Jazyk – nástroj (feministické) ne_svobody?

24.10.2018  Praha  | 

Na dalším z řady diskusních večerů v Knihovně Gender Studies bude představena nejnovější kniha Jany Valdrové (Univerzita Innsbruck), jazykovědkyně a specialistky na genderovou lingvistiku „Reprezentace ženství z perspektivy lingvistiky genderových a sexuálních identit” Autorka představí svoji analýzu označování žen ve vyjadřovací praxi veřejného prostoru. Diskutovat bude také Ondřej Beran, z Centra pro etiku na Univerzitě Pardubice, zástupce editorského týmu, který připravil knihu Deborah Cameron „Mýtus o Marsu a Venuši. Mluví muži a ženy opravdu různými jazyky?“ k vydání v českém překladu. O souvislostech genderu, queer a jazyka bude pak hovořit také Vít Kolek z Univerzity Palackého v Olomouci, který se zabývá genderem v jazyce a generickým maskulinem v němčině a v češtině.

 

Více

Feminist Voice Party (Zine Launch)

25.10.2018  

The 8th of March Coalition was formed early in 2018 to mobilise supporters for International Women's Day. We are political feminists of many nationalities who reside in Prague and are committed to a revolutionary transformation of society. This event is aiming to bring together the different groups (feminist, student groups, etc) working in Prague so we can support each other. Our magazine has taken the theme of sexual harassment not for any contemporary fashion but because it is an everyday reality for many women in homes, schools, workplaces and indeed universities. We hope you use our publication not just as a source of information but as a key to action. There will be drinks, food and great company!

Více

Workshop na téma "Praktické tipy a rady pro sladění práce a rodiny"

26.10.2018  Praha  | 

Ministerstvo práce a sociálních věcí zve na workshop na téma "Praktické tipy a rady pro sladění práce a rodiny aneb zaměstnavatel i zaměstnanec je člověk a potřebuje sladit práci a rodinu".

Více
feminismus.czČlánky › Kibuc jako feministický experiment

Kibuc jako feministický experiment

Kibuc jako feministický experiment

Židovské kibucy v Palestině a posléze Izraeli jako zemědělské komunity vznikly přibližně před sto lety. Jejich hlavním cílem bylo spojit skupinové síly v chudobě a nepříznivém prostředí na začátku jejich existence, protože skupina lépe zvládla těžkosti, než kdyby hospodařil jednotlivec nebo jedna rodina. Kibuc jako pojem je známý pro své kolektivní vlastnictví, kde jsou zajištěny základní potřeby jeho členů a členek (strava, bydlení, oblečení aj.), sociální zázemí a komunitní život.

Pravidla fungování, výchova dětí, rozdělení práce mezi muže a ženy, chápání genderových rolí se ale ve výsledku staly zajímavým sociálním a feministickým experimentem, jehož osud byl ve velké míře závislý na politických dějích a společenských proměnách.

Ženy, které přicházely do Palestiny spolu se svými mužskými protějšky v první a druhé vlně židovské imigrace, především z východní Evropy, si musely své pojetí rovnosti s muži vybojovat. Poté, co v prvních formách kibucu (tzv. kvuca) ještě před první světovou válkou přes deklarované sionisticko-socialistické ideály skončily v kuchyni a u praní prádla a s prvním potomkem se automaticky očekávalo, že to budou ony, kdo budou pečovat, se povedlo prostřednictvím židovského dělnického hnutí a posléze jeho ženské varianty pravidla rozdělení práce v kibucech změnit. Muži souhlasili, že se budou podílet (i když ne pravidelně) na mytí nádobí, rozdělávání ohně v kamnech, nošení těžkých hrnců, sekání dřeva, mytí podlah apod. Ženy se naopak začaly podílet na zemědělských pracích v nových odvětvích, především pěstování ovoce a zeleniny na prodej.

Velmi zajímavý a pro matky v průběhu století existence kibuců střídavě kontroverzní byl systém péče o děti. Na počátku se jednalo o denní péči, která byla zajišťována v rámci komunity, od dvacátých let byly zavedeny i společné „dětské domy“. Spolu s jinými komunitními službami jako například jídelna či praní prádla měly ulehčit matkám tak, aby se mohly plnohodnotně a rovnoměrně s muži zapojit do komunitního a politického života. Přímo z porodnice putovaly děti do kolektivních zařízení a s rodiči se vídaly jen dvě hodiny denně. Role nukleární rodiny byla cíleně omezena na minimum.  

V těchto „dětských domech“ byly děti rozděleny podle věku a trávily tam téměř veškerý svůj čas, včetně spánku. Ideologickým cílem takovéhoto zřízení bylo zmírnit emocionální problémy, které podle tvůrců systému měl na svědomí rodinný život, vštípit co nejvíce ideu rovnosti mezi pohlavími a jiné ideologické zásady kibucu. Výchova probíhala v unisex režimu.  A to například včetně společných sprch. „Tlak na to, abychom zapadli do normy, byl vytrvalý. Individualitou a soutěživostí jsme pohrdali. Dětem, které byly výstřední nebo se chtěly odlišovat, jsme se vyhýbali. Byli jsme socializováni, abychom byli silní, jednodušší, bezproblémoví a navzájem podobní. Citové projevy byly považovány za ponižující, projevy slabosti a zainteresovanosti,“ popisuje Noam Shpancer svoje dětství v kibucu v šedesátých letech. Je zřejmé a zajímavé, že ve výchově, která byla programově genderově neutrální, stejně převládly charakteristiky, spojované s tehdejším maskulinním ideálem silného, fyzické práce schopného, vitálního (muže) sionisty, absolutní protiklad ke stereotypnímu obrazu slabých a zpátečnických Židů z předchozích staletí především z východní Evropy.

Feministický experiment se nicméně bohužel nezdařil, rovnost mezi muži a ženami nenastala ani v rozdělení pracovních rolí, ani v politické participaci. Ženy pracovaly především ve službách spojených právě s péčí o děti, vzděláváním apod., muži naopak v “produktivních“ činnostech, které zajišťovaly kibucu existenci, zisk a prosperitu. To bylo jasné již během druhé světové války. Se vznikem státu Izrael v roce 1948 a s tím, jak stát postupně přebíral různé sociální a ekonomické zodpovědnosti za své občany a občanky, začínaly kibucy ztrácet svoji pionýrskou roli a funkci nejen politicky, ale i ve společenském uspořádání a postupně začaly oslabovat jeho charakteristiky.   

Od komunitního systému výchovy dětí se začalo ustupovat na konci šedesátých let, tedy v době, kdy první generace žen vyrostlých v tomto systému měla sama děti a nechtěla, aby zažívaly ten samý odtažitý způsob výchovy. Zároveň se vracely k předchozímu typickému rodinnému životu v důsledku zklamání z diskriminace - v podřadných pracovních zařazeních a vyloučení z politických a ekonomických mocenských pozic. Zodpovědnost za zajištění základních potřeb rodiny a domácnosti jim zajišťovala více prestiže a alespoň určitou moc v rámci komunity, protože byly vnímány jako zásadní přispění k jejímu biologickému a ideologickému pokračování.  

Od sedmdesátých let vstoupila do života kibuců emancipační agenda tak, jak ji známe ze západního světa. Ruku v ruce s postupným přechodem k výrobě na úkor zemědělství, individualizace na úkor komunitního života, otevřením se vysokoškolskému vzdělávání a vůbec větší propojeností s okolním světem a také v důsledku globalizace začalo stále více žen pracovat v administrativě, průmyslových nebo akademických sektorech mimo kibuc, i jako manažerky a profesionálky v něm.  Nutno ale dodat, že ženy až do současnosti, kdy z necelých tří stovek existujících kibuců praktikuje nějakou formu původní komunitní ideje jen zlomek, nikdy nedosáhly stejného postavení jako muži, nezapojily se stejnou měrou do zemědělských prací nebo výrobního procesu, ale také se nikdy nepodílely rovnoměrně na vedení kibucu.

 

 

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.