Žít bez hořkosti: Romské ženy a holocaust | Úterky s Knihovnou Jiřiny Šiklové

25.1.2022  Česká republika  | 

Srdečně vás zveme na druhý večer obnovené série Úterků s knihovnou Gender Studies - nově přejmenované po naší zakladatelce Jiřině Šiklové.

Diskuzní večer bude věnován tématu romského holocaustu, příběhům romských žen, orální historii a knize Žít bez hořkosti, která vyšla poprvé v českém překladu (romistky Evy Zdařilové) díky nakladatelství Kher v srpnu 2021.

Více
feminismus.czČlánky › Solidarita znamená podpořit i téma, které se mě osobně netýká

Solidarita znamená podpořit i téma, které se mě osobně netýká

Solidarita znamená podpořit i téma, které se mě osobně netýká

Jana Smiggels Kavková vystudovala politologii v nizozemském Leidenu. Pracovala jako ředitelka Fóra 50 %, předsedkyně České ženské lobby, v Radě vlády pro rovnost žen a mužů a také jako předsedkyně Výboru pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích. Od září 2018 pracuje jako advokační expertka v RUBIKON Centru, je předsedkyní Asociace organizací v oblasti vězeňství a prosazuje systémové změny v trestní justici a vězeňství. Spolu s manželem a synem žije v Praze.

Jano, máte zkušenost z působení v různých oblastech – anarchofeminismu, neziskových ženskoprávních organizacích, v Radě vlády, v politice, lobbyingu nebo také v advocacy v Rubikonu, kde pracujete s lidmi s trestní minulostí. Vnímáte napříč těmito zkušenostmi nějaký typ solidarity?

Jak se vyvíjela moje profesní kariéra, tak solidarita a sociální spravedlnost pro mě byla vždycky důležitá. A je pravda, že když jsem se hodně věnovala zastoupení žen ve vrcholných pozicích, tak častá výtka byla, že tak kopu spíš za zájmy, dejme tomu, výše postavených žen a kde pak je nějaká solidarita. Myslím si ale, že i zastoupení ve vysokých pozicích je důležité. Ale pro mě osobně vždycky ten sociální rozměr a sociální spravedlnost byla důležitá, a proto mě hrozně baví to, co dělám teď a nepřijde mi to vlastně až tak nějaký velký posun, že se nevěnuju právům žen, ale zlepšení situace lidí s trestní minulostí. Protože to beru všechno jako součást svého úsilí o spravedlivější svět, který je sociálně citlivý a kde lidi jsou solidární. Takže asi to tam vždycky nějak bylo a v různých fázích mé profesní kariéry hrály hlavní roli jiné faktory, ale čím jsem starší, tím jsou pro mě zrovna ten sociální rozměr a solidarita čím dál důležitější.

Jedním z hlavních cílů Vaší práce je úsilí o genderovou rovnost, aktivní a veřejná podpora feministických myšlenek. Nicméně patriarchální kapitalistická společnost je charakteristická spíše tlakem na výkon a vysokou mírou kompetitivnosti, genderová témata jsou opomíjená a podfinancovaná, což má za následek určitý boj o zdroje i v neziskovém sektoru. Myslíte si, že mezi organizacemi zabývajícími se feministickými tématy existuje nějaká feministická solidarita? Je možné ji dlouhodobě udržet?

Já si myslím že problém toho, že zdroje jsou omezené a všichni se o ně utkávají, platí pro celý neziskový sektor, že v tom není nic specifického pro feministické organizace. A moje zkušenost, jak z České ženské lobby, což je síť, která sdružuje organizace hájící práva žen v Česku, tak teď z mého působení v Asociaci organizací v oblasti vězeňství, což je také síť, nově založená v oboru vězeňství, tak si myslím, že solidarita navzdory tomu, že se utkáváme o stejné zdroje, do určité míry existuje. V tom smyslu určitě co pomáhá je, když se lidi znají, když je mezi nimi důvěra, když se znají mezi sebou osobně, tak tam určitě vzájemná podpora funguje. A co si myslím, že tomu hrozně pomáhá, je právě existence sítí, které vytváří prostor, aby se organizace a lidi poznali, aby mohli spolupracovat a nevnímali se tolik jako konkurence. Takže moje zkušenost je, že to opravdu funguje a jasně, mohou někdy nastat nějaké nepříjemné situace a konflikty, ale spolupráce je možná a funkční. Myslím si, že organizace se snaží v rámci svých možností navzájem podpořit.

Některé neziskové organizace říkají, že jsou nuceny svůj feminismus skrývat, aby oslovily širší publikum nebo se vůči feminismu přímo vymezují, ač je jejich práce veskrze feministická. Přitom často mluvíme o tom, že máme různé prostředky, ale stejné cíle. Nerozděluje nás potom ale tento negativní či velmi opatrný postoj k feminismu ještě více?

Je pravda, že feminismus má v České republice strašně špatné jméno a že je celkem častá strategie se tomuto slovu vyhýbat. A ono je těch "zakázaných" slov víc. Já jsem se léta věnovala prosazování kvót, tak to je taky hrozně "oblíbená" věc [smích]. Vždycky se vedly diskuze, jestli člověk v tom má ustupovat nebo ne a dále ty věci nazývat pravými jmény. Nebo vůbec slovo gender, jestli se dá používat. A v reálu z lobbingu vím, že pouhý výskyt slova gender někdy může skutečně zablokovat přijetí nějakých dokumentů. Koneckonců velkou roli to hrálo v případě Istanbulské úmluvy, takže to není nějaká lichá obava. Nevím, jestli to, že se to nepoužívá, nějak rozděluje organizace. Je škoda, když se k feminismu někdo nehlásí z důvodu, že z toho má obavu. Na jednu stranu já čím jsem starší, tím míň někoho soudím za to, že zvolí nějakou strategii, aby něco prosadil.

V uplynulém covidovém roce jsme mohli vidět celou řadu příkladů feministické solidarity, ať už to byly masivní protesty na Slovensku, v Polsku, Bělorusku nebo Argentině. Významnou příležitostí k demonstracím je po celém světě třeba 8. březen. Ale u nás je to stále záležitost malé skupiny lidí, a to ještě často cizinek žijících v ČR, které se na minulé demonstraci ptaly, měly ty bannery: “kde jsou české feministky?”. Kde tedy myslíte, že jsou? Proč nejdeme všechny*všichni 8. března do ulic? Kam se ztrácí feministická solidarita? A je vůbec možné feministickou solidaritu v současném společenském nastavení nějak aktivně rozvíjet?

Myslím si, že v Česku obecně není taková kultura protestů, my prostě do ulic nechodíme a je jedno, jaké je to téma. A pak jsou takové výjimky jako Milion chvilek a podobně, ale prostě Češi a Češky nedemonstrují a do ulic nechodí. Myslím si, že momenty, kdy třeba lidé do ulic vyjdou, jsou, když je opravdu něco v ohrožení, viz třeba nezávislost České televize. Jsou takové momenty, kdy se lidi mobilizují. S těmi feministickými tématy máte pravdu, že na 8. března kolikrát jsme se snažili něco uspořádat a vždycky to byla tragédie, nikdo nepřišel, takže už jsme to pak cíleně ani nedělali, protože to prostě nefungovalo. A v jiných zemích to bývá větší. Co já pamatuju, tak zkraje byla celkem hezká účast na One Billion Raising, což je celosvětová akce, povstání proti násilí na ženách. A pak si myslím, že v poslední době, kdy přišlo opravdu hodně lidí, byl pochod Bez trestu (více na https://www.beztrestu.cz/), což mě velice mile překvapilo. Co já si osobně pamatuju, tak to byla asi z hlediska účasti nejmasovější ženskoprávní demonstrace. Jinak nepamatuju, že by se u nás lidi takhle sešli. Myslím si, že třeba v Polsku jde o hodně, tak tam to samozřejmě lidi mobilizuje. A je zajímavé, že podpora Polek v Česku je, že tady solidarita funguje hezky, proběhlo několik akcí v ČR, které organizovaly nejen Polky, které tady žijí, ale i Češky. Ale nemyslím si, že by nás někdy čekaly nějaké masové demonstrace na MDŽ [smích], to u nás není.

Máte dlouhou zkušenost s prací s politickými stranami a političkami. Proč často ženy, které se dostanou do Parlamentu nejsou proaktivní v prosazování feministických témat nebo nakonec nedají svůj hlas třeba zipovému zákonu? Proč se ženy, které konečně dosáhly pozice, v níž disponují mocí, v mnoha případech od feministických témat distancují?

Protože to je pro ně ohrožující, co se týče politické kariéry. To je jednoduchá odpověď. Takže i když třeba měly tu představu a šly i do politiky s tím, že by ta témata prosazovaly, tak pak, když v prostředí, které je maskulinní – i teď po volbách, kdy je žen nejvíce, co jich kdy bylo, 25 %, tak pořád to není ještě ta kritická 30% hranice1. Tak aby přežily v té většině, tak se musí nějak přizpůsobit. A zviditelňování ženských témat je u nás kontroverzní, bavily jsme se o tom, že i feminismus má špatnou nálepku, tak i jiná témata jsou politicky nepopulární. A znám příběhy několika političek, které třeba osobně kvóty podporovaly, ale v momentě, kdy byla nějaká veřejná diskuze, tak se od toho všechny distancovaly. Ale zároveň řekly, že je skvělé, že Fórum 50 % prosazuje kvóty [smích]. Takže já jsem na ně nejdřív byla naštvaná, ale pak jsem pochopila, že je to opravdu složité v tom prostředí přežít. Je to škoda, ale zastoupení žen v politice je pořád ještě moc nízké.

Třeba jedno z mála témat, kdy političky hlasovaly jednotně, jako ženy, bylo, když tehdejší poslanec Karas za KDU-ČSL navrhoval zákaz potratů. To i konzervativní političky, ne z KDU-ČSL, ale i z ODS, měly velmi pěkné plamenné projevy, kdy upozorňovaly na to, jak je absurdní, že většina mužů rozhoduje o tom, jestli žena bude nebo nebude moct jít na potrat. Tak to je takový jeden případ, který jsem zaznamenala, když jsem se dívala do historie, ale jinak je to téma, které jejich kariéru může ohrozit. A já znám i příběhy žen, kde to jejich politickou kariéru opravdu i ukončilo.

Vnímáte nějaký typ feministické solidarity nebo solidarity žen v rámci koalic, které získaly většinu v aktuálních volbách? Existují témata, která by k ní mohla přispět v rámci současného pravicového spektra?

Čemu věřím je, že téma, které se ale začalo řešit už vlastně v té předchozí Sněmovně díky kauze Dominika Ferriho, je redefinice znásilnění. Tam jsem měla pocit, že celá debata začala klasicky strašlivě, zpochybňováním výpovědí těch dívek, obhajoba Dominika Ferriho i z úst předsedkyně TOP 09, ale pak se to otočilo. Měla jsem pocit, že jak politická, tak veřejná debata se hodně posunula. A pak se političky napříč spektrem, ale i politici, přidali k prohlášení o tom, že budou chtít změnit definici znásilnění. A to si myslím, že by mohlo být paradoxně díky této kauze téma, které by v nové Sněmovně mohlo mít podporu.

Myslíte si, že napříč těmi různými politickými stranami nebo frakcemi funguje nějaká ženská spolupráce nebo jde spíš o nějakou konkurenci?

Tam to funguje hlavně stranicky, a to je mnohem důležitější. Vím o příkladech, kdy to funguje třeba v komunální politice. Třeba tady v Praze, v jedné městské části, se političky znaly, skvěle se vždycky dohodly, a tak byly schopné rychle vytvořit koalici. Jsou takové případy. Jednu dobu tu i fungovala platforma žen političek, kterou si organizovaly samy, iniciovali ji Zelení. My jsme ve Fóru 50 % organizovali síťovací setkání a snažili se političky propojovat. Člověk to musel dělat tak jako zvenčí, samo moc nešlo. A pak jsou ženské organizace v rámci některých stran, které tu roli taky do určité míry hrají, ale jinak to funguje omezeně. Třeba ve srovnání se Skandinávií, kde – nevím, jestli je to Švédsko nebo kde – mají v parlamentu setkání pravidelně každý měsíc, sejdou se všechny političky napříč spektrem a řeší, co jsou ta důležitá témata. Tak to tady nemáme.

Co znamená feministická solidarita pro Vás? Jak se projevuje ve Vašem pracovním a osobním životě?

Pro mě je solidarita termín, který zahrnuje to, že člověk má pochopení a respekt pro situaci lidí kolem sebe. Včetně toho, že věci, které sám nezažil, třeba diskriminaci, tak dokáže pochopit, že existují, protože je zažili jiní. Umí je nahlédnout jejich očima a dokáže je podpořit. Podpořit v tom smyslu, že i když se mě to osobně netýká, tak to je důležité téma, za které má smysl bojovat. Tak, aby se ideálně všichni lidi měli dobře, mohli žít důstojný život.

Jaké místo mají ve feministické solidaritě muži?

Určitě tam mají velké místo. Já feminismus vnímám jako myšlenkový proud, který se týká celé společnosti. Přesně o tom, aby jak muži, tak ženy měli jednak svobodu v tom žít svoje životy a mít role takové, jaké jim sednou, a zároveň je tam ta otázka spravedlnosti. A ve vztahu k mužům určitě to je jednak prostor v tom, aby aktivně podporovali ženy, ale pak to třeba je i na druhou stranu. Myslím, ženy vůči mužům, aby byly solidární v tom, že nemusí to vždycky být a neměl by to být muž, kdo má primární zodpovědnost za uživení rodiny. Že ta odpovědnost by měla být sdílená, stejně jako by měla být sdílená péče o děti a domácnost. Myslím si, že i my jako ženy v tomhle občas nejsme solidární a máme velká očekávání od svých partnerů.

Je zde nějaká reálná feministická solidarita u nás pro všechny? Aby se nejednalo pouze spíš o středotřídní bílý (a většinou cis-hetero) feminismus, ale aby se zde vytvářel inkluzivnější prostor i třeba pro chudé ženy, bez domova, queer osoby, lidi tmavé pleti nebo žijící s handicapem?

To je důležité téma, které zmiňujete. Já si myslím, že je to něco, co chybí nejen feminismu, a v jiných oblastech nožná ještě více. Myslím, že jsme s tím v České ženské lobby cíleně pracovali a často jsme jako hlavní téma zviditelňovali právě lidi nejvíce ohrožené, znevýhodněné skupiny žen. Ale já vnímám, že to je problém obecně v naší občanské společnosti a v různých think-tancích a podobně. Když se řeší, dejme tomu, co to je demokracie, co jsou důležité demokratické hodnoty, tak na ten sociální rozměr se velice často zapomíná a jsou hrozně vyzdvihována politická práva. Mnohým nedochází, že pokud ale lidi nemají pokryté základní potřeby a životní jistoty, tak pro ně pak politická práva jsou úplně zbytečná a nemají čas a důvod je řešit. Vidím to jako velké selhání polistopadových demokratických elit, které vede k tomu, že lidi volí strany jako SPD a ANO. Protože pro velkou část naší populace jsou politické svobody jen prázdný pojem.

A ten sociální aspekt, sociální spravedlnost a solidarita jsou ve společnosti podle mě to úplně nejzásadnější. Já jsem v tom čím dál radikálnější. Jasně, svoboda je strašně důležitá, ale když nemáte co jíst, tak je vám k ničemu. Pak chápu, že lidé v některých zemích třeba podporují i vůdce, kteří nejsou zrovna demokratičtí, když jim slíbí, že se budou mít líp. Myslím si, že v rámci českého feminismu se se solidaritou docela dost pracuje, že je i dost organizací, které se tomu hodně věnují (Sdruženy, RFK atd.). Mnohem větší deficit vidím v jiných částech občanské společnosti. A to teď mnohem víc vnímám, od doby, kdy se věnuji sociálním tématům v Rubikonu.

Moc děkuji za rozhovor.

 

1) Kritická hranice – jedná se o minimální 30% hranici, kterou je nutné překročit, aby určitá menšina mohla efektivně hájit své potřeby a zájmy. 

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.