Ženy v bílém
V loňském roce jsem se intenzivně stýkala s cizinkami, které u nás dlouhodobě žijí. V březnu, kdy jsem dokončovala knihu o nich (vyšla pod názvem Ženy odjinud), pronesl prezident lékařské komory MUDr. Kubek v parlamentu výrok o tom, že přílišná feminizace českého zdravotnictví je jednou z hlavních příčin jeho krize, protože pracovní nasazení žen je z důvodů péče o rodinu nižší, než nasazení a výkonnost mužů. Nepamatuji si, která z „českých cizinek“ mi hned zavolala, pohoršeny byly všechny – jak si zástupce profesní skupiny, v níž ženy nota bene převažují, může něco takového beztrestně (aniž by následovalo jeho odstoupení) dovolit!
Češky jsou bohužel na dehonestující mediální výroky českých mužů - včetně politiků v nejvyšším postavení - zvyklé a berou je jako jistý folklor, kterým není třeba se zabývat. Zatímco v jiných civilizovaných zemích, zejména těch na západ od nás, by lékařky po takové urážce položily na stůl stetoskop a řekly by „když si tohle, pánové, myslíte, tak si to tu dělejte sami“, stávkovaly by, demonstrovaly, vystoupily z lékařské komory apod. Zajímalo mě, proč si to české lékařky nechaly líbit, proč jim to nevadí, nebo alespoň ne do té míry, aby jim stálo za to protestovat. A dohodla jsem se v nakladatelství Lidové noviny, kde mé knihy o ženách vycházejí, že celý jeden svazek věnujeme osobním příběhům a názorům „žen v bílém“. Ačkoliv v předchozích svazcích (Ženská vydrží víc než člověk, Všechny naše včerejšky) některé lékařky o svých životních osudech, zkušenostech a názorech vypovídaly, myslím si, že kniha věnovaná pouze zástupkyním této tak důležité a bez žen nepředstavitelné profese, by mohla dost přesně zmapovat a rozkrýt, jak to vlastně s rovností žen a mužů v naší společnosti je.
Většina těch, na které jsem se obrátila s prosbou o zprostředkování kontaktů na lékařky, tuhle myšlenku uvítala s nadšením a hrnuly se mi typy na ženy nejrůznějšího věku a postavení, ženy vdané, rozvedené, bezdětné, praktické a dětské lékařky, zubařky, lékařky se soukromou praxí, zaměstnané na poliklinikách, klinikách, v nemocnicích, lázních, stejně jako specialistky a špičkové odbornice, vedoucí klinik či ředitelky nemocnic. Začala jsem je oslovovat. Některé rozhovor odmítly, jiné mi interview poskytly, ale chtěly zůstat v anonymitě nebo si to posléze rozmyslely, další mi říkaly spousty příkladů genderové diskriminace, ať už v době studia medicíny („nesměla jsem se před panem profesorem ukazovat před zkouškou s bříškem, protože to se přece neslučuje, aby ženská porodila a ještě uměla patologickou anatomii, určitě by mi ukázal, že to nejde“), při hledání zaměstnání („ženská co tu chcete, běžte domů rodit děti a necpěte se do medicíny“, řekl tehdejší kádrovák), na pracovišti se svými nadřízenými či kolegy („když lékař potřebuje jít s autem do servisu, tak mají všichni pochopení, když lékařka potřebuje jít s dítětem k zubaři, tak si vezme dovolenou“), o překážkách v kariéře atd.
Samozřejmě, že jsem hovořila i s úspěšnými lékařkami, primářkami a přednostkami, které jsou ve svém oboru nezpochybnitelnými kapacitami, většinou za cenu toho, že „žena musí být dvakrát až třikrát lepší než muž, aby se dokázala prosadit“. Interview mi poskytly jak ty nemnohé lékařky, které se proti nehoráznému a neprofesionálnímu prohlášení prezidenta lékařské komory, ať už osobně nebo v médiích, ohradily, tak i ty, které výrok MUDr. Kubka v přemíře každodenních povinností praktické lékařky a matky malých dětí ani nezaregistrovaly.
Chápu ty, které nechtějí své názory zveřejnit, lékařky jsou osoby veřejné a nechtějí jít se svým osobním příběhem nebo názory ven. Musí s muži, kteří velmi často podobný názor, jako má MUDr. Kubek, sdílejí, vycházet, zejména v nemocnicích, když jsou v podřízeném postavení. Nevzdávám to však, věřím, že se mi desítku lékařek podaří dát dohromady a knihu Ženy v bílém brzy dokončit a vydat.