Porodní plán: jak vyzrálé je české porodnictví?
Váš nový dokument je o porodech v České republice, nebo spíše v Praze, a potažmo také o porodnicích, se kterými je rození spojeno. Jak z toho pražské porodnice vycházejí?
Vlastně vidíme určitou paralelu v tom, jakým způsobem se jednotlivé porodnice stavěly k naší žádosti o možnost natáčení a v tom, jakým způsobem se v jednotlivých porodnicích přistupuje k rodící ženě. Neočekávaly jsme automatickou intenzívní spolupráci ze strany porodnic. Víme, jak jsou zdravotníci přetíženi prací a zodpovědností. A navíc jsme o povolení k natáčení žádaly z ne právě autoritativní pozice studentek FAMU. Přesto nás překvapilo, jak bylo vyjednávání s některými z porodnic zdlouhavé a matoucí. Nepotýkaly jsme se s výslovným nesouhlasem, ale s několikaměsíčními průtahy, oddalovanými rozhodnutími a neodůvodněným zamítnutím navzdory průběžnému ujišťování ze strany porodnic, že vše je na dobré cestě. Dojem kafkovsky neproniknutelného světa, jakým na nás některé porodnice působily, by patrně nevznikl, kdyby s námi jiné, převážně mimopražské porodnice, nejednaly v kontrastu k tomu věcně, otevřeně, rychle a většinou i vstřícně. Nenatáčely jsme totiž pouze v Praze, ale také ve Vrchlabí, Brně, Berlíně a Vídni. Všechen materiál se bohužel do filmu nevešel, ale je možné ho kdykoliv vidět na našich webových stránkách, které jsou s filmem neodmyslitelně provázané.
Jaké zásadní změny v posledních letech nastaly? Ať už v tom pozitivním i negativním smyslu?
To se asi nedá říct takto obecně. Byly některé skvělé projekty, které se slibně rozvíjely a ztroskotaly třeba jen na rigidním postoji vedení nemocnice (např. CAP na Bulovce). Je tady stále pokus zrealizovat porodní dům, což se zase potýká s problematickým financováním a limitovanou lidskou energií prosadit proti tvrdě odporující odborné veřejnosti několik systémových a legislativních změn. Spíš je obdivuhodné, jak přes mnohé neúspěchy, dobrovolnou prací a osobním nasazením udržují aktivní činnost různé organizace, které se zasazují o zlepšení podmínek v českém porodnictví.
Tvrdíte, že pražské porodnice jsou prototypem těch českých? Není v tom trošku pragocentrismu a pohodlnosti vyjet mimo Prahu?
Ale ne. My jsme samozřejmě natáčely mimo Prahu i v zahraničí, v porodnicích a v porodních domech. Spíš jde o to, že Praha je centrem vzdělávání porodnického personálu, špičkových klinik, kde působí uznávané osobnosti oboru a tyto osobnosti jsou také školiteli a školitelkami (i když těch školitelů je drtivá převaha) dalších generací. A tady právě je jádro celého problému. Porodnictví (i celé zdravotnictví) se potýká se ztuhlým hierarchickým systémem, kdy prosadit nějaké změny v pozici lékaře či lékařky na nižším postu může být prakticky reálným ohrožením místa nejen pracovního, ale také profesního vůbec. Tato nálada má tedy kořeny v Praze a je prorostlá opravdu dost daleko na území Čech. Odlišná je naproti tomu Morava, která nemá z pražské egomaniacké krátkozrakosti ani stín. Praha má problém, že tu často z jedné porodnice nevidí ani do té za kopcem, natož aby je zajímalo, jak to chodí v Brně nebo dokonce v Berlíně, či Vídni. A to je udržuje v představě, že jedině ten jejich přístup je ten správný a jediný bezpečný. Ovšem z pohledu poučené potenciální rodičky vzniká trapas, když víme, že praktika deklarovaná jednou porodnicí jako životu nebezpečná se v porodnici o pár kilometrů dál běžně dělá.
Jaké další možnosti mají české ženy kromě porodnic?
Buď cestovat za hranice, kde platí také naše zdravotní pojištění, což je ovšem možnost pouze pro značně omezenou část žen z různých důvodů. Další možnost je rodit doma, což jde pod odborným vedením v Praze a v některých dalších městech. Problém je hlavně v nesystémovosti tohoto kroku. Je to spíše pro ty, kdo dokáží čelit mnoha různým nepříjemným okolnostem svého rozhodnutí ze strany civilní i odborné společnosti, a někdy i vlastní rodiny. Takže ženy, které pouze chtějí něco tak jednoduchého, jako zacházet se svým tělem podle jeho momentálních potřeb, aby přirozeně porodily, jak by to správně mělo být a proběhnout, stojí před obtížně řešitelným problémem. A to i když za to chtějí zaplatit „něco navíc“. Paradoxně ženy, které chtějí porodit plánovaným císařským řezem, aniž by k tomu měly nějaký zdravotní předpoklad, jsou v mnoha porodnicích za určitý poplatek mimo evidenci vyslyšeny. A to i přesto, že tento postup je non lege artis, tedy zákrok neschválený Českou lékařskou komorou. Máme to ve filmu a taky na webu!
Otázku porodnictví spojujete s genderem. Proč vlastně?
V porodnictví se nabízí několik rovin pro genderová bádání. Za prvé samotný porod, způsob potřeby manipulace (nebo svobody) s ženským tělem v něm a určování, co žena se svým tělem smí a nesmí dělat. Protože porodu je fyzicky schopné pouze ženské tělo. V těch několika hodinách porodu je žena bez ohledu na svoje vzdělání a jiné individuální schopnosti fyzicky velmi zranitelná, ocitá se v hraniční životní situaci stejně jako její dítě, a může být proto velmi snadné ji různým způsobem manipulovat. Ty způsoby manipulace a představy o správném postupu porodu, chování a zákrocích při něm, vytvořili v minulosti generace mužů-lékařů, kteří, při vší úctě k zachráněným životům mnoha žen a dětí, nikdy porod nezažili. Zároveň ale odmítají s ženami o způsobu vedení porodů hovořit a připustit nějaké změny, které by jim mohly ušetřit spoustu práce. Otázka zní proč vlastně? Za druhé hierarchické uspořádání pozice lékařek a lékařů a porodních asistentek (o asistentech nevíme). Proč hlavně v Čechách je porodní asistentka na úrovni uklízečky, když její vzdělání je vysokoškolské, byť pouze bakalářský stupeň? V obou případech je třeba zkoumat způsob uplatňování moci a nadřazenosti mužů nebo jakéhosi mužského principu nad ženami. Pak je tu také samozřejmě zásadní otázka přístupu žen k vlastnímu tělu, tělesnosti, intimitě atd.
Dají se vaše zjištění z oblasti porodnictví a péče o těhotné zobecnit na české zdravotnictví jako celek? Našly byste alespoň něco, co není specifické jen pro tuto oblast?
Dají se zobecnit hlavně v oblasti tvrdé medicínské hierarchie nebo běžné praxi zaplacení si lékaře nebo nadstandardních zdravotnických služeb mimo systém v systému. Běžně se obecně ve zdravotnictví opomíjí vliv psychiky, sociálních vazeb, atd., porodnictví nevyjímaje. Specifické je pro porodnictví to, že jde v jednu chvíli o dva životy naráz, že je to oblast, kde není možné si vystačit s postupy běžného medicínského výzkumu, protože je to obor, kde se pracuje převážně s úplně zdravými lidmi a navíc pouze s ženami (pokud s prominutím vynecháme otce).
Medailonky režisérek filmu „Porodní plán“:
Kateřina Kačerovská
Gabriela Kontra
Seznam (zatím sjednaných) projekcí:
25. ledna 2010 od 20.30 Kino Světozor, Praha
19. května 2010 od 19.00 Kino Perštýn, Praha
Viz také anketa: Co to je přirozený porod?