Domácí násilí - veřejné setkání a diskuse

10.12.2018  Středočeský kraj  | 

Otevřená společnost o. p. s., Fórum 50%, o. p. s. , MĚSTO BUŠTĚHRAD a Rodinné centrum Buštěhradský Pelíšek VÁS ZVOU NA VEŘEJNÉ SETKÁNÍ A DISKUSI NA TÉMA: DOMÁCÍ NÁSILÍ

Více

Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více

All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy

21.12.2018  

"All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy" is a 1-day exhibition organized and curated by Anna Wim and Natalie Kollega, aiming to give platform and visibility to diverse femme and non-binary artists working with themes of feminism, queerness, social justice, and more.

Více
feminismus.czČlánky › Studnice ženské paměti

Studnice ženské paměti

Studnice ženské paměti
Na pultech knihkupectví se právě objevuje kniha Ženy odjinud. Jedná se již o čtvrtý svazek čtenářsky velmi oceňované knižní řady, který nás seznamuje s životními osudy žen různých generací a různých zkušeností prostřednictvím jejich autentické zpovědi. Na této sérii se vydavatelsky podílí Gender Studies, o.p.s., a vydavatelství Lidové noviny. Editorkou a autorkou všech čtyř knih je publicistka, filmařka, překladatelka a především sběratelka ženské paměti Pavla Frýdlová.

Na pultech knihkupectví se právě objevuje kniha Ženy odjinud. Jedná se již o čtvrtý svazek čtenářsky velmi oceňované knižní řady, který nás seznamuje s životními osudy žen různých generací a různých zkušeností prostřednictvím jejich autentické zpovědi. Na této sérii se vydavatelsky podílí Gender Studies, o.p.s., a vydavatelství Lidové noviny. Editorkou a autorkou všech čtyř knih je publicistka, filmařka, překladatelka a především sběratelka ženské paměti Pavla Frýdlová.

Jak začala tvá cesta k cyklu rozhovorů Paměť žen, na jejímž konci aktuálně stojí knihy oživující životní příběhy zdánlivě obyčejných žen?

Byla jsem 14 let zaměstnaná jako dramaturgyně na Barrandově. Jenže v roce 1990 šel Barrandov do privatizace a nás všechny propustili. Řekli jsme si s manželem, že zkusíme celou domácnost přestěhovat do Berlína a podívat se, jestli by tam pro mě ve filmové branži nebylo nějaké uplatnění. Byli jsme tam asi půl roku, když mi definitivně došlo, že po sjednocení Německa a spojení východní a západní kinematografie je tu taková přemíra filmařů, že vůbec nepřipadá v úvahu, abych já našla nějakou práci.

Takže jste se zase vrátili zpět do Prahy?

Ano, ale ještě předtím jsem v Berlíně udělala důležitou zkušenost. Byla jsem ve styku s německými filmařkami a zjistila jsem, že jsou jiné v tom, jak jsou hrdé na to, že dělají ženský film. A já si uvědomila, že znám celou řadu úžasných režisérek z druhé strany železné opony, které ale to, že dělají ženský film, nijak nezdůrazňují. Chtěla jsem zkusit Západ s těmito filmařkami seznámit. Podařilo se mi získat na tento projekt finanční podporu berlínského senátu a já začala pracovat. Vyjížděla jsem po celé východní Evropě za režisérkami a sbírala materiál pro svou studii, která potom vyšla i knižně.

Jak pokračoval tvůj zájem o ženský film? Předpokládám, že neskončil touto studií?

To samozřejmě ne. Jezdila jsem na ženské festivaly, pro některé jsem vybírala filmy z našeho regionu. Snažila jsem se také založit ženskou sekci při Karlovarském filmovém festivalu, ale doba k tomu ještě nedozrála. To až dnešní generace mladých filmařek pokládá ženské specifikum za samozřejmost. Tehdy na to kromě Věry Chytilové nikdo neslyšel. Pojem ženský film byl vnímán stejně jako tzv. červená knihovna, tedy jako něco deklasujícího.

Ty jsi stála u zrodu novodobého ženského hnutí u nás. Jak vzpomínáš počátky Gender Studies?

Ve chvíli, kdy Jana Hradilková a Laura Busheikin otevíraly knihovnu genderových studií v bytě Jiřiny Šiklové, jsem já byla v Německu, měla jsem zmíněné stipendium a vyjížděla jsem za filmařkami po celé Evropě. Takže jsem vše sledovala a utvrdila v tom, že do jejich vlaku naskočím, až nasbírám materiál na knížku. Takže úplně u zrodu jsem nebyla. Jinak ale na začátky vzpomínám jako na úžasnou dobu. Tvořily jsme něco nového, otevřeného, každý a každá, kdo přišel ze zahraničí, přinesl/a něco nového. Měly jsme intenzivní pocit soudržnosti, přestože jsme pocházely z různých oborů, neustále jsme někam vyjížděly a vyměňovaly si zkušenosti. Když jsme první léta dostávaly podporu od Heinrich Boell Stiftung a dalších německých nadací, tak je zajímal obsah, chtěly vědět, co děláme, jak pomáháme posouvat veřejné mínění. My jsme o tom s nimi diskutovaly, radily se. To vstupem do EU skončilo a my jsme začaly být závislé na českých penězích a evropských projektech. A bohužel jsem se až na malé výjimky nesetkala s tím, že by někoho z administrátorů grantů zajímal obsah.

Ta studie byla vlastně tvá první série velkých rozhovorů. Jak jsi tyto rozhovory vedla?

O nějakých metodách jsem nic nevěděla, pracovala jsem intuitivně. Věděla jsem jen, že nechci dělat novinářské interview, že se chci dostat mnohem hlouběji. A díky této hlubší sondě jsem zjistila, jak pevně je u těchto filmařek propojen osobní život s tím pracovním. Uvědomila jsem si, že ženy vyprávějí o sobě a o své práci úplně jinak než muži. A začala jsem se tím zabývat, začala jsem si o tom číst. No, a to už se psal 1995 rok, rok 4. mezinárodní konference o ženách v Pekingu. Jiřina Šiklová, socioložka a zakladatelka nadace Gender Studies, se z ní vrátila s myšlenkou nového projektu, který by zachytil specifikum emancipace žen v bývalých socialistických zemích. Myslela to spíš jako krátkodobý projekt. Kvůli mé zkušenosti s rozhovory s filmařkami mi tato myšlenka nesmírně rezonovala. Vrhla jsem se do toho po hlavě - organizačně i metodicky - a rozjel se mnohaletý mezinárodní projekt Paměť žen.

Při vedení rozhovorů pro projekt Paměť žen jsi také používala intuici? Nebo sis tam vzala na pomoc nějakou výzkumnou metodu?

Pracovali jsme metodou orální historie, která má svoje pravidla, nejpodstatnější je dát maximální prostor a pozornost spontánnímu vyprávění zpovídané osoby. Protože jsem tento mezinárodní projekt vedla, četla jsem desítky a desítky rozhovorů, které se natočily ve všech koutech bývalého východního bloku. Asi jsem dodneška jediná, kdo je četl všechny, protože mohu číst v ruštině, v němčině, v jihoslovanských jazycích, i v polštině. Při čtení jsem si uvědomovala pozitiva i úskalí metody orální historie. A vím, že nejdůležitější na ní je něco, co se dá naučit jen praxí, praxí a praxí - umění naslouchat. Vědomí, že na prvním místě je ta konkrétní žena a její způsob vyprávění. To, že dnes rozhovory umím dělat, že z nich vycházejí krásné knížky, přičítám trpělivosti a právě umění naslouchat. Já jsem tam kvůli té vyprávějící ženě, ne ona kvůli mně.

Kolik takových bilančních mnohahodinových rozhovorů s pamětnicemi jsi vůbec natočila?

Určitě ke stovce.

Co mělo z Paměti žen vzejít?

Co s těmi desítkami posbíraných životů? Původním záměrem bylo podívat se na to, čím a jak žily ženy v minulých desetiletích a porovnat tyto zkušenosti s ostatními zeměmi tzv. východního bloku. A už po první sadě rozhovorů jsme si všechny uvědomily, že máme v rukou neuvěřitelně zajímavý materiál, který nemůže zůstat zavřený někde v archivu. Že by to lidé měli číst. Proto jsme vydaly první knížky pod názvem Všechny naše včerejšky. Knížky měly ohromný ohlas. Ale jen u těch čtenářek a čtenářů, k nimž se dostaly. Knihkupci tehdy před deseti lety nevěřili, že vyprávění obyčejných, neznámých žen by někoho mohlo zajímat. Ale postupně i v dalších zemích, které se projektu účastnily. Vyšla řada publikací – někde odborných analytických, jinde spíše populárních, vzniklo několik rozhlasových cyklů a dokumentárních filmů, ten náš se jmenoval Válka v paměti žen. Ke knižním publikacím jsem se vrátila před čtyřmi lety, kdy se Gender Studies spolu s Nakladatelstvím Lidové noviny stalo spoluvydavatelkou nové řady knih vycházejících z Paměti žen.

Zdá se, že společnost dospěla a má zájem tyto knihy číst. Aktuálně čítá tvá řada 4 svazky.

První kniha Ženská vydrží víc než člověk je věnována generaci žen narozených ve 20. letech, které mají zkušenosti s druhou světovou válkou. Druhá - Ženám patří půlka nebe - zpovídá generaci narozenou ve 30. letech. To jsou rozhovory, které byly v archivu našeho projektu. Pak jsem chtěla udělat knihu o generaci, kterou máme zachycenou v rozhovorech také, tedy generaci narozenou ve 40. a 50. letech. Jenže tyto rozhovory vznikly již před šesti lety, kdy byly tyto ženy vlastně uprostřed života. Dnes by mnohé věci hodnotily úplně jinak.

Takže jsi pro třetí knihu Ženy mezi dvěma světy vybrala v Česku kontroverzní téma emigrace a natočila nové rozhovory?

Řekla jsem si, že by to mohlo být velmi zajímavé, ta kombinace výpovědi ze života v Československu a ze života v jiné zemi. V našem kontextu se navíc moc nenosí dávat hlas někomu, kdo emigroval.

A ta zatím poslední kniha, Ženy odjinud?

Po zkušenosti s reemigrantkami mě napadlo, že by bylo úžasné udělat sérii rozhovorů s ženami jiných národností, které u nás dlouhodobě žijí. Že by to zase mohl být úplně jiný pohled na naši společnost, na ženství, na svět. Sáhla jsem tedy do okruhu svých známých, protože se pohybuji v multikulturní společnosti a zjistila, že zajímavých žen-cizinek jsou kolem nás desítky. Já jsem navíc schopna se velmi dobře vžít do jejich pocitů, protože jsem několikrát byla v jejich pozici – ať už v Jugoslávii, v Německu, nebo ve Francii. A jsem velmi zvědavá na ohlasy. Ženský osud je tady obohacen o dimenzi osudu někoho, kdo přijde odjinud, kdo nahlíží na naši společnost. Tak jako to bylo v případě reemigrantek. To ale jsou ženy, které mají kořeny tady a některé věci prostě nevidí, jsou nostalgické. To ženy odjinud jsou v tomto ohledu radikálnější.

Zaznamenala jsi, že by tvé knihy pomáhaly čtenářkám bilancovat svůj vlastní život, srovnávat svá rozhodnutí, řešit určité životní situace?

Když vyšly první dvě knihy, které se týkají generace našich matek, ozývaly se mi starší ženy s tím, zda bych nenatočila také jejich životní příběh. Pak se mi ozvala celá řada žen, které měly pocit, že jim ty knížky pomohly v nějakém životním rozhodnutí. Já jsem do těchto knih záměrně nevybírala ženy nějak obzvlášť silné, statečné, s výjimečným osudem, protože každý lidský příběh je zajímavý. Tyto ženy dokazují, že zkušenosti z války, z koncentračních táborů, zkušenost nemoci své nebo v rodině, životní zlomy – to všechno člověka posílí. Posílí ho ale i rozhodnutí jít si za svým. To bylo důležité zejména u generace žen narozených ve 30. letech, která kladla hodně důraz na vlastní profesi a profesní kariéru, na to, že se mohou a budou realizovat i prostřednictvím práce, že děti jsou pro ženu důležité, ale jen v určitém období, že nemůže na svou profesi rezignovat, aby pak nezůstala s prázdnýma rukama.

Tvá práce na rozhovorech má na jednu stranu velké společenské přesahy, na druhou stranu je velmi intimní. Jak se vyrovnáváš s tím, že tvým prostřednictvím vlastně znovu ožívá takové množství osobních příběhů?

Někdy jsem měla pocit, že už nemůžu na svých ramenou nést ty někdy velmi tragické osudy. Stávalo se mi to především u nejstarší generace, která měla za sebou válečné hrůzy. Většinu rozhovorů jsem dělala s ženami, které jsem osobně znala minimálně. A ony mi najednou říkaly věci, které nikdy nikomu neřekly. Ať už šlo o znásilnění, nebo i o incest, nebo o jiná traumata. Po natočení takového rozhovoru přece nemůžu říct: Děkuji vám, nashledanou. To prostě nejde. S mnohými z nich jsem tedy byla léta v písemném kontaktu nebo i osobním styku a jejich osudy jsem sledovala dál. Některé dokonce rozšířily okruh mých přítelkyň.

Co tě motivuje ke sběru lidských vzpomínek? Chceš uchovat příběhy pro historii, aby se třeba už nikdy neopakovaly určité chyby? Nebo jde o respekt k jednotlivým lidem a jejich osobní story?

Spíš je to respekt k lidem. Jistě, aby se historie neopakovala, to dělá mnoho historiků. Popisují reálie, chronologii, mechanismy. Ale to není ono, mně jde o zaznamenání lidské paměti, ne o historickou objektivitu. Já mám zájem o danou osobu, o její život, o její názory a zkušenosti. Lidé nejsou objekty dějin, oni je vytvářejí. Pro mě je jejich výpověď silnější než jakákoli beletrie.

Co tě nyní čeká?

Celá léta mi leží na srdci, že u nás neexistují ženské vzory. Že ve školách visí na stěnách všude vousatí chlapi. Jako bychom v určitých oborech lidské činnosti neměli ženy. To mě strašně rozčiluje. Myslím si, že by to pro získání většího sebevědomí mladých dívek, třeba při výběru profese, že nemusí být jen kadeřnicí nebo zdravotní sestrou, mělo obrovský význam. Mnohem větší než jakékoliv přednášky. Vymysleli jsme tedy v Gender Studies projekt Osudy žen, v jehož rámci by středoškoláci a středoškolačky ve svém okolí vyhledávali zajímavé ženy a vytvářeli jejich portréty. Ráda bych také iniciovala vznik široké databáze portrétů již nežijících žen – vědkyň, političek, lékařek, které nejsou obecně známé. Chtěla bych tuto myšlenku podpořit sbírkou České ženy sobě mezi ženami doma i mezi krajany. Každá zájemkyně by si mohla „adoptovat“ portrét jedné z žen. Aby věděla, že její peníze nejdou do nějakého společného hrnce, kde se ztratí, ale že se s její pomocí oživí konkrétní důležitá osobnost našich dějin.

::::::::::::::::::::::::::::::

Pavla Frýdlová (1948). Po studiu FF UK (bohemistika, filosofie, historie a teorie filmu) působila dlouhá léta jako dramaturgyně filmů pro děti a mládež na Barrandově, dále pracovala jako filmová publicistka a pedagožka na FAMU. Stála u zrodu nadace Gender Studies a nadace proFem. Od roku 1998 koordinuje mezinárodní orálně-historický projekt Paměť žen, na jehož základě vznikla řada úspěšných publikací Ženská vydrží víc než člověk, Ženám patří půlka nebe, Ženy mezi dvěma světy a právě vycházející Ženy odjinud. Pavla Frýdlová je editorkou těchto knih a autorkou většiny rozhovorů. Je vícepředsedkyní České asociace orální historie a držitelkou prestižní americké ceny Zirin Prize 2008. Pavla Frýdlová žije v Praze a částečně v Berlíně, s manželem – filmařem a malířem Nenadem Djapićem - vychovala syna Marka. Aktivně ovládá 5 jazyků.

Kromě již zmíněných publikací je autorkou encyklopedie Malý labyrint filmu (Albatros, Praha 1988, spoluautor J.Bernard); knihy rozhovorů s Philippem Noiretem Hvězdou proti své vůli (Mht, Praha 1995); studie FrauenFilme in Osteuropa (TrafoVerlag, Berlin 1996); Všechny naše včerejšky I, II - Paměť žen (1998); Epistolae (1999); Násilí na ženách (2000), Kateřina Pošová - Jsem, protože musím (Prostor, 2003); Žijí vedle nás (Slovo 21, 2004); překládala z francouzštiny a srbochorvatštiny (Ljiljana Habjanović-Djurović Ženský rodopis, Votobia 1997, Svetlana Broz Dobří lidé v dobách zla, GplusG, 2001); je autorkou rozhlasových cyklů Válka očima žen (ČRO 6, 2005) a Žily tady s námi (ČRO 6, 2006), dokumentárního filmu Válka v paměti žen (Gender Studies a Česká televize, 2005) a Tak se tančí tango argentino v Praze (Česká televize, 2008).

Kateřina Jonášová (1975), publicistka, glosátorka, moderátorka a feministka. Je spoluautorkou myšlenky genderově citlivé žurnalistiky, jejímž ztělesněním je projekt Genderové informační a tiskové agentury. Publikovala a publikuje glosy v týdeníku Reflex, v denících Lidové noviny, MFDnes, Hospodářské noviny a 24 hodin. Byla členkou českého týmu projektu Paměť žen, v rámci tohoto cyklu natočila několik rozhovorů. V současné době burcuje středočeský venkov a pečuje o dvě malé děti.

Související

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.