Mezipatra Queer Film Festival

2.11.2017  Česká republika  | 

18. ročník queer filmového festivalu představí kolem stovky českých i zahraničních filmů s LGBTQ+ tématy a jejich tvůrce a tvůrkyně. Filmy oceňuje odborná porota v rámci prestižní mezinárodní soutěže mezinárodních filmů. Nedílnou součástí programu jsou doprovodné diskuze, přednášky, workshopy, výstavy a party. Hlavní část festivalu probíhá v Praze a Brně a formou ozvěn ve vybraných městech v ČR.

Více

Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Co je to vůbec feminismus?

Co je to vůbec feminismus?

2. březen 2001  | Diana Benšová
zamyšlení nad pojmem feminismus

Slovník cizích slov nám pod tímto heslem nabídne: "hnutí za rovnoprávnost žen" případně přidá ještě slovíčko "emancipační". Pokud tedy vyjdeme z této jednoduché definice, pak si zákonitě musíme položit otázku : "Proč tedy feminismus je téměř pejorativní označení a nazvání nějaké dívky feministkou je vpodstatě nadávka? Co je tak špatného na hnutí žen za rovnoprávnost?"

Já se přiznám zcela otevřeně, že mi to jasné není. Je to možná tím, že muži (ti kteří se stavěli proti emancipaci, jako takové) se vždy ženám, které nezapadali do jejich modelu nebo chtěli něčeho dosáhnout, vysmívali. Díky tomuto přístupu máme hesla, že nemůže být žena krásná a chytrá zároveň apod. Zesměšňování a výsměch vždy byli jejich nejúčinnější zbraní. Toto je obzvlášť zajímavé, když vezmeme v potaz, že nejméně do druhé světové války byla pro většinu žen existenční nutnost se provdat, pak je jasné, že se snažily mužům zalíbit a držely se jejich pravidel. Naštěstí se našlo dost osvícených mužů, kteří podporovali ženy v získání základních práv (v Čechách mají ženy volební právo od 1921, ale např. ve Francii od 1948) a to mnohdy své vlastní ženy, o kterých si určitě nemysleli, že jsou hnusné, tlusté - no prostě feministky. Příkladem snad nejznámějšího feministy v našich dějinách budiž Tomáš Garique Masaryk (o lidech typu Vojta Náprstek a jejich činnosti snad ani nemluvě, to každý - snad - zná). Nikdo asi už dnes nebude ženám upírat právo volit či studovat, což jsou výdobytky ze začátku století, za které vděčíme tzv. první vlně feminismu. Od 50-tých let probíhá ve světě (k nám se samozřejmě dostala až po 1989) tzv. druhá vlna feminismu, které jde v podstatě o to uvést v praxi již vybojovanou právní rovnoprávnost a případně zavést nové "antidiskriminační" zákony na přímou ochranu před znevýhodněním na základě rasy, pohlaví, víry či jiných znaků. Hlavním protivníkem při tomto boji není nějaká zavilá mužská opozice (ta je spíše výjimkou), ale naše vlastní kulturní stereotypy a předsudky.

Nyní bych ráda provedla přesun před náš vlastní práh. Položme si otázku, kterou slyším snad nejčastěji, když se s někým na toto téma bavím: "Potřebujeme v Čechách nějaký feminismus, když jsou si u nás všichni rovni a všichni máme stejné šance?"

Ano, máme teoreticky stejné šance, které nám zaručuje zákon. Ženy u nás mohou studovat, pracovat a vůbec se realizovat (a někteří si myslí, že by za to měly být vděčné - my jsme taková liberální společnost), pokud se při tom stihnou postarat o rodinu (děti a hlavně manžela, ten se mnohdy domnívá, že manželství je zaopatřovací ústav), budou svůdné, upravené a pokud se nebudou drát moc nahoru.

Takže prvním důvodem proč říkám ano feminismu je fakt, že celá péče a starost o rodinu (nejen děti) je u nás na ženských bedrech. Domnívám se, že žena si tu rodinu sama nepořídila a měl by jí její manžel (partner) pomoci (1) a ne ještě očekávat, že se postará i o něj.

Dalším důvodem je, že žena vydělává o 30% méně než muž na srovnatelném místě se stejnou kvalifikací. Toto má několik kořenů. Za prvé stále ještě přežívá představa, že žena nemusí vydělávat tolik, protože má doma svého živitele a za druhé, tím často argumentují zaměstnavatelé, žena tím , že se převážně stará o rodinu a děti, je vlastně méněcenná pracovní síla, a apriori se od ní neočekává takové pracovní nasazení a výkon. Nutno podotknouti, že tato situace mnoha ženám vyhovuje, ale tím, že je aplikována plošně získává diskriminační charakter. ( Na druhé straně mnoho mužů, kteří nechtějí "dělat kariéru" a chtějí se věnovat rodině nebo koníčkům, nemá téměř šanci získat práci na částečný úvazek nebo takhle žensky ceněný a koncipovaný úvazek plný, protože prostě u mužů je to "nežádoucí")

Co se zaměstnání týče toto není jediné. I když se žena rozhodne pro kariéru, tak narazí velmi brzy na zcela jasnou diskriminaci na trhu práce - a tou je její potenciální mateřství. Již při úvodním rozhovoru se jí ptají na přítele, manžela, rodinu apod., mnohdy je jí zcela jasně řečeno, že není přijata kvůli tomu, že by za pár let (!) mohla mít děti. O přijímání žen s dětmi ani nemluvě. Ty pokud chtějí nějaké místo získat, musí hned na začátku svého životopisu uvést kolik babiček, chův a hospodyň mají k dispozici na hlídání.

Dalším důvodem může být fakt určitého omezování a formování (a to) obou pohlaví výchovou, které je samozřejmě markantnějším u dívek. Již v průběhu primární socializace (výchova dítěte a dospívající/ho a její/ho akceptace hodnot společnosti), která je z hlediska našich společenských a rodinných návyků kruciální, si neseme v závislosti na pohlaví (a jiných faktorech) zcela jiné poselství do života a zcela jinou představu o tom, kde je naše místo ve společnosti a toto je v nás i v průběhu dalšího života posilováno (případně potlačováno) naším prostředím. Označení pro toto vytváření rozdílů mezi pohlavími společností zavedla antropoložka Gayle Rubin, která si všimla, že obsahy toho co je mužské a ženské a co s tím souvisí se výrazně liší v různých kulturách. Tímto novým pojmem se stal - gender - což v překladu znamená mluvnický rod (občas se v českých textech setkáte s překladem rod, nikoli s výrazem gender).

Gender je společensko-kulturním konstruktem, který si ta která společnost ustanoví jako žádoucí pro muže a jiný pro ženy. Jeho obsah je mnohdy (a většinou) dán kulturním dědictvím a tradicemi, částečně může podléhat módním vlivům.

Na základě toho jak společnost definuje žádoucí gender se v ní vytvářejí genderové stereotypy a kdokoliv, kdo se odlišuje je odmítán svým okolím (pokud se nepohybuje v alternativní subkultuře) a mívá problémy se zařazením se do společnosti. Typickým genderovým stereotypem je mnou již zmíněné pojetí, že rodina je ženská záležitost. Pokud by se tomu chtěl nějaký muž příčit a třeba by zůstal na mateřské dovolené (2) bude velmi spolehlivě trestán svým okolím. Společnost má tu schopnost, že jedince, kteří se příčí zaběhlým (od kultury ke kultuře se měnícím) zvyklostem, vyřadí či jim dá značně pocítit, že nejsou "normální".

Rozdíly ve výchově chlapců a dívek se táhnou již od narození. Chlapci se nechávají vyřvat a řádit, protože jsou přece raubíři. Holčičky se konejší a jsou držené u maminky. Ve věku o něco vyšším jsou chlapci věčně venku a zažívají spoustu legrace při sportu a jiných aktivitách. Zatímco holčičky jsou doma s maminkou, které pomáhají či chodí do hudebky a dělají jiné vhodné činnosti. Jsou věčně napomínány, že mají být slušné, čisté a hodné (mimo jiné proto, že budou jednou "maminkami vzorňačkami"). Jsou sice chytré, ale ne na matematiku, protože jsou přece holčičky a těm matematika nejde. (3)

Takto společnost pomalu a plíživě formuje ženy a dívky do té podoby, ve které je potřebuje a to nejen v průběhu dospívání, ale i v dospělosti. Není to tak dávno, co jedna moje kamarádka přišla s tím, že jí vlastní dědeček řekl: "Proč se vůbec snažíš na tý škole, vždyť si stejně pořídíš děti a bude ti to na hovno?" Když vám tohle někdo bude říkat pořád, tak se na tu školu a kariéru raději rovnou vykašlete.

A toto byl můj třetí, ale ne poslední důvod proč říkám ano feminismu. Myslím si, že naše zatuchlá patriarchální společnost potřebuje provětrat trochou (radši více než trochou) aktivního feminismu!

_____________________________________________
(1) Použila jsem typického výrazu, proti kterému sama velmi bojuji. Ne pomoci jí - protože to implikuje, že domácnost je její věc, ale měli by se oba o práci rozumně podělit. Případně u dvoukariérových manželství zvážit najmutí placené síly.

(2) Tento výraz sám o sobě je již diskriminační a například v Rakousku a jiných evropských zemích byl nahrazen termínem rodičovská dovolená a je to dáno tím, že je zde zcela jasný trend nástupu otců do péče o děti. Je dokonce právně upraveno, že pokud otec nečerpá cca 6 týdnů rodičovské dovolené rodina přichází dříve o příspěvek (tz. že o těchto 6 týdnů se v podstatě krátí rodičovká dovolená připadající na tuto rodinu) - toto je případ v tomto směru velmi progresívního Rakouska. Nad tím, že dobu péče o malé dítě což rozhodně není žádná dovolená, označujeme tímto termínem je samo o sobě zajímavé.

(3) Toto je extrém, který v této podobě funguje jenom v některých rodinách. Přeháním to tolik, aby všem bylo jasné, jaká je to blbost a jak funguje formování genderu od nejrannějšího věku. Nastíněné principy a přístupy i kdyř ne takto silně totiž opravdu fungují a byli jsme tak více či méně vychováni všichni.

Vyšlo ve studentském časopise Kerberos na FF UK, Katedra psychologie

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.