Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více

Konference "Break The Silence"

22.2.2019  Praha  | 

Spolek Common Law Society ve spolupráci s proFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, o.p.s., Vás srdečně zve na konferenci a následný mini moot court k tématu sexuálního násilí, s názvem BREAK THE SILENCE, konanou 22. února 2019.

Více

Nemlčíme - Rozhodli jsme se promluvit o sexuálním násilí.

25.2.2019  Praha  | 

Srdečně Vás zveme na druhé promítání rozhovorů projektu Nemlčíme. Sexuální násilí je větší problém, než si myslíme. Proto jsme se rozhodli nemlčet. V sympatickém Prostoru39 Vám představíme celý projekt, jeho vznik a pustíme vám další rozhovory s lidmi, kteří se svěřili se svým příběhem. Je to surové a drsné, nahání to husí kůži a je nám nepříjemně, ale je potřeba vyvracet mýty, které ve společnosti stále jsou. Forma videí, kde vidíme tvář lidí, kteří sexuální násilí zažili, je silná a emotivní, ale věříme, že to bude přínosem. Nebojte se na místo donést své vlastní názory a obavy. Rádi povedeme večer ve volné diskuzi.

Více
feminismus.czČlánky › Rada československých žen

Rada československých žen

22. srpen 2005  | Eva Uhrová
Před šedesáti lety, 16. srpna 1945, se na stáncích s novinami objevila Rada žen, obrázkový týdeník nově založené Rady československých žen. Kolik problémů tehdejších žen připomíná žhavou současnost! Dosadíme-li třeba za pojem "rovné příležitosti" tehdejší termín "rovné právo," mluvil úvodník Rady žen dnešní řečí.

Před šedesáti lety, 16. srpna 1945, se na stáncích s novinami objevila Rada žen, obrázkový týdeník nově založené Rady československých žen. Kolik problémů tehdejších žen připomíná žhavou současnost! Dosadíme-li třeba za pojem "rovné příležitosti" tehdejší termín "rovné právo," mluvil úvodník Rady žen dnešní řečí.

Rada československých žen (RČŽ) v něm žádala rovné právo na tvorbu zákonů, řízení státu, účast v hospodářském životě, obranu státu, práci za stejných pracovních podmínek, vzdělání a jeho uplatnění, sociální pojištění, účast ve všech oborech lidské činnosti, přičemž ženám měl být všemi způsoby, vědeckými a praktickými, usnadňován jejich úkol v rodině a při výchově dětí v harmonické spolupráci s muži.

Přípravný výbor RČŽ, který požádal Miladu Horákovou o vedení hned poté, co se 20. 5. 1945 vrátila z nacistické káznice, převzal název používaný sdružením Češek a Slovenek za války v Londýně. Sekretariát našel v jednom z opuštěných bytů ve Washingtonově ulici 23 v Praze 1. Spolkový časopis Rada žen s redakcí v Melantrichu na Václavském náměstí 36 pak zrcadlil veškeré aktivity, jimiž ženské hnutí vzdělanějších středních vrstev v poválečné době žilo.

Radu československých žen bedlivě sledovaly přední členky KSČ z obav - jak znělo pozdější hodnocení - aby v ní nezvítězily silné tradice měšťácko-demokratického hnutí žen předmnichovské republiky. Z toho důvodu do RČŽ také vstoupily a v zápětí za nimi i političky ostatních stran. Takže namísto širokého okruhu nezávislých odbornic se ve spolku seskupila škála žen často až protichůdných zájmů a politických postojů, což Miladě Horákové ztížilo předsednictví. Ač poslankyně za národněsocialistickou stranu, v RČŽ dokázala vystupovat nadstranicky. Volenou předsedkyní se stala až na ustavující valné hromadě 15.-16. 6. 1946 ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze 11, čp. 1800. Julie Prokopová, předsedkyně ústřední komise žen KSČ, uhájila pozici místopředsedkyně a čtyři jednatelky zastupovaly čtyři politické strany.

Struktura Rady československých žen
Činnost RČŽ se vztahovala na Čechy, Moravu a Slezsko, na Slovensku mohla vyvíjet aktivity pouze se souhlasem Živeny. Pod tlakem zdůrazňované národní jednoty do RČŽ vpluly v rámci virilního členství také ženy organizované v Ústřední radě odborů, Jednotném svazu českých zemědělců, Ústřední radě družstev a Svazu české mládeže. Dále existovalo členství osobní a skupinové, čehož využilo přes 20 ženských spolků z minulosti, aniž ztratily svou právní subjektivitu a samostatnost v rozhodování.

Hlavní odpovědnost RČŽ závisela na předsedkyni, 24 členném výboru a pracovních komisích. Mimo Prahu a brněnskou odbočku působily místní RČŽ a volné Kluby RČŽ organizující kulturní a přednáškové akce v místech bydliště. Ty si z hlavního města zvaly političky a odbornice k diskusím a přednáškám. Nazpět posílaly vlastní náměty a zkušenosti. Pro vzájemnou inspiraci o nich Rada žen (srpen 1945-prosinec 1946) a Vlasta (leden 1947-únor 1948) otiskovaly drobné zprávy. Kluby RČŽ měly být odrazovým můstkem do veřejného života a k útoku na mužskou exkluzivitu v politické reprezentaci, jak o tom mluvila Milada Horáková v září 1945: "Ženy si musí být vědomy té jednoduché skutečnosti, že jen tehdy, když se zapojí do politických stran a nabudou v nich vlivu, prosadí své požadavky občanské a ženské." (Rada žen 1945, č. 5, s. 2.)

V poválečném období se aktivistky ženského hnutí soustředily na čtyři hlavní body: 1. Sociální program státu, především péče o matku a dítě. 2. Vstup žen do veřejného prostoru v širším měřítku než mezi dvěma válkami. 3. Nutnost zařadit práce v domácnosti a péči o děti do společenského kontextu. 4. Příprava nové ústavy, především paragrafů o rovnoprávnosti žen v rodině.

RČŽ po vzoru předválečné Ženské národní rady (ŽNR) vytvořila 21 pracovních komisí, které na stránkách Rady žen svolávaly porady, otiskovaly memoranda adresovaná ministerstvům, zveřejňovaly svou účast na jednáních v ústředních institucích a čtenářky Rady žen z Prahy a okolí zvaly na přednášky konané zpravidla v Ženském klubu Ve Smečkách 26, narychlo zrenovovaném po šesti letech válečné devastace.

Za rok od svého vzniku RČŽ bilancovala. Na stole Marie Švermové, organizační tajemnici ÚV KSČ, která měla v kompetenci také ženské hnutí, se objevil tento přehled o práci RČŽ: Právní komise pracovala na návrzích znění ústavy, a to paragrafů o postavení žen, rodiny a dětí. Komise pro dvouletku plánovala postupné zařazování žen do výroby a svou představu předložila ministerstvu sociální péče a státnímu plánovacímu úřadu. Národohospodářská komise se zajímala o mechanizaci domácnosti a státní systém péče o děti, aby ženy měly ulehčený nástup do zaměstnání. Vstoupila do družstva Osvobozená domácnost. Komise sociálněpojišťovací se věnovala návrhu zákona o národním pojištění a novelizaci zákona o rodinných přídavcích. Komise sociálnězdravotní se ohlížela po nových budovách pro porodnice a jesle, navrhla osnovu zákona o vzdělání porodních asistentek a doporučovala ve školách výchovu k rodičovství. Komise školní podporovala návrh zákona o jednotné škole. Komise branná přispívala k vydání zákona o aktivitě žen ve vojenské službě. Komise výdělečně činných žen se zajímala o postavení žen v rozličných profesích a v grémiích stavovských sdružení. Komise zahraniční zprostředkovávala mezinárodní kontakty, rozhovory v mediích a sledovala zprávy o ženském hnutí v cizině. Komise tělovýchovná plánovala kurzy cvičení a relaxační zájezdy pro matky s dětmi. RČŽ udržovala spojení s SČM a Ústředím čs. hospodyň.

V pracovních skupinách disponovala RČŽ elitou vzdělaných žen, jež se v následujících totalitních letech v tak koncentrované podobě nevyskytovaly. Mnohé z nich však byly ve svém úsilí konfrontovány s postoji členek KSČ, které se vehementně ujaly vedoucích funkcí v 9 pracovních komisích.

Naskýtá se otázka, proč nebyla obnovena ŽNR, která se v roce 1942 oficiálně rozešla, aby nemusela spolupracovat s okupačním režimem. Milada Horáková o její obnovu požádala 10. 12. 1945. Ani v tomto případě však neměla volné ruce. Dopis byl napsán na hlavičkovém papíře RČŽ a podepsaly jej, kromě věrných příznivkyň Milady Horákové, také komunistky Julie Prokopová a Zdeňka Patschová. Žádost ležela dlouhé měsíce na ministerstvu vnitra vedeném komunistou Václavem Noskem. V roce 1947 byla žádost odvolána. Nebyla asi snadné obnovit tradiční nadstranickou organizaci, zvláště když v květnu 1945 její původní členky odmítly sjednotit se s komunistkami. Kromě toho se košickém vládním programu hovořilo o zjednodušení spolkového života. Sjednocení tělovýchovy, sjednocení mládeže, sjednocení žen…

Sociální požadavky
RČŽ na stránkách Rady žen podporovala připravované sociální změny, například národní pojištění a přídavky na děti. Předsedkyně Milada Horáková se také podepsala pod parlamentní interpelaci, podanou společně s ostatními národněsocialistickými poslankyněmi, aby ve všech 130 veřejných nemocnicích v českých zemích byla zřizována gynekologicko-porodnická a kojenecká oddělení. Statistika totiž vykazovala vysokou úmrtnost nejen kojenců, ale i matek. Tím bylo odstartováno radikální zlepšení v oblasti porodnictví. Vznikly projekty na přestavbu zastaralé Zemské porodnice v Praze a podolského sanatoria proměněného na Ústav pro péči o matku a dítě. Po regionech se rozjely první pojízdné poradny pro matky a děti, zdárně pokračovala činnost Ochrany matek a dětí, úředně vedené pod místními národními výbory, začalo se myslet na větší počet zdravotních a sociálních škol, hlubší vzdělávání porodních asistentek a výuku k rodičovství ve školách a kurzech. Nikde však nepadl návrh na zrušení soukromých porodnických klinik.

Zaměstnání a rodina
K lepší státní péči o matky a děti přibyly nároky žen na vstup do veřejného prostoru. S tím souvisely nové pohledy na sociální zákony, aby matky mohly bez přepínání sil skloubit povolání a starost o děti a domácnost. Představitelky RČŽ se vyslovovaly jednak pro ucelený vládní systém péče o děti a jiné závislé osoby, a jednak pro instituce, které by z žen sejmuly starost o domácí práce. V tom viděly jednu z hlavních podmínek, aby v profesním a politickém životě nastala parita pohlaví.

Ing. arch. Vlasta Štursová ve svém příspěvku Žena ve výstavbě nové republiky argumentovala, že pro stát a společnost je práce ženy v domácnosti ztrátou, poněvadž je jednou z nejméně hospodárných prací vůbec. Navrhla, jak problém řešit: zavést obědy pro dospělé na pracovištích, pro dětí ve školách, děti svěřit denně na delší dobu péči pedagogů, domácí práce odevzdat odborným institucím a upravit způsob bydlení.

Zemská školní inspektorka Antonie Maxová by se byla ráda dočkala stejných podmínek k výkonu povolání jako měli muži: "Proto se také cílevědomě staráme, aby to, co ženu proti muži mimořádně zatěžuje, jako je péče o domácnost a o děti, bylo účelně zorganizováno a zodborněno." (Rada žen, 1945, č. 1, s. 16.) Doufala, že s jeslemi a mateřskými školami nebude sociální stát dlouho váhat a postará se o ně v takové kvalitě, aby bylo o děti po hygienické, výchovné i kulturní stránce vzorně postaráno. Předškolní zařízení se měla zároveň stát vhodným polem působnosti pro ženy, které by v těchto službách našly své povolání.

Milada Horáková se obrátila k zaměstnavatelům: "Chystaná úprava kompetence závodních rad musí přinést takové řešení, aby se spojily i cíle sociálního vedení závodu i nutnost jeho hospodářské prosperity."(Rada žen 1945, č. 5, s. 2.) Předem tak reagovala na úvahy, že firmy se budou bránit přijímat matky s malými dětmi z odůvodněním, že taková praxe negativně ovlivní jejich ekonomické výsledky. Tuto verzi, pokud šlo o jesle určené dětem od l roku do 3 let, potvrdil Zdeněk Nejedlý, ministr sociální péče v roce 1946: "Na jedné straně je sociální zájem, na druhé straně zájem průmyslu a jeho prosperita… Můžeme poněkud zasáhnout do dosavadního řádu domácností, ale ovšem ne tak, abychom jej porušili…" (Československá žena, 1946, č. 44, s. 3.) Víceméně se pokusil delegátkám RČŽ a Národní fronty žen (NFŽ), které přijal ve svém úřadu, myšlenky na jesle rozmluvit.

Milada Horáková se k tomuto problému vrátila v lednu 1947, v prvním čísle Vlasty, přímé pokračovatelce Rady žen: "Chceme se všemi způsoby domáhat vydání a opravy potřebných zákonů, přednostního budování náležitých zařízení a důsledného sledování všech opatření, které umožní co nejplněji účast našich žen v úkolech občanských při zvláštním zřeteli k jejich poslání a povinnostem mateřským." (Vlasta 1947, č. l, s. 2.)
Hodně žen přibývalo v tzv. vyšších povoláních - učitelek, úřednic, sociálních pracovnic, lékařek, inženýrek… a ovšem i žen zaměstnaných v průmyslu. Všechny měly během dne pracovat v klidu, s vědomím, že jejich výchovné a domácí povinnosti převzaly k tomu určené státní služby.

Kdo měl pomáhat s domácností? Už v létě 1945 Rada žen psala o nutnosti zřizovat tzv. úlohové domy, jejichž zřizovatelem měl být stát. Jejich zaměstnankyně by na zakázku uklízely, praly, spravovaly, pečovaly o děti a vařily ve veřejných jídelnách, vše za dostupnou cenu. Rovněž se uvažovalo o pračkách pro celý dům nebo celou vesnici, aby se ženy zbavily dřiny u necek s valchou. V desítkách obcí byly v letech 1946-1947 vybudovány společné prádelny. Přikládal se jim sociální význam, protože ženám odnesly část dřiny a přinesly trochu volného času.

Demokratky a komunistky
Ve všech případech se demokratky patřící k tehdejší vzdělané ženské elitě přimlouvaly za jesle, mateřské školy, dobře vedenou mimoškolní výchovu a státem dotované služby na pomoc ženám všech profesí. RČŽ tak navázala na tradici některých ženských spolků z minulosti, která sahala až k Marii Riegrové-Palacké.

Zajištění sociálních standardů pro matky, aby co nejlépe skloubily zaměstnání a rodinu, se s patřičným důrazem věnovaly také poslankyně a členky ústřední komise žen KSČ. Svou pozornost soustředily především na tovární dělnice. Kromě RČŽ využívaly také platformu NFŽ, v níž byly paritně zastoupeny ženy čtyř politických stran, vlastně šlo o Národní frontu v ženském hávu vydávající časopis Československá žena. To však je jiná kapitola.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.