We will not change our show

21.2.2019  Jihomoravský kraj  | 

Výstava We Will Not Change Our Show sdružuje umělce pocházející ze střední a východní Evropy, tvořící v různých médiích a zabývající se různorodými aspekty vyjádření vlastní queer identity. Kurátorská pozice vychází z ideje svobody slova a uměleckého vyjádření. Předpokladem je přesvědčení, že diskuze o citlivých otázkách spojených s queer tematikou může přispět k narušení patriarchálního statu quo, jenž často vylučuje a diskriminuje menšiny.

Více

Promítání a diskuse Ženy v politice

19.3.2019  Praha  | 

Americké centrum a Fórum 50 % Vás srdečně zvou na promítání a navazující diskusi Ženy v politice. Uvidíte film „14 Women“ o amerických senátorkách a budete moci diskutovat o zastoupení žen v české politice. Po promítání filmu s Vámi budou diskutovat Kateřina Valachová (ČSSD), místopředsedkyně Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Veronika Šprincová, ředitelka organizace Fórum 50 %. Film bude promítán v angličtině, diskuse proběhne v češtině. 

Více

Mothers, child care and the creation of good socialist citizens'

20.3.2019  Jihomoravský kraj  | 

In 1963 a documentary film, Children Without Love [Děti bez lásky], was smuggled out of Communist Czechoslovakia to the Venice Biennale film festival – and was screened in cinemas at home, surreptitiously tagged onto the end of a Miloš Forman film. It showed emotionally distressed young children looked after for long hours in infant homes, many from the first weeks of infancy. A collaboration between filmmaker Kurt Goldberger, child psychologists, an infant home headmistress and a reformist journalist, the film eventually contributed to a change in the law, with the Communist Party committing to extend paid maternity leave for women. This reversed the state’s previous ideological preference for collective child-rearing and full female employment. In this session we will look at visual and written sources from the time, and oral history testimony. We will explore how the debates over child care, and particularly the mother's role in the infant's early years, reflected changing ideas about how the state should support the healthy development of the child's mind so they could grow up to be good members of society, both in socialist countries and in the 'West'

Více
feminismus.czČlánky › Medicína a mateřství, rovnice o mnoha neznámých

Medicína a mateřství, rovnice o mnoha neznámých

Medicína a mateřství, rovnice o mnoha neznámých

Je mi třicet čtyři let a mám vystudovanou medicínu. Také mám tři děti ve věku dva, pět a osm let. Když se mě někdo zeptá, co dělám, tak většinou odpovídám, že jsem na rodičovské dovolené a k tomu trochu pracuju. Skloubit kariéru doktorky s rodinou byl vždycky oříšek, už na fakultě nám starší doktorky říkaly, že na děti není nikdy správný čas, že už teď je pozdě, že budeme muset vždycky dělat kompromisy. I moje cesta byla a je plná kompromisů.

 

Na rodičovské se vystřídáme

Studium medicíny v České Republice zahrnuje šestileté pomaturitní studium na vysoké škole, kterou ukončíte s titulem MUDr. Pak následuje dvouletý kmen v jednom ze základních oborů, na který navazuje vlastní (většinou tříletá) specializační příprava ve zvoleném oboru. Některé obory mají dobu přípravy kratší, některé ale dokonce i delší. Během této doby musíte absolvovat množství povinných stáží a kurzů, zakončením je atestační zkouška. Zjednodušeně.

Já svoji cestu na začátku moc nepromýšlela. Na medicíně jsem měla velké plány, jak se bude vyvíjet moje kariéra, nebyly nijak konkrétní, ale rozhodně jsem od sebe hodně očekávala. Zároveň jsem ale vždycky chtěla mít děti brzy. Poprvé jsem otěhotněla v 5.ročníku medicíny, trochu nečekaně, ale nakonec se mi to zdálo ideální - během mateřské dostuduji, pak přijde další dítě, jesle, práce a moc času mi neuteče. V pátémměsíci těhotenství přišel nečekaný potrat, už jsem ale byla tak nastavená na mateřství, že jsem rychle a plánovaně otěhotněla znovu. Půl roku mezi poslední státnicí a porodem už jsem pracovala jen z domova, prací, kterou jsem si přivydělávala při studiu, přislo mi už nemyslitelné nastupovat jako absolventka do nemocnice, těhotná, pouze na pár měsíců. Muž je taky lékař a v době porodu měl rok a půl praxe, tedy ještě nedokončený základní kmen. Byli jsme domluveni, že až budu chtít nastoupit do práce, že se na rodičovské vystřídáme.

Jazyk na vestě v každodenním koloběhu

Když byl synovi rok a půl, začala být tahle otázka aktuální. Muž se nakonec rozhodl, že na rodičovskou jít nechce, že by ho to mohlo stát zajímavou pozici a další možnosti růstu. Sehnala jsem tedy hlídání pro syna a nakonec nastoupila na poloviční úvazek na malé interní oddělení. Jezdila jsem tam 5x týdně na 4 hodiny, jako lékařka úplně bez praxe jsem byla za tuhle možnost vděčná, už takhle dvouletou pauzou od poslední státnice moje sebevědomí dost utrpělo. Měla jsem velké štěstí, že jsem vůbec získala částečný úvazek. Všeobecnou internu jsem zvolila schválně, protože z toho se pak lze nasměrovat různě, zatím jsem neměla jasnou představu, co bych chtěla dělat a hlavně co bych spolu s péčí o děti zvládla. Měla jsem sny, ale nebyly nijak konkrétní a zatím na ně nebyl prostor, doufala jsem, že se k nim nějak časem dopracuju. Po půl roce jsem si úvazek zvýšila na 0,8, syna dala do jeslí a s jazykem na vestě zajišťovala ranní odvádění, vyzvedávání, organizaci hlídání při nemocech, spolu s nočními a víkendovými službami. Po roce jsem šla opět na mateřskou a byla jsem ráda, že si od toho chaosu na chvíli odpočinu.

Sice jsem byla z organizace práce a rodiny vyčerpaná, ale optimismus mě neopouštěl, takže jsem si zvolila rodičovský příspěvek na dva roky a zaměstnavateli oznámila, že se chci za dva roky vrátit opět na částečný úvazek. Jak se ale ten čas blížil, začala jsem panikařit, že to se dvěma dětmi nezvládnu, že budu jenom organizovat školky a hlídání a děti budou mít nervózní a uštvanou matku, kterou uvidí jen večer. Zároveň jsem taky začala zpochybňovat volbu oboru, popravdě jsem si nedokázala představit, že se vrátím do provozu interního oddělení s celotýdenním provozem, nočními službami a vším, co k tomu patří. Viděla jsem muže, jak se připravoval na atestaci z interny, to mi na klidu taky moc nepřidalo. O výměně na rodičovské se již doma nemluvilo. Shodou náhod jsem se ve stejné době seznámila se zkušenou rehabilitační doktorkou a její práce mě zaujala, kromě toho byla také ochotná si mě vzít pod křídla a učit mě, což jsem brala jako obrovské štěstí a začala k ní ve volných chvílích docházet a učit se. Moje velké štěstí bylo, že muž se za těch pár let posunul finančně, takže jsem si mohla dovolit hradit hlídání i některé odborné kurzy ze svého a dál se vzdělávat. Moje kariéra začala zvolna nabírat kompromisní směr - jiný obor, který se dá dělat ambulantně a bude snáz skloubitelný s péčí o děti, využití příležitosti, kdy mě je někdo ochoten učit a výhledově zaměstnat, ačkoliv jsem již pět let po škole, ale mám jenom roční praxi, nic nového pořádně neumím a to, co jsem se naučila na fakultě, jsem už zapomněla. Rodičovskou jsem si tedy prodloužila na tři roky a začala se vzdělávat v jiném oboru.

Křehká rovnováha

Do toho jsem neplánovaně znovu otěhotněla. Po prvotní panice (najít hlídání, zorganizovat si čas, abych mohla chodit do ordinace nebo absolvovat kurz bylo při dvou dětech náročné, při třech se to zdálo nepředstavitelné) jsem se s tím smířila, moje mentorka na mě počkala, takže třetí dítě znamenalo v mé kariéře “pouze” další dvouletou pauzu. Když byl nejmladší dceři rok, začala jsem opět s kurzy a stážemi v ordinaci, nakonec jsme se dokonce domluvily na částečném úvazku. Bude to rok co má můj rodinně-pracovní život konkrétní podobu, dvakrát týdně 6 hodin v ordinaci, děti ve škole a školce, nejmladší s hlídačkou nebo babičkou, tři dny v týdnu jsem doma a zajišťuji veškerý chod domácnosti. Čeká mě ještě návrat na internu a dokončení základního kmene, k tomu se ale v nejbližších letech nejspíš neodhodlám. Momentálně jsem ráda, že se můžu učit obor, který mi přirostl k srdci, že mám mentorku, která se mi věnuje, že si něco vydělám a zaměstnavatelka mi dokonce hradí část vzdělávání. A v neposlední řadě že můžu bez velkých stresů skloubit práci i péči o děti. Na atestaci zatím nemyslím, budu ráda, pokud se mi něco ze současné praxe započítá, ale nespoléhám na to. Tím, co všechno mi chybí, jaké stáže musím absolvovat a co všechno se musím naučit, se budu stresovat, až děti trochu odrostou.

Stejný start, pak propast jako Macocha

Dostala jsem se do fáze, kdy to funguje. Ale prošla jsem si různými krizemi, nejen osobními, ale dotklo se to i partnerského vztahu. S mužem jsme medicínu končili téměř současně. Po devíti až deseti letech jsme každý úplně jinde. On má dvě atestace, doktorát, vedoucí pozici a celkem slušné profesní sebevědomí, dost peněz na to, aby uživil pětičlennou rodinu se třemi dětmi v Praze. Já mám tři děti, dohromady poskládané asi tři roky praxe, výdělek jako drobný příspěvek do rodinného rozpočtu a profesní sebevědomí pořád hledám. V první fázi, kdy jsme o výměně na rodičovské uvažovali, to ještě šlo, dneska už to je absolutně nereálné.

Svoje rozhodnutí často srovnávám s ostatními, kamarádky zvolily různé cesty. Děti hned po škole (nebo ještě na škole) co nejrychleji po sobě, aby pauza byla co nejkratší, a pak rovnýma nohama do práce. Nejprve kmen a část praxe v oboru, pak děti a dokončení praxe a atestace během rodičovské dovolené. Nejprve celá praxe k atestaci a pak děti, během mateřské pak částečný návrat třeba do ambulantního provozu. Jedno dítě brzy, pak praxe a atestace a další dítě později, nebo už na ně nedojde. Vždycky jsou to ale volby plné kompromisů a nesou s sebou různé otázky a sporná rozhodnutí. I mě čas od času přepadnou pochyby a otázky. Je tohle skutečně ta medicína, co jsem si vždy představovala, že budu dělat? Můžu tu práci dělat dobře a naplno, když se současně starám o tři děti? Kolik beru dětem, když věnuju svojí energii i práci a učení? Jde to všechno skloubit tak, aby byl člověk sám se sebou spokojený a zároveň se z toho nezbláznil? Dalo se to na začátku nastavit jinak, mezi mnou a mužem, aby naše pozice dneska nebyly takhle strašně vzdálené, abych i já mohla mít práci, seběvědomí, peníze a tři děti? Jak by to vypadalo, kdybychom se v roce života nejstaršího syna vystřídali na rodičovské dovolené?

Svět za zrcadlem

Dokážu si představit, že bych nastoupila na plný úvazek na interní oddělení a pracovala naplno do dalšího porodu. Muž by měl rok pauzu, kdy by mohl částečně pracovat na doktorátu, ale byl by hlavní osobou pečující o syna i o domácnost. Kdybychom tento model aplikovali u všech dětí a kdyby byl systém nastavený na to, že i muži odchází na rodičovskou, mohli bychom péči o děti a o domácnost sdílet rovným způsobem. Nevznikla by obrovská propast mezi pracovní zkušeností, finančním ohodnocením i sebevědomím mým a mužovým, stejně tak jako mezi mým řízením domácnosti a schopností muže se do toho zapojit. Možná bych se nakonec rozhodla pro jiný obor, který by byl třeba náročnější a vyžadoval více mého času a nasazení, ale mohla bych si to dovolit, protože by celé břemeno rodičovství a domácnosti neleželo jen na mě.

Systém ale na tohle nastavený není, počítá se s tím, že na mateřskou odejde žena a žije si svůj těžký mateřský úděl, prostě (stejně jako já) to dělá, jak nejlépe dokáže, aby dělala dobře oboje, práci i děti. Ženy jsou tímto automaticky diskvalifikovány z pozic, kde chybí kontinuita práce a vzdělávání, kde je velká konkurence a kde nikoho nezajímá, že máte doma nemocné dítě a potřebujete OČR (Ošetřování člena rodiny – překážka v práci na straně zaměstnance/kyně, s náhradou mzdy/platu z nemocenského pojištění. – pozn. ed.). Často jsou nuceny volit si obory, kde je větší možnost být přítomná i doma, klidnější provoz bez nočních a víkendových služeb, kde se snáz naváže po několikaleté pauze. Možná že kdyby byl systém otevřený stejnému zapojení mužů v rodičovství, kdyby se to nebralo jako slabost a nedostatečný tah na branku, že muž nevyužije kariérního růstu, ale zůstane doma s dětmi, možná by pak i ženy měly šanci dělat obor, který je láká a ve kterém lze něčeho dosáhnout, ať už vědeckého či klinického úspěchu nebo osobního uspokojení ze smysluplné práce. Pauza v praxi by pro nikoho nemusela být tak veliká a další postup a příležitosti by byly rovnocenné. Všechno tohle je možné, asi by to bylo možné i v našem konkrétním případě, kdybychom se tenkrát rozhodli jinak, ale bez systémové změny, kdy je automatické, že o dítě pečují oba rodiče a oba mají stejné právo na kariéru, je to vždycky jen malý soukromý boj každého z nás.

 

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.