Domácí násilí - veřejné setkání a diskuse

10.12.2018  Středočeský kraj  | 

Otevřená společnost o. p. s., Fórum 50%, o. p. s. , MĚSTO BUŠTĚHRAD a Rodinné centrum Buštěhradský Pelíšek VÁS ZVOU NA VEŘEJNÉ SETKÁNÍ A DISKUSI NA TÉMA: DOMÁCÍ NÁSILÍ

Více

Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více

All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy

21.12.2018  

"All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy" is a 1-day exhibition organized and curated by Anna Wim and Natalie Kollega, aiming to give platform and visibility to diverse femme and non-binary artists working with themes of feminism, queerness, social justice, and more.

Více
feminismus.czČlánky › Žijeme v komnatách ozvěn

Žijeme v komnatách ozvěn

4. prosinec 2018  | Gwendolyn Albert, Romea, o.p.s.
Žijeme v komnatách ozvěn

Požádali jsme Gwendolyn Albert, jednu z aktérek knihy rozhovorů Pavly Frýdlové s cizinkami žijícími v ČR, Ženy odjinud (2008), aby popsala, co se za uplynulých deset let podle jejího názoru v české společnosti z hlediska rovnosti žen a mužů změnilo. Gwen je známá především jako proromská aktivistka, která se angažovala zejména ve prospěch odškodnění nuceně sterilizovaných romských žen. Aktuálně pracuje pro organizaci Romea.

Nemohu uvěřit, že je to jen 10 let od doby, kdy se mnou Pavla Frýdlová dělala rozhovor o cizinkách, žijících dlouhodobě v České republice. Mám pocit, že od té doby uplynulo mnohem více času. Jaké rozdíly (pokud nějaké) tedy vnímám, pokud jde o genderové otázky?

Nejprve je samozřejmě nutno poznamenat, že i já jsem se v posledních deseti letech změnila a pravděpodobně si v některých ohledech ani nejsem vědoma jak. Také je nutné vzít v potaz rozdíl mezi formátem rozhovoru a přímého komentáře, který ovlivní, jak můj pohled bude působit. Domnívám se, že největší rozdíl, pokud jde o posun v chápání genderových otázek dnes oproti roku 2008, přinesly pokusy LGBT hnutí o zajištění rovnosti v České republice. V roce 2011 začal probíhat Prague Pride, a přestože hnutí nedosáhlo všech svých vytyčených legislativních cílů, není pochyb o tom, že viditelnost této komunity a zpochybňování „rolí pohlaví”, které z toho vyplývá, mělo velký dopad na českou společnost.

Vedle pozitivních úspěchů však došlo také k nárůstu odporu vůči všem možným emancipačním snahám. Tento odpor je součástí současného konzervativního trendu nejen v české společnosti, nýbrž v mnoha dalších. Sociální média vytvářejí bubliny, šíří dezinformace a vytvářejí se „komnaty ozvěn”, v nichž se různé skupiny lidí utvrzují ve svých názorech na úkor jiných názorů, které tím pádem zanikají. To vše dnes protidemokratické síly ve světě využívají a mají úspěch. Naše časy jsou i tím pádem úzkostné a napjaté, mnohem více než před deseti lety.

Vzhledem k rozvoji technologií je mnohem snazší z Prahy sledovat anglicky hovořící média, takže určitě žiji hodně ve dvou světech – pravděpodobně víc než před deseti lety. V diskuzích v angličtině zaznamenávám, že větší míra akceptace tématu změny pohlaví slouží jako záminka pro návrat esencializovaných představ o pohlaví, které osobně považuji za nepotřebné. Jako více společensky přijatelný postoj se jeví i misogynství, a to je strašlivé.

Připadá mi, že zde stále existuje značná nechuť pochopit, jaký je psychologický dopad dospívání v těle biologické ženy, tedy pochopit, že tělo, v němž se nacházíte jako žena, je tělo, které je schopné otěhotnět. Bez ohledu na to, jestli ta která žena ve výsledku skutečně někdy otěhotní, nebo ne a bez ohledu na její sexuální preference, nalezení strategie, která jí umožní udržet si kontrolu nad svou vlastní plodností, je pravděpodobně něco, co ovlivní většinu žen, které jsou ženami v biologickém slova smyslu, po většinu jejich dospělého života. V jednom interview v USA jsem slyšela, jak se moderátorka zeptala, zda je důležité mít zkušenost s menstruací či ne – v souvislosti se sebeidentifikací ženy – a odpověď zněla: „Ženy stejně nechtějí menstruovat, takže to není problém, pokud tu zkušenost nemají.”  Nikdo se během rozhovoru neohradil proti tomuto názoru, který já považuji za jedno z nejmysogyničtějších prohlášení, co jsem kdy slyšela. To říkám jako žena, která se teď nachází v období života, kterému se dnes říká předmenopauzální – psychosomatická zkušenost s menstruací je něco velmi specifického a nemělo by to být ignorováno jako něco nevýznamného. Ale ani by to nemělo být považováno za nejvýznamnější element. Ve způsobu, jak přemýšlíme o těchto věcech, je potřeba najít rovnováhu.

Již 14 let je náplní mojí práce mj. podpora ženám, které byly sterilizovány bez jejich informovaného souhlasu v bývalém Československu a v ČR. Z pohledu ochrany lidských práv si zaslouží být odškodněny. Jsem ohromena, jak málo existuje v České republice porozumění ohledně těchto případů zneužívání a jak dlouho trvá to, než úřady souhlasí s tím, že by oběti měly být odškodněny. Naivně jsem věřila, že ženy, které přežily toto zneužívání, najdou mnoho spojenkyň nejen mezi ostatními ženami, ale konkrétně mezi ostatními romskými ženami, protože romské ženy byly tímto neúměrně ovlivněny. Místo toho jsem musela vynaložit nebývalé množství energie, abych přesvědčila dokonce i lidi, s nimiž obvykle souhlasím, aby sledovali vývoj v této oblasti a sdíleli jej s ostatními. Žena, s níž jsem nejvíce pracovala, Elena Gorolová, mi říká, že je obklopena lidmi, kteří ji neustále přesvědčují, aby ten boj vzdala. A to navzdory skutečnosti, že veřejný ochránce práv a každý orgán pro lidská práva, který existuje na mezinárodní scéně a je vhodným místem pro přezkoumání tohoto zneužívání, jednoznačně vyzval český stát, aby tyto ženy odškodnil. Nevím, jestli to má co do činění se společenskou prestiží lékařů a lékařek a jejich neochotou připustit chyby, ale je to velmi obtížné. Možná je to tak, že nejprve musí dozrát porozumění některým problémům, aby mohly být vyřešeny.

Existuje další rozdíl mezi rokem 2008 a 2018, který je mnohem méně závažný: současná móda vousů mezi muži. I přes to, že jsem překročila půl století svého života, zůstávám člověkem, jehož emoce ho mohou překvapit, a musím přiznat, že z nějakého neznámého důvodu mám opravdovou averzi vůči těmto vousům, které se rozprostírají všude možně. Musím vědomě pracovat na tom, abych svou antipatii neprojevila kdykoli potkávám člověka, který si zvolil tento vzhled. Proč bych se o to měla starat – je to jeho tvář – ale z nějakého důvodu chci, aby tento trend skončil. Čím dříve, tím lépe. Možná mám pocit, že ztělesňuje přeměnu lidskosti v karikaturu. Zeptejte se mě v roce 2028.

 

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.