Vůli a odhodlání máme

Díky velké mediální pozornosti věnované nově vznikající „straně žen“ Rovnost šancí a zástupkyním přípravného výboru neměl snad nikdo příležitost tuto stranu ani Zdenku Ulmannovou jako předsedkyni výboru přehlédnout. Otázkou zůstává, zda informace médií stačily alespoň do jisté míry k vytvoření názoru na východiska a cíle často citovaných žen a jimi zakládané strany. I proto jsem paní Ulmannovou oslovila; dalším důvodem pak byla pozvánka na „pracovní konferenci věnovanou stavu ženstva v českých zemích“ adresovaná ženským organizacím a aktivistkám.

Zjednodušeně řečeno, nyní je nejvhodnější „klima“ – pokud tedy lze povšechně „blbou náladu“ a otravu stávajícími politiky považovat za cosi vhodného. Ale je to vcelku logické: jestliže lidé nemají důvěru ke svým zastupitelům, jestliže necítí z jejich strany oporu, jestliže naopak vnímají, že místo za občany, hrají proti nim za své soukromé zištnosti, pak takoví politici „propadlíci“ ztrácejí mandát, přirozenou autoritu, vážnost a kompetenci za občany-voliče mluvit. Tento stav je třeba změnit. To je přirozený princip demokracie. Vždyť ta problematická, vachrlatá a korumpovatelná „sto jednička“ hlasů je sama dokladem toho, že tento stav je neúnosný.

Změnit neudržitelný stav v rozhodovacím procesu – a to na všech úrovních. Vždyť poměr zastoupení 85% mužů ku 15% žen v českém parlamentu – coby modelovému vzoru společnosti – vypovídá za vše. Tento nerovný stav zastoupení z hlediska pohlaví je v civilizované společnosti nadále neudržitelný! Nerovnost postavení se pak promítá do všech ostatních oblastí. A zejména do situace v rodině a do pracovního, neboli existenčního, procesu. Nejde jen o politiku v úzce národním měřítku, ale i o to, že se veskrze jednopohlavní mužská politika promítá do názorů, které jsou pak interpretovány v zahraniční politice. Nežijeme ve vakuu a nelíbí se nám, že jednostranně zahledění mužští politici často vyjadřují názory a světopohledy, jež neodpovídají ženskému naturelu a zájmům nás, žen, a našich rodin.

Kdybych měla být stylová a vyjádřit se slovy spřízněných duší a lidí mně nejbližších, použila bych jeden z titulů mé přítelkyně Olgy Sommerové: „O čem ženy sní“… A nejen ony… Kdo zná problémy, potřeby a touhy žen, jistě ví, co vše je v tomto heslu obsaženo. Jednou větou – vyvíjet aktivity, aby došlo ke změnám nikoli jen jednotlivých zákonů, ale celého systému zákonodárství, který je koncipován často bez ohledu na zájmy a potřeby žen, dětí, rodin, diskriminovaných, znevýhodněných či handicapovaných lidí. Za své základní poslání považujeme udržení všech forem života na této planetě, a to nelze naplňovat bez důsledné ochrany a rozumného hospodaření se všemi přírodními zdroji. Proto se chceme zasazovat a protestovat proti jakýmkoliv válečným aktivitám, proti zbrojení a zamořování planety rizikovými technologiemi, proti drancování a nesmyslnému vytěžování zdrojů, zkomercionalizovanému pohledu na svět a upřednostňování zisku na úkor skutečných potřeb lidí. Jsme proti týrání žen, dětí, všech lidí, zvířat a vůbec proti všem formám násilí. A v neposlední řadě se chceme zasadit o odstraňování sociálních propastí a setření nezasloužených privilegií a výhod, jsou-li na úkor druhých. Vždyť i politik je stejný člověk jako kterýkoliv jiný; není morální, aby byl stavěn do pozice „nadčlověka“ například tím, že je proti ostatním lidem zvýhodněn i v době nemoci, či požívá často nesmyslné imunity. Je zkrátka mnoho věcí, které je potřeba měnit – ale k tomu musí být především vůle a odhodlání. A my ji máme…

Zelená.

Krátce řečeno, muži-politici nemají skutečný zájem prosazovat na „své“ kandidátky ženy, neboť cítí, že by to znamenalo konec jejich privilegií, pocitu nadřazenosti a možnosti vládnout. A tak - často jako malí kluci - žárlivě střeží své dominantní postavení. Důkazem je již sám fakt, že za celých 15 let po „sametové revoluci“ se setrvalý stav „mužovlády“ a „mužoparlamentu“ téměř nezměnil, ačkoli v politických stranách samotných je žen dostatek, nebo alespoň tolik, aby – kdyby byla vůle – byly na kandidátku navrženy a prohlasovány. Ale tuto příležitost ženy v parlamentu zatím nemají. Jediným spolehlivým způsobem, jak legitimně toto zastoupení získat, je proto sestavení samostatné „ženské“ formace, a legitimizace její existence jediným možným způsobem – regulérními volbami. Politici často argumentují licoměrným laciným argumentem, že ženy se o politiku nezajímají. Ale to je lež jak věž! V některých stranách je dokonce celá polovina žen. Navíc všichni moc dobře vědí, že mnoho žen je znevolněno tolika dalšími povinnostmi při zajištění chodu rodiny. Ženám pak nezbývá čas ani energie, aby se při plném pracovním nasazení jak v zaměstnání, tak kolem domácnosti, angažovaly ještě i ve věcech veřejnosti. A právě na tuto falešnou kartu páni politici hrají. Proto je strana beroucí se za rovné příležitosti i nás, žen, východiskem a příležitostí pro celou řadu žen, které tento stav zakonzervovanosti mužsko-ženských pozic, chtějí změnit. Nechť rozhodnou voliči, je-li u nás třeba strany hájící rovná práva všech lidí rovným spravedlivým dílem.

Volební zákon je vždy velmi komplikovanou záležitostí, zejména v tom smyslu, že jej obvykle předkládají a hlavně schvalují především ti, kteří jsou právě u moci, tedy samotní poslanci a senátoři, a prostřednictvím nich parlamentní politické strany. Ty mají samozřejmě největší zájem na tom, aby udržely své výsostné postavení, a tudíž názorovou - i jakoukoli - jinou konkurenci přímo programově blokují. Současné parlamentní strany nemají zájem, aby se rozvíjela širší občanská společnost prostřednictvím nejrůznějších menších uskupení a politických či zájmových subjektů. V tomto smyslu je již samotné hlasování o každém novém volebním zákonu kontraproduktivní, a myslím, že v parlamentu při současné sestavě není a nebude politická vůle pro přijetí jakékoliv nové verze; tím spíše ne verze, kde by byl zakotven např. zipový systém, resp. systém kvót zastoupení pohlaví. Ani snížení pětiprocentní hranice počtu volebních hlasů stranám pro zastoupení v parlamentu nejsou současní mužové parlamentu příliš nakloněni.

Právě z tohoto důvodu jsme jednou z mála mezi vyspělými zeměmi, kde na parlamentní půdě nemá zastoupení žádné ekologicky orientované hnutí, což osobně považuji za obrovský hřích naší demokracie. A to jen kvůli pánům, kteří rozhodují o podmínkách voleb. Totéž se týká dalších hnutí a aktivistů, jejichž prioritou je zasazovat se o mírové řešení konfliktů světa. Ani těmto iniciativám již dlouhá léta – kvůli mizernému, povrchnímu, ba spekulativně postavenému volebnímu zákonu – prakticky celých patnáct let od pádu železné opony náš establishment nefandí.

Především jejich chronická přepracovanost a pocit nemožnosti něco změnit. Dnešní pseudo-emancipovaná žena je přímo zákonem nucena k odpracování „rovného“ počtu pětadvaceti let v pracovním procesu. A to aniž by byla jakkoli zohledněna její nejdůležitější práce vůbec – práce pro lidský druh, pro potomstvo. Dva nebo tři roky za tzv. „mateřskou dovolenou“, které se jí započítávají na pažbu tzv. odpracovaných let, aby jí vůbec mohl vzniknout nárok na důchodové zabezpečení, jsou ničím v porovnáním s tou horou nádobí, prádla, nákupů, obědů, večeří, dětských vaniček a pohádek přečtených před usnutím dětí. Vždyť právě prostřednictvím této neuznávané a neprestižní práce provázejí matky společné potomky celým životem až do jejich zralé dospělosti. Mateřská dovolená tedy není prakticky ani ubohou náplastí, natož kompenzací obětované pracovní kariéry. Muži ženám neodpustí nic. Jejich pohled na domácí pracovní sílu je ještě horší, než na práci lidí z úklidové čety či pečovatelské služby. Ti alespoň dostávají svoji regulérní mzdu. Ženy-manželky-matky to všechno dělají po celý život bez nároku na jakoukoli finanční kompenzaci, o díku ani nemluvě. Proto i dřívější oslavné ódy na v rámci MDŽ působily jako pošklebek a výsměch ženám. Muži každodenní dvousměnnou dřinu žen berou automaticky. Zapomínají, že již dávno nefunguje tradiční starozákonný model společnosti, kdy muž ekonomicky zajišťoval rodinu, a žena o ni pečovala svým duchem a prací v domácnosti. To už ale nejméně padesát let není pravda – ba hůře, dnes, kdy se každé druhé manželství rozvádí, je každá druhá žena samoživitelkou nejen sebe sama, ale i svých dětí. Směšně nízké alimentární dávky otců totiž ani zlomkem nepokryjí reálné potřeby jejich dětí, o matkách, které se o ně a rozpadlou rodinu starají, ani nemluvě. Jakoby snad ženy neměly právo na svůj vlastní život! A tak ženy v mnohých frustracích ekonomických i sociálních suplují i otce; i přesto, že stále přežívá anachronismus, že muž je živitelem rodiny. A právě tyto křivdy na dětech, ženách a rodinách se musí změnit.

V prvé řadě bych uvítala, kdyby ze slovníku z hlediska zabezpečení dětí zmizelo rozlišování na matku a otce, a byl kladen akcent na pojem rodič. Protože již samotné rozlišování matka-otec je zavádějící, a ve špatně nastavené rétorice, kde je záměrně a nepochopitelně zdůrazňována úloha matky, se otec rafinovaně zbavuje zodpovědnosti za rodinu. Je zřejmé, že za posledních padesát let vývoje se snažil muž svůj díl spoluzodpovědnosti setřást téměř úplně. Vždyť žena si musí doslova urvat na přeplněném trhu práce místo pro svoji existenci; navíc musí v naprosto nerovných, diskriminačních podmínkách soupeřit o pozici s muži. Namísto toho, aby muži a ženy rozumně spolupracovali a vedli život v duchu rovné dělby práce, navzájem si konkurují, což pochopitelně decimuje celou společnost. Pokud muž i žena budou svoji úlohu vůči dětem a rodině chápat jako rodičovství, a bude běžné, že hodnou, trpělivou a pečující může být i ruka mužova a nejen ženina, teprve pak můžeme hovořit o vyspělé civilizované společnosti.

Představa vlády o rovnosti příležitosti žen a mužů je zákonitě mlhavá, formální a povrchní již z toho důvodu, že její skladba je - až na dvě málo významné výjimky - takřka jednopohlavní. Sice existuje vládní výbor pro rovnost příležitostí, nicméně jak může něco výrazně prosadit, kdy šéfové vlády jsou vesměs samí muži? Již z tohoto důvodu musí na půdě samotné vlády nutně docházet ke zkreslení - jednoduše proto, že muži – ani při nejlepší vůli – nedokáží a ani nemohou vidět svět a jeho problémy a potřeby ženskýma očima. I kdyby chtěli, a i kdyby ženy nějakým způsobem dokázaly za své zájmy lobbovat, nejsou pro muže na půdě mimovládní a mimoparlamentní rovným partnerem. Výbor pro rovné příležitosti sice vede žena, ale co je to platné, když příslovečné veslo a kormidlo, které udává tempo a směr, drží muži? Proti takové početní přesilovce nemá žádná - ani ta nejlepší - žena šanci, natož rovnou šanci, uspět. A tak jí nakonec nezbude - aby aspoň formálně hájila jméno žen - než se přizpůsobit mužské hře v mužském týmu a v jejich dresu. I to vypovídá o politické kultuře. Zkrátka, kdo nespolupracuje a nepomáhá ženám – a to rovným dílem – nepomáhá celému lidstvu. Neboli, veškeré mechanismy k prosazování rovných příležitostí se mohou odvíjet a fungovat jedině za předpokladu, že bude rovnost příležitostí uplatňována na samotném vrcholu, tedy především u hlavy. Jakákoliv jiná varianta uplatňování rovných příležitostí je logicky jen dalším z mnoha naprázdno vyznívajících formalismů.

S kterými ženskými neziskovými organizacemi spolupracujete a co víte o jejich aktivitách?

Co se týká neziskovek, setkávám se více méně se všemi, samozřejmě postupně - vyjmenovávat je selektivně by byl dlouhý seznam. Protože "ženská" problematika je současně zaměřená i k tématům rodiny a dětí - a nejen jich - protože ženy nestojí samostatně mimo celou společnost - tak se setkávám s celou řadou souvisejících uskupení, ať již jsou to handicapovaní lidé, staří občané, opuštěné děti a mnoho dalších...
Spolupráce je potřeba ve všech směrech - a ideální by byl stav, kdyby mohla probíhat synergicky. Právě toto byl i jeden z velmi důležitých důvodů myšlenky založit jednu koordinovanou formaci, která bude tvořit jakousi střechu pro prosazování zájmů i těchto dobrovolných neziskových organizací na nejvyšší možné úrovni. A ať se na tuto koordinovanost díváte z kterékoli strany, vždycky nakonec dojdete k jedinému racionálnímu, pragmatickému závěru: není možné, aby zde nevznikla regulérní politická - a nejen lobbyistická - síla. Strana Rovnost šancí na své půdě tuto příležitost dává. Pokud se jí podaří tím nejefektivnějším způsobem uchopit, pak už my, ženy a naše zájmy, nemůžeme prohrát. Prohrávat v té přesilovce zájmů mužských, tak jako doposud... Neboli, v přeneseném smyslu, už ne jen fotbalová hřiště, ale i dětská pískoviště a dámské kluby ze společných prostředků.

Pokud máte na mysli u nás, tak lakonicky - stejné. Tečka. Nic se nezměnilo. A nebyla ani snaha něco změnit. Až na několik spíše smutných než nadějných výjimek je deficit žen v politice, zejména v politice vrcholné, tak do nebe volající, že často pochybuji, zda žiji na začátku třetího tisíciletí, a ne v temném středověku. A to se ještě z řad některých tzv. politologů, resp. jmenovitě z úst pana Doležala, dokonce ozývá hlas, že snaha žen o sjednocení společného programu, sil a solidarity, je nebezpečnou segregací, ba považte – diskriminací mužů! Tím spíš se ale ženy musí bránit před touto lží a novou vlnou honu na čarodějnice, kterou se pan Doležal snaží rozpoutat. Každopádně jeho šílené vzkazy veřejnosti zle a smrdutě zavánějí mužským šovinismem. Tímto názorem se tento politolog samozvaně pasoval na předsedu inkvizičního tribunálu čarodějnických procesů; takových, jaké sužovaly naši zem v osmdesátých letech 17.století. Pak ovšem: všechny ženy, třeste se před kladivem na čarodějnice!

Ptala se Alena Králíková.

Setkání u oválného stolu a diskuse o rovných příležitostech žen a mužů a straně Rovné šance se uskuteční 9. a 16. prosince U Vysmátého zajíce v Michalské 13 v Praze, vždy od 10 hodin.