Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více

Konference Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

11.12.2017  Praha  | 

Oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v.v.i. zve na konferenci Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

Více
feminismus.czČlánky › Ann Oakley: Pohlaví, gender a společnost

Ann Oakley: Pohlaví, gender a společnost

14. duben 2001
polemika dvou recenzentek

Nejde o to "kdo je víc" aneb o čem je pohled z aspektu gender?

Recenze na knihu Ann Oakley : Pohlaví, gender a společnost od paní Melichové, uveřejněná v MF Dnes 11.dubna 2001, ve mně vzbuzuje pocit, že autorka nejenže nepochopila, o čem tematizování z aspektu gender je, ale už předem k samotné možnosti takovéhoto nahlížení na společnost a vztahy v ní zaujala negativní postoj. Ano, teorie gender studují sociální role mužů a žen ve společnosti. Dále bych však s autorkou nesouhlasila v poněkud zjednodušeném a v této souvislosti snad záměrně negativně zabarveném vyjádření o obsahu slova gender v úvodu článku. To, že slovo gender znamená "nepřirozenou", kulturně a společensky podmíněnou nadstavbu, která přičítá mužům a ženám rozdílné chování, neznamená, že teorie gender popírají jakýkoliv rozdíl mezi muži a ženami. Nikdo zde neusiluje o popřeni biologické rozdílnosti, ale táže se, do jaké míry je rozdílné chování mužů a žen biologicky podmíněno a kde už začíná být ovlivněno kulturně-sociálními vlivy.

Pokud se autorka opravdu alespoň částečně s teoriemi gender seznámila, potom mi není jasné, proč nadále čtenářům předsouvá, že veškeré snažení lidí zabývajících se studiemi gender je dokázat, že ženy jsou také schopny "řídit bagr". Seznámení s gender teoriemi bez předchozích předsudků by autorce určitě také pomohlo předejít faktu, že si sama bude ve svém článku odporovat.

Na jednu stranu autorka s lítostným povzdechem zmiňuje, jak hluboká je propast mezi člověkem technokratické civilizace a jeho vlastní přirozeností, potřebuje-li ke své ženské nebo mužské identifikaci pracovat s vědeckými informacemi. Autorce tedy přijde ženská nebo mužská identifikace s vlastním pohlavím jako něco přirozeného - biologicky daného, něco, co o ženskosti či mužskosti vypovídá. V zápětí se autorka ztotožňuje s tvrzením, že biologická danost nic o ženskosti či mužskosti nevypovídá a v této souvislosti považuje za zajímavé zjištění, že u kmenů čambuliů na Nové Quinei se ženy blíží našemu ideálu mužství. Něco na tom asi bude, že ideál ženskosti, tedy vzorec pro identifikaci se ženským pohlavím, je u některých žen "ženský" a u jiných "mužský".

Feminismus podle autorky povolává vědu, aby potlačovala v ženách to ženské. To, co ženství znamená, se však v různých kulturách liší a je to tedy pojem relativní, k čemuž i sama autorka dospěla, aniž by si to uvědomovala. Těžko bude feminismus potlačovat něco, co je relativní tedy obecně nedefinovatelné. Autorka, jak sama říká, je jako žena šťastná "přijetím a dáváním", ústupností těm které miluje,atd. Měla by se tedy ptát, proč právě toto pro ni charakterizuje ženství. Ona však místo toho rozhořčeně obviňuje studia gender, že jí chtějí vnutit sobeckost a tvrdost jako obecnou normu ženskosti. Je to však právě ona, kdo svoje přesvědčení o ženství deklaruje za všeobecnou normu a jedinou pravdu. Studia gender ženství (a mužství) tematizují a ptají se, co to vlastně znamená a proč se zrovna v dané kultuře ustanovilo v té či oné formě.

Autorka dále osočuje Ann Oakley z používání omletého feministického argumenut, že ženy v minulosti nemohly vyniknout v umění či vědě, neboť jim společnost házela klacky pod nohy. Jako protiargument předkládá otázku : Ale copak mnohý muž-tvůrce nemusel překonat tvrdá protivenství, která mu společnost stavěla do cesty? Ano, avšak mužům nebyly "házeny klacky pod nohy" v souvislosti s jejich pohlavím. Pokud muž např. nemohl v 19.stol. studovat na univerzitě, bylo to z důvodů nemajetnosti jeho rodiny, avšak žena i kdyby se s nemajetností vyrovnala, měla studium zakázané přímo zákonem. Možná, kdyby k tvrzeni autorka nepřistupovala jako k omletému feministickému argumentu a alespoň trochu se nad ním zamyslela, přišla by na jeho opodstatněnost sama.

Hana Vojáčková, studentka FHS UK


Potlačovat v ženách to ženské

Mladá fronta DNES, 11.04.2001, strana 21

Genderový feminismus vychází ze studia sociálních rolí mužů a žen ve společnosti a pojem gender (rod) má vyjadřovat, že charakter a projevy, které pokládáme za adekvátní mužskému nebo ženskému pohlaví, nejsou biologicky podmíněné, ale ve skutečnosti vnucené rodinou, kulturou, společností. Jak genderová studia vypadají, ukazuje kniha londýnské socioložky Ann Oakleyové Pohlaví, gender a společnost.

STARÉ ZNÁMÉ METODY
Oakleyová snese některé poznatky z antropologie, sociologie, etologie či psychologie vybrané ne snad tak, aby všechny svědčily pro výše zmíněnou genderovou teorii - to by nebylo dost rafinované, ale rozhodně tak, aby jaksi převažovaly ty poznatky, jež její genderovou teorii podporují. Pokud se zmiňují skutečnosti svědčící proti názoru feministek, označí se za důkaz, jak hluboce se podařilo lidem vštípit role souhlasné s jejich pohlavím. Zcela se vynechá filozofický názor čerpající z víry v Boha napříč civilizacemi, věky a kulturami. I Oakleyová používá omletý feministický argument, že ženy v minulosti nemohly vyniknout v umění či vědě, neboť jim společnost házela klacky pod nohy. Ale copak mnohý muž-tvůrce nemusel překonat tvrdá protivenství, která mu společnost stavěla do cesty? Je-li však záhodno kupříkladu doložit, že otec může převzít mateřskou roli od kojeneckého věku dítěte, londýnská socioložka argumentuje existencí umělé výživy, ač věda snad již jasně doložila nezastupitelnost kojení pro zdravý vývoj dítěte. Občas se do textu také přisype něco z feministické zahořklosti, třeba tvrzení, že psychologové-muži kladou důraz na mateřství z pocitu viny - stydí se prý, že péči o děti nechávají otcové na matkách. A Marie Čermáková se pak v předmluvě k českému vydání neopomene ohánět nepravdivým tvrzením, že autorka čtenářům názory nevnucuje, nýbrž je učí pracovat s fakty.

NECHTE MI MÉ POCITY
Tohle všechno neznamená, že je nezajímavé se s gender studies seznámit. Ne každý ví, že u kmene čambuliů z Nové Guineje se ženy blíží našemu ideálu mužství, folklor ostrova Trobriand obsahuje historku o únosu muže ženou, že kastrace králíka před 21. dnem prenatálního vývoje způsobí vytvoření úplného ženského pohlaví či že Maslow doložil, že dominantní ženy prý mají větší radost ze sexu. Především však kniha dokládá, jak hluboká a dál se rozšiřující je propast mezi člověkem technokratické civilizace a jeho vlastní přirozeností, potřebuje-li ke své ženské nebo mužské identifikaci pracovat s vědeckými informacemi. Dovolte však osobní vsuvku: kniha Ann Oakleyové se mi spolu s informacemi hned také snaží namluvit, že žádnou přirozenost nemám, respektive, že můj hluboký pocit radosti z vlastního ženství mi byl vnucen mužskou populací za účelem udržení mě a ženského živlu vůbec pod knutou. To je docela zábavné. Přitom nejdůležitější věci v životě - soucit, víra, láska - jsou věcí subjektivního cítění a jako takové nejsou nijak vědecky dokazatelné. Tak feminismus povolává do svých služeb vědu, aby dál potlačovala v ženách "to ženské" (pocitové, subjektivní), co však nakonec bude chybět a už chybí, jak na to narážíme všude kolem, v celé společnosti.

MOC, O TU ZDE BěŽÍ
Podle české předmluvy dosavadní analýzy mužských a ženských sociálních funkcí vyjadřovaly optiku muže - až genderová studia vidí věci z ženského hlediska. Ale skutečností je, že "gender" má prostě asi takovou optiku jako ty odnože feminismu, které tvrdí, že ženy v 21. století ovládnou svět, že už se nenechávají tolik "zotročovat" rodinou, že se více věnují vlastním zájmům a cílům, že se více uplatňují v typicky mužských profesích, že vztah každé ženy k vlastním dětem je ambivalentní (láska a nenávist zároveň), nebo že ženy jsou hodné, protože mají strach takové nebýt atd. A jedním dechem tyto osoby, jež zjevně netuší, jak může být žena šťastná "přijetím" a "dáváním", ústupností k těm, které miluje, aniž je z ní přitom frustrovaná troska, tak tyto osoby vydávají vlastní sobectví a tvrdost za jakousi obecnou normu ženskosti a sdělí: Jsem žena, kdo je víc!? Jejich pýcha tedy pramení pouze z biologické danosti, která však přece, v tom lze s "gender" souhlasit, nic o ženskosti či mužnosti nevypovídá. A právě takový je "ženský" pohled zprostředkovaný knihou Ann Oakleyové. Text podsouvající, že by ženy dnes zcela běžně řídily firmy, ministerstva či bagry, kdyby jim rodiče v dětství nesebrali hračková rypadla a nevnutili místo nich panenky. Jako sláma z bot z něj ovšem čouhá touha po moci. A ta je vždycky stejná, bez ohledu na pohlaví.

Ann Oakleyová: Pohlaví, gender a společnost. Přeložili Milena Poláčková a Martin Poláček, předmluvu napsala Marie Čermáková, český překlad lektorovala Marcela Linková. Portál, Praha 2000, 172 stran, náklad neuveden, cena 197 korun.

ALENA MELICHOVÁ, autorka je publicistka

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.