Ztracené v plánech: Po stopách architektek v centru Prahy. Komentovaná procházka

25.6.2024  Praha  |  Jaké je postavení žen v architektonické profesi? To, co bylo ještě před 100 lety skoro nemyslitelné, je dnes běžnou praxí. Jak se ale dokázaly architektky v oboru etablovat a jaké strasti s sebou povolání architektky v minulosti i současnosti nese? Vydejte se po stopách architektek, jejichž jména možná ani neznáte, ačkoli jejich díla míjíte denně. Více

Letní feministický dýchánek & výroba placek v Knihovně Jiřiny Šiklové

26.6.2024  Praha  |  Knihovna Jiřiny Šiklové a Gender Studies, o.p.s. vás srdečně zvou na druhý letní feministický dýchánek spojený s DIY výrobou placek. Přijďte s námi přivítat léto! Více
feminismus.czČlánky › Jak ženy vzpomínají na svou práci? Dějiny každodennosti v Paměti žen

Jak ženy vzpomínají na svou práci? Dějiny každodennosti v Paměti žen

Jak ženy vzpomínají na svou práci? Dějiny každodennosti v Paměti žen

Jakou přisuzují ženy hodnotu či roli práci ve svém životě? Co pro ně znamenala skutečnost, že si mohly samy vydělávat? Co ovlivňovalo volbu jejich zaměstnání a shánění práce? Jakými změnami procházely? Jaké překážky překonávaly? Setkávaly se s nějakými předsudky? Jak vypadala jejich druhá směna? Na vybraných příkladech z rozhovorů našeho projektu Československo v paměti žen se pokusím nastínit alespoň na některé z těchto otázek odpověd.

Při zpracovávání příběhů pro náš projekt Československo v Paměti žen jsem se často zamýšlela nad všedností a nevšedností životních osudů. Napříč rozhovory, které byly natáčeny metodou orální historie s ženami různých generací, profesí, zkušeností, pocházejících z malých vesnic i žijícími ve větších městech, mi vyvstávalo mnoho zajímavých témat a otázek, jednou z nich byl právě vztah žen k práci a ke vzdělání. 

Ženy ve vzpomínkách na svůj život v Československu v druhé polovině 20. století často kladly důraz na potřebu se vzdělávat a učit se novým věcem. V mnoha případech explicitně zmiňovaly, že nejenže pro ně byla práce velmi důležitá, ale že na ni byly hrdé. To, že zaměstnání musely třeba i mnohokrát měnit a čelit velmi obtížným životním situacím, zmiňují zpravidla velmi skromně a spíše se soustředí na to, že si v každé situaci nějak dovedly poradit.

Práce mě bavila tak, že mi byla až hanba

Paní Marie C. (*1945) pochází z moravské vesnice z velmi chudých poměrů. Na studia mohl jít z finančních důvodů pouze její bratr, a tak odešla v 15 letech pracovat do továrny, kde se naučila vyrábět součástky do měřících přístrojů. A v této profesi se skutečně našla. „Mě to hrozně bavilo. Ale možná proto, že mně to šlo. Takže já jsem chodila tak ráda do práce, že mně to byla hanba až říkat. A já jsem zkraju měla takovej pocit, že ani ty peníze nepotřebuji za tu práci, jak já jsem byla ráda, šťastná, že chodím do práce.”

Díky pravidelnému příjmu se paní Marie mohla alespoň zčásti osamostatnit a vydělat si třeba na nové šaty na tancovačky nebo se zapsat do kurzu šití. V práci se také zapsala do rekvalifikačních kurzů a vyučila se elektromechaničkou. Postupně se vypracovala na velmi dobrou pozici na vývojovém oddělení a jako jedna z mála žen tehdy vydělávala stejné (či vyšší) částky než někteří muži ve stejném odvětví.

Velkým zklamáním se pro ni však stal rok 1989, kdy se výroba zautomatizovala a poměry v továrně se změnily natolik, že si musela najít jinou práci a stala se prodavačkou v brněnském butiku s oblečením, kde pracovala až do důchodu.

Co nás drželo pohromadě, byl sex

Paní Hana Š. (*1922), původem z malého moravského města, zanechala nejprve studia medicíny kvůli nové lásce, ale aby si, jak sama říká, později zahojila “bolístku” z nedokončených studií, přihlásila se na Filozofickou fakultu na studium angličtiny a francouzštiny a stala se překladatelkou. Po zatčení svého muže (v procesu s nakladatelstvím Vyšehrad) nemohla dlouho kvůli špatnému kádrovému profilu najít kvalifikovanou práci. Poté, co byl její muž propuštěn, čelila nové výzvě: po dlouhém odloučení, kdy se mezitím zcela osamostatnila a emancipovala, se musela znovu naučit fungovat ve vztahu.

„Ten náš vztah, to bylo jako začínat znovu. Ten strašný kontrast, od té mé naprosté závislosti předtím. A teď, když jsem se musela po mnohé stránce postavit na vlastní nohy – člověk se tím začne jinak chovat, i k těm svým nejbližším. Ne že by ho to nějak naplňovalo sebevědomím, že si můžu vydělávat – kolik jsem vydělávala? Pár stovek měsíčně, to není to. Ale nutnost stavět se k životním skutečnostem čelem. Před tím jsem byla v podstatě chráněna. Vašek byl dominantní povaha. A musím říct, že to, co nás drželo pohromadě, byl sex. Jiné zájmy, styčné body jsme neměli. Ono se pak leccos překlene… A dobrou vůli jsme samozřejmě měli. Chtěli jsme, aby to bylo zase dobrý a taky bylo.”

Paní Hana v době, kdy nemohla najít práci, začala pracovat jako písařka na patologii. A aby podpořila rodinný rozpočet, přihlásila se i na místo sanitářky na pitevnu, „což znamenalo pracovat přímo na mrtvolách. Primářka mi navrhla, že ani nemusím být v pitevně, ale v muzeu, měla jsem obhospodařovat všechny exponáty. Ale když jsem to řekla doma, tak můj muž šel do vývrtky, zřejmě se mu nelíbilo, že by jedl knedlíky uplácané rukama, které dělaly na pitevně. Sebral se a šel k náměstkovi jejich stavebního podniku, že jeho žena ovládá jazyky, má takovou a takovou kvalifikaci, dlouho dělala v technických informacích, a jestli by mu nemohl pomoci umístit ji někde, kde mají velkou dokumentaci. A náměstek řekl, že přímo u nich budou otevírat technickou knihovnu a tam jsem během tří dnů nastoupila.”

Později paní Hana pracovala jako průvodkyně v ČEDOKu, příležitostně překládala a tlumočila. V důchodu si také přivydělávala jako skladová dělnice.

Živitelkou rodiny jsem byla já

Paní Věra L. (1929) se narodila ve Zlíně a odmala jí byla vštěpována samostatnost a zodpovědnost. „Třeba jsem nikdy nezažila, že by byli rodiče u vytržení, když jsem donesla vysvědčení a měla samé jedničky. To nebyl žádný důvod k oslavě ani k nějakým velkým dárkům, oni prostě říkali: „To děláš pro sebe. Jak si usteleš, tak si lehneš, to je tvoje budoucnost.“

Za svůj život paní Věra vystřídala mnoho zaměstnání, pracovala v bance, v automobilových opravnách nebo na radnici. Postupně se vypracovala na pozici asistentky produkce ve filmových ateliérech. Nikdo tehdy ale nečekal, že na této pozici bude žena. „Tenkrát v téhle funkci pracovalo asi málo ženských. Ve Zlíně jsem byla já jediná. A pak jsme třeba přišli na vrátnici, kde jsme si měli vyřizovat vstup, a pan vrátný říkal: „Kde máte vedoucího?“ a oni říkali: „Tady.“ A já jsem se mezi nima protlačila. To mně bylo dvacet, jedna dvacet, to jsem byla taková prťavá holka, jediná mezi nima.” 

Po narození dvou synů zůstala s dětmi doma a jelikož byl její manžel povoláním evangelický farář a jeho plat by jejich rodinu neuživil, musela si opět poradit. „S tím farářským platem, který jsme měli, tak to samozřejmě byl boj o přežití. Každou korunu jsem obrátila dvakrát, třikrát. Naučila jsem se plést. Pletla jsem. Já jsem absolutně levá na jakékoliv ruční práce, ale naučila jsem se plést. A naučila jsem se plést rukavice. Ty rukavice jsem pak různě rozprodala po rodině, která se na to dívala laskavým okem, protože ty rukavice nebyly dokonalé. Pár stál 35 korun.”

Později se za manželovou prací s rodinou přestěhovali do Prahy a pro paní Věru to znamenalo velkou změnu stylu života. Začala tehdy pracovat ve filmových ateliérech na Barrandově. „Výhoda toho byla, že to nikdo nechtěl dělat, a proto to vlastně mohla dělat i manželka faráře. Nevýhoda byla, že to bylo moc práce a veliká zodpovědnost, ale to jsem prostě už na sebe vzala. Další nevýhodou bylo, že jezdit na Barrandov znamenalo strávit dvě až tři hodiny denně v nějakém dopravním prostředku. A pro rodinu to znamenalo, že vlastně jsem téměř celý den nebyla doma, takže o kluky, kteří mezitím vyrostli a byli takoví víceméně samostatnější, se vlastně musel starat Jenda. (...) Mělo to svoje půvaby, protože tam byla obrovská svoboda, nebyly žádné píchačky, celé to bylo takové velice pohyblivé, jednou se natáčelo v ateliéru, jednou v exteriéru, jednou jsme natáčeli na Hradě. (...) Tam jsem vydělávala podstatně více. Vždycky, i když jsem vydělávala málo, tak jsem v podstatě byla živitel rodiny, protože to, co si vydělával Jenda, to byla spíš apanáž než skutečný plat.”

Po smrti manžela paní Věra na žádost evangelického sboru dočasně převzala farářskou činnost. 

Z šičky podprsenek jeřábnicí

Paní Marie T. (*1927), původem z Vysočiny, pracovala nejprve jako dělnice v mlékárně v Litomyšli, později se provdala do Prahy a deset let byla v domácnosti, kde se věnovala nemocné dceři. Její manžel, povoláním sklář, však přišel s nástupem komunistické strany po roce 1948 o svou sklářskou a rámařskou živnost a stal se dělníkem na stavbách. Kvůli potřebě druhého výdělku se paní Marie rozhodla zřídit si živnost vlastní. Naučila se šít podprsenky a deset let šila podprsenky na zakázku, tedy „načerno“, u sebe doma v nuselském bytě, kam za ní tajně chodily její zákaznice. 

„Prostě jsem si koupila podprsenku, líbil se mi střih, hezky mi pasovala, tak jsem ji rozpárala, udělala jsem si střih a podle toho jsem ušila novou. A pak jsem ten střih buď o centimetr zvětšovala nebo zmenšovala. Neměla jsem žádný mustr, sama jsem se k tomu dopracovala. (...) No, a věděla jsem, z čeho, satén se kupoval, ale nejlepší a nejpevnější to bylo ze sypkoviny, nejvíc to vydrželo a nejlíp to drželo fazónu. Sama jsem se k tomu dopracovala. (...) Měla jsem hodně zakázek. Vůbec jsem neměla strach, protože jedna druhou doporučovala – zajdi tam. No, deset let jsem to dělala. Pak jsem šla teprve do toho ČKD.”

Od počátku 60. let na doporučení známé začala paní Marie pracovat jako jeřábnice v ČKD, nejprve v dvousměnném provozu ve slévárenské hale, později ve třísměnném provozu na venkovním jeřábu na šrotišti. V kabině jeřábu strávila celkem 22 let, až do svého odchodu do důchodu. Její plat byl dokonce vyšší než manželův, který pracoval jako sklenář. Na svou práci byla celý život velmi hrdá. „Kdybych byla mladá, tak bych to šla hned zase dělat. Strašně mě to bavilo, byla jsem 22 roků ve svém živlu.”

Houslistka samoživitelkou

Příběh paní Věry K. (*1956) se v lecčems odlišuje. Narodila se v Ostravě do muzikantské židovské rodiny původem z Rumunska. Od dvou let žila v Praze. Na přání svého otce vystudovala konzervatoř a stala se houslistkou. Aby se osamostatnila, našla si místo v orchestru v malém městě, kde jí byl zároveň nabídnut byt. 

„Tak konzervatoř jsem vyšla v 21 letech, dva roky jsem hrála v orchestru, tzn. do těch 23. Nejdřív jsem šla učit na rok, zase mimo Prahu, protože já jsem chtěla mít svůj byt. A to bylo naprosto nemožné získat byt. Jenomže to byla taková vesnička a mně to tam prostě fakt nesedlo. Najednou jsem viděla, že nemám soukromí, že jsem furt pod drobnohledem, že lidi si o mně povídají, a hrozně to bylo nepříjemné. Nudila jsem se tam, tam bylo jedno kino, které promítalo jednou týdně. Myslím si, že i tyhle zkušenosti pak způsobily, že jsem se vrátila vlastně domů, ale udělala jsem konkurz a šla jsem pak hrát do orchestru v Karlových Varech. A tam jsem byla šest let.”

V mladém věku neplánovaně otěhotněla a rozhodla se jít na potrat. Kromě potratu hovoří také o duševním zdraví, hledání vlastní identity, pozdějším rozvodu či o období, kdy zůstala s dvouletou dcerou sama. Vyučovala tehdy housle a hudební nauku na základní umělecké škole a vyjít s učitelským platem bylo velmi složité. „Takže to, čeho jsem se tak strašně bála, tak to zrovna nastalo – matka samoživitelka. Byla jsem s ní sama a byla jsem hrozně zoufalá. Teď jsem nevěděla, jak se uživíme, jak to prostě zvládnu, jak to bude, jak ji vychovám, když na ni nemám čas, protože zase ta hudebka je docela průšvih, jo. Odpoledne ve dvě jsem začínala učit a učila jsem do večera.”

I přes to, že se paní Věra nechtěla stát houslistkou a prošla si velmi komplikovaným vztahem ke své profesi, láska k hudbě, literatuře a vzdělávání jí zůstala celý život.

Prací k emancipaci

Zajímavých momentů, kdy ženy ve svých výpovědích vzpomínají na práci, bychom našli nepřeberné množství. Z uvedených střípků pěti příběhů vyplývá, že nebylo vůbec neobvyklé měnit povolání (z mnoha důvodů, například i kvůli změně místa bydliště), že ženy často musely překonávat různé překážky, ať už z důvodu velmi chudých poměrů vlastní rodiny či změny rodinné situace (uvěznění či nemoc člena rodiny, rozvod) nebo potřeby přivýdělku během mateřské či rodičovské. Navzdory očekávání společnosti některé z nich působily na pozicích tehdy ne příliš obvyklých pro ženy, a stávaly se tak průkopnicemi pro ostatní.

Ženy, které se ocitly v roli samoživitelek, se typicky po rozvodu propadaly do chudoby (a dodnes tomu tak je) a pokud neměly solidární sítě pomoci od rodiny či svého okolí, byly postaveny do výrazně jiné pozice než ženy, které se mohly alespoň částečně o péči dělit se svými partnery*kami či příbuznými. Časté také bylo rozčarování žen ze změn na trhu práce po roce 1989 a některé z nich zmiňují, jako by už pro ně nebylo v novém systému místo. Jiné se zase adaptovaly rychle, naučily se podnikat a třeba si založily vlastní čajovnu či jinou živnost.

A proč v kontextu dějin každodennosti vlastně hovoříme o práci? Velmi často bývá každodennost žen akcentována z pohledu péče. Samy ženy však ve svých biografických ohlédnutích zdůrazňují i jiné oblasti svých životů, zejména studium a profesi, skrz kterou vyprávějí jiný příběh, než jaký bychom možná čekali. Skrze vlastní vzdělávání a práci se tak ženy seberealizovaly, osamostatňovaly a emancipovaly. Některé z nich práce naplňovala natolik, že by si ji v důchodu zopakovaly znovu. Některé z nich by dnes svou tehdejší každodennost výrazně změnily. I takové uvědomění však vede k emancipaci.

Podrobnosti o životech zmíněných žen i další příběhy, včetně výukových materiálů do hodin dějepisu, naleznete na www.pametzen.cz, která je již plně k dispozici.

 

Zdroje:

www.pametzen.cz

 

Orálněhistorické rozhovory:

Koval (Mrvová), Marie. Rozhovor s Marií C. (*1945), Ostrov u Macochy, 17. 6. 2021. Archiv Paměť žen, Gender Studies, o.p.s.

Frýdlová, Pavla. Rozhovor s Hanou Š. (*1922), Praha, listopad 1996. Archiv Paměť žen, Gender Studies, o.p.s.

Holubová, Mirka. Rozhovor s Věrou L. (*1929), Praha, 23. 3. 1998. Archiv Paměť žen, Gender Studies, o.p.s.

Frýdlová, Pavla. Rozhovor s Marií T. (*1927), Praha, 10. 1. 2000. Archiv Paměť žen, Gender Studies, o.p.s.

Koval (Mrvová), Marie. Rozhovor s Věrou K. (*1956), Praha, 11. 9. 2020, Archiv Paměť žen, Gender Studies, o.p.s.

 

Projekt byl spolufinancován Evropskou unií, byl podpořen z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Výzkum, vývoj, vzdělávání.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.