Opravdu má novorozenec blíže k matce?
22. červenec 2004
| Hedvika Hrušková
Přinášíme Vám přednášku H. Hruškové z Feministické skupiny, která se konala v červnu v prostorách Gender Studies, o. p. s. H. Hrušková na základě svých studijních poznatků říká, že novorozenec potřebuje hodně lásky, kterou mu mohou a mají dát oba rodiče. Z toho důvodu pokládá za důležité, aby péče o dítě byla rozdělena mezi oba dva partnery. Překážkou by neměly být představy o tom, kdo co zvládne nebo nezvládne, protože je muž, nebo žena.
Myslím si, že novorozenec potřebuje hodně lásky, kterou mu mohou a mají dát oba rodiče. Z toho důvodu pokládám za důležité, aby péče o dítě byla rozdělena mezi oba dva partnery. Neměly by být překážkou představy o tom, kdo co zvládne nebo nezvládne, protože je muž nebo žena.
Někdy ale narážím na představy, které tvoří překážky pro společnou péči o dítě.
Za prvé slyším o tom, že dítě má tak nějak přirozeně blíže k matce.
Za druhé se dovídám, že matka má v sobě schopnost milovat dítě a dobře se o něj starat.
Prvnímu bodu se budu věnovat více. Je důležité zamyslet se nad tím, jak si novorozenec vytváří vztahy. Na začátku života novorozenec zažívá nedefinovatelné tenze, ať už se jedná o hlad, žízeň či pocit ohrožení. Na toto pociťované napětí reaguje pláčem. Když nějaká osoba správně zareaguje a daný problém vyřeší, dítě se uklidní. Chápe tento zásah jako reakci okolí, kterou vyvolalo pláčem. Dítě nerozlišuje jednotlivé osoby, vnímá je jako okolí, které buď je nebo není vnímavé. To znamená, že nerozlišuje lidi, ale způsoby péče, tj. způsoby, jak na něj okolí reaguje.
Od třetího měsíce dítě začíná reagovat úsměvem, když spatří obličej. Stále nerozlišuje, komu obličej patří. Úsměvem reaguje například i na spatření masky, která má ústa, nos, oči – tedy základní charakteristiky lidského obličeje.
Až zhruba v šestém měsíci dítě začíná rozlišovat mezi známou a cizí tváří. Dítě si vytváří specifický vztah k jedné osobě, která se o něj nejčastěji stará. Může to tedy být matka, otec, babička.
Tento závěr formuloval René Spitz ve 40. letech 20.století, vycházel z dlouholetých výzkumů u dětí. Další výzkumy tento vývoj vztahů u dětí potvrdily. Dá se říci, že je to všeobecně uznávaný fakt mezi vývojovými psychology.
Můžeme si poukázat na dva jevy, které byly popsány nezávisle na sobě, a potvrzují zmíněný vývoj. V období sedmého a osmého měsíce se mluví o separační úzkosti. Znamená to, že dítě reaguje úzkostně a vystrašeně, když se pečující osoba vzdálí nebo když je od ní někým jiným i na krátkou dobu odebráno. Přitom do té doby (jak ukazují různé výzkumy u hospitalizovaných dětí) dítě odloučení od pečující osoby zvládalo dobře, když byl zachován stejný typ péče.
Druhým jevem, který se objevuje zhruba ve stejném období je strach z cizích, kdy dítě reaguje negativně na přiblížení cizího člověka. Z toho je patrné, že dítě rozeznává blízkou osobu a cizí, kterou vnímá jako možné ohrožení. Opět v období do 6 měsíců dítě reagovalo i na cizí úsměvem ne strachem.
Specifický vztah, který si dítě vytvoří k pečující osobě je důležitý pro jeho další vývoj.: "Specifický vztah k matce je skutečně základem rozlišených, intimních, spolehlivých vztahů k lidem vůbec; může být pokládán za prototyp přátelských vztahů a později vztahů partnerských a rodičovských" (Langmeier, Krejčířová, Vývojová psychologie, 1998, s. 63). Autor a autorka se neubránili/y představě, že matka je ta osoba, ke které si dítě vytváří první vztah. Nutno říci, že jinde v knize pracují i s pojmem pečující osoba, čímž otevírají prostor otcům i jiným příbuzným.
Co se týče dalších vztahů, není příliš literatury k tomuto tématu. Margaret Mahler uvádí, že od 16. měsíce dítě začíná navazovat vztahy k řadě lidí.
Vznikly pochyby, zda si dítě opravdu vytváří nejprve jeden blízký vztah a pak teprve další vztahy. Z některých studií se ukazuje, že v některých odlišných kulturách (např. v afrických kmenech) se dítě začleňuje spíše přímo do malé skupiny několika lidí žijících společně v úzkém kontaktu. V 80.letech některé výzkumy prováděné ve Spojených státech a v Německu naznačily, že řada dětí, jakmile dosáhne stádia formování vztahu, utváří obvykle více vztahů současně. Prý nejméně 30% dětí si utváří dva vztahy současně a 10% dětí více než 5 vztahů současně.
Tato zjištění, i když je bereme z jistou rezervou, jsou pro nás zdrojem významných informací. Ukazuje se, že novorozenec a později kojenec nemá nějaké specifické pouto ke své matce. Potřebuje vnímavou péči, která bude přiměřeně reagovat na jeho potřeby, umožní mu navázat jeden nebo více blízkých vztahů, které budou základem pro jeho budoucí vztahy.
Co z toho plyne? Neexistuje žádný důkaz, že by novorozenec měl blíž k matce a potřeboval její přítomnost. Chci tím říci, že oba dva rodiče mohou hrát v procesu primární péče stejně důležitou úlohu. Záleží jen na nich samotných, jak se rozhodnou a jak si rozdělí péči o potomka. Nejde to bohužel říci takto jednoduše, rodiče musí vycházet ze stávajících podmínek, tedy např. z ochoty svého zaměstnavatele apod. Neměly by jim ale bránit představy o nějaké biologické danosti či předurčenosti.
Druhému bodu se budu věnovat méně. Někdy lidé argumentují tím, že žena-matka má tak nějak přirozeně schopnost zabezpečit dítěti vše potřebné, jak v oblasti fyzické tak psychické. Opravdu to tak často je, často jsou matky úspěšnější v péči o potomka než otcové. Mohli/y bychom uvažovat proč a zmiňovat odlišnou výchovu, kterou muž a žena prošli/y.
Já bych se na tento problém chtěla podívat z trochu jiného hlediska. Jak to je s přirozeností a samozřejmostí, se kterou prý matky vychovávají děti? Je náš dnešní přístup, že dítě potřebuje vnímavou péči a hodně pozornosti už od narození samozřejmý? Je to něco, co matky tak nějak intuitivně ví, a proto jsou úspěšnější v péči o novorozence a malé děti?
Pojetí dítěte jako jedinečné osobnosti, uvědomění si potřeby péče o něj není nic, co by se dalo chápat jako přirozená danost. V minulosti to tak zdaleka nebylo, dítě bylo chápáno spíše jako předmět, který měl sloužit k přežití rodu. Například v 15. století bylo v západní Evropě naprosto běžné, že děti ve věku 7-9 let byly posílány do služby do jiných rodin.
S.Štech uvádí: „…až do 16.století se v tzv. západoevropském typu rodiny nevyděluje zvláštní pojetí dětství. (…) Děti pracují, jedí a spí mezi dospělými ihned poté, co jsou odstaveny od kojení.“
Podle Philippa Ariése (in Francois de Singly) se moderní rodina „soustřeďuje na dítě, její život lze ztotožnit s citově silnějšími vztahy rodičů a dětí“. Dítě je králem. Děti už nejsou vnímány z hlediska případného dědictví. Jsou hodnoceny samy za sebe jako osobnosti. Tato změna statusu dítěte se projevuje v pozornosti věnované maličkostem každodenního života (jejich zdraví, jejich „vtipům“, jejich pokroku ve škole) a v požadavku na dětskou rovnoprávnost.
Tento proces, jak uvádí historici, je možné vnímat od 16.stol. v souvislosti s rozšiřující se školní docházkou dětí. Až v 18. století se toto pojetí, tento přístup rozšiřuje na všechny skupiny obyvatel.
Závěr:
Chci tím říct, že způsob péče, který dnes považujeme za důležitý pro výchovu dětí se postupně utvářel, poskytovatelé a poskytovatelky péče si ho předávali/y, učili/y se ho. Proces utváření tohoto způsobu péče byl dlouhý a ne třeba ho rozebírat. Důležitější je spíše vědomí, že se jedná o určitý konstrukt, který se postupně vytvořil, a který jsme se postupně naučili. Nelze tedy mluvit o nějaké dané schopnosti poskytnou tu správnou péči, spíše o zkušenostech s touto péčí a připraveností na ní. V této oblasti mají často ženy před muži náskok.
Záleží tedy pouze na nás, jak výchova dítěte bude probíhat právě v naší rodině, jak si tuto záležitost rozdělíme mezi partnery, ale i širší okolí příbuzných či blízkých přátel. Může nám to umožnit hledat, která část péče o vyvíjející se dítě nás nejvíc baví, které hry nás baví hrát apod.
Můžeme od partnerů očekávat, že budou využívat stejných práv, ale ponesou i stejnou zodpovědnost jako my jako matky. Můžeme je podporovat, když pro ně bude na začátku obtížnější překonat předsudky a obavy. Bude to přínosné pro všechny-matky, otce i děti.
Hedvika Hrušková
Literatura:
Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie, GRADA 1998
Singly, F. de: Sociologie současné rodiny, Portál, Praha 1999
Štech, S.: Vývoj poznatků o vztahu rodiny a školy in Československá psychologie 1997/6
Další: Horská, P., Kučera, M., Maur, E., Stloukal, M.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy, Panorama, Praha 1990
Někdy ale narážím na představy, které tvoří překážky pro společnou péči o dítě.
Za prvé slyším o tom, že dítě má tak nějak přirozeně blíže k matce.
Za druhé se dovídám, že matka má v sobě schopnost milovat dítě a dobře se o něj starat.
Prvnímu bodu se budu věnovat více. Je důležité zamyslet se nad tím, jak si novorozenec vytváří vztahy. Na začátku života novorozenec zažívá nedefinovatelné tenze, ať už se jedná o hlad, žízeň či pocit ohrožení. Na toto pociťované napětí reaguje pláčem. Když nějaká osoba správně zareaguje a daný problém vyřeší, dítě se uklidní. Chápe tento zásah jako reakci okolí, kterou vyvolalo pláčem. Dítě nerozlišuje jednotlivé osoby, vnímá je jako okolí, které buď je nebo není vnímavé. To znamená, že nerozlišuje lidi, ale způsoby péče, tj. způsoby, jak na něj okolí reaguje.
Od třetího měsíce dítě začíná reagovat úsměvem, když spatří obličej. Stále nerozlišuje, komu obličej patří. Úsměvem reaguje například i na spatření masky, která má ústa, nos, oči – tedy základní charakteristiky lidského obličeje.
Až zhruba v šestém měsíci dítě začíná rozlišovat mezi známou a cizí tváří. Dítě si vytváří specifický vztah k jedné osobě, která se o něj nejčastěji stará. Může to tedy být matka, otec, babička.
Tento závěr formuloval René Spitz ve 40. letech 20.století, vycházel z dlouholetých výzkumů u dětí. Další výzkumy tento vývoj vztahů u dětí potvrdily. Dá se říci, že je to všeobecně uznávaný fakt mezi vývojovými psychology.
Můžeme si poukázat na dva jevy, které byly popsány nezávisle na sobě, a potvrzují zmíněný vývoj. V období sedmého a osmého měsíce se mluví o separační úzkosti. Znamená to, že dítě reaguje úzkostně a vystrašeně, když se pečující osoba vzdálí nebo když je od ní někým jiným i na krátkou dobu odebráno. Přitom do té doby (jak ukazují různé výzkumy u hospitalizovaných dětí) dítě odloučení od pečující osoby zvládalo dobře, když byl zachován stejný typ péče.
Druhým jevem, který se objevuje zhruba ve stejném období je strach z cizích, kdy dítě reaguje negativně na přiblížení cizího člověka. Z toho je patrné, že dítě rozeznává blízkou osobu a cizí, kterou vnímá jako možné ohrožení. Opět v období do 6 měsíců dítě reagovalo i na cizí úsměvem ne strachem.
Specifický vztah, který si dítě vytvoří k pečující osobě je důležitý pro jeho další vývoj.: "Specifický vztah k matce je skutečně základem rozlišených, intimních, spolehlivých vztahů k lidem vůbec; může být pokládán za prototyp přátelských vztahů a později vztahů partnerských a rodičovských" (Langmeier, Krejčířová, Vývojová psychologie, 1998, s. 63). Autor a autorka se neubránili/y představě, že matka je ta osoba, ke které si dítě vytváří první vztah. Nutno říci, že jinde v knize pracují i s pojmem pečující osoba, čímž otevírají prostor otcům i jiným příbuzným.
Co se týče dalších vztahů, není příliš literatury k tomuto tématu. Margaret Mahler uvádí, že od 16. měsíce dítě začíná navazovat vztahy k řadě lidí.
Vznikly pochyby, zda si dítě opravdu vytváří nejprve jeden blízký vztah a pak teprve další vztahy. Z některých studií se ukazuje, že v některých odlišných kulturách (např. v afrických kmenech) se dítě začleňuje spíše přímo do malé skupiny několika lidí žijících společně v úzkém kontaktu. V 80.letech některé výzkumy prováděné ve Spojených státech a v Německu naznačily, že řada dětí, jakmile dosáhne stádia formování vztahu, utváří obvykle více vztahů současně. Prý nejméně 30% dětí si utváří dva vztahy současně a 10% dětí více než 5 vztahů současně.
Tato zjištění, i když je bereme z jistou rezervou, jsou pro nás zdrojem významných informací. Ukazuje se, že novorozenec a později kojenec nemá nějaké specifické pouto ke své matce. Potřebuje vnímavou péči, která bude přiměřeně reagovat na jeho potřeby, umožní mu navázat jeden nebo více blízkých vztahů, které budou základem pro jeho budoucí vztahy.
Co z toho plyne? Neexistuje žádný důkaz, že by novorozenec měl blíž k matce a potřeboval její přítomnost. Chci tím říci, že oba dva rodiče mohou hrát v procesu primární péče stejně důležitou úlohu. Záleží jen na nich samotných, jak se rozhodnou a jak si rozdělí péči o potomka. Nejde to bohužel říci takto jednoduše, rodiče musí vycházet ze stávajících podmínek, tedy např. z ochoty svého zaměstnavatele apod. Neměly by jim ale bránit představy o nějaké biologické danosti či předurčenosti.
Druhému bodu se budu věnovat méně. Někdy lidé argumentují tím, že žena-matka má tak nějak přirozeně schopnost zabezpečit dítěti vše potřebné, jak v oblasti fyzické tak psychické. Opravdu to tak často je, často jsou matky úspěšnější v péči o potomka než otcové. Mohli/y bychom uvažovat proč a zmiňovat odlišnou výchovu, kterou muž a žena prošli/y.
Já bych se na tento problém chtěla podívat z trochu jiného hlediska. Jak to je s přirozeností a samozřejmostí, se kterou prý matky vychovávají děti? Je náš dnešní přístup, že dítě potřebuje vnímavou péči a hodně pozornosti už od narození samozřejmý? Je to něco, co matky tak nějak intuitivně ví, a proto jsou úspěšnější v péči o novorozence a malé děti?
Pojetí dítěte jako jedinečné osobnosti, uvědomění si potřeby péče o něj není nic, co by se dalo chápat jako přirozená danost. V minulosti to tak zdaleka nebylo, dítě bylo chápáno spíše jako předmět, který měl sloužit k přežití rodu. Například v 15. století bylo v západní Evropě naprosto běžné, že děti ve věku 7-9 let byly posílány do služby do jiných rodin.
S.Štech uvádí: „…až do 16.století se v tzv. západoevropském typu rodiny nevyděluje zvláštní pojetí dětství. (…) Děti pracují, jedí a spí mezi dospělými ihned poté, co jsou odstaveny od kojení.“
Podle Philippa Ariése (in Francois de Singly) se moderní rodina „soustřeďuje na dítě, její život lze ztotožnit s citově silnějšími vztahy rodičů a dětí“. Dítě je králem. Děti už nejsou vnímány z hlediska případného dědictví. Jsou hodnoceny samy za sebe jako osobnosti. Tato změna statusu dítěte se projevuje v pozornosti věnované maličkostem každodenního života (jejich zdraví, jejich „vtipům“, jejich pokroku ve škole) a v požadavku na dětskou rovnoprávnost.
Tento proces, jak uvádí historici, je možné vnímat od 16.stol. v souvislosti s rozšiřující se školní docházkou dětí. Až v 18. století se toto pojetí, tento přístup rozšiřuje na všechny skupiny obyvatel.
Závěr:
Chci tím říct, že způsob péče, který dnes považujeme za důležitý pro výchovu dětí se postupně utvářel, poskytovatelé a poskytovatelky péče si ho předávali/y, učili/y se ho. Proces utváření tohoto způsobu péče byl dlouhý a ne třeba ho rozebírat. Důležitější je spíše vědomí, že se jedná o určitý konstrukt, který se postupně vytvořil, a který jsme se postupně naučili. Nelze tedy mluvit o nějaké dané schopnosti poskytnou tu správnou péči, spíše o zkušenostech s touto péčí a připraveností na ní. V této oblasti mají často ženy před muži náskok.
Záleží tedy pouze na nás, jak výchova dítěte bude probíhat právě v naší rodině, jak si tuto záležitost rozdělíme mezi partnery, ale i širší okolí příbuzných či blízkých přátel. Může nám to umožnit hledat, která část péče o vyvíjející se dítě nás nejvíc baví, které hry nás baví hrát apod.
Můžeme od partnerů očekávat, že budou využívat stejných práv, ale ponesou i stejnou zodpovědnost jako my jako matky. Můžeme je podporovat, když pro ně bude na začátku obtížnější překonat předsudky a obavy. Bude to přínosné pro všechny-matky, otce i děti.
Hedvika Hrušková
Literatura:
Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie, GRADA 1998
Singly, F. de: Sociologie současné rodiny, Portál, Praha 1999
Štech, S.: Vývoj poznatků o vztahu rodiny a školy in Československá psychologie 1997/6
Další: Horská, P., Kučera, M., Maur, E., Stloukal, M.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy, Panorama, Praha 1990