Porodní bolesti českého porodnictví

24.4.2018  Praha  | 

Další z řady diskusních večerů v Knihovně Gender Studies bude věnován porodnictví. Jak vypadá současná realita českých porodnic? Které otázky a problémy jsou v současnosti nejpalčivější? Odpovídá situace a možnosti porodnic potřebám rodiček a jejich dětí? Co je standardní péče, které praktiky v porodnictví lze označit za problematické a kde jsou hranice porodního násilí? Jaké jsou etické a praktické stránky domácích porodů, zřizování porodních domů a jaká je pozice porodních asistentek? Co ovlivňuje výzkum v oblasti porodnictví, jaká jsou specifika výzkumné činnosti a možnosti uplatnění výsledků?

Více

Girls Day 2018

26.4.2018  Česká republika  |  Interaktivní den otevřených dveří určený pro všechny dívky ze středních škol, které chtějí nakouknout do firem a třeba i načerpat inspiraci pro svoji budoucí studijní či pracovní kariéru. Girls Day se koná po celém světě, v ČR se tentokrát uskuteční v Praze, Brně, Plzni a Mladé Boleslavi.
Více

Kdo se bojí Ester Krumbachové?

4.5.2018  Praha  | 

První ze série kurátorských bloků věnovaných tvorbě, osobnosti a odkazu Ester Krumbachové. Díky zahraničním kurátorům program nabídne širší perspektivu, v níž je možné uvažovat o upozaděné a zároveň mnohdy mytizované umělkyni, jež ovlivnila několik generací české filmové kultury.

Více
feminismus.czČlánky › Jaké to je být princeznou - esej o kultuře znásilnění z osobního pohledu

Jaké to je být princeznou - esej o kultuře znásilnění z osobního pohledu

Jaké to je být princeznou - esej o kultuře znásilnění z osobního pohledu

"... a opravdu jsem začala, tak jako to dělají děti, nazývat věci jejich pravými jmény, abych znovu poznala sebe a svět, abych vyprávěla svůj příběh, protože já existuji, já zcela jistě existuji. Ve světě, v němž bych chtěla žít, který si vytvářím pro sebe a pro ty, které jsou mi podobné, není místo pro slova bez významu. Můj příběh tvoří skutečnost. Je to čin v tomto světě."1

Poprvé jsem pojem incest slyšela na hodině náboženství na střední škole. Učitelka vysvětlovala, že jde o hřích. Pachatel ani oběť v něm nehráli roli. Byl to prostě hřích, stejně jako bylo zakázané vyslovit jméno boží. Naštěstí pro učitelku, červenající se rozpaky, se tento děsivý jev vysvětluje pomocí biblického příběhu. Dvě Lotovy dcery v něm opijí svého otce do bezvědomí, aby ho mohly znásilnit, získat jeho semeno a zachránit tak lidskou rasu. Je zřejmé, že tradice přenášení viny na oběť má své kořeny hluboko v dějinách Západní civilizace. Ovšem, u Lotových bezejmenných dcer se mluví o vyšším cíli. Dnes budou oběti spíše obviněny z toho, že byly špatně oblečené nebo chtěly přitáhnout pozornost. Zatímco se třída otřásala smíchem, přemýšlela jsem - jsem já hříšnice? Je můj otec hříšník? Ne, to se nás netýká. Nikdy jsme se nepokoušeli mít děti a já jsem ateistka.

Stejně jako většina izraelských dětí vyrůstajících v 90. letech jsem strávila spoustu času před televizí. I tam na mě čas od času vyskočila scéna znásilnění. Opět jsem se ujišťovala - to se nás netýká. U nás to nebylo o pronásledování temnými uličkami. U nás nebyly nože, pistole ani skryté sklepy. Jak by to mohlo být správné znásilnění, když on na sobě neměl masku? Mé přesvědčení posilovaly občasné zprávy v novinách o strašlivých vraždách zneužívaných dětí. Na mém těle přece nebyla ani jizvička. Navíc se to v ničem nepodobalo "stranger-danger" kampaním, které jsem znala od malička - ne, nebyl to nějaký náhodný úchyl, kdo by mě obluzoval někde v parku. Byl to můj milovaný táta a můj zákonný zástupce. Ten člověk, který mi dával dárky k narozeninám, nezapadal do kolonky lidská zrůda. Tak co se tedy dělo v našem vcelku normálním domově?

Jedna z mých prvních pochybností se objevila díky poznámce kamarádky. Tou dobou nám bylo oběma přibližně čtrnáct, a ona za mnou přijela přespat. Řekli jsme si, že by mohla být zábava podívat se na moje fotky z dětství. Vytáhla jsem pár rodinných alb zpod otcovy postele. Moje kamarádka byla v šoku. Na většině fotek jsem byla nahá. Podívala se na mě a řekla: "Tohle není v pořádku.". Matně si vzpomínám, že jsem to celé smetla nějakým vtipem. I když jsme se o tom dál nebavily, cítila jsem, že se otce musím zeptat napřímo - myslíš, že je v pořádku že spolu spíme?

Otec napřed zuřil. Křičel a klel, zatímco se pokoušel zjistit, kdo mi vnukl tak nesmyslnou myšlenku. Když mu došlo, jak nevinná moje otázka vlastně byla, zklidnil se a objal mě. Jeho odpověď byla čistá jak studánka: "Nikdy jsme nedělali nic, co jsi sama nechtěla. Kdyby lidi věděli, jaká jsi doopravdy, zavřeli by tě ihned do blázince. Tak jako já tě nikdo nemiluje. Naší lásce nemůže nikdo rozumět - jsme opravdoví Romeo a Julie.". Pevně jsem stiskla jeho velké dlaně a slíbila jsem zůstat věrná.

Během let používal otec různá pojmenování pro to, co jsme spolu dělali. Někdy mluvil o trestu. Jindy to byl rituál, někdy doslova milování. Občas mě oslovoval jako špinavou kurvu, ale většinou jsem byla jeho princeznou. Především byl jediný, kdo viděl, jaká doopravdy jsem. Měli jsme své tajemství, pouto, které mi dovolovalo cítit se naprosto výjimečná. Bála jsem se zbytku světa, ne našeho vcelku normálního domova. Byla to pro mě rutina, jediný život, který jsem do té doby znala. Dokonce i v těch starých rodinných albech se princezna směje. Ve skutečnosti tam totiž nikdy nebyla. Každou noc, kdy k ní přicházel, vznesla se daleko od svého těla a nechávala za sebou prázdnou schránku. Nikdy nebrečela. Nikdy ji to nebolelo. Měla křídla a silná kouzla.

I když jsem byla naštěstí schopná disociace (jednoduše se odloučit od reality), bolest tam stejně byla. Můj žaludek se svíral a pálil. Často jsem nebyla schopná jíst. Nemohla jsem se soustředit nebo při vyučování vůbec zůstat vzhůru. Trápily mě strašné bolesti kloubů a hlavy. Učitelé mě často posílali k doktorům, ale ti žádný zdravotní důvod nenašli. Moje tělo vypadalo zdravé, a proto jsem byla opakovaně trestána za lhaní. Byla jsem diagnostikována s různými poruchami učení a mentálními poruchami - prostě problémové děcko. Má matka si na mě neustále stěžovala. Někteří z rodičů z mého okolí si všimli mého zvláštního chování. Zakázali svým dětem se se mnou kamarádit. Následně jsem byla ve škole šikanována, bita a dokonce znásilněna. Princezna se naučila létat výš. Slova mého otce se potvrdila. Z nebes ji strhli a vsadili ji do blázince, a to nejednou.    

Je to totiž tak, že když nějaký otec znásilní svou dceru, znásilní ji celá společnost. Není to jako v těch kampaních proti násilí, které dobře známe – na pozadí není žádný černý fotogenický závěs, holčička nehladí donekonečna medvídka. Ta dívka pravděpodobně žije v celkem normálním domě, a vy ji vidíte každý den jít okolo. I přesto, že je přibližně jednou dívkou ze čtyř, je neviditelná vlivem socio-politických faktorů, jako jsou tabu, stigma, stereotypy a sexismus. Její otec (nebo bratr, děda, strýc, soused atd.) jí proto ani nemusí vyhrožovat, aby o všem mlčela. Může se pohodlně spolehnout na naše strachy, lhostejnost a ignoranci.

Děti mluví svým tělem a je naší společenskou povinností porozumět jejich jazyku a naslouchat. Je naší zodpovědností dát jim chybějící slova. Proto musíme především přestat mlčet. Teprve okolo pětadvacátého roku mého života jsem se setkala s pojmy, které mi pomohly popsat to, co se se mnou dělo. Bylo to v jednom nevýznamném periodiku publikovaném Izraelským centrem pro oběti sexuálního zneužívání, ve kterém byly zveřejněny osobní zpovědi. Nebyl to žádný specialista na duševní zdraví, kdo mi pomohl pojmenovat zneužívání jako takové, nýbrž přeživší a feministka. Její citát je uveden na začátku článku. Když jsem četla její příběh, princezna už nikam neodlétla. Zůstala tady, na zemi - a možná poprvé - otevřela oči.


1 Zvia Litavsky, To Call Things by Their Name (Nazývat věci pravými jmény), vyšlo v časopise Al Hakav, vydávaném Izraelským centrem pro oběti sexuálního zneužívání, 2004.

Související

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.