Rovnost máme, ale příležitosti ne…
Je jednou z několika set političek, které na místní úrovni dělají nemožné, často i bez ambic vstoupit do vyšší politiky a přinést do ní dlouholeté zkušenosti z práce v „terénu“. Ty mnozí současní političtí představitelé České republiky výrazně postrádají.
Květa Halanová se pokusí uspět v letošních volbách do krajů a alespoň trochu pozměnit tvář krajské politiky.
Jak vypadá vaše politická kariéra, mohu-li to tak nazvat?
Začala úplně omylem. Byla jsem oslovena, zda nechci kandidovat, vlastně do počtu. Volby dopadly tak, že jsem se z dvanácté pozice na kandidátce posunula na 3.místo. Z těch, kdo kandidovali na starostu, nikdo neprošel. Vzhledem k tomu, že jsme měli program a nechtěli se postu starosty vzdát, stala jsem se starostkou já. Bylo to náhodou a na první pokus. Potom ale na ustavujícím zasedání předchozí starosta a jeho strana, Unie svobody, vyvolali nové volby. Byly jsme tehdy prvním městem, kde se nové volby konaly. V polovině roku 1999 jsem tedy kandidovala znovu, už jako jednička. Dostala jsem nejvíc hlasů. V dalších volbách v roce 2002 jsem kandidovala za nezávislé opět jako jednička s tím, že chci kandidovat na starostku; a zase jsem měla nejvíce hlasů. Bylo příjemné, že i po čtyřech letech nepopulárních rozhodnutí jsem byla zvolena znovu.
¨
Jak jste zvládla přechod z vašeho původního povolání do politiky?
Naštěstí jsem vždycky dělala časově náročnou práci. Působila jsem v kulturním domě, kdy večery, soboty, neděle nebo prázdniny v práci nebyly nijak výjimečné. Když jsem pak pár let učila, bylo až podezřelé, že jsem se vracela domů už odpoledne. Na ta léta vzpomínám ráda. Pak se stalo to, že jsem jeden den byla na třídních schůzkách a druhý den byla starostkou. Rodinu je zvyklá a velmi samostatná, přesto se jí hodně věnuji. Když jsem doma, jsem tam, dá se říci, jen pro ně.
Mám dvě dcery, jednadvacetiletá studuje latinu a archivnictví, druhá, patnáctiletá, jde teď na gymnázium. Ideální to samozřejmě není: první, co slyším, když přijdu domů, je "co bude k večeři"… Ještě štěstí, že opravdu ráda vařím. Nedávno jsem se svým způsobem vzbouřila a dala vyžehlit dva koše prádla. Přišlo mi to naprosto fantastické, ale nevím, jestli jsem schopná, se toho držet.
Jak vnímáte pozici žen v politice? Už jste v ní nějakou dobu…
Starostek je asi 10-12%, ale zlepšilo se to: v mém prvním volebním období to bylo asi 7-8%. V reálných číslech to je asi 700 žen; starostů dohromady je přibližně 6250. Místostarostek je o něco více. Ženy jsou starostkami spíše v malých městech a obcích; ve větších městech jich je pomálu - například v Chomutově, a občas v nějaké městské části - v Praze nebo Ostravě. Politika ale pořád zůstává doména mužů, hlavně ta vysoká. Ženy se nepouští do sporů a nemají takovou dravost. Ve větších městech jde o větší moc, peníze a hlavně větší prestiž. A muži tam stojí v řadě. O denní praxi zase až tolik nejde. Z vlastní zkušenosti vím, že muži mají často pocit, že jsou-li ve svém městě první, je to jistá satisfakce. To není můj případ, i když nepopírám, že dobrý pocit to je; mě to baví, zajímá a těší. Nebudu-li starostkou, k řezníkovi půjdu jako obvykle: kotletu mi tam určitě prodají. Ženy dokáží brát konec svého působení v politice mnohem jednodušeji - život tím nekončí; nikomu nedělají potíže kvůli vlastní ješitnosti.
Ženy mají nejen v politice menší příležitosti; nejde o to, jestli v zákoně rovnost je nebo není. Rovnost máme, ale příležitosti ne. Společnosti stále vládnou předsudky. Polovina lidstva jsou ženy a polovina muži - už z logiky věci si mají být rovné. Ženský a mužský pohled je navíc odlišný a oba jsou přínosné. Všem snahám ale ubližují knížky jako Ženy neumí číst v mapách a muži nevím co... Je to zoufalost - potvrzují stereotypy a jsou líbivé.
Ztěžovalo vám roli, že jste byla nestraníkem?
Určitě ne v prvních volbách, kdy jsem kandidovala za ODS - všude o mě tehdy psali, že jsem za ODS. V dalších volbách - když jsem kandidovala za nezávislé - už šlo o mou pozici ve městě. Ve městech asi do 10 000 obyvatel jde o lidi a o to, že vás znají. V případě dalších ambic to ale straníci mají nepochybně jednodušší.
Vy máte další ambice?
Chtěla bych letos na podzim kandidovat do krajského zastupitelstva. Ráda bych v místní a krajské politice pokračovala. Jílové je malé město, ale mám k němu velký vztah. Nechci udělat něco, co by pro město bylo špatné. Chci tu žít, chci, aby tu žily mé děti, zajímá mě, co se tu stane. Moje babička říkala, že jsme postižená rodina - vždycky někdo v každé generaci musíme "zasáhnout do dějin". Nevím, jestli mám velké politické ambice, ale držím se hesla, že když mě něco rozčiluje, buď to musím změnit nebo se tím nezabývat. Obvykle mi to ale nedá.
Kraje určitě ženy potřebují…Je to zajímavé, že v žádném ze 14 krajů není ani jediná hejtmanka.
Proč jste si teď vybrala SNK sdružení nezávislých?
Oslovili mě, protože jsem v posledních volbách kandidovala za nezávislé. Líbí se mi myšlenka nezávislosti na pevných politických uskupeních. Vím, že v politických stranách, které jsou hodně organizované, a nemusím je ani jmenovat, mají disciplínu tak strašně tvrdou, že když má někdo jiný názor, utlumí ho, aby jej nemohl prosadit. Vadí mi to, protože nechci stát za něčím, čemu nevěřím, ale jako straník bych to měla prosazovat.
SNK má svůj politický program, ale nedrží ovečky na špagátě.
Jaké političky si dnes nejvíc vážíte?
Ani nevím. Líbí se mi paní poslankyně Hybášková. Ale popravdě jsem o tom nikdy příliš neuvažovala.
Mezi starostkami znám spoustu výrazných političek; ani nevím, jestli bych je mohla jmenovat všechny. Skvělé starostky jsou v mnoha malých obcích, odkud je kariéra političky ještě náročnější. Záleží to na příležitostech daných obcí, stranou a vlastními ambicemi. Jílové je takové, že ten krok o stupeň dál ještě udělat můžete, ale z obce o sto obyvatelích je to mnohem těžší. Když navíc vidíte výsledky, chcete v nich na té "malé" úrovni pokračovat.
Je do budoucna možné, aby političky napříč stranami byly schopné spolu komunikovat o tématech, která ony považují za důležité, a prosazovat je?
Určitě. Bohužel mají strach z předsudků a z feminismu. Nechtějí být označeny za feministku, protože feministka rovná se militantní feministka. Když ženy něco štve, bojí se to příliš prosazovat, protože mají obavu, že budou ocejchovány a mezi muži si z ní budou dělat legraci.
Jednou ročně se scházíme se starostkami na "sletu", obvykle v Ostravě. Nikdo z nás většinou neví, kdo je z jaké strany, vůbec se tím nezabýváme, ale řešíme společné problémy. Spoustu let slety organizuje Liana Janáčková, starostka ostravské městské části Mariánské Hory - Hulváky. Sjede se nás asi 150. Je čas na vzdělávání, na kulturu, promluvit si, čas na sebe. Pracujeme i o přestávkách. Hodně věcí se v naší práci prolíná. V malých obcích máte to štěstí, že znáte všechny záležitosti hodně podrobně. Čím větší obec, tím větší aparát na dané záležitosti máte. Znám hodně věcí, ale často ne až do konce. U malých obcí to funguje v duchu "udělej si sám, neboli vezmu holiny a jdu." Je to dobře, člověk by neměl být odtržen od reality.
Mám strach, že hodně vysokých politiků za sebou cestu přes zastupitelstva malých měst nemá, a netuší, která bije…
Podobný dojem mám já z ministerstev a dnes už i krajů. Tam chodí nadávat jen starostové, případně přijde člověk s nějakým odvoláním. Nárazy zažijete tady, v obcích a městech. Nikoho nezajímá, že mám zrovna dovolenou a náhodou jdu přes město na zahradu nebo jen nakoupit a nechci poslouchat, co je potřeba, ale musím. Svobodně jsem si to vybrala… Je to sice psychicky náročné, ale hlavně se držím hesla "nebrat se vážně". Jakmile se v jakékoli funkci začnete brát vážně, pryč odtamtud.
S postem starostky se ze dne na den stanete broukem Pytlíkem a dědem Vševědem. Musíte být napůl psycholožkou a z druhé poloviny zvládat všechny profese, na které pomyslíte. Navíc to není nijak pozitivní práce; jen řešíte problémy. Nikdo neděkuje, to se v Čechách nenosí. Kdybych sem navíc šla s tím, aby mi děkovali, byla bych blázen. Mezi pozitivní věci patří vítání občánků, sňatky a občas nějaké gratulace starým lidem. Pak se vám čas od času něco podaří dokončit. Například jsme 5 let dělali územní plán a pořád si říkali, "to bude něco, až to budeme mít hotové!" Pak jsme to odmávli a šli domů. A mezitím jsme už měli rozjeté něco dalšího. Nemáte čas si vychutnat ten okamžik, že se něco po letech povedlo. Musíte řešit věci hned, nebo co nejrychleji. Je třeba zkusit nabrat rytmus, který ale nikdy stejně nedodržíte. Chce to mít tým a rodinné zázemí.
Jak se k vaší práci staví dcery?
Mají to těžké. Když jedeme na dovolenou v Čechách, už předem mi vyčítají, že budu celou dobu pracovat - sledovat úřední desky, jestli mají tříděný odpad, jak jim odpad odvážejí, jestli mají městskou policii, jestli mají parkoviště a za kolik. Jsou mou prací postižené: Jílové je malé město, všichni je znají… Celkem je naštěstí chápu, protože jsem v tom vyrostla taky: můj táta byl asi 15 let do roku 1971 předsedou národního výboru.
Alena Králíková