Feministická konference

28.8.2018  Moravskoslezský kraj  | 

Zajímá vás feminismus a chcete se dozvědět něco víc o tématech, kterými se současné feministky zabývají? Pak je tato akce určena právě pro vás.

Více

DIY Karneval - Women's rights are human rights

22.9.2018  

Letošní DIY karneval zvedá jedno, zdálo by se, běžné až banální téma - ženská práva. Proč běžné a banální? Řada lidí vám řekně, že doba boje za práva žen je úspěšně za námi, a že diskriminace a násilí páchané na ženách patří minulosti. Dost často zapomenou například na takové detaily, že Česko vede stále přední příčky v rozdílném odměňování žen a mužů za stejnou práci. Že většina řídících pozic je obsazena muži. A že a s různými druhy sexuálního obtěžování či násilí se za život setkala skoro každá žena. Ačkoli freetekno komunita, ze které DIY karneval vzešel, bývá označována za žensky nejotevřenější ze současných subkultur, ruku na srdce, ani zde nejsou poměry ideální.

Více

Sarah Sharma: sExit Machine

25.9.2018  Praha  | 

Přednáška navazuje na projekt „the sExit“, který se zabývá genderovým aspektem politiky úniku (exitu). Půjde o přehled široké škály mužských únikových fantazií napříč politickým spektrem. sExity se objevují v geopolitickém, technologickém i intimním prostoru. sExit se skrývá v nacionalistických hnutích (Brexit), nástupu sexuálních robotů, programech digitálního detoxu, aktivismu v oblasti mužských práv a dokonce i v některých odnožích autonomistického marxismu.

Více
feminismus.czČlánky › Jak je ženám v jejich těle?

Jak je ženám v jejich těle?

8. červen 2004  | Denisa Palečková
Letošní volba Miss České republiky zvedla vlnu protestu. Doc. MUDr. Hana Papežová, CSc., vedoucí Centra pro poruchy příjmu potravy 1.LF UK A VF, zorganizovala podpisovou petici a prezidentu volby Miss České republiky Miloši Zapletalovi zaslala dopis s žádostí, aby zvážil způsob další organizace této soutěže. Důvod: 8 z 12 letošních finalistek trpí podváhou, z toho 3 velkou podváhou, která s sebou přináší již zdravotní komplikace a může být ukazatelem poruchy příjmu potravy. Podpisová akce se má zasadit o „zmírnění vlivu mediální propagace extrémní štíhlosti“, píše na informačních stránkách pro poruchy příjmu potravy www.pppinfo.cz MUDr. Papežová.

Letošní volba Miss České republiky zvedla vlnu protestu. Doc. MUDr. Hana Papežová, CSc., vedoucí Centra pro poruchy příjmu potravy 1.LF UK A VF, zorganizovala podpisovou petici a prezidentu volby Miss České republiky Miloši Zapletalovi zaslala dopis s žádostí, aby zvážil způsob další organizace této soutěže. Důvod: 8 z 12 letošních finalistek trpí podváhou, z toho 3 velkou podváhou, která s sebou přináší již zdravotní komplikace a může být ukazatelem poruchy příjmu potravy. Podpisová akce se má zasadit o „zmírnění vlivu mediální propagace extrémní štíhlosti“, píše na informačních stránkách pro poruchy příjmu potravy www.pppinfo.cz MUDr. Papežová.

Volba Miss je jen vrcholem ledovce - v ní se oficiálně volí "nejkrásnější dívka". V naší společnosti ideál ženské krásy systematicky ubírá na váze od šedesátých let, a štíhlá těla modelek na nás chtě nechtě působí. Když se v šedesátých letech na titulní straně časopisu Vogue poprvé objevila anglická manekýnka Twiggy, byla veřejnost v šoku z její extrémní štíhlosti. Některé novinové články se jí vysmívaly do kostlivců a přirovnávali její křehké tělo i „vykulené“ oči k osvětimským obětem. Dobové výzkumy dokládají, že muži nadále upřednostňovali kypré tvary žen z časopisů Playboy a Penthouse. Přesto přese všechno vyvolalo dívčí tělo Twiggy vlnu nápodoby. Začaly se držet diety – už nejen ze zdravotních, ale především z estetických důvodů. Ženy srovnávaly své siluety, a většina z nich končila s pocitem kilogramů navíc. Byla to první výrazná vlna kultu štíhlosti.

Někteří autoři dávají počátek trendu hubnutí do souvislosti s politickým osvobozováním žen. Ty měly postupně opouštět domácnosti a tradiční ženskou roli, spočívající výhradně v péči o teplo rodinného krbu. Spolu s tím, jak se začaly účastnit na veřejném životě, vzdělávat se, vycházet do kaváren, pracovat a realizovat se ve svých profesích, docházelo i k ústupu favorizace kyprosti ženských těl. Ve 20. století se měkká plnost ženských tvarů, symbolizujících plodnost a mateřství, začala poprvé vytrácet ve dvacátých letech. V tomto emancipačním období ženy získaly volební právo, více se začaly vzdělávat a častěji chodily do práce (což byla vedle touhy po seberealizaci pro řadu z nich především ekonomická nutnost). Módním hitem se stala elegantní jednoduchost kostýmů návrhářky Coco Chanel, která sama byla samostatná, pracovitá a štíhlá jako dobový ideál. Zatímco se ženy v předchozích érách nechaly stahovat do korzetů a zakopávaly o dlouhé těžké sukně, dala Chanelová ženám oděv, ve kterém se mohly volně a pohodlně pohybovat. Módní vývoj přerušila druhá světová válka, po jejímž ukončení vyhladovělí lidé opět přivítali ideál dobře živeného těla. Romantické šaty Christiana Diora s hlubokým dekoltem a dlouhými řasenými sukněmi lidem svou tradičností dodávali v rozeklané poválečné době pocit starých známých jistot. Ovšem ne nadlouho. Šaty a la Dior byly jednak drahé už kvůli velké spotřebě látky, a navíc byly nepraktické – ženy se v nich nemohly dost dobře pohybovat, což bylo nejpozději v šedesátých letech neúnosné. V tomto desetiletí totiž ženy opět řekly své “ne“ životu pouze v domácnosti. Nelíbilo se jim jen vzorně uklízet, vařit, pečovat o děti a bezchybným zevnějškem reprezentovat své manžely, kterýžto model sugestivně ztvárňují americké filmy padesátých let.
Postupně čím dál více žen dosahovalo vyššího vzdělání, a své schopnosti toužily uplatnit i profesně. Vedle placeného zaměstnání jim ovšem zůstala tradiční „práce“ neplacená: péče o děti, domácnost a manželovo pohodlí. Intenzita, s jakou se objevil vzor štíhlosti, a až hysterická vlna jeho nápodoby bývá někdy interpretována jako reakce na protikladnost těchto dvou rolí. Nový ideál krásy byl zbaven kypré symboliky plodnosti, měl dětsky či chlapecky ploché tělo. Jako by tím ženy chtěly vyjádřit, že už se nechtějí nechat svazovat mateřskou rolí, která je s dospělým ženským tělem spjata. Šedesátá léta 20. století určila za krásné ženské tělo, které svou nevyvinutostí připomíná postavu chlapce (podobně jako v letech dvacátých, kdy byla vzorem tzv. garconette) nebo pohlavně ještě nedozrálé dívenky. Touto postavou jako by ženy chtěly říct: my nejsme jen matky a manželky, my se také dokážeme prosadit a mít úspěch na poli pracovní kariéry.

Z jiného hlediska štíhlost ženám ubírá na jejich přirozené smyslnosti a tělesnosti. Jako by jim ukrajovala z jejich sexuality. Vezmeme-li extrémní případ anorektičky, která díky drastickému hladovění skutečně má stále dívčí, a ne dospělé menstruující ženské tělo, můžeme seznat, že to je fakt. Ostatně kdokoliv drží nízkoenergetickou dietu, je z hladovění ve stresu a nervózní. A překvapivě dost pěkných žen, které touží být co nejlepší (ostatně i tuto hodnotu – touhu po úspěchu a dokonalosti – nám vštěpuje naše kultura za vydatné pomoci médií a reklamního průmyslu), má díky neustálému srovnávání se s ideálem tak nízké sebevědomí, že se kvůli studu váhá svléknout do plavek na veřejnosti, natož aby své „hnusné špeky“ vystavila doteku muže. Není to ovšem chyba jejího těla, ani chyba její psychiky. Je to chyba naší kultury a společnosti, která ženám systematicky vkládá do těl palčivou nespokojenost až nenávist k sobě sama. (1)
Jak to dělá? Obklopuje nás obrazy „vzorových“ žen, jejichž proporcí může průměrná žena jen stěží dosáhnout, a když, tak za cenu hladovění. Tím, že nás navádí k zaměření na úspěch. Tím, že nás motivuje k dokonalosti. Reklamy (2) jsou toho nejlepším obrazem.

Čím více těla, tím více smyslnosti. Statným ženám je navíc přisuzována také moc a síla. Některé feministické autorky (3) konstatují, že naše patriarchální společnost má strach před silnými ženami. Sáhneme-li navíc hlouběji do mýtů a archetypů, můžeme najít tvrzení o tom, že žena ztělesňuje temnotu, zemi a podzemí. O indické bohyni Kálí, která je velmi obávaná a uctívaná, se říká, že sekáčkem lidem odsekává hlavy - metaforicky tak čistí z našeho ega to nepotřebné. Faktem je, že tato mocná bohyně je žena. Indové mají před ženskou sílou posvátnou hrůzu.

O naší kultuře se říká, že ženy ovládla a spoutala. Napřed za dveře domácností, vyloučením z veřejného dění. V současné době má pomyslné vězení představovat štíhlost - neustálý strach o to, jestli jsem dost štíhlá, jestli vypadám dobře... a v podstatě marné úsilí o to, přiblížit se dívčímu ideálu krásy, který svými rozměry rozhodně neodpovídá průměrné zdravé ženě. Většina populace žen, pokud se snaží připodobnit prezentovanému ideálu (a poselství z médií jsou opravdu sugestivní, a ještě zhoubnější než volba Miss je podle mého názoru vliv reklamních spotů!!!), tak musí vzdát něco ze své přirozenosti. Popřít sama sebe. Hladovět a odpírat si.

Na šíření tohoto trendu mají lví podíl média. Dokazuje to i výzkum z Fidži, kde se po zavádění TV mezi domorodými dívkami rozšířila nespokojenost s vlastním tělem. A to je klíčové. Ne všechny ženy dosáhnou patologického stadia poruch příjmu potravy. Ale pomalu se stává normou větší či menší nespokojenost s vlastním tělem. Statistické údaje z výzkumu na českých středních školách hovoří o polovině dívek (u kluků je nespokojenost s tělem výrazně menší), které nejsou spokojeny se svou hmotností a uvádějí, že by si přály zhubnout. Podle dalších šetření končí každá třetí déletrvající dieta nějakou formou narušení příjmu potravy. A anorexie začíná obvykle právě ve věku, kdy dívka dospívá a přirozeně nabírá tuk; její tělo se zaobluje do ženského. V tomto smyslu je porovnávání se s ideály v médiích opravdu zhoubné - je tam skrytá zpráva, že když dívka začne přibírat, tak je něco v nepořádku s ní. Přitom je nemocná kultura a společnost, která daný ideál prosazuje. Ovšem dospívající dívka, které ještě neví, jak být ženou, s čím se identifikovat, to ještě nedokáže jasně rozlišit. Teprve se ženou stává a hledá, o co by opřela své sebevědomí. Je to období plné nejistoty a tápání. A v první fázi je její hledání zpravidla o pokusu, být jako žena tím, že jako žena vypadá - pochopitelně jako krásná žena, je přirozené toužit po ocenění.
Identita dospívajících dívek se formuje ve vztahu (4), a proto je pro jejich vývoj podstatné, jak na ně druzí reagují.
Naše společnost hlásá poněkud levné, ale velmi chytlavé poselství: krása = obliba ve společnosti, úspěch v práci i vztazích, štěstí a naplnění. Když se pozorněji zadíváte na reklamy, najdete to jako přímé nebo podprahové tvrzení v 90% z nich. A když něco opakovaně stále vnímáte, tak tomu časem uvěříte. Navíc tomu zpravidla věří i vaše okolí, takže se zpočátku i uměle vykonstruované poselství časem může stát realitou. Dokládá to příklad s Twiggy - v šedesátých letech se lidé ještě ošklíbali v opovržení nad její vyhublostí, a v devadesátých letech řada už tak hubených modelek hubla ještě víc, aby se udržela na módních prknech. Většina mužů a žen už se totiž naučila, že krásné je štíhlé. A skutečně je to tak, že by se většina současných představitelek krásy ještě před 100 lety musela stydět za svou "neduživou kostnatou vyhublost".
Další věc je, proč je vlna nápodoby něčeho pro mnohé nezdravého (tím chci říct, že ne všechny, ale většina žen má přirozené tělesné dispozice rozměrnější než ty, které jsou právě v módě) tak silná, a stále sílící. Feministický proud na to říká, že ženy jsou zmanipulovány k poslušnosti a nápodobě. Jsou naučené dívat se na sebe očima mužů. Přistupovat k sobě a ke světu ne na základě toho, co samy cítí, ale vyciťovat, jak samy na okolí působí. A působit na druhé tak, aby se líbily. Po uznání, ocenění a přijetí touží zajisté muži i ženy, ženy ovšem mají být na potvrzení zvenku závislejší. Feministky kritizují, že běžnou skutečností žen je dívat se na sebe tak, jak se na ně asi dívají druzí. Určitě na tom něco bude - zrovna včera jsem u novinového stánku s úžasem a dávkou roztrpčení spatřila název nového časopisu pro ženy: "Jak dobře vypadat". To je přesně ono: ne "Jak se dobře CÍTIT", ale jak být hezká pro ostatní. Tento úhel pohledu je to, co řadu dívek a žen paralyzuje a vede je do nikdy nekončícího kolotoče sebevylepšování. Nemusí se jednat jen o diety a cvičení, ale i líčení, šaty, manikúru, účes, držení těla, "správné" vystupování a tak dále - seznam by mohl pokračovat donekonečna. V hlavách se jim pak usídlí vzorec - podprahová zpráva médií, a obzvláště reklamy, která zní: "štěstí začne až po...". Dosadit můžete co chcete, v zásadě jde o to, napřed se nějak vylepšit (třeba pomocí nového šamponu), a pak se vám štěstí a uznání posype přímo do náruče. Pochopitelně si koupíte šampon, a je vám stejně jako předtím - žádný princ na bílém koni, žádné obdivné pohledy na pracovišti. Ale tohle si náš mozek už nepřebere, a je velmi svůdné a jednoduché následovat impuls, o který v reklamě jde.
Vzorec „štěstí začne až po…“ sahá ovšem daleko hlouběji, než za co může reklama. Také reklamní strategie jsou jen odrazem naší kultury. Max Weber ve svém díle „Protestantská etika a duch kapitalismu“ popisuje, jak jsme se vlivem víry, že naplnění přijde až po smrti díky zásluhám a píli v tomto životě, naučili potěšení spolu s pocitem uspokojení odkládat „na potom“: až dokončím tento projekt, až vyperu a uklidím, až zhubnu tři kila, až děti vyrostou, až si najdu toho správného partnera… Ovšem v každou chvíli máme jen to, co je tady a teď. Víra, že tvrdou prací dosáhneme velkých zásluh, může být v určitých případech šalebná. Například je určitě lepší, jít si zaplavat s přáteli a pustit z hlavy černé můry o vlastních špecích, namísto hladovění a hodin dřiny v posilovně. Je lepší užít si s někým večeři v příjemné restauraci, a nekrmit ledničku dietními jogurty, nízkotučnými sýry a uměle slazenými džusy.
Je třeba zásadně změnit přístup žen k sobě sama. Přestat si vyčítat domnělá kila navíc a další nedostatky na kráse. Přestat zápasit se sebou sama – ať už odpíráním si dobrot, nadměrným cvičením a/nebo „pouhým“ trýzněním se v myšlenkách, že bychom si ten šlehačkový dort dávat neměly. To, že „hřešíme“, pokud si užíváme, je jen další ze společenských konstruktů, navazujících na křesťanskou tradici. Ta trestala každou slast – ať už se jednalo o sex nebo čokoládu. Narážím na knihu a stejnojmenný film Čokoláda (5), který je o pokušení a pozdvižení, které do malé přísně katolické francouzské vesničky vnesla svůdná výrobkyně čokolády. Bylo to v období půstu, a obyvatelé vesničky sváděli krutý boj se sebou sama i pohoršeným farářem. Čokoláda je lákala, ale tuto slast si dopřávali jen tajně, za doprovodu výčitek a strachu z trestu. Dnes už si nemyslíme, že by nás za snězení tabulky čokolády čekal trest boží, výčitky však přetrvávají. Na tom ostatně stojí i vtipně volená reklamní kampaň výrobce zmrzliny Algida, která v současné době /červen 2004/ představuje sérii nanuků „Magnum – 7 hříchů“. Povzbuzuje k „troufalosti“ dopřát si pochoutku s tolika kaloriemi.

Současná poselství společnosti u žen podporují neutišitelnou nespokojenost se sebou sama, projevující se ve snahách o nikdy nekončící sebevylepšování. Je třeba od této snahy upustit. Rozpoznat faleš ideálu a reklamních příslibů, zabydlet se ve svém vlastním těle, cítit ho a užívat si ho – sama pro sebe.

O autorce:
Poruchy příjmu potravy jsou tématem mé diplomové práce v oboru sociologie, takže mě daná tematika hodně zajímá. Pokud máte chuť na napsané reagovat, budu moc ráda za vaše názory, připomínky, komentáře, postřehy.
Denisa Palečková
E-mail: dionyska@volny.cz

_____________________________________________________________________________________
1 Dolanová, Bridget / Gitzingerová, Inez (1994): Why women? Gender issues and eating disorders. London: The Athlone Press.
2 Vliv reklam na psychiku podrobně zkoumá a bystře shrnuje Kilbourne, Jean (1999): Can’t buy my love. How advertising changes the way we think and feel. New York: Simon and Schuster.
3 Například Wolfová, Naomi (2000): Mýtus krásy. Bratislava: Aspekt.
4 Tento poznatek uvádí Carol Gilliganová v knize Jiným hlasem (1982). Gilliganová v 70. letech spolupracovala se sociálním psychologem Eriksonem. Ten ve své teorii vývoje uvádí, že pro období dospívání je klíčový proces separace /Erikson, E.H. (1968). Identity: Youth and Crisis. New York: Norton/. Podle Gilliganové toto platí pouze pro chlapce; dívky se mají definovat a nacházet sama sebe skrze vztahy.
5 Harrisová, Joanne (2001): Čokoláda. Praha: Ikar

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.