Role sociálního dialogu v prosazování rovného odměňování žen a mužů

27.6.2018  Praha  | 

Česká republika patří v rámci Evropské unie k zemím s nejvyšším průměrným rozdílem v odměňování žen a mužů. Platová nerovnost má negativní dopad jak na samotné ženy a jejich rodiny, tak na celou naši ekonomiku. Jedním z prostředků ke snižování platových rozdílů je sociální dialog. Cílem akce je otevřít diskuzi o jeho roli v prosazování rovného odměňování žen a mužů z perspektivy různých aktérů.

Více
feminismus.czČlánky › 8. březen 1907, aneb 150 let od volebního práva českých žen

8. březen 1907, aneb 150 let od volebního práva českých žen

8. březen 2011  | Eva Uhrová
8. březen 1907, aneb 150 let od volebního práva českých žen
Pokud jde o MDŽ, neslavíme letos jubileum. Zato výročí obnovení rakouské ústavnosti v roce 1861 je hezky zakulacené. Do paragrafů o volbách do zemského sněmu se tehdy vloudila slovíčka, která později zamávala dějinami českého feminismu.

Pokud jde o MDŽ, neslavíme letos jubileum. Zato výročí obnovení rakouské ústavnosti v roce 1861 je hezky zakulacené. Do paragrafů o volbách do zemského sněmu se tehdy vloudila slovíčka, která později zamávala dějinami českého feminismu.

Představme si pátek 8. března 1907. Venku je trochu nad nulou, je před osmou večerní, a do Ženského klubu českého v Jugmannově ulici 7 míří Františka Plamínková, dvaatřicetiletá odborná učitelka matematiky, fyziky a kreslení na dívčích měšťanských školách. Slečna vznosné postavy, hezká, vždy vkusně oblečená, vejde do průjezdu starého dvoupatrového domu v místech, kde dnes stojí mnohem vyšší a modernější administrativní budova s Pasáží Vlasty Buriana.

V aktovce, zpravidla nadité školními sešity, si tentokrát Františka nese papíry nadepsané: O volebním právu učitelek, o jeho významu a vykonávání. Ženský klub se svou odnoží - Výborem pro volební právo žen - pozval na její přednášku všechny, kdo se zajímají o ženskou otázku, speciálně však obeslal politiky.

Učitelka Plamínková od řečnického pultu sdělila publiku ohromující zvěst, že ženy mají aktivní a pasivní volební právo do zemského sněmu a do obcí. K tomuto závěru došla po důkladném prozkoumání. Volební řád z roku 1861 v pasáži týkající se kurie měst a průmyslových míst mluvil o voličích jako o občanech a volební řád pro volby do obcí z roku 1864 pravil, že za poslance může být volen každý občan, který má právo volit do sněmu. Omezení bylo dáno pouze věkem, státním občanstvím, majetkem a daňovou povinností, nikoli však pohlavím. Ženy v Čechách tedy mají nejstarší volební právo na světě!!! uzavřela Plamínková.

Zatímco Angličanky z lepších kruhů tou dobou rozbíjely okna a trpěly ve vězení ve snaze domoci se rovnosti při volbách, některé občanky Království českého toto právo měly, mezi nimi doktorky, definitivní učitelky a středoškolské profesorky. I Plamínková tedy mohla v nejbližší době kandidovat, avšak raději si vzala na starost volební kampaně.

Než s nálezem vyrukovala na veřejnost, sešla se s právníkem a poté i s oficiální čtyřčlennou právnickou komisí. Jeden ze zasedajících zvolal: „Na co ty safraportské ženské nepřijdou!“ Ale dali jí zapravdu. Starší aktivistky ženských spolků pohotově vylovily z paměti vzpomínky na šedesátá a sedmdesátá léta 19. století, kdy ženy statečně volily české opoziční poslance a vyjadřovaly tak protirakouské postoje. Teprve později libovolný výklad hejtmanů a vlastní netečnost žen způsobily, že se sukně od volebních uren vytratily.

Na konci přednášky Františka Plamínková oznámila: „Myslím, že již při nejbližších volbách do sněmu postavíme své kandidátky a práva svého budeme se domáhat všemi instancemi.“ Poslanci a vysocí úředníci poukazovali na to, že zmíněné formulace se do volebních pravidel dostaly nedopatřením, protože podle dobového zvyku se s ženami nepočítalo. Pohotově navrhli změnu. Nově měl volit každý občan mužského pohlaví.

Na základě znovuobjevené politické rovnoprávnosti kandidovaly do zemského sněmu v roce 1908 učitelky Karla Máchová, Marie Tůmová a Božena Zelinková, v roce 1909 opět Marie Tůmová a v roce 1912 Karla Máchová a spisovatelka Božena Viková-Kunětická. Poslední se dočkala úspěchu. Stala se třetí poslankyní v Evropě. Je známo, že neobdržela poslanecký certifikát. Zemský sněm pro obstrukci německých poslanců však stejně nezasedal, což bylo naopak štěstím. Nemohl totiž změnit volební zákon v neprospěch žen, jak se k tomu chystal. Pak se rozhořela válka.

Než ke zvolení poslankyně v roce 1912 došlo, Františka Plamínková, často s Marií Tůmovou, od dubna do června každou středu a sobotu jezdily na Mladoboleslavsko a Nymbursko. Klepala na dveře dům od domu, koupily si pera a inkousty, psaly pozvánky, malovaly plakáty, rozvážely je a vylepovaly, brodily se venkovským blátem, dospávaly v nevytopených ratejnách venkovských hostinců nebo na tvrdé nádražní lavici. K ránu se vracely do Prahy a byly rády, že ve čtvrtek ráno od osmi stihnou školu. Kandidátka Viková-Kunětická pronesla ve svém volebním obvodu jediný projev, a to až těsně před volbami.

Na předvolebních schůzích někteří muži na Plamínkovou vykřikovali, že ničí rodinné krby a posílali ji k vařečce. Místní mladočeský tisk českým sufražetkám spílal do teroristek, ale přijely znovu a vždycky za své. Nevládly tiskem, penězi ani rozhodovacími posty, naopak školní úřad jim mohl dát vale. Osobně riskovaly pro naději, že skrze poslankyni se na jednání sněmu konečně dostanou otázky, na něž muži zapomněli.

Když socialistky v Kodani 1910 domlouvaly strategii pro celosvětový boj za volební právo žen, Čechy patřily k málo zemím, kde toto právo již existovalo, nikoli všeobecné, zato s puncem staré cenné relikvie, jakou se jiné evropské a zámořské kraje nemohly chlubit.

Tuhle skutečnost Františka Plamínková po celý další život připomínala na mezinárodních fórech žen a tak své vlasti dobývala úctu ženského liberálního světa.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.