontextu byla proto dalším kýčovým scénáristicko- dramaturgickým počinem ČT snaha prezentovat feministická témata formou podbízivé zábavné "show". ČT pro případ mediální nestravitelnosti feministických témat zabudovala do pořadu celou řadu estrádních a bulvárních pojistek, takže zcela mimo obsahový a formální kontext se z "Ženského hlasu" linuly vtipy o tchýních nebo se propíralo soukromí mediálně známých osob.

Podstatnější problémem byla však skutečnost, že pořad nedokázal tematizovat jednotlivé problémy feministicky, takže jednotlivé díly se vyznačovaly spíše žánrovými vstupy například do sexuologické poradny nebo rodinného receptáře. Bylo tudíž víc než symbolické, že právě po skončení posledního dílu jeden z hostů prohlásil: "To byla ale bramboračka".

"Ženský hlas" byl z feministického hlediska výrazně anachronický nejen tím, jak vyvolával ducha stereotypů a dichotomie (bojovné feministky, muž lovec - žena obět), ale především skladbou pořadu, v níž nedal absolutně žádný prostor například dvěma různě orientovaným feministkám. Pro "Ženský hlas" bylo zcela nemožné, aby za jeden stůl zasedla heterosexuální feministka vyznávající například teologický feminismus a s ní například homosexuální žena vyznávající lesbický feminismus. Pořad tak jen zvýraznil neaktuální vnímání současného feminismu, neboť zatímco na Západě vede feminismus diskusi především uvnitř různých feminismů, Česká televize se ani nepokusila o společenskou diskusi a rovnou přikročila k formě kýče.

Úlitba Televiznímu teleti - historie jako kýčová show

Je známo, že mediální morálka televize jako "elektronické církve" je odvozena od potřeb diváckého lidu, který si žádá opium zábavné show, přetékající hojností nápadů, dobré nálady a vizuálních efektů sršící z modly Televizního telete. V omezených imaginativních a ekonomických podmínkách ČT se ale hypotetické girlandy efektů scvrkly v "Ženském hlase" na červeně blikající světýlko kvazirozhlasového vysílání. ČT se pod vedením ředitele J. Balbína vydala opětovně v rozporu s intencí mediálního zákona o službě veřejnosti a vzdělávání po stejné dramaturgicky hybridní cestě jako v pořadu "Sex je náš… tak haraš!", který měl být podle jeho tvůrců příspěvkem k veřejné diskusi nad připravovaným návrhem novely zákoníku práce, upravující vztahy mezi mužem a ženou na pracovišti, ale zvolila formu zábavného kýče. Tento pořad výstižně charakterizovaly Britské listy: "Další proticivilizační propaganda České televize: pořad podvracející práva žen". ČT je cizí mediální etika a bohužel často ve vztahu k českým ženám zaujímá postoj spíše jako dezinformační mediální bojůvka.

Pravděpodobně i na základě scénáře procházela moderátorka pořadem historicky náměsíčním způsobem jakoby "ženský hlas" nebyl formován významnými uměleckými feministickými artefakty, morálními postoji, společenskými hnutími, vlnami, institucionálními mechanismy nebo mezinárodně formulovanými agendami a dokumenty jako je Nairobská Výhledová strategie pro pokrok žen nebo Pekingská deklarace. Nemluvě o neschopnosti pořadu reflektovat například pozdně nabitou autentickou zkušenost pozvaných českých feministek a konfrontovat ji s historií a vývojem západního feminismu. Toto je samozřejmě mediální "nuda" a proto bylo nutno historii prezentovat jako kýčovou "show".

Například druhý díl byl uveden slovy: "Dnes se budeme věnovat feministickým postupům ve středověku". K tomu krátká poznámka. Vzestup feminismu se obecně datuje od 19. století, a byť někteří sociologové tvrdí, že pro jeho počátky je třeba jít až do 17. století, kdy vzniklo v Paříži ve vyšších společenských vrstvách hnutí "preciosek", představa existence "feministických postupů ve středověku" spíše koketuje s populistickou propagandistickou obdobou marx-leninské interpretace husitství jakožto třídního boje nebo Mečiarovskou emancipační představou o "naplnění tisíciletých tužeb národa".

Tele-svazácký feminismus a derivátní identita paní továrníkové

Formou kýče se prezentoval i díl, který byl uveden obavami moderátorky z jejího potenciálního vaginálního "orosení" vzhledem k přítomnosti "krásného muže" a v němž byla zároveň představena "nádherně oblečená žena, která se proslavila zejména tím, že je životní družkou fotografa Jana Saudka". Ponecháme-li stranou skutečnost, že identita ženy byla odvozena od muže jak za dob první republiky, která podobným způsobem prezentovala společenskou roli "paní továrníkové", pak za povšimnutí stála především estrádní definice feminismu ženy s derivátní identitou: "Feminismus je nešťastná snaha nešťastných lidí změnit řád světa". Sára Saudková pak prohlásila, že jejím životním krédem je držet se tradiční ženské role, což znamená, že žena má "zdravý rozum a má se jím řídit a má dělat věci, které jsou jí přirozeně dány" - například má používat "ženské zbraně - oblbovat chlapy, manipulovat s nimi, omotávat si je kolem prstu a vzbuzovat v nich iluzi, že jsou pány tvorstva".

Když nenašla podporu pro své antifeministické "hlupství", obrátila se jak na obrtlíku a flexibilně prohlásila: "Já se v podstatě chovám jako feministka". Jelikož si však podvědomě ihned uvědomila, že se tak přiřadila do kategorie "nešťastných lidí", rychle dodala, "ale nejsem jí". Vrcholnou kýčovou korunu nasadila na závěr pořadu sama moderátorka, když diváky ujistila, že tato žena je "feministka". Diskusi pak uzavřela jako pionýrská náborová vedoucí konstatováním o potřebnosti "feministických kroužků na vesnici". Z estrádního hlediska moderátorce Ester Kočičkové skutečně chyběl už jen svazácký mediální šátek s logem ČT, aby její propagandistická zábava dostala viditelnější a historicky nedávnou podobu společenské budovatelské hlouposti.

Podle představ ČT "feministická show" znamená prezentovat hloupost, antifeminismus, genderovou servilnost a konformismus pokryteckým způsobem jako feminismus. Mohlo by se zdát, že tuto pseudofeministickou "bramboračku" je možno spíš považovat za jakýsi ojedinělý mediální exces. Kritici masmédií jsou však jiného názoru. Přesvědčivě bohužel ukazují, že ve "věku zábavy" je kolosální manipulace, televizní trivializace nebo desinformace naopak pravidlem a nikoliv výjimkou! Navíc sami tele-producenti již nejsou schopny rozpoznat lež, protože k tomu jim chybí diskursivní svoboda, neboť jak říká Flusser, "kdo produkuje obrazy nemyslí".

Zatímco západní "ženský hlas" je veden nejen "archeologií vědění" ve snaze odkrýt nejrůznější ztracené kontexty a zanesené vrstvy, ale především zabránit pokračujícímu genderovému ohlupování, "Ženský hlas" byl plodem triviálního desinformačního triku: "Nechte zmizet kontext a zmizí i kontradikce".

Z Velkého bratra se vyklubal neodolatelný Komik

Jestliže většina stěžejních feministických západních děl vtiskují "ženskému hlasu" emancipační charakter, protože jejich aktivistky usilují - mimo jiné - o vysvobození z nejrůznějších forem "otroctví", pak český mediální "Ženský hlas" má spíše tíživý charakter schizofrenní "normalizace", protože na jedné straně stvrzuje status quo, na druhé se prezentuje jakoby byl jeho překročením. Diagnózou "Ženského hlasu" je tak v posledku normalizační agitka a společenská schizofrenie, v níž se ve veřejnoprávním médiu prezentuje feminismus jako antifeminismus a "jiný hlas" (different voice) jako estrádní hlas mediální stejnosti.

Z hlediska historického televizního kontextu je však nutno připomenout, že dvacet let totéž médium například o 21. srpnu 1968 tvrdilo, že okupace byla internacionální pomoc. Jablko od mediálního stromu tedy nepadá nikdy daleko. Takže navzdory zásadnímu rozdílu politického systému ani dnes není tato instituce prosta jisté politické "normalizačnosti". Naopak, právě proto, že nová mediálně politická linie má formu zábavné "show", o to víc je mít na paměti výrok amerického teoretika médií Neila Postmana: "Z Velkého bratra se vyklubal neodolatelný Komik." Analogicky řečeno: v českých mediálně "normalizačních" poměrech se z feministického "ženského hlasu" vyklubal kýčový "Ženský hlas".

Je příznačné, že politikum této post-normalizace nejsou schopni vnímat právě herci a baviči, kteří se v médiích sami politicky často výrazně angažují. Učebnicovým příkladem této telediktátorské zábavnosti byl díl v němž vystoupila feministická lingvistka Jana Valdrová a herec Jan Kraus, který po celou dobu naprosto buldozerovým bavičským způsobem hrnul před sebou nastolovaná feministická témata. Hned v úvodu pořadu, který měl být na téma "sexuální obtěžování", se obrátil na feministku s demagogickou sofistikou a s argumentační figurou ad hominem a prohlásil: "No jo, ale je-li to obtěžování, tak já se vás paní doktorko zeptám jinak. Obtěžoval vás osobně někdy sex?" Někteří muži nemohou myslet, protože jim v tom brání vlastní intelektuální stín jako "hlupství" v podobě erekce jejich natvrdlé racionality.

Mediální diskuse jako umořování druhého hlupstvím

Ačkoliv právě Jan Kraus je velkým kritikem mnohých českých politiků jako například Václava Klause, přesto oba dva mají společnou politickou imaginaci - diskusi si představují jako umořování druhého hlupstvím. Žijeme v éře plíživé variability Velkých bratrů jako mediálních Komiků. Je samozřejmé, že věku zábavy je Krausovo krédo buldozerového mediálního machismu zdánlivě apolitické a nesexistické: "Hlavně, aby to nebyla nuda."

V tomto kontextu je již pouhým detailem, jak se v "Ženském hlasu" systematicky a mlčky zaměňoval význam slova "ženský" za "feministický". Příkladně "hlupáckým" způsobem tak učinil opět Jan Kraus, když v narážce na Sáru Saudkovou vytkl feministce Janě Valdrové, že "největší prasečinu v zemi moderuje žena, zatím, tak to máte pod kontrolou, to je ryze ženský pořad". Podle Krausovy poněkud pošramocené intelektuální sofistické převodovky se toto prasáctví rovná ženství, které jako takové je pod feministickou kontrolou.

Recept na mediální bramboračku je podle ČT jednoduchý. V jednom dílu je antifeministka Sára Saudková mediálně svazáckým způsobem ošátkovaná jako feministka, v dalším je pak prezentovaná jako žena nejprasáčtějšího ženského pořadu, který je pod kontrolou "ženského hlasu". Hlupství není projevem intelektuálního nedostatku, ale je jen angažovanou formou lži.

Hloupost člověka instrumentalizuje

Kýč v podobě mediálního projektu "Ženský hlas" tak plně prokázal platnost teze z disidentského bytového semináře o etice: člověk se ve své hlouposti stává pouhým nástrojem v rukou druhých a zároveň není schopen rozpoznat, že je nástrojem. Proto je taky schopen pro režim (například mediálního kýče) udělat mnohé.

To se ukázalo například ve scénáristické snaze o mediální konfrontaci. Rádoby kabaretní povzbudivá pobídka moderátorky apelující na jednu feministku fotbalovým stylem "Jděte do něj!" nevypovídá jen o ztrátě intimity diskuse a o posílení pokleslých českých představ o feminismu jako ryze militantnímu hnutí, ale především svědčí o tom, jak se intelektuálně kšeftuje s vyšší mírou peoplemetrové sledovanosti. Proto nebylo neobvyklé, že se některé ženy zdráhaly propůjčit této mediální trivialitě a jako například operní zpěvačka Dagmar Pecková vytýkaly moderátorce: "Vy nás furt pobouzíte k boji!" Svou chtěnou atmosférou bojovného tribunálu se pseudodiskusní pořad "Ženský hlas" přiblížil mediálnímu diskusnímu stylu konkurenční TV NOVA, která řečeno s Foucaultem, přímo programově prezentuje politickou polemiku jako parazitní formu diskuse a v níž kolektivní "my" permanentně předchází samotné otázce.

V důsledku neschopnosti připravit a vést aktuální diskusní pořad, vlivem problematické skladby diskutujících, ahistorického scénáře, nekompetentního moderování a estrádní snahy "ubavit diváka" se tak namísto feministického "ženského hlasu" dostal do éteru mediálně laciný "limonádový" ženský obraz. ČT tak opět vědomým způsobem prošvihla šanci sdělit veřejnosti něco podstatného o feminismu. Vzhledem k tomu, že se tak neděje poprvé, je zřejmé, že pro ČT je tím "podstatným" právě moment historického míjení, mediální zkreslování a nejpřijatelnější formou "ženského hlasu" je bulvární pop-feminismus, pubescentně moderovaný děvou z lesnické střední školy, soudíc podle jejích dřevinatých erotismů - "...já to mám tak, že jo, že musím cítit ten klacík".

Bolševické násilí na Petře Buzkové

Vrcholem kýče "Ženského hlasu" vyznačující se "zlomyslností obecné falše života" bylo závěrečné legislativní doporučení, které paradoxně zaznělo právě v dílu věnovanému domácímu násilí. V tomto pořadu, jehož téma se hned v úvodu pokusil banalizovat sexuolog Radim Uzel jednak estrádními řečmi o ženském potravinovém teroru v podobě sojových klíčků, ale hlavně bagatelizováním, že hranice násilí se "nedá se vést přesně", prohlásila moderátorka s kýčovou nadsázkou, že "zřejmě Petra Buzková nedostala ještě pořádnou nakládačku, takže do té doby si budete muset počkat".

Televizní promluva, v které se v souvislosti se zákonem o domácím násilí propaguje teze, že by přední česká poslankyně měla dostat doma "nakládačku", aby se iniciovala legislativivní změna, je možná bulvárně peoplemetrovější, ale zároveň je nejen hluboce eticky antifeministická, protože legitimizuje ženské násilí jako nástroj řešení problémů, ale obecně lidsky naprosto nepřijatelná.

Společenská obscenita tohoto výroku spočívá v tom, že zatímco "ženský hlas" vychází z předpokladu politického sesterství, které absolutně vylučuje, že by se zlo na jednotlivých bytostech mohlo jakýmkoliv způsobem stát příslibem lepší budoucnosti, a to nejen žen, ale celé společnosti, pro mediální "Ženský hlas" je naopak typické přežívající bolševické nazírání budoucnosti.

Duchovní porážka intelektuálek a výzvy feministické etiky

Možná, že v Čechách nejaktuálnější feministický úkol v současnosti spočívá v kritické výzvě připravit se na plebejskou vlnu kýčového feminismu, kterému bude nutno vzdorovat právě za pomoci feministické etiky, která nespočívá jen ve zkoumání toho "co je zlé na prostituci", ale ve výrazném odporu vůči kýčovým formám "Ženského hlasu", který se mediálně prostituuje ve lživé formě rádoby jiného "ženského hlasu".

Právě tím, jak "Ženský hlas" zpřítomnil problém "intelektualizace kýče", nepřímo tak nastolil otázku intelektuální odpovědnosti ve vztahu k feministickému diskursu. Jestliže však v minulosti porážka intelektuálního "duchovního" člověka začala přesně ve chvíli oné havlovské "praktičnosti" vstupu do politiky, pak v současné době porážka feministické intelektuální odpovědnosti začíná, když se z autentického "ženského hlasu" stává kýčový "Ženský hlas".

V tomto kontextu se ukazuje aktuálnost arendtovské výzvy a intelektuální etiky: je totiž třeba bránit tradici západního "ženského hlasu" a vyprošťovat ji z braku českého mediálního šosáctví. Je zapotřebí znovu a znovu objevovat autentický "ženský hlas" a naslouchat mu způsobem, jakoby ho před námi nikdo nevyslovil a v televizi nevysílal. Jen tak lze uslyšet přes hloupost a bariéru kýče "Ženského hlasu" skutečně autentické "ženské hlasy", které přicházejí ze zahrad, kde se pěstuje skutečná svoboda lidského poznání a bytí.

V Templu, září 2002

Mirek Vodrážka - člen Výboru pro odstranění všech forem diskriminace žen

Text byl napsán na základě shlédnutí televizní kopie videonahrávky "Ženský hlas" zapůjčené z knihovny Gender studies v Praze.

Reakce Evy Hauserové na tento článek: Jak to bylo s Ženským hlasem doopravdy

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.