Je metal jenom pro pořádné chlapy?
25. prosinec 2004
| Alice Dvorská
Existuje mnoho dívek a žen, které metal poslouchají, chodí na koncerty, píší do časopisů a zinů, provozují internetové stránky, pracují v metalových vydavatelských firmách a hrají nebo zpívají v kapelách. O nich chci psát. Ačkoliv je metalová hudba bezesporu velmi energická, ba často přímo agresivní a tyto atributy bývají většinou připisovány mužům, skrývají metalové písně i krásné melodie a skýtají prostor pro velmi jemné pasáže. A to se naopak líbí nejen ženám.
Existuje mnoho dívek a žen, které metal poslouchají, chodí na koncerty, píší do časopisů a zinů, provozují internetové stránky, pracují v metalových vydavatelských firmách a hrají nebo zpívají v kapelách. O nich chci psát. Ačkoliv je metalová hudba bezesporu velmi energická, ba často přímo agresivní a tyto atributy bývají většinou připisovány mužům, skrývají metalové písně i krásné melodie a skýtají prostor pro velmi jemné pasáže. A to se naopak líbí nejen ženám.
Tento článek píši z několika důvodů. V anarchistických periodikách se kulturní koutky hudebně omezují prakticky pouze na punk, ska, oi a hardcore. Dále mám pocit, že metal hodně lidí vnímá pouze jako směs chaotických a agresivních zvuků doprovázených chroptěním bez jakékoliv myšlenky a metalovou scénu jako doménu více (občas méně) vlasatých mužů, kde dívky a ženy plní funkci maximálně dekorativní. Rozbor metalových textů a celého myšlenkového pozadí by stál za vlastní článek, v tomto příspěvku se ale omezím jen na nezbytné minimum, protože v něm stěžejní úlohu hrají ženy. Okrajově se také budu zmiňovat o hardrocku, který do metalu plynule přechází.
Nehodlám skutečnost přikrašlovat a vím, že situace je často tristní. Na druhou stranu zde chci ale také vzdát svůj malý hold mým soukromým metalovým hrdinkám (mám samozřejmě i hrdiny) a ukázat, že i v této zdánlivě pouze mužské subkultuře existuje pro ženy prostor, i když často není lehké si jej vydobýt. Velmi záleží samozřejmě na tom, v jakém konkrétním kolektivu se pohybujeme nebo která periodika čteme. Existují jak inteligentně pojaté rockové a metalové magazíny (český Spark), tak i místy přímo hloupé časopisy bez významnějšího obsahu (německý Metal Hammer).
Mým cílem je zmapování situace napříč metalovou hudbou, nesoustředím se tedy jen na některé žánry. Jelikož ale něco poslouchám více a něco méně, je možné, že místy je má snaha trochu děravá a navíc se do ní občas promítají mé osobní hudební preference. Připomínky a doplnění tedy uvítám s radostí.
Trocha teorie
V článku se dle možností snažím jako příklad uvádět kapely, které by mohly být určitým pojmem i pro ne-metalovou veřejnost. Nemohu se ale vyvarovat zmiňování jednotlivých metalových odnoží, jelikož i to hraje roli v početnosti a formě zastoupení žen. Na začátek si tedy dovoluji stručné vysvětlení, kde se budu částečně opírat o časopis Spark. Metaloví fanoušci a fanynky nechť mi odpustí značné zjednodušování.
Metalová hudba má své prapůvodní kořeny v blues. Z něj čerpaly první hardrockové kapely, jmenujme alespoň BLACK SABBATH a DEEP PURPLE. K prvně zmiňovaným má stylově nejblíže doom metal. Po nich přišli britští VENOM se svým albem „Black Metal“ z roku 1982. Spory o tom, zda opravdu kdy hráli pravý black metal, ponechme jiným. Každopádně položili základ black, thrash a death metalu. Na začátku osmdesátých let minulého století také vypukla tzv. Nová vlna britského heavy metalu a stylově se jedná o „klasický“ heavy metal. O několik let později se od něj odštěpuje speed a power metal. Postupem času začíná na významu nabývat křížení jednotlivých metalových stylů a absorbují se i prvky ne-metalových hudebních žánrů (rapování, vliv etnické hudby, symfonické orchestry apod.). Stranou ale nelze ponechat ani punk a hardcore. Například tvrdší a extrémnější verze hardcoru - grindcore - má řadu styčných prvků s death metalem.
Nyní k charakteristice jednotlivých stylů. Doom metal se vyznačuje pomalými hutnými tóny a ponurostí (CANDLEMASS). V posledním desetiletí se stále více prolíná s death, black a gothic metalem a objevuje se kombinace mužského chropotu s čistým ženským zpěvem (raní THE GATHERING, CREMATORY).
Tvrdší verzí hardrocku je heavy metal. Jedná se o styl přiměřeně rychlý a dravý, neztrácí se v něm ale melodie, nezřídka nabývá až majestátních rozměrů a objevují se balady. Zpěv může být na velmi vysoké úrovni (IRON MAIDEN), občas přechází do jekotu (JUDAS PRIEST). Témata skladeb jsou velmi různorodá, od opěvování mužnosti a jednoty metalového bratrstva (MANOWAR) až po značně osobní záležitosti.
Mladšími odnožemi heavy metalu jsou speed a power metal, které se od něj liší zejména značně zrychleným tempem a větší silou. Tradičního chápání mužnosti se zde musíme občas zdržet, u takových PRIMAL FEAR se můžeme sice kochat zpěvákovou horou svalů, až do morku kostí nám ale pronikne jeho nelidský a zcela „nemužný“ jekot. Témata jsou podobná jako u předchozího stylu a u všech tří se můžeme také setkat s různými vtípky, teatrálními nadsázkami a humornými texty (HELLOWEEN s jejich všudypřítomnými tykvemi). Existuje i fantasy tématika, BLIND GUARDIAN např. rádi čerpají z J. R. R. Tolkiena.
U extrémnějších stylů bývají případné melodie schovány pod pláštíkem větší či menší brutality. Black metal (BATHORY, DIMMU BORGIR, TÖRR) je charakteristický temností, surovostí, klade důraz na sílu a dravost. Ženský hlas je v ryze blackmetalových kapelách výjimkou, dominuje mužský vokální projev nezřídka přecházející do skřeku. Tématicky se opírá o satanistickou a antikřesťanskou lyriku, pohanství, válečná témata, nihilismus, ale existují také kapely zabývající se mytologií, historií, filozofickými úvahami nebo opěvováním panenské přírody. Minoritní jsou nazi blackmetalové kapely.
Za symbiózu punkové spontánnosti s technicky komplikovanější těžkostí heavy metalu lze považovat thrash metal. Jedná se o agresivní, rychlý, řezavý a syrový styl, který reprezentují stará alba METALLICA, a dále např. KREATOR nebo SLAYER. Vliv hardcoru vykazují díla ANTHRAX.
Death metal je extrémnější a brutálnější než thrash a jeho vokální stránka sestává převážně z řevu, chraplání a sípání (DEATH, raná tvorba SEPULTURA). Tématicky se často brodíme v potocích krve a narážíme na mrtvoly v různých stádiích rozkladu (CANNIBAL CORPSE). Existují ale i mírnější směry. Kombinace doom a death metalu hojně využívá monstrózních, silně emotivních hudebních hradeb původně charakteristických např. pro klášterní chorály a výrazný je návrat ke gotickým a barokním motivům. Tématicky se nezřídka obrací ke středověku, čarodějnictví, legendám, alchymii, spiritismu apod.
K tématické inspiraci metalových kapel bych ještě ráda podotkla, že kromě výše zmiňovaných okruhů se snad všemi styly a jejich nesčetnými kombinacemi prolínají také osobně nebo politicky laděné úvahy o životě a o světě. Pojďme se ale konečně vrhnout na vlastní téma tohoto článku. V sedmdesátých letech minulého století se vynořily první dívčí hardrockové kapely a tam naše vyprávění začíná…
Ženské kapely
„Existuje ve světě dost čistě dívčích bandů, které se podobně jako legendární britská formace GIRLSCHOOL dvakrát s ničím nepáraly a metalovému světu s dominantním mužským prvkem to bez skrupulí kolikrát pěkně nandaly.“ Takto Jiří Hrubý (Spark 2/04) uvádí svůj článek o další úspěšné dámské skupině, VIXEN. Lépe bych to také neřekla.
První široce známou a čistě dívčí rockovou formací byly americké THE RUNAWAYS (1976 – 1979). Na jejich roli v historii můžeme z hlediska ženského hnutí nazírat ze dvou pozic – na jednu stranu jejich písně většinou neoplývaly instrumentální virtuozitou, pozornost na sebe strhávaly spíše sex-appealem a v očích mnoha byly pouze loutkami v rukou svého guru Kima Fowleyho. Na druhou stranu ale umožnily sólovou kariéru některým svým členkám a pootevřely dveře ženským kapelám a potažmo i zpěvačkám a hráčkám, které přišly po nich.
V roce 1977 se v Británii pokládaly základy hardrockové kapele PAINTED LADY, která se o rok později přejmenovala na GIRLSCHOOL a již za další rok odjela turné jako předkapela rock´n´rollových bastardů MOTÖRHEAD, se kterými později spolupracovala i hudebně. Následovalo turné s RAINBOW, a poté díky odchodu kytaristky Kelly Johnson vyhlídky na nejasnou budoucnost. V roce 1993 ale opět i s Kelly vyrazily na turné a v roce 1995 odehrály show s heavymetalovými velikány SAXON. GIRLSCHOOL jsou bezpochyby největší britskou ženskou hardrockovou kapelou a jednou z nejúspěšnějších ve světě.
V polovině osmdesátých let vznikly také VIXEN. V hardrockové a metalové encyklopedii vydané anglickým časopisem Kerrang! (u nás nakladatelství Arcadia) se dočteme, že „tato dívčí rocková kapela z LA neupadne v zapomnění díky své vizáži rockových panenek a hře rovnající se výkonu skutečných mužů.“ Větu si dovoluji chápat tak, že dámy asi hrály dobře, když se jim dostalo té cti a byly přirovnány ke skutečným mužům (kteří dle této logiky hrají dobře evidentně vždy…). Faktem je, že VIXEN mají na kontě několik úspěšných singlů a alb, odehrané koncerty např. s OZZY OSBOURNE, podívaly se i do Evropy a osoby s komentáři jako „na holky hrajete dobře“ bubenice Roxy Petrucci ráda posílala do jistých končin. Co se týče oné vizáže, nelze jim odepřít dobře pěstěnou image a záměrný sex-appeal. Na druhou stranu se ale příliš nelišila od té, s kterou vystupovali rockoví panáčci MÖTLEY CRÜE nebo POISON. Všechny tyto kapely se vezly na tehdy velmi populární vlně amerického nablyštěného „hair metalu“, jejichž protagonisty stejně jako protagonistky šlo na první pohled poznat podle neskromně natupírovaných vlasů, silné vrstvy šminek, občas bizarních oblečků a tun cingrlat.
Ve stejné době a na stejném kontinentě nastoupil své vítězné tažení také thrash metal a kromě veleúspěšných pánských kapel jako METALLICA neupadly v zapomnění ani některé dámské. Newyorské MEANSTREAK také začínaly hrát líbivý rock v minisukních, brzo ale oblékly džínsy a kožené bundy a jejich skladby značně přiostřily. Přešly na thrash s vlivy power metalu a vydaly album „Roadkill“. Poté se ale vrátily do mainstreamových vod. Jejich kolegyně ze stejného města ORIGINAL SIN každou chvílí styl neměnily a od začátku se obracely k hudbě smeček jako SLAYER nebo VENOM. Avšak i ony se po vydání jednoho slušně přijatého alba rozpadly. V thrashi ale nenašly zálibu jen metalistky v Americe, uchytil se mezi nimi např. i ve Švédsku (ICE AGE).
Více vydaného materiálu než tyto ženské kapely mají na svém kontě opět americké, ale tentokráte heavymetalové PHANTOM BLUE. I přes nátlak vydavatelské firmy u druhého alba ještě přitvrdily a nechaly se ovlivnit nastupující vlnou grunge. Podle zpěvačky Gigi Hangach nebyly v americké scéně v polovině osmdesátých let ženy akceptované jinak než jako sexuální objekty a bylo těžké se prosadit. Na dotaz časopisu Metal Maidens (červen 1996), co si myslí o kapelách jako RUNAWAYS a VIXEN, které ženského pohlaví a atraktivního vzhledu využívaly ke vzbuzení zájmu o svou hudbu, odpověděla: „Nevím. Mám pocit, že je v pořádku něčeho takového využít, máš-li se o co opřít. Jinak je to trapné a ubohé.“ PHANTOM BLUE hrají i dnes a personálně jsou propojeny s údajně nejlepším tribute bandem IRON MAIDEN – čistě ženskými THE IRON MAIDENS. Koncerty mívají vyprodané, všechny členky jsou na vysoké profesionální úrovni a do svých vystoupení dokážou vnést patřičný nadhled.
A jak to nakonec skončilo se sex-appealem ženských kapel? Některé jej asi v jisté míře využívají doteď (a pánská část publika to obyčejně kvituje s povděkem), ale vystupovat se dnes nebojí ani skupiny, jejichž členky na první pohled snad ani jako ženy nevypadají. Mezi šněrovačkou a podvazky zpěvačky RUNAWAYS Cherie Currie a corpsepaintingem (typické černobílé malování obličeje) řeckých blackmetalistek ASTARTE už zeje velká propast rozdílu (a dle mého názoru i pokroku).
Zpěvačky
S jistotou lze říci, že existuje podstatně více metalových zpěvaček než instrumentalistek. Na webové stránce Women in Metal, která se snaží o jakousi databázi, jsem napočítala asi 90 zpěvaček (včetně doprovodných vokálů) a 55 hráček na různé nástroje. Dle mého subjektivního pocitu lze zpěvačky orientačně rozdělit do tří skupin: ty, které do výrazu kapely přinášejí žádaný jemnější „ženský“ element (mužem jsou špatně nahraditelné); dále takové, které mají velmi brutální projev vyplývající ze stylu, který kapela hraje (muže lze ženou nahradit málokdy); a nakonec ty, jejichž zpěv bych nazvala neutrálním, tedy z hudebního hlediska nezáleží příliš na tom, zda za mikrofonem stojí muž či žena.
Do první skupiny bezesporu patří kapely všemožně využívající prvky doom, death, gothic nebo black metalu, nebojí se ale i velmi jemných pasáží, symfonických partů a často si potrpí na vytváření tajemné, éterické či bombastické atmosféry. Nezřídka staví na kombinaci hrubého mužského vokálu a/nebo tvrdé hudby s čistým a melodickým ženským zpěvem (viz výše). Zde bych se pozastavila u tří kapel, které jsou v současné době úspěšné i komerčně.
O Tarji Turunen (finští NIGHTWISH, doprovází ji baskytarista Marco Hietala) se právem tvrdí, že by mohla zpívat i v opeře a před jistou dobou prosakovaly zprávy, že svou domovskou kapelu možná opustí, aby se mohla věnovat kariéře operní pěvkyně. Podobný projev mají i Sharon den Adel (holandští WITHIN TEMPTATION) a Amy Lee (američtí EVANESCENCE).
Stejně „typicky ženská“ a nevinná jako zpěv, je i jejich image a vystupování. Asi proto se velmi často v recenzích na koncerty, rozhovorech nebo reportážích setkáváme s komentáři o jejich vzhledu. Bavíme-li se o kvalitě hudby, neměla by být vizáž frontwoman důležitá. Na druhou stranu musím uznat, že originálně nalíčená Sharon zásadně vystupující v plesových šatech všech barev a střihů, která svůj projev doprovází teatrálními gesty, ale na druhou stranu se nebojí ani pořádného headbangingu, je opravdu pastva pro oči. Proto si myslím, že konstatování ve smyslu, že to zpěvačce opět slušelo, není na škodu do té míry, pokud nezabírá polovinu recenze, její výkon neredukuje na atraktivní vzhled a neopomíjí celou kapelu, která stojí za ní. Takto jsem slyšela o mladém muži, který šel na koncert NIGHTWISH proto, že „mají pěknou zpěvačku“ a nebude to bohužel asi jediný případ.
V rámci extrémnějších stylů metalu se můžeme zejména u symfonických a dalších odnoží black metalu setkat s (většinou doprovodnými) zpěvačkami, které vytváří kontrast k tradičnímu mužskému skřeku a svým projevem podtrhují tajemnou a strašidelnou atmosféru. Zde by se patřilo zmínit Sarah Jezebel Deva, která sice začínala jazzem, ale v současné době je známá nejvíce jako doprovodná zpěvačka u britských upírů CRADLE OF FILTH, zaslechnout ji můžeme ale i u řady jiných kapel. Sama kdysi hrála na baskytaru v jedné blackmetalové bandě.
Brutální hlasový projev bývá žádaný u deathmetalových kapel a i zde lze za mikrofonem občas narazit na ženu. V současné době bude pravděpodobně nejznámější Angela Gossow ze švédských ARCH ENEMY, jejíž výkon na posledním albu skupiny „Anthems of Rebellion“ v recenzi charakterizoval spolupracovník redakce Sparku David Plšek jako „nelidský řev“ a „monstrózní zpěv“ a samotnou Angelu s nadsázkou jako „pěknou bestii“ a „nezkrotnou hydru.“
Také nástup zpěvačky Rachel Heyzer do holandských SINISTER zpočátku vzbuzoval údiv a pochyby. Bubeník Aad Kloosterwaard situaci komentoval takto: „Mnoho lidí si zpočátku říkalo, proč taháme do kapely ženskou. Někteří to viděli jako naši ´poslední´ šanci, jak na sebe upozornit, protože v této brutální branži se zase tolik dívčin nepohybuje. Je to plus, ale pokud by to Rachel neměla v hrdle seštelováno tak, jak má, asi by u nás nebyla. Osud? SINISTER má ženskou, která strčí do kapsy nejednoho vokalistu a já našel spřízněnou duši, kterou miluji“ (Spark 6/03). Kapela sice nedávno ukončila činnost, Rachel a Aad ale pokračují v jiném deathmetalovém projektu.
I v sebekratší úvaze o metalových zpěvačkách nesmí chybět zmínka o nekorunované královně heavy metalu DORO. Tato dáma německého původu v roce 1986 v anglickém Doningtonu se svou tehdejší formací WARLOCK ukončila mužskou nadvládu nad festivalem Monsters of Rock a na pódiu stanula jako první žena. I přes různé nepřízně osudu a problémy s vydavatelskými firmami je stále aktivní a hledá nové směry svého uměleckého projevu, jak po stránce zvukové, tak lyrické. V písni „The Want“ z roku 1995 se odvážila dotknout i tématu erotiky, kterému se před tím striktně vyhýbala, protože „zpívá-li o tomto žena, musí se vždy dbát na to, aby byl zachován určitý styl, aby to neznělo lacině“ (Invader, červen 1998).
Metalová hudba nadchla také Kimberly Goss, která již jako velmi mladá začala zpívat a hrát na klávesy a v devatenácti letech odjela turné s jednou z největších veličin současné blackmetalové scény, DIMMU BORGIR. Mezitím spolupracovala s řadou dalších formací a pokládala základy heavymetalovým SINERGY, do nichž dokázala nalákat nejedno zvučné jméno a kde píše texty a skládá asi třetinu hudby. V roce 1999 vyšlo první album. Tehdejší rozhovor pro časopis Metal Maidens (září 1999) zakončila slovy: „Jsem zde, abych dokázala, že i ženy mohou stát v čele kapely a být brány vážně. A tady stojím…“. Nejen následující dvě alba SINERGY dokazují, že tato mladá žena s velmi zajímavým hlasem zdaleka ještě neřekla vše.
Dle mého názoru je velmi zajímavý fakt, že se zpěvačky prakticky nevyskytují ve speed a powermetalových kapelách, ačkoliv je zde vysoko položený hlas žádaný. Je možné, že mi nějaké zásadní protagonistky unikly, ale skoro jediná, o které vím, je Miss K., která by měla u finských STRATOVARIUS nahradit zpěváka Tima Kotipelta. Šéf kapely Timo Tolkki ji vybral z řady zájemkyň, ale i zájemců, protože „má neuvěřitelný talent a k tomu ještě výborně vypadá“ (Spark 2/04). Na další album se těším a doufám, že mě slečna kromě vzhledu oslní i zpěvem.
Z českých luhů a hájů bych ještě ráda zmínila Andreu Baslovou ze severomoravských doommetalových MEMORIA, které jsem ale neslyšela a s kapelou četla pouze jeden rozhovor, a proto se zdržuji komentářů.
Pokud mohu soudit, požívají všechny tyto dámy a samozřejmě i řada dalších mezi velkou částí fandící metalové obce patřičného respektu a uznání jejich projevu se odráží i v příspěvcích v metalových časopisech a zinech. Charakterizace stylu „Ann je velice inteligentní dáma, která nejenže studuje na univerzitě a ví, co se ve světě děje, ale také běhá maratóny“ (Spark 5/03, míněná je Ann Boleyn z heavymetalových HELLION) nejsou řídké. Existují ale i negativní reakce. Ann se již setkala s výkřiky z publika, že se má raději držet vařečky. Také povzbouzení žen k větší aktivitě v metalové scéně z úst Angely Gossow loni na německém festivalu Graspop podle některých komentátorů „opravdu nebylo potřeba“ (Metal Hammer 9/03).
S tématem respektu souvisí samozřejmě také situace v hudebním byznysu. Podle Ann Boleyn bylo v sedmdesátých letech zcela běžné sexuální vydírání a obtěžování protagonistek ze strany koncertních promotérů, zaměstnanců rádií a vydavatelských firem. Domnívá se, že HELLION nebyli dlouho schopní nikde podepsat smlouvu právě proto, že na tuto hru odmítla přistoupit. Situace se ale od té doby nepochybně zlepšila. Její služebně podstatně mladší kolegyně, teprve jednadvacetiletá Amy Lee (EVANESCENCE) se dle vlastních slov s většími problémy nesetkala a spíše si myslí, „že je pro některé lidi z tohoto průmyslu těžké se mnou jednat, protože nejsou zvyklí se zde potkávat se ženami“ (Spark 2/04). Trochu podobně hovoří i Cadaveria, bývalá zpěvačka italských doom/death/blackmetalových OPERA IX, která se ze strany fanoušků s nepochopením údajně nikdy nesetkala, ale myslí si, že se velké vydavatelské firmy možná bojí investovat do kapely, v jejímž čele stojí žena, která občas zpívá a obléká se jako muž (nevejde se tedy do klasického formátu „zpěvačka s čistým hlasem a v ženských šatech“).
I přes nemalý pokrok se v metalové scéně vyskytují převážně zástupci „drsného“ pohlaví a žena stále působí značně exoticky. Snad právě proto a také díky faktu, že vybudovat a uchovat si pozici je pro ni obtížnější než pro muže, jsou zde zmíněné a samozřejmě i další zpěvačky průbojné, silné, zajímavé a podnikavé osobnosti. Často nejen zpívají, ale hrají i na hudební nástroje, skládají hudbu a píší texty. Některé jsou umělecky činné také v mimohudební oblasti (např. Amy Lee maluje). Řada z nich ostatní dívky a ženy povzbuzuje. Opět si dovolím citovat Amy: „Je pro mne zvláštní, že tu kolem mne není více žen. Je to takové nevyužité prostranství a je to ostuda. (…) Doufám, že naše kapela bude inspirací pro další mladé dívky“ (Spark 2/04). Angela Gossow zachází ještě dál a plánuje vydání knihy o ženách v extrémním metalu a v budoucnosti by taktéž v hudební rovině ráda spolupracovala s jinými ženami nebo uspořádala nějaké show.
Hráčky
Hudební nástroj ovládá v metalových nebo hardrockových skupinách málo žen. Velká část z nich účinkuje v čistě ženských kapelách, z nichž některé byly zmíněny výše.
V současné době se často skloňuje jméno Melissy Auf Der Maur, dvojnásobné držitelky ceny Gibson Music Award pro nejlepší baskytaristku. Od mladého věku hudebně aktivní Melissa byla po Courtney Love druhou nejvýraznější osobou v HOLE a hrála i ve SMASHING PUMPKINS. Alternativnímu rocku zůstala věrná a nedávno vyšlo první album jejího projektu AUF DER MAUR, kde se postavila i za mikrofon. Kromě hudby se věnuje také fotografii a předvádí na módních přehlídkách. Z dalších baskytaristek je možné jmenovat ?su (black/deathmetaloví DRACENA, Švédsko) nebo Petru Delorean (powermetaloví AVALON, Německo).
Kytarovou bohyní je dle vlastních slov THE GREAT KAT, vlastním jménem Katherine Thomas žijící v USA. Začínala hrou na klavír a housle, vyhrála řadu soutěží v klasické hudbě a jako sólistka vystupovala i ve slavné Carnegie Recital Hall. Později objevila heavy metal, naučila se hře na kytaru a kombinuje oba tyto hudební styly. Vydala např. metalovou verzi Vivaldiho Čtvera ročních období. Výraznější než hudební počiny jsou ale její image a silná slova. Svá díla charakterizuje jako „brilantní a unikátní“ a svou hudbu považuje za „revoluční“. Na dotaz magazínu Metal Maidens, proč se stále obléká velmi sexy (o tom bych osobně polemizovala…) a zda je pro ni důležité vypadat dobře, odpověděla: „Dělám to proto, abych probudila ty masturbující, penisem posedlé, opilé a ubohé truckery. THE GREAT KAT na sebe musí upozornit prsy, sexem, krví a čímkoliv jiným, co probere jejich mozky velikosti buráku. Snad potom přestanou uvažovat o svých malých penisech a obrátí se k mé brilantní muzice“. Tohle zde už přeci jednou, i když vyjádřeno podstatně mírněji, bylo… Spíše než za velkou umělkyni bych THE GREAT KAT označila za jednu z bizarností na metalové scéně, i když prvotní záměr její tvorby je zajisté zajímavý už jen svým nápadem.
V RUNAWAYS působily kytaristky Joan Jett a Lita Ford, které se staly jedněmi z nejvýznamnějších představitelek dívčího hardrocku 80. let. Joan Jett zná našinec zejména díky její verzi písně „I Love Rock´N´Roll“, ze které se v roce 1981 stal velký hit a později se znovu objevila v prvním díle filmu Waynův svět. Podílela se také na psaní skladeb pro jiné umělce, jmenuje alespoň „House of Fire“ z repertoáru ALICE COOPER. A Lita Ford? Ačkoliv na kytaru bezpochyby hrát uměla, pozornost na sebe strhávala spíše svou image. Polonahá Lita pózující s kytarou – klasické laciné klišé amerického hardrocku 80. let.
Ještě méně než kytaristek a baskytaristek je na metalové scéně bubenic. Za výjimku potvrzující pravidlo lze označit Julianu Lopes z brazilských blackmetalových CRUCIFIXION, ve kterých dříve hrála i na kytaru. Na druhou stranu se ale objevují také hráčky na méně využívané nástroje, jako např. flétnu (Alana, australší gothicmetaloví CHALICE) nebo housle (Petra Nováčková, čeští gothic/doommetaloví SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY). Relativně mnoho žen hraje na klávesy (Katrin Goger, výše zmiňovaní CREMATORY).
Zde bych první část našeho povídání o ženách v metalu ukončila. Příště budeme jmenovat méně kapel a více se zamyslíme nad prostorem jim věnovaným v metalových médiích, nad fanynkami a nad ženami - objekty. Probereme jejich roli, kterou hrají např. v textech kapel a také se zamyslíme nad tím, jak zhodnotit určitou (a nespornou) sexuálnost, která metalovou hudbou probleskuje. Nakonec se pokusím o shrnutí a závěr.
Alice Dvorská
Zdroj: Přímá cesta 7 - 2004, vydává Anarchofeministická skupina.
Prameny a další informace:
Spark
Metal Hammer
Hard Rock & Heavy Metal: Encyklopedie od A do Z, editor Neil Jeffries, Arcadia Praha, 1994
Webové stránky kapel
http://www.geocities.com/svipdaag/grrls/ - Women in Metal
http://members.tripod.com/satansbunnie/ - The Women of Metal
www.metalmaidens.com – Metal Maidens
www.rockdetector.com – Rock Detector
Tento článek píši z několika důvodů. V anarchistických periodikách se kulturní koutky hudebně omezují prakticky pouze na punk, ska, oi a hardcore. Dále mám pocit, že metal hodně lidí vnímá pouze jako směs chaotických a agresivních zvuků doprovázených chroptěním bez jakékoliv myšlenky a metalovou scénu jako doménu více (občas méně) vlasatých mužů, kde dívky a ženy plní funkci maximálně dekorativní. Rozbor metalových textů a celého myšlenkového pozadí by stál za vlastní článek, v tomto příspěvku se ale omezím jen na nezbytné minimum, protože v něm stěžejní úlohu hrají ženy. Okrajově se také budu zmiňovat o hardrocku, který do metalu plynule přechází.
Nehodlám skutečnost přikrašlovat a vím, že situace je často tristní. Na druhou stranu zde chci ale také vzdát svůj malý hold mým soukromým metalovým hrdinkám (mám samozřejmě i hrdiny) a ukázat, že i v této zdánlivě pouze mužské subkultuře existuje pro ženy prostor, i když často není lehké si jej vydobýt. Velmi záleží samozřejmě na tom, v jakém konkrétním kolektivu se pohybujeme nebo která periodika čteme. Existují jak inteligentně pojaté rockové a metalové magazíny (český Spark), tak i místy přímo hloupé časopisy bez významnějšího obsahu (německý Metal Hammer).
Mým cílem je zmapování situace napříč metalovou hudbou, nesoustředím se tedy jen na některé žánry. Jelikož ale něco poslouchám více a něco méně, je možné, že místy je má snaha trochu děravá a navíc se do ní občas promítají mé osobní hudební preference. Připomínky a doplnění tedy uvítám s radostí.
Trocha teorie
V článku se dle možností snažím jako příklad uvádět kapely, které by mohly být určitým pojmem i pro ne-metalovou veřejnost. Nemohu se ale vyvarovat zmiňování jednotlivých metalových odnoží, jelikož i to hraje roli v početnosti a formě zastoupení žen. Na začátek si tedy dovoluji stručné vysvětlení, kde se budu částečně opírat o časopis Spark. Metaloví fanoušci a fanynky nechť mi odpustí značné zjednodušování.
Metalová hudba má své prapůvodní kořeny v blues. Z něj čerpaly první hardrockové kapely, jmenujme alespoň BLACK SABBATH a DEEP PURPLE. K prvně zmiňovaným má stylově nejblíže doom metal. Po nich přišli britští VENOM se svým albem „Black Metal“ z roku 1982. Spory o tom, zda opravdu kdy hráli pravý black metal, ponechme jiným. Každopádně položili základ black, thrash a death metalu. Na začátku osmdesátých let minulého století také vypukla tzv. Nová vlna britského heavy metalu a stylově se jedná o „klasický“ heavy metal. O několik let později se od něj odštěpuje speed a power metal. Postupem času začíná na významu nabývat křížení jednotlivých metalových stylů a absorbují se i prvky ne-metalových hudebních žánrů (rapování, vliv etnické hudby, symfonické orchestry apod.). Stranou ale nelze ponechat ani punk a hardcore. Například tvrdší a extrémnější verze hardcoru - grindcore - má řadu styčných prvků s death metalem.
Nyní k charakteristice jednotlivých stylů. Doom metal se vyznačuje pomalými hutnými tóny a ponurostí (CANDLEMASS). V posledním desetiletí se stále více prolíná s death, black a gothic metalem a objevuje se kombinace mužského chropotu s čistým ženským zpěvem (raní THE GATHERING, CREMATORY).
Tvrdší verzí hardrocku je heavy metal. Jedná se o styl přiměřeně rychlý a dravý, neztrácí se v něm ale melodie, nezřídka nabývá až majestátních rozměrů a objevují se balady. Zpěv může být na velmi vysoké úrovni (IRON MAIDEN), občas přechází do jekotu (JUDAS PRIEST). Témata skladeb jsou velmi různorodá, od opěvování mužnosti a jednoty metalového bratrstva (MANOWAR) až po značně osobní záležitosti.
Mladšími odnožemi heavy metalu jsou speed a power metal, které se od něj liší zejména značně zrychleným tempem a větší silou. Tradičního chápání mužnosti se zde musíme občas zdržet, u takových PRIMAL FEAR se můžeme sice kochat zpěvákovou horou svalů, až do morku kostí nám ale pronikne jeho nelidský a zcela „nemužný“ jekot. Témata jsou podobná jako u předchozího stylu a u všech tří se můžeme také setkat s různými vtípky, teatrálními nadsázkami a humornými texty (HELLOWEEN s jejich všudypřítomnými tykvemi). Existuje i fantasy tématika, BLIND GUARDIAN např. rádi čerpají z J. R. R. Tolkiena.
U extrémnějších stylů bývají případné melodie schovány pod pláštíkem větší či menší brutality. Black metal (BATHORY, DIMMU BORGIR, TÖRR) je charakteristický temností, surovostí, klade důraz na sílu a dravost. Ženský hlas je v ryze blackmetalových kapelách výjimkou, dominuje mužský vokální projev nezřídka přecházející do skřeku. Tématicky se opírá o satanistickou a antikřesťanskou lyriku, pohanství, válečná témata, nihilismus, ale existují také kapely zabývající se mytologií, historií, filozofickými úvahami nebo opěvováním panenské přírody. Minoritní jsou nazi blackmetalové kapely.
Za symbiózu punkové spontánnosti s technicky komplikovanější těžkostí heavy metalu lze považovat thrash metal. Jedná se o agresivní, rychlý, řezavý a syrový styl, který reprezentují stará alba METALLICA, a dále např. KREATOR nebo SLAYER. Vliv hardcoru vykazují díla ANTHRAX.
Death metal je extrémnější a brutálnější než thrash a jeho vokální stránka sestává převážně z řevu, chraplání a sípání (DEATH, raná tvorba SEPULTURA). Tématicky se často brodíme v potocích krve a narážíme na mrtvoly v různých stádiích rozkladu (CANNIBAL CORPSE). Existují ale i mírnější směry. Kombinace doom a death metalu hojně využívá monstrózních, silně emotivních hudebních hradeb původně charakteristických např. pro klášterní chorály a výrazný je návrat ke gotickým a barokním motivům. Tématicky se nezřídka obrací ke středověku, čarodějnictví, legendám, alchymii, spiritismu apod.
K tématické inspiraci metalových kapel bych ještě ráda podotkla, že kromě výše zmiňovaných okruhů se snad všemi styly a jejich nesčetnými kombinacemi prolínají také osobně nebo politicky laděné úvahy o životě a o světě. Pojďme se ale konečně vrhnout na vlastní téma tohoto článku. V sedmdesátých letech minulého století se vynořily první dívčí hardrockové kapely a tam naše vyprávění začíná…
Ženské kapely
„Existuje ve světě dost čistě dívčích bandů, které se podobně jako legendární britská formace GIRLSCHOOL dvakrát s ničím nepáraly a metalovému světu s dominantním mužským prvkem to bez skrupulí kolikrát pěkně nandaly.“ Takto Jiří Hrubý (Spark 2/04) uvádí svůj článek o další úspěšné dámské skupině, VIXEN. Lépe bych to také neřekla.
První široce známou a čistě dívčí rockovou formací byly americké THE RUNAWAYS (1976 – 1979). Na jejich roli v historii můžeme z hlediska ženského hnutí nazírat ze dvou pozic – na jednu stranu jejich písně většinou neoplývaly instrumentální virtuozitou, pozornost na sebe strhávaly spíše sex-appealem a v očích mnoha byly pouze loutkami v rukou svého guru Kima Fowleyho. Na druhou stranu ale umožnily sólovou kariéru některým svým členkám a pootevřely dveře ženským kapelám a potažmo i zpěvačkám a hráčkám, které přišly po nich.
V roce 1977 se v Británii pokládaly základy hardrockové kapele PAINTED LADY, která se o rok později přejmenovala na GIRLSCHOOL a již za další rok odjela turné jako předkapela rock´n´rollových bastardů MOTÖRHEAD, se kterými později spolupracovala i hudebně. Následovalo turné s RAINBOW, a poté díky odchodu kytaristky Kelly Johnson vyhlídky na nejasnou budoucnost. V roce 1993 ale opět i s Kelly vyrazily na turné a v roce 1995 odehrály show s heavymetalovými velikány SAXON. GIRLSCHOOL jsou bezpochyby největší britskou ženskou hardrockovou kapelou a jednou z nejúspěšnějších ve světě.
V polovině osmdesátých let vznikly také VIXEN. V hardrockové a metalové encyklopedii vydané anglickým časopisem Kerrang! (u nás nakladatelství Arcadia) se dočteme, že „tato dívčí rocková kapela z LA neupadne v zapomnění díky své vizáži rockových panenek a hře rovnající se výkonu skutečných mužů.“ Větu si dovoluji chápat tak, že dámy asi hrály dobře, když se jim dostalo té cti a byly přirovnány ke skutečným mužům (kteří dle této logiky hrají dobře evidentně vždy…). Faktem je, že VIXEN mají na kontě několik úspěšných singlů a alb, odehrané koncerty např. s OZZY OSBOURNE, podívaly se i do Evropy a osoby s komentáři jako „na holky hrajete dobře“ bubenice Roxy Petrucci ráda posílala do jistých končin. Co se týče oné vizáže, nelze jim odepřít dobře pěstěnou image a záměrný sex-appeal. Na druhou stranu se ale příliš nelišila od té, s kterou vystupovali rockoví panáčci MÖTLEY CRÜE nebo POISON. Všechny tyto kapely se vezly na tehdy velmi populární vlně amerického nablyštěného „hair metalu“, jejichž protagonisty stejně jako protagonistky šlo na první pohled poznat podle neskromně natupírovaných vlasů, silné vrstvy šminek, občas bizarních oblečků a tun cingrlat.
Ve stejné době a na stejném kontinentě nastoupil své vítězné tažení také thrash metal a kromě veleúspěšných pánských kapel jako METALLICA neupadly v zapomnění ani některé dámské. Newyorské MEANSTREAK také začínaly hrát líbivý rock v minisukních, brzo ale oblékly džínsy a kožené bundy a jejich skladby značně přiostřily. Přešly na thrash s vlivy power metalu a vydaly album „Roadkill“. Poté se ale vrátily do mainstreamových vod. Jejich kolegyně ze stejného města ORIGINAL SIN každou chvílí styl neměnily a od začátku se obracely k hudbě smeček jako SLAYER nebo VENOM. Avšak i ony se po vydání jednoho slušně přijatého alba rozpadly. V thrashi ale nenašly zálibu jen metalistky v Americe, uchytil se mezi nimi např. i ve Švédsku (ICE AGE).
Více vydaného materiálu než tyto ženské kapely mají na svém kontě opět americké, ale tentokráte heavymetalové PHANTOM BLUE. I přes nátlak vydavatelské firmy u druhého alba ještě přitvrdily a nechaly se ovlivnit nastupující vlnou grunge. Podle zpěvačky Gigi Hangach nebyly v americké scéně v polovině osmdesátých let ženy akceptované jinak než jako sexuální objekty a bylo těžké se prosadit. Na dotaz časopisu Metal Maidens (červen 1996), co si myslí o kapelách jako RUNAWAYS a VIXEN, které ženského pohlaví a atraktivního vzhledu využívaly ke vzbuzení zájmu o svou hudbu, odpověděla: „Nevím. Mám pocit, že je v pořádku něčeho takového využít, máš-li se o co opřít. Jinak je to trapné a ubohé.“ PHANTOM BLUE hrají i dnes a personálně jsou propojeny s údajně nejlepším tribute bandem IRON MAIDEN – čistě ženskými THE IRON MAIDENS. Koncerty mívají vyprodané, všechny členky jsou na vysoké profesionální úrovni a do svých vystoupení dokážou vnést patřičný nadhled.
A jak to nakonec skončilo se sex-appealem ženských kapel? Některé jej asi v jisté míře využívají doteď (a pánská část publika to obyčejně kvituje s povděkem), ale vystupovat se dnes nebojí ani skupiny, jejichž členky na první pohled snad ani jako ženy nevypadají. Mezi šněrovačkou a podvazky zpěvačky RUNAWAYS Cherie Currie a corpsepaintingem (typické černobílé malování obličeje) řeckých blackmetalistek ASTARTE už zeje velká propast rozdílu (a dle mého názoru i pokroku).
Zpěvačky
S jistotou lze říci, že existuje podstatně více metalových zpěvaček než instrumentalistek. Na webové stránce Women in Metal, která se snaží o jakousi databázi, jsem napočítala asi 90 zpěvaček (včetně doprovodných vokálů) a 55 hráček na různé nástroje. Dle mého subjektivního pocitu lze zpěvačky orientačně rozdělit do tří skupin: ty, které do výrazu kapely přinášejí žádaný jemnější „ženský“ element (mužem jsou špatně nahraditelné); dále takové, které mají velmi brutální projev vyplývající ze stylu, který kapela hraje (muže lze ženou nahradit málokdy); a nakonec ty, jejichž zpěv bych nazvala neutrálním, tedy z hudebního hlediska nezáleží příliš na tom, zda za mikrofonem stojí muž či žena.
Do první skupiny bezesporu patří kapely všemožně využívající prvky doom, death, gothic nebo black metalu, nebojí se ale i velmi jemných pasáží, symfonických partů a často si potrpí na vytváření tajemné, éterické či bombastické atmosféry. Nezřídka staví na kombinaci hrubého mužského vokálu a/nebo tvrdé hudby s čistým a melodickým ženským zpěvem (viz výše). Zde bych se pozastavila u tří kapel, které jsou v současné době úspěšné i komerčně.
O Tarji Turunen (finští NIGHTWISH, doprovází ji baskytarista Marco Hietala) se právem tvrdí, že by mohla zpívat i v opeře a před jistou dobou prosakovaly zprávy, že svou domovskou kapelu možná opustí, aby se mohla věnovat kariéře operní pěvkyně. Podobný projev mají i Sharon den Adel (holandští WITHIN TEMPTATION) a Amy Lee (američtí EVANESCENCE).
Stejně „typicky ženská“ a nevinná jako zpěv, je i jejich image a vystupování. Asi proto se velmi často v recenzích na koncerty, rozhovorech nebo reportážích setkáváme s komentáři o jejich vzhledu. Bavíme-li se o kvalitě hudby, neměla by být vizáž frontwoman důležitá. Na druhou stranu musím uznat, že originálně nalíčená Sharon zásadně vystupující v plesových šatech všech barev a střihů, která svůj projev doprovází teatrálními gesty, ale na druhou stranu se nebojí ani pořádného headbangingu, je opravdu pastva pro oči. Proto si myslím, že konstatování ve smyslu, že to zpěvačce opět slušelo, není na škodu do té míry, pokud nezabírá polovinu recenze, její výkon neredukuje na atraktivní vzhled a neopomíjí celou kapelu, která stojí za ní. Takto jsem slyšela o mladém muži, který šel na koncert NIGHTWISH proto, že „mají pěknou zpěvačku“ a nebude to bohužel asi jediný případ.
V rámci extrémnějších stylů metalu se můžeme zejména u symfonických a dalších odnoží black metalu setkat s (většinou doprovodnými) zpěvačkami, které vytváří kontrast k tradičnímu mužskému skřeku a svým projevem podtrhují tajemnou a strašidelnou atmosféru. Zde by se patřilo zmínit Sarah Jezebel Deva, která sice začínala jazzem, ale v současné době je známá nejvíce jako doprovodná zpěvačka u britských upírů CRADLE OF FILTH, zaslechnout ji můžeme ale i u řady jiných kapel. Sama kdysi hrála na baskytaru v jedné blackmetalové bandě.
Brutální hlasový projev bývá žádaný u deathmetalových kapel a i zde lze za mikrofonem občas narazit na ženu. V současné době bude pravděpodobně nejznámější Angela Gossow ze švédských ARCH ENEMY, jejíž výkon na posledním albu skupiny „Anthems of Rebellion“ v recenzi charakterizoval spolupracovník redakce Sparku David Plšek jako „nelidský řev“ a „monstrózní zpěv“ a samotnou Angelu s nadsázkou jako „pěknou bestii“ a „nezkrotnou hydru.“
Také nástup zpěvačky Rachel Heyzer do holandských SINISTER zpočátku vzbuzoval údiv a pochyby. Bubeník Aad Kloosterwaard situaci komentoval takto: „Mnoho lidí si zpočátku říkalo, proč taháme do kapely ženskou. Někteří to viděli jako naši ´poslední´ šanci, jak na sebe upozornit, protože v této brutální branži se zase tolik dívčin nepohybuje. Je to plus, ale pokud by to Rachel neměla v hrdle seštelováno tak, jak má, asi by u nás nebyla. Osud? SINISTER má ženskou, která strčí do kapsy nejednoho vokalistu a já našel spřízněnou duši, kterou miluji“ (Spark 6/03). Kapela sice nedávno ukončila činnost, Rachel a Aad ale pokračují v jiném deathmetalovém projektu.
I v sebekratší úvaze o metalových zpěvačkách nesmí chybět zmínka o nekorunované královně heavy metalu DORO. Tato dáma německého původu v roce 1986 v anglickém Doningtonu se svou tehdejší formací WARLOCK ukončila mužskou nadvládu nad festivalem Monsters of Rock a na pódiu stanula jako první žena. I přes různé nepřízně osudu a problémy s vydavatelskými firmami je stále aktivní a hledá nové směry svého uměleckého projevu, jak po stránce zvukové, tak lyrické. V písni „The Want“ z roku 1995 se odvážila dotknout i tématu erotiky, kterému se před tím striktně vyhýbala, protože „zpívá-li o tomto žena, musí se vždy dbát na to, aby byl zachován určitý styl, aby to neznělo lacině“ (Invader, červen 1998).
Metalová hudba nadchla také Kimberly Goss, která již jako velmi mladá začala zpívat a hrát na klávesy a v devatenácti letech odjela turné s jednou z největších veličin současné blackmetalové scény, DIMMU BORGIR. Mezitím spolupracovala s řadou dalších formací a pokládala základy heavymetalovým SINERGY, do nichž dokázala nalákat nejedno zvučné jméno a kde píše texty a skládá asi třetinu hudby. V roce 1999 vyšlo první album. Tehdejší rozhovor pro časopis Metal Maidens (září 1999) zakončila slovy: „Jsem zde, abych dokázala, že i ženy mohou stát v čele kapely a být brány vážně. A tady stojím…“. Nejen následující dvě alba SINERGY dokazují, že tato mladá žena s velmi zajímavým hlasem zdaleka ještě neřekla vše.
Dle mého názoru je velmi zajímavý fakt, že se zpěvačky prakticky nevyskytují ve speed a powermetalových kapelách, ačkoliv je zde vysoko položený hlas žádaný. Je možné, že mi nějaké zásadní protagonistky unikly, ale skoro jediná, o které vím, je Miss K., která by měla u finských STRATOVARIUS nahradit zpěváka Tima Kotipelta. Šéf kapely Timo Tolkki ji vybral z řady zájemkyň, ale i zájemců, protože „má neuvěřitelný talent a k tomu ještě výborně vypadá“ (Spark 2/04). Na další album se těším a doufám, že mě slečna kromě vzhledu oslní i zpěvem.
Z českých luhů a hájů bych ještě ráda zmínila Andreu Baslovou ze severomoravských doommetalových MEMORIA, které jsem ale neslyšela a s kapelou četla pouze jeden rozhovor, a proto se zdržuji komentářů.
Pokud mohu soudit, požívají všechny tyto dámy a samozřejmě i řada dalších mezi velkou částí fandící metalové obce patřičného respektu a uznání jejich projevu se odráží i v příspěvcích v metalových časopisech a zinech. Charakterizace stylu „Ann je velice inteligentní dáma, která nejenže studuje na univerzitě a ví, co se ve světě děje, ale také běhá maratóny“ (Spark 5/03, míněná je Ann Boleyn z heavymetalových HELLION) nejsou řídké. Existují ale i negativní reakce. Ann se již setkala s výkřiky z publika, že se má raději držet vařečky. Také povzbouzení žen k větší aktivitě v metalové scéně z úst Angely Gossow loni na německém festivalu Graspop podle některých komentátorů „opravdu nebylo potřeba“ (Metal Hammer 9/03).
S tématem respektu souvisí samozřejmě také situace v hudebním byznysu. Podle Ann Boleyn bylo v sedmdesátých letech zcela běžné sexuální vydírání a obtěžování protagonistek ze strany koncertních promotérů, zaměstnanců rádií a vydavatelských firem. Domnívá se, že HELLION nebyli dlouho schopní nikde podepsat smlouvu právě proto, že na tuto hru odmítla přistoupit. Situace se ale od té doby nepochybně zlepšila. Její služebně podstatně mladší kolegyně, teprve jednadvacetiletá Amy Lee (EVANESCENCE) se dle vlastních slov s většími problémy nesetkala a spíše si myslí, „že je pro některé lidi z tohoto průmyslu těžké se mnou jednat, protože nejsou zvyklí se zde potkávat se ženami“ (Spark 2/04). Trochu podobně hovoří i Cadaveria, bývalá zpěvačka italských doom/death/blackmetalových OPERA IX, která se ze strany fanoušků s nepochopením údajně nikdy nesetkala, ale myslí si, že se velké vydavatelské firmy možná bojí investovat do kapely, v jejímž čele stojí žena, která občas zpívá a obléká se jako muž (nevejde se tedy do klasického formátu „zpěvačka s čistým hlasem a v ženských šatech“).
I přes nemalý pokrok se v metalové scéně vyskytují převážně zástupci „drsného“ pohlaví a žena stále působí značně exoticky. Snad právě proto a také díky faktu, že vybudovat a uchovat si pozici je pro ni obtížnější než pro muže, jsou zde zmíněné a samozřejmě i další zpěvačky průbojné, silné, zajímavé a podnikavé osobnosti. Často nejen zpívají, ale hrají i na hudební nástroje, skládají hudbu a píší texty. Některé jsou umělecky činné také v mimohudební oblasti (např. Amy Lee maluje). Řada z nich ostatní dívky a ženy povzbuzuje. Opět si dovolím citovat Amy: „Je pro mne zvláštní, že tu kolem mne není více žen. Je to takové nevyužité prostranství a je to ostuda. (…) Doufám, že naše kapela bude inspirací pro další mladé dívky“ (Spark 2/04). Angela Gossow zachází ještě dál a plánuje vydání knihy o ženách v extrémním metalu a v budoucnosti by taktéž v hudební rovině ráda spolupracovala s jinými ženami nebo uspořádala nějaké show.
Hráčky
Hudební nástroj ovládá v metalových nebo hardrockových skupinách málo žen. Velká část z nich účinkuje v čistě ženských kapelách, z nichž některé byly zmíněny výše.
V současné době se často skloňuje jméno Melissy Auf Der Maur, dvojnásobné držitelky ceny Gibson Music Award pro nejlepší baskytaristku. Od mladého věku hudebně aktivní Melissa byla po Courtney Love druhou nejvýraznější osobou v HOLE a hrála i ve SMASHING PUMPKINS. Alternativnímu rocku zůstala věrná a nedávno vyšlo první album jejího projektu AUF DER MAUR, kde se postavila i za mikrofon. Kromě hudby se věnuje také fotografii a předvádí na módních přehlídkách. Z dalších baskytaristek je možné jmenovat ?su (black/deathmetaloví DRACENA, Švédsko) nebo Petru Delorean (powermetaloví AVALON, Německo).
Kytarovou bohyní je dle vlastních slov THE GREAT KAT, vlastním jménem Katherine Thomas žijící v USA. Začínala hrou na klavír a housle, vyhrála řadu soutěží v klasické hudbě a jako sólistka vystupovala i ve slavné Carnegie Recital Hall. Později objevila heavy metal, naučila se hře na kytaru a kombinuje oba tyto hudební styly. Vydala např. metalovou verzi Vivaldiho Čtvera ročních období. Výraznější než hudební počiny jsou ale její image a silná slova. Svá díla charakterizuje jako „brilantní a unikátní“ a svou hudbu považuje za „revoluční“. Na dotaz magazínu Metal Maidens, proč se stále obléká velmi sexy (o tom bych osobně polemizovala…) a zda je pro ni důležité vypadat dobře, odpověděla: „Dělám to proto, abych probudila ty masturbující, penisem posedlé, opilé a ubohé truckery. THE GREAT KAT na sebe musí upozornit prsy, sexem, krví a čímkoliv jiným, co probere jejich mozky velikosti buráku. Snad potom přestanou uvažovat o svých malých penisech a obrátí se k mé brilantní muzice“. Tohle zde už přeci jednou, i když vyjádřeno podstatně mírněji, bylo… Spíše než za velkou umělkyni bych THE GREAT KAT označila za jednu z bizarností na metalové scéně, i když prvotní záměr její tvorby je zajisté zajímavý už jen svým nápadem.
V RUNAWAYS působily kytaristky Joan Jett a Lita Ford, které se staly jedněmi z nejvýznamnějších představitelek dívčího hardrocku 80. let. Joan Jett zná našinec zejména díky její verzi písně „I Love Rock´N´Roll“, ze které se v roce 1981 stal velký hit a později se znovu objevila v prvním díle filmu Waynův svět. Podílela se také na psaní skladeb pro jiné umělce, jmenuje alespoň „House of Fire“ z repertoáru ALICE COOPER. A Lita Ford? Ačkoliv na kytaru bezpochyby hrát uměla, pozornost na sebe strhávala spíše svou image. Polonahá Lita pózující s kytarou – klasické laciné klišé amerického hardrocku 80. let.
Ještě méně než kytaristek a baskytaristek je na metalové scéně bubenic. Za výjimku potvrzující pravidlo lze označit Julianu Lopes z brazilských blackmetalových CRUCIFIXION, ve kterých dříve hrála i na kytaru. Na druhou stranu se ale objevují také hráčky na méně využívané nástroje, jako např. flétnu (Alana, australší gothicmetaloví CHALICE) nebo housle (Petra Nováčková, čeští gothic/doommetaloví SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY). Relativně mnoho žen hraje na klávesy (Katrin Goger, výše zmiňovaní CREMATORY).
Zde bych první část našeho povídání o ženách v metalu ukončila. Příště budeme jmenovat méně kapel a více se zamyslíme nad prostorem jim věnovaným v metalových médiích, nad fanynkami a nad ženami - objekty. Probereme jejich roli, kterou hrají např. v textech kapel a také se zamyslíme nad tím, jak zhodnotit určitou (a nespornou) sexuálnost, která metalovou hudbou probleskuje. Nakonec se pokusím o shrnutí a závěr.
Alice Dvorská
Zdroj: Přímá cesta 7 - 2004, vydává Anarchofeministická skupina.
Prameny a další informace:
Spark
Metal Hammer
Hard Rock & Heavy Metal: Encyklopedie od A do Z, editor Neil Jeffries, Arcadia Praha, 1994
Webové stránky kapel
http://www.geocities.com/svipdaag/grrls/ - Women in Metal
http://members.tripod.com/satansbunnie/ - The Women of Metal
www.metalmaidens.com – Metal Maidens
www.rockdetector.com – Rock Detector